Jak napsat diplomovou práci co nejsnadněji radila Gabriela Boková svým spolužákům a kamarádům už při studiu na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Jejich pozitivní ohlasy ji přivedly k myšlence začít si tím přivydělávat. Založila proto projekt Napiš diplomku, ve kterém předává své znalosti a zkušenosti dalším studentům. Absolventku oborů Sociální práce a Veřejná politika a lidské zdroje už několik let zajímá oblast vzdělávání. Proto taky tvořila vzdělávací programy pro neziskovou organizaci Wikimedia Česká republika, čímž pomáhala rozšiřovat internetovou encyklopedii Wikipedii. Jak sama říká, baví ji dělat to, co má podle ní smysl.
První diplomová práce mi trvala celý školní rok a hodně jsem se v ní ze začátku motala. Vybrala jsem si totiž téma výhod a nevýhod jednoletého a víceletého financování neziskových organizací. Pak jsem ale zjistila, že některé věci není možné uskutečnit, například rozhovory s politiky, které se mi nepodařilo kontaktovat. Nakonec jsem výzkum dělala pomocí rozhovorů se zástupci neziskovek. I mou druhou diplomovou práci jsem postavila na rozhovorech. Zajímala jsem se o to, jak ženy vnímají podmínky pro sladění práce a rodiny ve vybrané organizaci veřejného a soukromého sektoru. Napsat druhou práci už bylo o dost jednodušší, už jsem měla potřebné zkušenosti. Osobně mi také při psaní diplomky hodně pomohla knížka Petra Ludwiga Konec prokrastinace. Naučila mě stanovit si řád a vytvořit návyky.
Když jsme se spolužáky začali psát diplomky, domlouvali jsme si schůzky a pracovali společně. Vzájemně jsme si u toho pomáhali. Byl to nápad mých spolužáků, abych si tímto způsobem začala vydělávat, protože jim moje rady připadaly užitečné. Například můj kamarád Robert se s diplomkou hrozně dlouho trápil a pořád psaní odkládal. Nabídla jsem se mu, že jeho práci můžeme společně konzultovat, což mu nakonec pomohlo ji dokončit. Dostal hodnocení A, a dokonce jeho práci univerzita vydala i knižně.
Myslím, že takových lidí je minimum. Studenti spíš neví, co psát a s čím začít. Někdo například neví, kde hledat zdroje, ani jak citovat. Jiní mají zase problém udělat si harmonogram a udržovat návyky. Když jsou ve psaní diplomky studenti zmatení, nemají chuť začít. Baví mě v nich probouzet energii a nadšení k práci, proto jsem v roce 2014 rozjela projekt Napiš diplomku.
Nabízené služby jsem od doby, kdy jsem s projektem začala, výrazně rozšířila. Čím více jsem se studenty pracovala, tím více jsem začala odhalovat jejich potřeby a snažila se vymyslet nové služby. Chvíli jsem dělala přednášky na vysokých školách, ale bylo časově náročné je zorganizovat, proto už to nedělám tak často. V Praze také pořádám kurzy Jak se nezbláznit z diplomky a takzvané Diplomkování. Spočívá v tom, že se se studenty na tři hodiny potkáme v kavárně a pracujeme na diplomkách, což teď kvůli situaci s koronavirem není možné. Jinak jsem jim ale vždy dávala půlhodinové individuální konzultace a radila jim s věcmi, které jim bránily posunout se v psaní dál. Studenti se ke mně ale samozřejmě mohou po celou dobu projektu přihlásit i na individuální konzultace, kde s nimi proberu vše, co jim dělá problém. Pokud nejsou z Prahy a nemůžu se s nimi potkat osobě, komunikujeme online.
Funguje na principu sdíleného závazku, že všichni účastníci budou každý den aspoň chvíli pracovat na diplomové práci. Pravidelně si vyplňují sdílenou tabulku, jak se jim daří plnit závazek, který si na začátku dali. Já jim posílám každý den e-maily s radami, inspirací a tipy na aplikace, které jim psaní usnadní. Navíc máme každý týden online setkání, kde se studenty proberu, co jim nejde a s čím mají problém.
Nejčastěji se na kurzy skutečně hlásí studenti humanitních oborů nebo posluchači pedagogických fakult. Naopak vůbec nechodí studenti technických oborů. Když má totiž člověk konkrétní zadání, například vývoj nějaké aplikace, nepotřebuje moje vedení. Moje metodologie je ale při cestě za diplomkou univerzální a dala by se použít i pro ně.
