Lidé jsou citlivější k sexismu na veřejnosti, míní absolventka genderových studií

14. 8. 2017
Petra Havlíková pracuje v neziskové organizaci Nesehnutí. Pracovně vystoupila i na setkání pořádaném Organizací spojených národů v New Yorku. Foto: Eva Bartáková

Petra Havlíková se už roky považuje za feministku. Ženská práva a témata související s rovností mužů a žen ji zajímala ještě předtím, než se v roce 2007 přihlásila na genderová studia na fakultu sociálních studií. Původně se chtěla věnovat spíš svému druhému oboru – žurnalistice. Místo toho se teď novinářům vyjadřuje jako koordinátorka programu Ženská práva jsou lidská práva. Pracuje pro neziskovou organizaci Nesehnutí.

Říkáte o sobě, že jste feministka. Co pro vás feminismus znamená?

Viděla jsem nedávno jeden výborný obrázek od feministického časopisu Drzost, který přesně vyjadřuje to, jak feminismus vnímám. Bylo tam napsané: „Feminismus nás učí být respektující, být reflektující, být solidární, naslouchat, dělat si, co chceme, sdílet, říkat si, co chceme a co nechceme, projevovat emoce, pokud je projevovat chceme. Feminismus nás osvobozuje.“ A podobně to vnímám i já. Feminismus mě naučil respektu, reflexi i sebereflexi a být spokojená sama se sebou.

Jak reagovalo vaše okolí na to, že jste si ke studiu na fakultě vybrala právě genderová studia?

Hodně lidí bylo nesvých z toho, že se hlásím zrovna tam. Říkali mi, že mě to za rok nebo za dva přejde. Už je to jedenáct let a zatím mě to nepřešlo. Původně jsem se hlásila na více oborů, asi na šest. Většinou to byla kombinace žurnalistiky s něčím dalším, protože jsem ráda četla noviny, zajímalo mě společenské dění a bavilo mě koukat se na věci s odstupem. Žurnalistika s genderem byla moje vysněná kombinace.

Kdy jste začala s prací v neziskové organizaci Nesehnutí?

Bylo to v roce 2012, když kolegyně Kristýna Pešáková odešla na mateřskou. Nastoupila jsem do Nesehnutí asi osm týdnů před tím, než jsem odevzdávala diplomovou práci. Vybavuju si, jak jsem připravovala nějaký happening. Do pěti hodin ráno jsem doma cosi vystřihovala a pak jsem šla psát diplomku. Sice jsem tam byla zaměstnaná jen na částečný úvazek, ale pohltilo mě to.

Dnes tam pracujete jako koordinátorka žensko-právní sekce. Co to znamená?

Moje pozice se jmenuje koordinátorka programu Ženská práva jsou lidská práva, ale na této pozici jsme vlastně dvě, v celém týmu jsme tři a nikdo nikoho nekoordinuje. Tedy pokud si s kolegyněmi zrovna nenařizujeme, že máme odpočívat. (smích) Organizace Nesehnutí se snaží mít co nejvíce horizontální strukturu. Takže sama o sobě říkám, že jsem prostě jen členka programu.

Když ráno přijdete do Nesehnutí, co konkrétně tam děláte?

Sednu si k počítači a strávím osm hodin e-mailováním. (smích) Mnoho lidí si představuje, že trávím svůj pracovní čas na demonstracích, ale to je jenom úplně mizivé procento mé práce. Ve své podstatě dělám klasický projektový management. Věnuju se hlavně sexismu v reklamě. Vymýšlím, co bychom mohli dělat nového, píšu podněty na krajské živnostenské úřady, snažím se pro ně organizovat odborné akce, přicházím s nápady na různé výzkumy a dělám ještě spoustu dalších věcí. Zajímám se i o jiná témata, takže organizuju akce týkající se platové nerovnosti nebo vedu workshopy pro studující na středních školách.

Odkud bere organizace Nesehnutí peníze pro svoji činnost?

