Baví mě testovat český mediální svět a trh, popisuje absolvent a ředitel vydavatelství

Jak vypadá váš běžný pracovní den?

Jedním slovem šíleně. Většinu dne mi zaberou schůzky, poslední dvě tři hodiny potom strávím řešením e-mailů a zmeškaných hovorů. Dnes jsem zjistil, že mám více otevřených oken Excelu než Wordu, což znamená, že se ze mě novinář pomalu vytrácí a stává se ze mě mediální manažer. Člověk, který kontroluje byznys plány, hlídá návštěvnosti, počítá konverze a vymýšlí, jestli se to vyplatí, nebo ne. Alespoň pátky se ale snažím mít bez schůzek. Občas to i vyjde.

Sem tam ale pořád nějaký článek napíšete. Podle čeho si je vybíráte?

Podle toho, co mě baví, zajímá a, upřímně, nezabere moc času. Většinou proto dělám rozhovory. Člověk se z nich mnoho naučí a rozšíří si obzory. Neříkám, že bych se k psaní nechtěl v budoucnosti vrátit víc, ale v tuhle chvíli to zkrátka nejde.

Když vidím nějaký titul bez konkurence, jdu do toho

Vaše vydavatelství Next Page Media se původně zaměřovalo především na ekonomické tituly. Proč jste se to rozhodli změnit?

Důvodů je několik. Chtěli jsme rozšířit portfolio inzertních spoluprací o nové segmenty. Zároveň jsme hledali tematické oblasti, kde chyběl kvalitní obsah, a tím pádem silná konkurence. Právě tak vznikl web a později časopis Heroine. Věřím, že když potkáte toho správného člověka s dobrým nápadem a dáte mu prostor, vyplatí se to vám i jemu. Bez Anny Urbanové by dnes Heroine pravděpodobně neexistovala. Ale povedlo se a momentálně je to dvojka našeho mediálního domu, co se týče obratu a příjmů. Třetím důvodem je to, že mě zkrátka baví testovat mediální svět a trh v Česku. Moc nových projektů tu nevzniká, všichni naopak spíš škrtají a šetří. Ale prostor tu pořád je. Když vidím titul, který nemá na trhu silného konkurenta, říkám si, pojďme do toho, pojďme mu trošku dýchat na záda. Když to nevyjde, zavřeme to. Většinou nám to ale vychází.

Stále vydáváte také tištěné tituly a funguje u vás předplatné. Poslední roky však hodně posílila online média a sociální sítě. Jsou tištěné tituly stále efektivní?

Deníky by už podle mého názoru v tištěné podobě vycházet neměly. Často už nepřichází s aktuálními informacemi. Blesk možná ještě pár let vydrží, týdeníky jako Respekt také. Já ale věřím v ještě delší periodicitu, proto vydáváme dvouměsíčníky a jeden čtvrtletník. Takový produkt už není časopis, ale něco na pomezí magazínu a knihy. Člověku to dává úplně jiný pocit než scrollování na internetu. Tohle budoucnost má, věřím tomu. Každý takový projekt ale pořád potřebuje silný online, s nímž bude propojený.

Snil jsem o práci zahraničního zpravodaje v Asii

Zpět k vaší práci. Můžete nějak stručně popsat svou kariérní cestu?

Začal jsem psát všude možně už při škole navzdory tomu, že mě studium od psaní mírně odradilo. Nebavilo mě hlavně zpravodajství, kde je práce poměrně mechanická. Proto mi trvalo nějaký čas se ke psaní vrátit. Při studiu jsem publikoval například v Respektu, Reflexu nebo Týdnu, tehdy to byl ještě skvělý časopis s výborným jménem. Většinou to bylo o mých cestách – například do Jižní Koreje. Bavilo mě to a začal jsem k tomu i fotit. Nakonec jsem ale skončil úplně jinde – ve Finmagu, což je názorový web o světě financí. Tam jsem nakonec už zůstal. Pak, v listopadu 2010, jsme koupili web Peníze.cz, kde jsem vedl redakci, a pak jsem si vyzkoušel i obchod. Dnes jsem ředitelem celého mediálního domu. Společně budujeme Peníze.cz, Finmag, Heroine, Football Club, expandujeme na Slovensko a k tomu děláme různé akce nebo podcasty.

Uvažoval jste o novinářském povolání předtím, než jste ho šel studovat na univerzitu?

Ano, chtěl jsem být novinářem už před nástupem na vysokou školu a šel jsem si za tím. Už na základní škole jsem psal a vydával školní noviny, poté psal blogy, a dokonce i básně. Determinovalo to můj směr natolik, že jsem si sám sebe nedokázal představit jinde než v médiích.

Proč jste se rozhodl právě pro studium žurnalistiky s politologií a k tomu ještě zvlášť pro sociologii?

Po prvním roce na žurnalistice v kombinaci s politologií jsem zjistil, že to jde kreditově zvládnout, tak jsem se přihlásil ještě na sociologii. Bavilo mě zkoumat principy toho, jak to všechno funguje a konstruování reality. Obojí jsem s vypětím sil nakonec dokončil, magistra už jsem ale nedodělal. Měl jsem studium hotové, ale nenapsal jsem diplomovou práci. Myslel jsem si, jak nemám čas, ale když to porovnám s mým dnešním rozvrhem, byla to blbost. Dodnes si vyčítám, že jsem studium nedokončil.

V čem vám studium žurnalistiky nejvíce pomohlo?

Dalo mi to kontakty, které stále využívám, a naučilo mě kritickému myšlení. Mohl bych zmínit i koncepty komunikace. Naučilo mě to na věci dívat jinak, víc s nadhledem.

Napsal jste několik článků pro Respekt nebo například Reflex. Proč jste u toho nezůstal?

Chtěl jsem. Představoval jsem si, že budu zahraniční zpravodaj a nechám se zaměstnat kýmkoliv, kdo mě nechá žít v Asii a psát odtamtud články. Potom ale přišla nabídka od Finmagu a mě začaly bavit finance. Je to docela paradox, jelikož jsem jako správný student fakulty sociálních studií ekonomii úplně nemusel. Pochopil jsem ale, že se kolem peněz točí spousta dalších věcí. Tím, že člověk napíše například článek o tom, jak správně investovat, předá čtenáři mnohem více než reportáží z Dillí o barmských uprchlících. Posunul jsem se a cestování mi scházelo stále méně a méně.

Studoval jste také v Jižní Koreji. Jak na toto období vzpomínáte?

Asie mě lákala dlouho předtím a cíleně jsem tam chtěl vyjet za studiem. O pobyt v Jižní Koreji byl obrovský zájem. Dostal jsem se tam, protože jsem dělal závěrečnou práci na politologii o autoritářském režimu v Jižní Koreji za vlády Pak Čong-hueho.

Máte ze Soulu nějaké zajímavé zážitky?

Po příjezdu jsem zjistil, že tam nejsou žádné sociologické předměty v angličtině. Nakonec to ale bylo dobře, protože tam byla východoasijská studia, a tak jsem se učil dějiny Asie a zkoušel pochopit politické a ekonomické souvislosti, kulturní i náboženské rozdílnosti. Východoasijská mentalita je od té naší opravdu odlišná a hodně jsem se toho naučil.

Co děláte, když zrovna nepracujete?

Většinou jsem s rodinou, běhám nebo hraju Magic: the Gathering. Zůstalo mi to už od studia na gymnáziu, pořádáme v tom i turnaje. Je to pro mě relax, navzdory nesouhlasu manželky a dětí.