Momentálně jsem na rodičovské dovolené, takže většinu času věnuju dceři Ele, které je 15 měsíců. Pomáhat studentům s diplomkami je pro mě spíš zábavou při rodičovské. Ve volných chvílích se věnuju také organizování TEDxPragueED. Pořádáme vystoupení, na které zveme lidi s inspirativními myšlenkami a nápady, kteří se zaměřují na vzdělávání. Jsem součástí programového týmu, v němž vybírám zajímavé řečníky, které koučuju a pomáhám jim s prezentací. Za organizaci tedxových akcí ale nesmí být nikdo placený, proto se tomu věnuju jen jako dobrovolnice.
Když jsem v TEDxPrague začínala, potkala jsem se s bývalým ministrem školství Ondřejem Liškou, který v minulosti také absolvoval fakultu sociálních studií. Udělal na mě opravdu dojem. Mám k němu obrovský respekt, je velice chytrý, ale zároveň pokorný. S ním mě práce hodně bavila. Zajímavý člověk je taky Jan Kršňák, který se zaměřuje na téma digitálního vzdělávání a založil stránku Digiděti.cz, kde rodičům nabízí rady a inspiraci, jak postupovat s výchovou dětí, které se pohybují ve světě technologií.
Mým záměrem bylo zvýšit počet lidí, kteří přispívají do našich projektů, z nichž nejznámější je asi Wikipedie nebo Wikimedia Commons, úložiště volně stažitelných obrázků. Podílela jsem se například na programu Senioři píší Wikipedii a Studenti píší Wikipedii. Místo toho, aby student psal seminárku, která skončí v šuplíku, vytváří encyklopedická hesla.
Určitě. Poslední práce, kterou jsem v Brně dělala, byla pro Centrum pro rodinu a sociální péči, kde jsem zůstala i chvíli potom, co jsem v roce 2014 dokončila magisterské studium veřejné politiky a lidských zdrojů. Zkušenosti z oboru jsem se snažila získat už při studiu. V prváku jsem začala pracovat pro sdružení YMCA Brno, které nabízí volnočasové i vzdělávací aktivity pro děti a mládež. Postupně jsem se propracovala k práci metodičky pro vzdělávací programy. Navrhovala jsem, jak budou vzdělávací aktivity vypadat. A protože ty dětské aktivity vedou dobrovolníci, vzdělávala jsem i vedoucí. Ve spolupráci s kolegy jsme vytvářeli kompetenční model, tedy co vše by takový vedoucí měl vědět a umět. Na základě toho jsme potom vymýšleli obsah vzdělávacího programu.
Chtěla jsem jít studovat žurnalistiku a přesto, že bych to měla velmi blízko do Prahy, více se mi líbil přístup Masarykovy univerzity, kde studenty teprve učí, jak se stát dobrým novinářem. Podle oborových přijímacích testů v Praze jsem totiž měla pocit, že tam chtějí přijímat už hotové žurnalisty. Na dnu otevřených dveří na fakultě sociálních studií jsem si potom jako druhý obor vybrala sociální práci. Velký dojem na mě udělal profesor Libor Musil, který tenkrát katedru vedl. Stal se z něj potom můj nejoblíbenější vyučující. Byl skvělý v tom, že toho hodně věděl, ale zároveň se nepovyšoval nad studenty. Neučil informace, záleželo mu na tom, aby studenti nad problémem opravdu přemýšleli. Taková myšlenka se mi líbí a při své práci z ní také vycházím.
Gabriela Boková vystudovala gymnázium Jana Palacha v Mělníku. Svá vysokoškolská léta prožila v Brně, kde na bakalářském stupni vystudovala mediální studia a žurnalistiku v kombinaci se sociální prací. Na magisterském stupni pokračovala v oborech sociální práce a personální management a organizační rozvoj, který ukončila v roce 2014. V té době už začala rozjíždět projekt Napiš diplomku. Svým spolužákům totiž často se závěrečnými pracemi pomáhala a jejich pozitivní ohlasy ji přivedly k myšlence si tím začít přivydělávat. „Gabriela Boková byla dobrá studentka a byť se sama s psaním diplomové práce v té době potýkala, nakonec jsme společnou prací dosáhli poměrně dobrého závěrečného hodnocení," vzpomíná na absolventku vedoucí její diplomové práce z katedry sociální politiky a sociální práce Ondřej Hora.