Nejvíce jich dostáváme z veřejných zdrojů – ze státního rozpočtu, evropských a norských fondů, méně ze soukromých nadací. Byly ale i doby, kdy příjmy ze soukromých nadací převažovaly. Pravidelně tvoří kolem pěti procent rozpočtu dary od individuálních dárců a dárkyň, což je oblast, kterou se snažíme hodně rozvíjet. Minimum peněz máme z vlastní činnosti, tedy například z prodeje drobných předmětů a z tvorby odborných prací.

Jsou v Nesehnutí genderově vyrovnané platy?

Ano, v Nesehnutí máme všichni stejnou hrubou mzdu, drobné rozdíly mohou být po zdanění, protože někdo ještě třeba studuje nebo uplatňuje slevu na dítě. Myslím, že rovná odměna je věc, které se většina z nás nechce vzdát. Pomáhá nám to vědět, že jsme všichni na jedné lodi.

Podporují vás vaši známí v aktivismu?

Jelikož pracuju v neziskovém sektoru už několik let, hodně mých známých dělá podobnou práci nebo se s nimi setkávám při různých angažovaných akcích. Spousta kamarádů a kamarádek bere moji práci a moje aktivity jako běžnou věc. Ve volném čase nevídám moc lidí, kteří by s mou společenskou angažovaností měli problém.

Naplňuje vás vaše práce?

V neziskovém sektoru se pracuje opravdu těžce, pokud v tom člověk nevidí smysl. Pokud neusilujete o společenskou změnu, je to dost ubíjející práce. Naše činnost je vystavená silné zpětné vazbě od veřejnosti. Takže se stává, že do něčeho dám úplně všechno a vrátí se mi to ve formě negativní zpětné vazby.

I přesto vás to baví?

Ano. Svoji práci si můžu z velké části formovat sama. Dělám věci, které v dané chvíli považuju za smysluplné.

Kromě toho ale také vyučujete na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity…

Nesehnutí společně s fakultou vypsalo kurz genderově citlivého vzdělávání. Mluvili jsme tam o průřezových tématech, jakými jsou sexismus v médiích nebo třeba nerovnosti na pracovním trhu.

Loni jste se pracovně podívala do New Yorku. Co jste tam dělala?

Úřad vlády České republiky mě vyslal na zasedání Komise pro postavení žen při OSN v New Yorku. Účastnila jsem se diskuze o tom, jak můžou technologie zlepšit postavení žen a dívek ve světě. Mluvila jsem tam o různých aktivitách Nesehnutí v online prostoru, například o anticeně Sexistické prasátečko nebo o aplikaci, kam lidé mohou dávat podněty ohledně sexismu.

Proč si vybrali zrovna vás?

Úřad vlády se vždy snaží, aby na zasedání vystoupili lidé z různých českých odborných organizací. Minulý rok hledali organizaci, která dělá zajímavé projekty online, a tak si vybrali Nesehnutí.

Jak jste se cítila mezi významnými světovými osobnostmi?

Docela jsem se bála, ale nakonec se mé vystoupení vydařilo. Naštěstí jsem dopředu nevěděla, že na mém panelu vystoupí i Lakshmi Puri, náměstkyně generálního tajemníka Organizace spojených národů a ředitelka organizace UN Woman. To bych se bála ještě víc. Díky ní přišlo na ten panel takové množství lidí, že některé už nevpustili do sálu, protože by se tam nevešli.

Kdo se postaví sexismu, schytá spoustu urážek

Studovala jste i žurnalistiku a často teď komunikujete s novináři. Co říkáte na to, jak média informují o Nesehnutí?

Novináři a novinářky mnohdy nehledají zdroje, špatně přejímají informace a neověřují si je. Mám pocit, že kvalita médií jde spíš dolů. Většinou nám ani nevolají a neptají se na náš názor. Prostě jen přebírají tiskové zprávy. Sice je to asi snem každého z public relations, aby napsal tak dobrou tiskovou zprávu, že ji někdo kompletně převezme, ale já bych ocenila, kdyby tam přidali i názory lidí, kteří se na věc dívají jinak. Nevybavuju si například snad žádný článek o anticeně Sexistické prasátečko, kde by se někdo zeptal na názor firem, které cenu dostaly.

