Absolventka v Indonésii: Chtěla jsem zkusit žít v muslimské kultuře

24. 7. 2017
V Indonésii Karolína Presová nyní žije už rok a půl. V srpnu se vrací do Česka. Foto: archiv Karolíny Presové

Šestadvacetiletá Karolína Presová žije už rok a půl v Indonésii. Pracuje tam jako koordinátorka začínajících projektů, takzvaných startupů. Táhlo ji prozkoumat asijskou kulturu a poznat, jak žijí Indonésané. „Chtěla jsem zkusit žít v muslimské kultuře, abych o islámu věděla co nejvíc,“ vypráví absolventka bakalářské sociologie a žurnalistiky na fakultě sociálních studií. Letos v srpnu se vrátí do Česka.

Absolventka Karolína Presová se už při studiu na fakultě v roce 2013 vydala na stáž na Tchaj-wanu. Vycestovala s pomocí studentské organizace AIESEC, zaměřené na rozvoj mladých lidí, jejich schopnosti a příležitosti poznávat sami sebe i svět. Z Tchaj-wanu se později dostala i na stáž do Indonésie. Čtvrtá nejlidnatější země světa ji natolik uchvátila, že se rozhodla v ní zůstat rok a půl. „Věřím, že islám bude řešených tématem v Evropě ještě dlouho. Chtěla jsem proto zkusit žít Indonésii, kde se nejvíce obyvatel hlásí k islámu, abych netrpěla informační slepotou,“ povídá černovláska.

Díky organizaci AIESEC se zapojila do mezinárodního výměnného programu studentů a absolventů. V Indonésii se naučila rozvíjet vůdčí schopnosti prostřednictvím programů o vedení pracovního kolektivu. „Indonésie je rozvojová země a sociální pomoc je tu tak potřebná, že změny, které díky AIESEC děláme, vidíme téměř hned. V Indonésii je celá řada věcí, které nefungují úplně ideálně, jako je zdravotnictví, vzdělání nebo dokonce městská kanalizace,“ líčí Presová. Organizace jí v Indonésii platí ubytování, cestovné a dostává od ní i příspěvky na jídlo.

V současnosti v zemi pracuje jako národní koordinátor pro startupy, které se převážně zabývají informačními technologiemi a náborem mezinárodních stážistů. Náplní její práce je vypracovávání strategií pro prodeje na pobočkách po celé Indonésii. „Koordinuju všechny startupy, které si chtějí vytvořit mezinárodní tým a současně dělám B2B marketing pro podporu byznys týmu starajícího se o partnery, kteří financují naše aktivity,“ popisuje. Díky sponzorům mohou mít indonéské startupy stážistu například z Afriky, Kanady nebo České republiky. „Když se hodně zadaří, najdeme sponzora, který všechno zaplatí a startupy mají mezinárodní pracovní sílu zcela bez nákladů,“ vysvětluje.

Presová hodnotí svou práci jako nesmírně zajímavou, protože obchodní vztahy v Indonésii jsou založené na důvěře a přátelství a při práci může navštívit i místa, kam se turisté běžně nedostávají. Indonéská ekonomika podle ní roste raketovým tempem a také byznys je v zemi mnohem dynamičtější a odvážnější než v Evropě. „Rovněž AIESEC je v Indonésii na úplně jiné úrovni než v Česku, protože je jedinou národní studentskou organizací v zemi, navíc s obrovskou silou,“ objasňuje. Indonéský AIESEC spolupracuje s ministerstvy, podílí se na projektech velkých bank nebo mezinárodních korporátních firem. „Můžeme také pomáhat tisícovkám lidí a všemožným komunitám po celém souostroví. Do jisté míry jsme se opravdu stali hlasem mladých v této rozvíjející zemi,“ doplňuje.

