Princip kolektivní viny je nepřípustný, říká oceněná novinářka Jana Ustohalová

18. 7. 2016
Oceněná novinářka Jana Ustohalová v brněnské redakci Mladé fronty Dnes. Foto: Marie Stránská

Texty novinářky Jany Ustohalové si mohou lidé přečíst především v regionální mutaci Mladé fronty Dnes Brno a jižní Morava, v jejíž redakci působí skoro patnáct let. Absolventka brněnské žurnalistiky pracovala také v reportérském oddělení Mladé fronty Dnes v Praze a rok jako zahraniční zpravodajka na volné noze v Rusku. Za rozhovor s historikem Davidem Kovaříkem o odsunu brněnských Němců a o jejich pochodu do Pohořelic v roce 1945 letos získala Novinářskou cenu v kategorii regionální žurnalistika.

Události, o kterých jste psala, se odehrály těsně po druhé světové válce, kterou nacistické Německo prohrálo. Je obtížné získat informace o odsunu brněnských Němců, když se tato událost stala před více než sedmdesáti lety?

Je to problém především z české strany. V Německu existuje spousta svědectví ze strany vyhnaných Němců, protože tam vznikaly různé iniciativy, které zaznamenaly jejich svědectví, nejznámější je asi spolek sudetoněmecký landsmanšaft. Sedmdesát let se tématu věnují historici a vycházejí o tom knihy. U nás je však problém v tom, že až do devadesátých let bylo ticho. Čeští historici, kteří se tématu dříve věnovali, byli přívrženci minulého režimu a i laikovi musí být divné, že se informace z německé a české strany liší. Ze třiceti tisíc vyhnaných lidí najdeme v českých zdrojích doložená jen tři úmrtí, což není možné, protože při pochodu umírali lidé i na nemoci. Navíc na trase pochodu je za rakouskými hranicemi spousta pomníčků.

Jak je to s ověřováním získaných informací?

U takového tématu se nedá psát typické zpravodajství kvůli limitovaným zdrojům. Novinář může psát výborné reportáže nebo rozhovory například s historiky a pamětníky. Je velký problém ověřit fakta z české strany, protože ta jsou nenávratně pryč. Teď se ale odsunu začala věnovat mladší generace historiků, která téma naplno otevřela. Myslím, že velký podíl na tom má i spisovatelka Kateřina Tučková s knížkou Vyhnání Gerty Schnirch.

Jaké jsou reakce čtenářů na články s poválečnou tematikou?

To je právě nesmírně zajímavé. Když jsme o tématu začali více psát před rokem v souvislosti s iniciativou města Rok smíření, myslela jsem si, že to jsou sedmdesát let staré události, které už nebudou nikoho příliš zajímat. Domnívala jsem se, že strávím dva týdny po knihovnách a archivech a něco o tom napíšu, ale snad na žádnou jinou věc, o které jsem psala, jsem pak neměla více reakcí. Nemám na mysli jen diskuse pod články na internetu, ale především e-maily, které mi čtenáři posílali. Lidem stálo za to napsat do redakce ohlas na texty. Odhaduju, že mezi e-maily bylo o trochu více pozitivních reakcí, naopak v diskusích spíše negativní, ale záleží také na příběhu, o kterém se zrovna píše.

O jakém osudu z poválečné doby jste psala v nedávné době?

V červnu vyšel rozhovor s devadesátiletou pamětnicí Editou Bártlovou. Její příběh je velmi dojemný. Editina matka byla Česka, která se nikdy nevzdala české národnosti, otec byl Němec, ale s ním nežila. Vychovávala ji babička. V roce 1945 se paní Bártlová ocitla v Kaunicových kolejích, což bylo strašné místo, kam se zavírali brněnští Němci bez zjišťování jakéhokoli provinění, jen proto, že byli Němci. Bártlová nebyla odsunutá a zůstala v Brně. V rozhovoru vlastně vyjádřila pochopení pro násilí, které Češi páchali v roce 1945 na Němcích, a řekla, že lidem odpustila. Reakce čtenářů na tento článek byly úplně jiné než v předchozích diskusích. Je důležité na konkrétních příbězích lidí ukazovat, že princip kolektivní viny je naprosto nepřípustný.

Lidé by měli vědět, co se tady dělo

Ozývají se vám po vydání takových textů další pamětníci?

Ne. Pamětníků je strašně málo, většina z nich už je bohužel po smrti. Myslím si, že teď je úplně poslední šance vyzpovídat ty, kteří jsou naživu. Pamětníci navíc o své minulosti desítky let mlčeli a mnoho z nich se doopravdy rozpovídalo až na sklonku života. Neřekli to třeba ani své rodině, takže příbuzní o této části jejich života vůbec nevěděli. I paní Bártlová, se kterou jsem dělala rozhovor, se rozhodla promluvit teprve někdy před třemi lety a čekala, až si ji někdo najde.

Stalo se vám, že s vámi některý z pamětníků nechtěl mluvit?

