Původně se chtěla stát novinářkou, nakonec se našla v právu. Absolventka Dana Prudíková vystudovala žurnalistiku a politologii na fakultě sociálních studií a právo a právní vědu na Právnické fakultě Masarykovy univerzity. Jako externistka pracovala pro Mladou frontu Dnes, později působila v Poslanecké sněmovně i na ministerstvu spravedlnosti, kde se podílela také na tvorbě nového Občanského zákoníku. Dnes je Prudíková náměstkyní pro řízení sekce legislativy a mezinárodních vztahů na ministerstvu školství.
Vždycky jsem chtěla být novinářkou. Protože mě zajímala také politika, rozhodla jsem se pro dvouobor žurnalistika a politologie. Podala jsem si ale ještě záložní přihlášku na práva a dostala se i tam. Rozhodla jsem se, že budu studovat obojí a myslím, že se ty obory navzájem skvěle doplňovaly.
Do Mladé fronty jsem jako externistka docházela zhruba na dva dny v týdnu, víc času jsem tam pak trávila o prázdninách. Hrozně mě to bavilo a hodně mi to dalo, ať už v oblasti praktické žurnalistiky nebo sociálních schopností. Zlepšila jsem se v jednání s lidmi i v působení v pracovním kolektivu.
Po určité době se témata mých článků začala opakovat a já měla pocit, že stagnuju. Proto jsem si řekla, že bych mohla zkusit pracovat v oblasti práva, které jsem tak dlouho studovala. Chtěla jsem začít sama něco tvořit, spíš než o událostech psát. Začala jsem na legislativním odboru Poslanecké sněmovny, poté jsem pracovala na ministerstvu spravedlnosti, kde jsem tvořila právní předpisy.
Tvorba legislativy je něco jako psaní, jen odbornější. Zjistila jsem, že to může být stejně kreativní jako novinařina. Později jsem se zapojila do týmu, který připravoval nový Občanský zákoník, což byla velmi tvůrčí věc. Na podzim roku 2013, po přijetí zákoníku a před nabytím jeho účinnosti, mě z Mladé fronty oslovili, zda bych pro ně nechtěla napsat seriál třinácti textů o novém Občanském zákoníku. Nejednalo se o odborné právní texty, ale spíš o novinové články s řadou příkladů. Tehdy jsem si uvědomila, jak je skvělé spojit právo a žurnalistiku a velmi mě to bavilo.
Myslím, že je to povinnost veřejné správy. Když si něco úředníci vymyslí, měli by to pak srozumitelným způsobem předat veřejnosti. Nejen kvůli tomu, aby to lidi neděsilo, ale taky aby lidi předpisy pochopili a mohli je pak účinně používat.
Celý proces začal v roce 2000, kdy vláda schvalovala věcný záměr zákona. V té době jsem ale ještě studovala, k jeho tvorbě jsem se dostala až v roce 2009.
Na tvorbě zákoníku pracoval tým pod vedením profesora Karla Eliáše. Já jsem byla ředitelka legislativního odboru na ministerstvu spravedlnosti, kde jsme kromě spolupráce na psaní paragrafů občanského zákoníku a s tím souvisejících předpisů zajišťovali především úřední podporu celého procesu. Po sepsání paragrafů je totiž nutné dodržet procesy, jako například připomínkové řízení, projednávání legislativní rady vlády, projednávání v komorách parlamentu a podobně.
Mělo to pro mě obrovský přínos, nestane se každý den, aby mohl právník tvořit něco tak velkého. Občanský zákoník vzniká jednou za mnoho let. Předešlý občanský zákoník byl z roku 1964.
Při práci na jakékoli vyšší úřednické pozici ve státní správě člověk vždycky cítí zodpovědnost. Už to není jenom o mně, protože tvořím předpisy pro ostatní kteří se jimi pak budou muset řídit. Musím se proto snažit dohlédnout, kam až může regulace sahat a jaké bude mít dopady.
Při studiu mě napadlo pracovat například v evropských institucích, protože tehdy, po vstupu České republiky do Evropské unie v roce 2004, byly první velké nábory na tyto pozice. Zúčastnila jsem se dokonce jednoho z konkurzů, nicméně jsem neuspěla a později už jsem touhu pracovat v zahraničí nepocítila. Připadá mi zajímavější ovlivňovat věci, které pak v praxi přímo vidím a mám pocit, že evropská politika je občas příliš vzdálená.