Indonésany se snaží naučit, že se dá žít bez mobilu

Při práci s Indonésany čerpá velmi často ze znalostí, které nabyla při studiu sociologie na fakultě. „Pomáhá mi pochopit kulturu, mentalitu i politiku,“ míní Presová. Je přesvědčená, že bez studia sociologie by pro ni nebylo období, jež strávila v Indonésii, tak obohacující. „Je to stejné, jako když jede navštívit pyramidy do Gízy egyptolog nebo běžný turista. Samozřejmě, že egyptolog z toho získá mnohem víc, protože už rozumí reáliím, které jsou za těmi stavbami skryté,“ vysvětluje.

Presová je zvyklá dívat se lidem do očí, když s nimi mluví, v hospodě například mobilní telefon vůbec nevytahuje. V Indonésii je to však jiné. „Země je na špičce z hlediska užívání internetu a závislosti na něm. Každý tu drží v ruce mobil, ať už dělá cokoli, a většinu času má oči přilepené k displeji,“ popisuje.

Má za to, že neshody ohledně používání mobilů stály za tím, proč se pracovní tým, kterého je v Indonésii součástí, nikdy úplně nesjednotil. „Lidé tu spolu míň mluví, neberou se vážně, nevěří si z hlediska nějakého souznění a zkrátka se odcizují. Je to hrozná škoda a mě to osobně dost trápí, protože jsem přišla z České republiky, kde tento problém nebyl tak citelný, do prostředí, kde je na tom každý z hlediska sociálních sítí a závislosti na nich špatně,“ komentuje.

Závislost Indonésanů na mobilech přiměla Karolínu Presovou založit projekt Replug me, který cílí na lidi, jež mají problém s nadužíváním mobilních telefonů a chtějí s tím něco dělat. „Sekundárně je to kampaň ne proti sociálním sítím a mobilům, ale pro uvědomění si, že svět je před očima a ne na displeji,“ říká.

Jakartě, hlavním městě Indonésie, pořádá workshopy pro skupinky, páry, jednotlivce, ale i pro firmy. „Neučíme lidi nic speciálního, ale pomáháme jim vidět a vnímat to, co technologie zablokovaly. Děláme různé výtvarné aktivity, meditace, sebereflexi, ale i speciální tance a probíráme praktické tipy na mediální detox,“ říká Presová. Efekt workshopů je podle ní překvapující a vždy pozitivní, protože pomáhjí lidem uvědomit si, že svět je hlavně mimo obrazovku mobilu.

S projektem Replug me chce pokračovat i v Česku a plánuje ho rozšířit i o další aktivity. „Jsem z toho nadšená, protože upřímně dělat něco takového s lidmi, jejichž mentalitu neznáte na sto procent, je docela těžké,“ uvádí Presová. Má pocit, že ani za rok a půl nedokázala z indonéské kultury všechno pochytit, což jí brání dělat workshopy s ještě většími výsledky. „Moje rada každopádně je, že pokud máte možnost si něco založit a rozjet v zahraničí, rozhodně do toho běžte,“ motivuje Presová.

Dálka a odloučení jí ukázaly, čeho si na rodině vážit

V Indonésii je absolventka fakulty sociálních studií od jara 2016. Její pobyt v zemi se však chýlí ke konci. „Do Česka se vrátím v srpnu. Je komplikované pobývat v Indonésii legálně delší dobu. Turistická víza je možné mít maximálně na několik měsíců a pracovní víza jsou zase dost drahá i pro firmy, natož pro jednotlivce,“ upřesňuje. S nadhledem doplňuje, že jí už také chybí český hermelín a svíčková.

Se svými rodiči je v kontaktu přes sociální sítě a různé internetové aplikace. „Musím říct, že se paradoxně náš vztah docela prohloubil. Dálka a dlouhé odloučení mi ukázaly, čeho je třeba si na rodině vážit a také jsem se naučila mluvit o věcech, které mají váhu a význam,“ objasňuje Presová. Tvrdí, že Indonésie ji naučila, jak má vypadat pravá rodina, za což tamější kulturu obdivuje.