To ne. Připadá mi, že si začínají uvědomovat, že když o tom nebudou svědčit, zůstane všechno to bezpráví, které se dělo, zapomenuto. Novinář ale samozřejmě musí u takto citlivého tématu našlapovat velice opatrně. Sama jsem mnoho pamětníků získala na základě toho, že mě někdo doporučil a zaručil se, že se jejich vzpomínky bulvárně nezneužijí. Do určité míry bylo těžké svědectví získat, ale když se prolomily první ledy a lidé zjistili, že mi mohou důvěřovat, šlo to samo.

Pracujete na nějakém dalším článku s poválečnou tematikou?

Ještě by mě hodně zajímaly poměry v brněnských internačních táborech, které tady byly do roku 1946, než byl oficiálně ukončen odsun Němců. Podařilo se mi získat dopisy, jež psala jedna paní z internačního tábora v Maloměřicích svému příteli. Přestože byli oba Němci, psala je česky. Vrátila se z toho divokého odsunu a skončila právě v internačním táboře. V dopisech popsala své pocity a poměry v táboře. Bude to asi těžké, ale ráda bych našla svědka, který tam byl. Byl by to další kamínek do mozaiky brněnských příběhů z roku 1945.

Jak se sama s těmito tématy vyrovnáváte?

Samozřejmě je těžké, když vám někdo vypráví o tom, jak ho a jeho blízké mlátili, znásilňovali a že děti umíraly hlady. Je to strašně těžké, jen když si to představujete. Žádný člověk si takové věci nezaslouží. Jsem ale přesvědčená, že by se o nich mělo psát právě kvůli tomu, aby si každý uvědomil, že bezpráví a násilí bylo extrémní. Nikdo si nezaslouží, aby jeho dítě zemřelo hladem jen proto, že patří do určité národnostní kolonky.

Rozumět problematice médií je důležitější než dříve

Ještě před tím, než jste začala pracovat v Mladé frontě Dnes, jste odjela do Ruska. Proč?

Souviselo to se studiem na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze. Přestože nás učili výborní odborníci, chybělo mi více praxe a chtěla jsem se naučit lépe psát. V té době byla naprostou hvězdou novinářka Petra Procházková, která působila v Rusku. Řekla jsem si, když se učit, tak u mistra oboru. Domluvila jsem si u ní stáž, což byla ta nejlepší novinářská škola, navíc v době, kdy začala druhá čečenská válka. Petra Procházková je jedním z lidí, kteří mě nejvíc ovlivnili po profesní i lidské stránce. Protože pak byla Petra z Ruska vyhoštěna, nezůstal v Moskvě žádný český zpravodaj na volné noze, takže jsem potom do Ruska vždy na pár měsíců jezdila a mezi tím jsem pracovala v Praze.

Máte čtyři děti. Jak se dá práce novinářky zvládat s tak velkou rodinou?

Dá a já jsem toho příkladem. Je to náročné na organizování času, ale myslím si, že zrovna matky malých dětí mohou být pro redakce velkým přínosem, což vidím i u nás v brněnské Mladé frontě Dnes. Jednou jsme v novinách měli na třech stranách texty od pěti žen, z toho tři byly matky se dvěma, třemi a čtyřmi dětmi. V textech samozřejmě není kvalitativní rozdíl. Matky malých dětí jsou dost často vlastně supermanky a podle mě by stačilo jenom rozšířit nabídku polovičních nebo menších úvazků, což u nás není moc běžné, a i v novinařině by jich díky tomu mohlo být výrazně víc. S dětmi v rodině se musí stejně jako v redakci plánovat. Novinařina samozřejmě znamená být flexibilní, protože když se něco stane, nikdo se neptá, jestli máte zrovna volno. Když ale všechno dobře naplánujete, jde to zvládnout bez problémů.

Kterým tématům se v Mladé frontě Dnes především věnujete?

Píšu o politice, školství, neziskovém sektoru. Vybírám si také témata, jako je třeba přesun brněnského nádraží, o kterém jsem psala už před dvanácti lety, takže k tomu mám background, asi jako jeden z posledních novinářů v Brně. Zabývám se také romskou problematikou nebo odsunem německé menšiny. Právě o odsunu brněnských Němců jsem v poslední době hodně psala, ale tématu jsem se věnovala už někdy před deseti lety, kdy se v Brně uskutečnil první pokus o smíření, který vyzněl do ztracena.

Píšete také o politických kauzách. Čelila jste někdy útokům a výhružkám ze strany politiků?

Politici jsou vlastně zvyklí, že se o nich píše a dost často ne v pozitivním kontextu. Někdy si to vezmou osobně a nadávají nebo se nám posmívají veřejně třeba na Facebooku. Já takové reakce beru jako součást práce. V tomto směru vnímám jako nebezpečnější spíše podnikatele nebo velké firmy, o kterých napíšeme v nějaké souvislosti. Stalo se mi asi dvakrát, že mi poslali vzkazy přes prostředníka, ať si dávám pozor na přechodu nebo ať se určitému tématu raději nevěnuju, protože by to pro mě nemuselo dobře dopadnout. Ale to jsou výjimky a já si pořád myslím, že jen zkoušeli, jestli se leknu.