Na co se snažíte Sexistickým prasátečkem upozornit?

U veřejnosti jsme chtěli otevřít téma sexismu v reklamě, upozornit na něj a vyvolat diskuzi, což se nám opravdu povedlo. Lidé jsou mnohem citlivější k sexistickým projevům na veřejnosti. Nechci říct, že bychom to zapříčinili pouze my, ale myslím, že jsme k tomu jistou měrou přispěli. Příkladem může být třeba infocentrum jaderné elektrárny Temelín, které vyhlásilo soutěž, která lidem nepřipadala v pořádku.

Narážíte na kauzu, kdy elektrárna chtěla přijmout na stáž dívku, která nejlépe vypadá v plavkách. Nějak jste se v tom angažovala?

Ano, ale vlastně omylem. Jeden novinář z Aktuálně.cz má asi dobrý čich na témata, která lidi zaujmou. Už dvakrát mi zavolal s tím, že chtěl znát můj názor a pak se z té věci stalo téma. Poprvé to bylo s Žáčkovou básní.

Báseň, kde se píše, že kluci mají objevovat svět a holky mají být maminky?

Ano, viděl na Facebooku, jak se někomu nelíbilo, že by jeho dcera měla takové věci číst ve slabikáři. Podobně to bylo i s Temelínem, kdy si u té soutěže všiml na sociálních sítích negativních reakcí. Byl první, kdo o tom napsal a vyvolal celou tu kauzu. Nicméně elektrárna, respektive ČEZ, dobře zareagovala a soutěž zrušila. Velmi oceňuju, že přiznali chybu, protože je to hodně těžké.

Proč vám vůbec sexismus vadí?

Pokud někde visí jedna sexistická reklama, nezmění to celou společnost. Ale to, že máme kolem sebe takové množství sexistických reklam, vytváří toxické kulturní prostředí, ve kterém je možné brát ženy jako objekty, věci. Důkazem, že takové prostředí existuje, je i to, že když se někdo proti sexismu postaví, schytá množství docela silných urážek typu „je to blbá frigidní kráva, která závidí i ženám v reklamách“.

Má sexismus i jiné důsledky?

Podle výzkumů Světové zdravotnické organizace je jednou z nejčastějších příčin sebevražd mladých žen tlak společnosti na jejich vzhled. Ony se cítí tak ošklivé a nepřijímané, že je to dovede k sebevraždě. Roli hraje častější sexistické zobrazování žen než mužů v reklamách. Tlak na vzhled je tak u žen silnější.

Kromě genderových studií a žurnalistiky jste vystudovala ještě i bakalářský obor teorie a dějiny divadla na filozofické fakultě. Co vás k tomu vedlo?

Vždycky mě zajímaly umělecko-vědní teorie. Zkoušela jsem studovat i český jazyk a literaturu, ale to nebylo pro mě. Bylo tam málo literární teorie. Proto jsem to nahradila divadelní vědou. Spoustu postupů z fakulty sociálních studií jsem si tam přenesla. Literaturu z genderových studií jsem si propojila s novou literaturou. Psala jsem třeba bakalářku na téma genderu v divadle.

Chodíte často do divadla?

Čím víc pracuju, tím míň chodím do divadla. Poslední dobou už na to skoro nemám čas. Volno mám obvykle v létě, když jsou divadelní prázdniny a chození do divadla je docela komplikované.

Co tedy ve volném čase děláte?

Pravidelně navštěvuju Letní filmovou školu v Uherském Hradišti, ráda koukám na filmy a chodím do kina. Když se poštěstí a nejsem po práci unavená tak, že zvládnu jen koukat před sebe, čtu, plavu a běhám. 

Medailon

Petra Havlíková vystoupila letos v dubnu také na dnech fakulty při prezentaci absolventů. Foto: Eva Bartáková

Petra Havlíková vystudovala mediální studia a žurnalistiku a genderová studia na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, na která navázala magisterskou sociologií. Mezitím dokončila bakalářské studium teorie a dějin umění na filozofické fakultě. Od roku 2008 působila jako dobrovolnice v neziskové organizaci Nesehnutí, kde už pět let pracuje.