V České republice má kromě rodiny i přítele, s nímž chodí sedm let. „Na delší odloučení jsme byli trénovaní už předtím, ale toto je opravdu hodně těžký kalibr,“ přemýšlí nahlas Presová. Její přítel za ní přijel na podzim a strávil v Indonésii několik měsíců. „Byli jsme spolu i na Vánoce. Musím mu vzdát hold, že se mnou má takovou trpělivost. Moc takových na světě není a já mám velké štěstí, že ho mám,“ říká potěšeně.

Na Indonésanech není poznat, když mají problémy

Presová nijak zvlášť nesleduje dění v České republice. Čte si jen online zprávy, ale nijak hlouběji nepátrá. „Spíš se zajímám o politiku nebo ekonomii v Asii. Patří to k mé práci a také mě místní politika přímo ovlivňuje, takže musím vědět, co se děje,“ objasňuje. Bydlí v blízkosti prezidentského paláce, kde se konají tisícové demonstrace, což může být pro ženu bělošku mnohdy i nebezpečné. „I běžně si tu jako běloška připadám jako atrakce. Pokud mám před sebou dav lidí, nevím, co udělají. Demonstranti jsou většinou lidé z vesnice, zaplacení, aby přijeli protestovat, takže se s bělochy nepotkávají skoro vůbec. O to víc na mě reagují, pokřikují. Není to zrovna nejlepší pocit,“ doplňuje.

Jinak jsou ale Indonésané uctiví, přívětiví a nápomocní a obecně se zdají šťastnější, a to i ti, kteří žijí v rozpadaných dřevěných domcích. „Jejich každodenní strasti se týkají spíš peněz a toho, jak rozumně zabezpečit rodinu a dát jí střechu nad hlavou. Panuje tu chudoba, pro velkou část Indonésanů je složitě dostupné vzdělání a zdravotní péče. V porovnání s tím jsou evropské problémy mnohem jednodušeji překonatelné,“ míní absolventka. Indonésané jsou podle ní usměvaví, protože tak byli vychovaní. „Pokud jim něco je, není to na nich poznat, není patrné, že mají problémy nebo že je něco bolí,“ pokračuje. Myslí si, že díky tomu často nabývají turisté dojmu, že nikdo v Indonésii nemá problémy, i když opak je pravdou.

Podle Presové však nelze hodnotit, zda jsou problémy Indonésanů větší než evropské. „Jsou jenom jiné. Indonésané jsou velmi spokojení lidé, nepozastavují se nad prkotinami, a proto se mnohem méně stresují a neberou věci příliš vážně nebo osobně. Na druhou stranu my máme dost jídla a čistou vodu, ale za to naši společnost užírá deprese a úzkost. Neřešíme, jak nakrmíme děti, ale jak nějaké vůbec mít,“ uvažuje Presová. Myslí si také, že Evropané jsou mnohem častěji nemocní a žijí více individuálně. „Jsou to dva těžko porovnatelné světy, hlavně po tak dlouhé době, co v Indonésii žiju. Netroufla bych si tyto dvě kultury moc hodnotit a soudit je,“ říká.

V budoucnu se chce věnovat Replug me

Tematika sociální interakce ji zajímá, a tak se chce naplno věnovat projektu Replug me, který v Indonésii rozjela. „Indonésie mě naučila moc nepřemýšlet o budoucnosti. Už si nedělám plány na roky dopředu, jenom mě to stresovalo. Prostě nechám životu volný průběh a cesta se sama ukáže,“ vysvětluje Presová.