V advokátní kanceláři jsem krátce pracovala. Po stáži v Evropském parlamentu, kterou jsem později absolvovala, jsem ale dostala práci v Poslanecké sněmovně a nepřemýšlela jsem o tom, v jaké jsem oblasti. Snažila jsem se dělat práci, která mě baví, někam směřuje a je tam kolektiv lidí, se kterými si rozumím a neřešila jsem, jestli je to privátní nebo veřejná sféra.
Šéfuju celkem čtyřem odborům; legislativnímu, právnímu a správnímu, odboru mezinárodních vztahů a odboru školské statistiky, analýz a informační strategie. V legislativní oblasti sepisujeme jednotlivé věcné náměty změn právních předpisů do paragrafů a poté je provázíme celým legislativním procesem, tedy vyřizujeme připomínky, účastníme se projednávání v legislativní radě vlády a podobně. V odboru právním a správním řešíme právní záležitosti ministerstva, jako je uzavírání smluv nebo vedení právních sporů. Na starosti mám také mezinárodní vztahy, kde se kromě vzájemných vztahů Česka s dalšími státy či mezinárodními organizacemi zabýváme také krajanskou komunitou. Jedná se o podporu českého kulturního dědictví v zahraničí, jako je například podpora výuky českého jazyka. Posledním odborem, který řídím, je analyticko-statistický. Shromažďujeme data z matrik a poté je analyzujeme. Nedávno jsme například dělali mimořádné šetření o stavu učitelů, kdy jsme zjišťovali, kolik máme učitelů, jaké mají kvalifikace nebo jak jsou staří, abychom pak věděli, jak zacílit další kroky ministerstva.
Náročné je, když chce člověk něco prosadit, protože si myslí, že je to prospěšné, ale nedaří se mu to. Je hodně aktérů, se kterými je třeba komunikovat nebo je přesvědčit o svém názoru, a ne vždy se to povede. O to lepší pak ale je, když se to podaří. Schválení občanského zákoníku a doprovodných předpisů lze uvést jako příklad úspěšného „legislativního tažení“, nicméně například zákon o statusu veřejné prospěšnosti či z poslední doby kariérní řád pro učitele se prosadit nepodařilo.
Záleží na období. Když bylo například přijato evropské nařízení o ochraně osobních údajů, takzvané GDPR, ve školách nastala kvůli tomuto nařízení přinášejícímu určité změny panika. Na ministerstvu jsme k tomu proto zpracovali metodické materiály, abychom vedení škol usnadnili provádění změnv ochraně osobních údajů a jejich zakomponování do vnitřních pravidel a chodu školy. Udělali jsme poté sérii seminářů, kdy jsme za dva měsíce s kolegy objeli všechny kraje a snažili jsme se ředitelům nařízení přiblížit a vysvětlit jim, co mají dělat, aby z toho nemuseli mít strach.
Aktuálně posíláme do Poslanecké sněmovny zákon o pedagogických pracovnících a dokončujeme také některé kroky související s reformou financování, která se spustí od ledna příštího roku.
Vždycky jsem si vážila možnosti, když jsem mohla vyučovat a ráda bych v tom pokračovala i nadále. Na fakultě sociálních studií sice nyní neučím, spolupodílím se ale na kurzu o tvorbě legislativy na právnické fakultě v Brně. Na začátku semestru vytvoříme konkrétní legislativní záměr a studenti pak simulují legislativní proces. Někdo text tvoří, jiný připomínkuje a dohromady se snaží sepsat zákon, který by obstál při schvalování v Parlamentu České Republiky. Součástí kurzu jsou také přednášky. Moje se jmenuje Lesk a bída legislativního procesu, kdy se na základě vlastních zkušeností a „veselých“ historek studentům snažím přiblížit, jak má legislativní proces vypadat, a jaký je skutečně v praxi.
Obecně mě baví kontakt se studenty, ale i ostatními lidmi a možnost mluvit s nimi o tom, co dělám. Zjišťuju tak, jaká mají moje rozhodnutí důsledky, případně jestli je potřeba něco změnit, vylepšit. Když přemýšlím o tom, co chci studentům sdělit,třídím si přitom sama své myšlenky a ujasňuju si, co je podstatné. Šikovným studentům taky nabízím možnost stáže u nás na ministerstvu.