V současnosti zastává pozici koordinátorky programu Ženská práva jsou lidská práva. Nesehnutí zastupuje také v Radě vlády pro rovné příležitosti žen a mužů. Přispívá na web Femag.cz, online feministický magazín. Je členkou organizace Brno Kulturní, které v minulosti i předsedala.

Je jí třicet let a žije v Brně.

Petra Havlíková nastoupila do organizace Nesehnutí jako dobrovolnice už v době studií v Brně. Foto: Eva Bartáková

Petra Havlíková (vpravo) se loni pracovně dostala na půdu OSN v New Yorku. Foto: archiv Petry Havlíkové

Ráda chodí do kina či do divadla. Kulturu má tak ráda, že se zapojila do neziskové organizace Brno Kulturní. Foto: archiv Petry Havlíkové

Ve volných chvílích pracuje Petra Havlíková také na zahradě u domu. Foto: archiv Petry Havlíkové

Zajímavost

Rozhovor s Petrou Havlíkovou o tom, zda jsou Češi sexisté a jaké jsou vztahy mužů a žen v české společnosti, můžete zhlédnout pod tímto odkazem.


Řekli o ní

Petra je inspirativní, pracovitá, houževnatá, má tah na branku, ale přesto dokáže být ke komukoliv ve svém okolí příjemná, nápomocná a citlivá. Občas i do té míry, že tím člověka úplně vyvede z míry. Obdivuju na ní, co už všechno dokázala, do čeho všeho se pustila. I přes nepřízeň okolností nebo situací se se vším dokázala se ctí a úspěchem poprat. Ať jsou to lidskoprávní kampaně v Nesehnutí, její angažovanost v brněnské kultuře i práce pro Masarykovu univerzitu, Sexistické prasátečko nebo jakákoliv dobrovolná činnost. Dost si na Petře vážím její schopnosti řešit konfliktní situace. Ať se pohádáme nad jakýmkoliv tématem, vždycky mě dokáže přesvědčit o tom, že má vlastně do jisté míry pravdu. A já jsem pak tyto názory, se kterými jsem předtím nesouhlasil, schopný obhajovat před jinými a vlastně je přijmout za své. Radek Matuška, spolubydlící a kamarád
Peťa je skvělý člověk a je radost s ní pracovat. Máme spoustu společných historek. Pojí se mi s ní třeba vzpomínka na to, jak moji dceru, které bylo teprve pár měsíců, učila slovo paradigma. Je neuvěřitelné, s jakým nasazením do všeho jde a jak rychle pracuje. Zároveň je ale znát, že nad vším přemýšlí do hloubky. Umí být ostrá v argumentaci, ale také velice podpůrná a pečující, když to nejen její přátelé potřebují. Obdivuju Petino nasazení do všeho, co dělá. Nemám pocit, že by kdy něco odbyla. Nad vším se vážně zamýšlí a řeší to. A to je snad jediné, co by se na ní dalo nazvat negativem. Měla by podle mě více odpočívat a pečovat o sebe. Kristýna Pešáková, kolegyně
Peťa je asi nejspolehlivější člověk, kterého znám. Když se lidem k něčemu zaváže, vidím, že dělá maximum pro dodržení svých slibů. Vážím si toho, jak vysoko má nastavené etické hodnoty, o čemž se v našem partnerském životě často přesvědčuju. Myslím, že mnohé povzbuzuje svou energií, kterou je schopná dávat důležitým věcem. Ať ji jen nechválím, občas dokáže být snad až moc iniciativní a netrpělivá. Inspirativní mi ale určitě připadá její vytrvalost, se kterou naslouchá různým názorům a snaží se hledat vzájemné pochopení nebo je sebekriticky přijímat. Třeba i tak, že sama považuje feminismus za světonázor, který je potřeba neustále podrobovat kritice. Martin Mayer, partner
Autor: Eva Bartáková