Pracovní zkušenosti získávala Boková už při škole. Dělala například pro sdružení YMCA Brno, Manpower nebo Centrum pro rodinu a sociální péči. Po studiích se rozhodla přestěhovat do Prahy, kde žije doteď. Více než rok pracovala pro společnost Impact Hub, kde se starala o členy využívající společné pracovní prostory. Nakonec se usadila v neziskové organizaci Wikimedia Česká republika, pro kterou vytváří a organizuje vzdělávací programy. Dvaatřicetiletá koučka ve volných chvílích hledá inspirativní řečníky pro TEDxPragueED, hraje na ukulele a tancuje swingový tanec lindy hop. Především se ale věnuje své patnáctiměsíční dceři Ele.
Projekt, který Gabriela Boková založila v roce 2014, je určený pro studenty, kteří potřebují motivaci nebo radu k napsání závěrečné práce. „Často se setkávám se studenty, kterým psaní prostě nejde nebo mají nefunkčního vedoucího práce, se kterým se nemohou poradit,“ říká Boková. V projektu nabízí osobní či online konzultace, které trvají 45 minut. Kromě individuálních lekcí Boková na webu nabízí taky 21denní diplomkovou výzvu, kurz Jak se nezbláznit z diplomky a občas se se studenty potkává v kavárně na akci s názvem Pohni s diplomkou.
„Tyto služby vnímám podobně jako jiné formy doučování či pomoci se studiem. Můžou být užitečné pro ty, kteří je potřebují. Chci zároveň věřit, že takových studentů je jen málo. Pokud by jich mělo být hodně, znamenalo by to, že děláme něco špatně. Nevidím problém v tom, pokud kurzy nabízí například pomoc s vytvořením psacích návyků. Jiné je to u metodologie výzkumu, která je oborově specifičtější, a proto hodně záleží na tom, jak dobře poskytovatel služby reflektuje limity svého vzdělání a zkušeností.“
Stanislav Ježek, zástupce vedoucího katedry psychologie
„Gábi je a vždycky byla energický a pozitivní člověk. Už na Prvákovinách, kde jsme se potkali, rozdávala energii. Pomoc a motivace ostatních jí jako životní role zůstala, ať už nás verbovala na erasmáckou párty, nebo hodinu zpěvu s YMCA. Za pět let studia mi dohodila dvě přítelkyně, připravila mě na pracovní pohovor do firmy, kde stále pracuju a pomohla mi dokončit odkládanou diplomovou práci, což dělá pro zoufalé studenty dodnes. Gábina je totiž mou kamarádkou dodnes a nejjasnější vzpomínky jsou na naše rodiny na pískovišti. I taková přátelství začínají se začátkem prvního semestru.“
Robert Majer, kamarád a spolužák z fakulty sociálních studií
„Gabku jsem potkal vlastně relativně nedávno, na přelomu let 2015 a 2016. Byl jsem tehdy předsedou spolku Wikimedia a měl jsem vybrat našeho prvního zaměstnance. Nikdy jsem nic takového nedělal, ale u Gabky jsem měl obrovské štěstí – lepšího prvního zaměstnance jsme si nemohli přát. Je samostatná, rychle se učí a pro unikátní kombinaci spolehlivosti a akčnosti jsme jí začali říkat „naše punková puntičkářka“. Dnes Gabka řeší se stejným elánem nové životní výzvy – má malou dceru – ale doufám, že se naše pracovní cesty ještě zkříží.“
Vojtěch Dostál, kolega ze spolku Wikimedia
„Gabka je systematická, strukturovaná a zodpovědná. A to nejen v pracovním životě, ale i v tom soukromém. Nejvíc jsem to ocenil ve chvíli, kdy jsme spolu kompletně zařizovali věci před narozením naší dcerky. Vytvořila sdílenou tabulku, a potom nastudovala a přehledně roztřídila všechny dětské věci do patřičných políček podle toho, kde bychom je koupili a kolik stojí, včetně zamyšlení se, jestli vůbec tu věc budeme potřebovat a kdy. A právě to na ni nejvíc obdivuju, to neustálé přemýšlení, jestli má nějaká věc nebo aktivita hodnotu, nebo se to prostě jen dělává, ale ve skutečnosti to nemá žádný užitek.“
Tobiáš Vybíral, bývalý partner a otec společné dcery Ely
Vyučuje na švédské univerzitě. Žurnalistiku, sociologii, sociální politiku a sociální práci ale vystudovala Lenka Klimplová v Brně. Co jí v severské zemi nejvíce chybí? A co ve Švédsku znamená fika?
Hostkou podcastu Na dvě věci studentek Andrey Harmuthové a Nikoly Samcové tentokrát byla influencerka a absolventka fakulty sociálních studií Aneta Chroustová. V rozhovoru se dočtete to nejpodstatnější.