Někteří ano, ale není to pro každého. Nedávno jsme s kolegy diskutovali o tom, jak motivovat mladé právníky pro práci ve státních institucích. Ze zkušeností jednoho z kolegů vyplynulo, že mnozí studenti mají na začátku studia představu, že budou mít stopadesátitisícové platy a budou jezdit v drahých autech a u mnohých možná panuje představa, že ve veřejném sektoru toho nelze dosáhnout. Na druhou stranu jsou tu ale jiné hodnoty, například že člověk může mnoho věcí pozitivně ovlivnit.
Chybí mi moc. Z Brna pocházím, a proto tam pravidelně jezdím a navštěvuju rodinu. Doufám, že se tam jednou vrátím natrvalo.
Dana Prudíková pochází z Brna, kde vystudovala žurnalistiku a politologii na fakultě sociálních studií a právo a právní vědu na Právnické fakultě Masarykovy univerzity. Při studiu působila pět let jako externistka v Mladé frontě Dnes, v roce 2004 absolvovala půlroční stáž v Evropském parlamentu.
V roce 2011 získala se svou prací Násilné prosazování zájmů vůči EU: Analýza evropeizace ozbrojené opozice doktorský titul z politologie. V minulosti pracovala v legislativním odboru Poslanecké sněmovny, na ministerstvu spravedlnosti nebo na Úřadu vlády České republiky. V letech 2009 až 2013 se jako ředitelka legislativního odboru na ministerstvu spravedlnosti podílela na tvorbě nového Občanského zákoníku. Od roku 2015 působí jako náměstkyně pro řízení sekce legislativy a mezinárodních vztahů na ministerstvu školství.
Ve volném čase ráda cestuje, v oblibě má především asijské země. Teprve při cestování dokáže vypnout od pracovních povinností a získat nad nimi nadhled. Kromě toho také sportuje nebo tráví čas s přáteli, protože věří, že je důležité neztratit kontakt s blízkými lidmi.
Na studium na fakultě sociálních studií Dana Prudíková vzpomíná jako na velmi kreativní období. „Bylo to pro mě velmi kreativní období, na které moc ráda vzpomínám. Studium nebylo jen o informacích ze seminářů, ale také o prostředí fakulty sociálních studií, kde jsme se potkávali se skvělými vyučujícími a spolužáky," vysvětluje Prudíková.
„Dana Prudíková byla výborná studentka, která vždy měla široké spektrum odborných zájmů. Už při studiu publikovala kvalitní vědecké články. Ze svého pohledu jsem oceňoval zvláště její orientaci ve bezpečnostním prostředí francouzsky mluvících zemích. Vážím si jí i proto, že nikdy nepřerušila kontakt s katedrou a jako hostující expertka má stále zájem přednášet pro nové studentské generace.“
Miroslav Mareš, školitel Dany Prudíkové v oboru politologie a vyučující na fakultě sociálních studií
„Dany Prudíkové si velmi vážím nejen proto, že odborně je na velmi vysoké úrovni a její práce má smysl a obsah. To důležité je, že za celou dobu – a to se spolu známe od prvního ročníku studia na fakultě sociálních studií – na sobě pracuje, vzdělává se, a zejména, že nepodlehla žádnému ze svodů, které její vysokou pozici ve státní správě provází. Stále je schopná rozlišit, co je dobré a co špatné a nebojí se odmítnout to, co považuje za nesprávné. Proto jsem velmi rád, že jsme stále přátelé, a že se na ni mohu kdykoli spolehnout.“
Martin Škop, děkan Právnické fakulty Masarykovy univerzity
6x foto: archiv Dany Prudíkové
Vyučuje na švédské univerzitě. Žurnalistiku, sociologii, sociální politiku a sociální práci ale vystudovala Lenka Klimplová v Brně. Co jí v severské zemi nejvíce chybí? A co ve Švédsku znamená fika?
Hostkou podcastu Na dvě věci studentek Andrey Harmuthové a Nikoly Samcové tentokrát byla influencerka a absolventka fakulty sociálních studií Aneta Chroustová. V rozhovoru se dočtete to nejpodstatnější.