Se studenty brněnské žurnalistiky jste spolupracovala na projektu Achillova data a v brněnské redakci Mladé fronty Dnes se vám na praxi vystřídá mnoho elévů. Jsou podle vás studenti žurnalistiky připraveni stát se dobrými novináři?

Nemyslím si, že by se ten, kdo studuje žurnalistiku nebo mediální studia, měl nutně stát novinářem. Studenti žurnalistiky by ale měli mít praktickou zkušenost z redakce, aby věděli, co studují nebo jak to chodí v redakcích. Podle mě je to v žurnalistice stejné jako v jiných povoláních – zhruba patnáct až dvacet procent lidí je ve svém oboru výborných, což může platit i mezi studenty, a zbytek studuje kvůli titulu nebo chce do public relations. Vysokoškolské studium žurnalistiky je dobré mimo jiné pro to, aby lidé porozuměli problematice médií, což je dnes důležitější než kdy dřív. Já bych to spíše otočila – žurnalistiku by určitě měli studovat novináři, kteří už mají zkušenosti z praxe, ale chybí jim teorie.

V podzimním semestru budete na katedře mediálních studií a žurnalistiky učit kurz On-line internetový deník Stisk. Jak se na to připravujete?

Zatím sbírám informace. Podle některých je to otrava, jiní naopak říkají, že je zajímavé spolupracovat se studenty žurnalistiky. Z projektu Achillova data mám zkušenosti s mentorováním, ale to je specifické, protože tam jsem měla všechny studenty motivované. A to je jiné, než když pracujete s někým, kdo chce jen udělat zkoušku. Studentům ale můžu slíbit, že na ně budu dost přísná.

Co je podle vás hlavním posláním novináře?

Poctivě informovat o konkrétním výseku reality, který je schopen pojmout. Objektivity samozřejmě není možné dosáhnout, je ale možné být nezávislý a snažit se popsat realitu v co největší šíři a zároveň lpět na principech, mezi které patří humanita nebo rovnost. Novináři by se měli zpovídat svým čtenářům a neměli by podléhat nějakým nenávistným nebo propagandistickým tendencím.

Medailon

Při studiu na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze odjela novinářka Jana Ustohalová na rok do Ruska, kde působila jako zahraniční zpravodajka na volné noze, spolupracovala například s českou redakcí BBC nebo Hlasem Ameriky. Poté pracovala v reportérském oddělení Mladé fronty Dnes a od roku 2002 působí v brněnské redakci Mladé fronty Dnes.

V roce 2009 dokončila studium žurnalistiky na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity a v roce 2014 se studenty brněnské žurnalistiky spolupracovala na článku Tisícům lidí hrozí, že kvůli novému zákonu vymění ubytovnu za ulici. Letos obdržela novinářskou cenu v kategorii regionální žurnalistika za rozhovor s historikem Davidem Kovaříkem o odsunu brněnských Němců. Jana Ustohalová je vdaná, má čtyři děti a ve volném čase nejraději spí.

Novinářka Jana Ustohalová v brněnské redakci Mladé fronty Dnes.

Řekli o ní
Jana je novinářka, pro kterou novinařina není prací, ale posláním (bez patosu). Navíc má pozoruhodný talent přivést svými nezaobalenými dotazy k zoufalství nejednoho nepříliš poctivého politika. Přičtěte čtyři děti, o které se pak ve „druhé směně“ stará, když zrovna nepracuje, a máte pořádnou porci mé úcty. Lukáš Valášek, redaktor brněnské MF Dnes a absolvent katedry mediálních studií a žurnalistiky FSS
S Janou máme v redakci počítače naproti sobě. Za tou hromadou archivních novin a papírů, na které nikdo nesmíme sáhnout, protože na nich má poznámky ke všem těm velkým kauzám, ji někdy ani není vidět. Ale to k ní prostě patří a my jsme v redakci hrdí, že s ní můžeme spolupracovat. A když dostala novinářskou cenu, byli jsme hrdí dvakrát. Jsem ráda, že se můžu učit a získávat zkušenosti právě od ní. Dominika Hromková, redaktorka brněnské MF Dnes a studentka katedry mediálních studií a žurnalistiky FSS
Achillova data byla skvělá zkušenost. Práce na našem investigativním článku o brněnských ubytovnách byla velmi zajímavá. K investigativní žurnalistice se člověk jen tak nedostane, protože je to hodně specifická činnost vyžadující píli, vytrvalost a kontakty. Jana nám jako naše mentorka ve všem hodně pomohla. Pravidelně jsme se scházeli a konzultovali, na co se dále zaměřit. Naučili jsme se toho opravdu hodně a s Janou byla navíc legrace, poněvadž má i super smysl pro humor. Měla na krku čtyři kluky, byla taková naše brněnská mamka. Ondřej Chlupáček, student katedry mediálních studií a žurnalistiky FSS, který se s dalšími studenty žurnalistiky zúčastnil kurzu Achillova data
Autor: Zuzana Brandová