Jejím životním snem, který by si chtěla v budoucnu splnit, je indonéský trek po pohoří Papui údolím Baliem mezi vesnicemi a kmeny. „Jelikož jsem ale na podobně opuštěném pralesním místě v říjnu strávila asi týden, vím, že to není jenom tak, vydat se mimo civilizaci na delší dobu,“ míní. Podle ní pobyt v podobných končinách vyžaduje fyzický a mentální trénink. K Papui má respekt a k tamějším obyvatelům ještě větší, což jsou také důvody, proč si na splnění svého snu ještě počká. 

Medailon

Karolína Presová úspěšně ukončila bakalářské dvouoborové studium mediálních studií a žurnalistiky a sociologie na fakultě sociálních studií v roce 2015. Pochází z Vracova na Hodonínsku. Před odjezdem do Indonésie žila střídavě ve Vracově a v Brně.

Už při studiu spolupracovala s organizací AIESEC. V roce 2013 se jako stážistka dostala do Indonésie na dva měsíce. Země jí tehdy natolik přirostla k srdci, že se do ní na jaře 2016 rozhodla vydat a žít déle než rok.

V Indonésii pracuje jako koordinátorka startupů. Ve volném čase v Jakartě rozjela projekt Replug me, který poukazuje na problém závislosti Indonésanů na mobilech a s ním spojené problémy s mezilidskou komunikací a společenským životem. Projekt přenese na konci léta i do České republiky.

Ve volném čase ráda chodí do lesa, jezdí na koloběžce a maluje. Je také vášnivou kuchařkou.

Se svými blízkými udržuje kontakt přes internetové aplikace. Foto: archiv Karolíny Presové

Indonésii si zamilovala na stáži v roce 2013 a od té doby hledala způsob, jak se do země vrátit. Foto: archiv Karolíny Presové

Jaký je podle ní život v Indonésii

Život v Indonésii vystihují každodenní hodinové zácpy a smog ve městech, které střídá panensky čistý vzduch v pralesích, jež však postihuje těžební průmysl. „Nádherně čistá voda s bílým pískem přecházejícím v úžasně korálové útesy – ty ale ničí kyselý oceán a plasty, jimiž je Indonésie pokrytá,“ popisuje Presová.

Zmiňuje také vstřícnost lidí, jejich stále otevřené náruče a úsměvy v kontrastu s chudobou a sociálními problémy. „Z mého pohledu je však hlavní netečnost lidí k tomu, co mají a co ničí. Indonésané nemají možnost porovnat pralesy na Papui s Vysočinou, a tak nevidí větve, které si pod sebou podřezávají za pár peněz z těžby nerostných surovin,“ hodnotí Presová.

Tamní život je pro ni plný kontrastů se spoustou překvapení a šoků. „Kdybych měla Indonésii vystihnout dvěma slovy, byl by to slow life, tedy pomalý život,“ říká.

Místa, která doporučuje navštívit

Presová by v Indonésii nevynechala ostrov Sulawesi a Jávu. „Jáva je pro turisty relativně sjízdná a levná. Jsou tu krásná místa, sopky, památky UNESCO, hory, pralesy i pláže a čisté moře,“ popisuje. Sulawesi, jinak také Celebes, je však její srdeční záležitostí. V červenci tam byla už potřetí. „Zatím je to pro mě číslo jedna, co se týče jídla, pláží a původní kultury, která je tu zachovaná v celkem dobrém stavu,“ říká.

Sulawesi má podle ní i zvláštní podmanivé kouzlo. Je to také jedno z nejlepších míst pro potápění. „Nikdy jsem neviděla pod vodou tolik barev jako na ostrově Bunaken, který leží na sever od Sulawesi. Nedokázala jsem si představit, že něco takového dokáže příroda vytvořit," obdivuje.

Pro ty, kteří chtějí vidět tenkou hranici mezi čistou přírodou a environmentální katastrofou, doporučuje jet na Borneo. „Neustále sílící palmový byznys, tedy produkce palmových olejů, jej ničí natolik, že zanedlouho mohou všechny jeho krásy vymizet,“ říká sklesle.

Autor: Jan Jakovljevič