Ráda bych se dožila rovnosti pohlaví, říká expertka na gender

Jak se vám povedlo dostat se do OSN necelý rok od ukončení studia?

V roce 2008 jsem začala pracovat na Úřadu vlády v sekci pro lidská práva. Bylo to půl roku před českým předsednictvím v Evropské unii. Díky tomu jsem začala jezdit pracovně po celém světě. A dostala jsem se tak právě i do New Yorku. Ze své pozice jsem v OSN zastupovala Evropskou unii v problematice rovnosti žen a mužů. Vyjednávali jsme o podobě závěrečných dokumentů, účastnili se mezinárodních setkání, chodili jsme na nejrůznější semináře. Měla jsem za sebou sice práci pro Ligu lidských práv nebo stáž v Bruselu, ale i tak jsem byla jen čerstvě vystudované děcko. Celé mi to připadalo jako něco neskutečného.

Liší se témata, která jste řešila před čtrnácti lety na Úřadu vlády, od těch, s kterými se česká společnost potýká dnes?

Nijak zásadně se neliší, což je dost frustrující. Velkým tématem byla třeba prevence domácího násilí. A dnes se bavíme o tom, zda vůbec Česko ratifikuje Istanbulskou úmluvu. Dále jsme se věnovali třeba nízkému zastoupení žen v politice.

O tomto tématu se nedávno strhla diskuse v souvislosti s koalicí Pirátů a STAN. Je podle vás v české politice málo žen?

Ano, je. A Pirátů mi je upřímně líto. Mají ve svých řadách sice málo političek, ale to je běžný folklor, který platí pro všechny strany. Zrovna oni se alespoň snaží dělat politiku vstřícnou vůči ženám. S jejich zastoupením se perou, ale nejsou jediní.

Proč by měla společnost o větší zastoupení žen v politice usilovat?

Důvodů je celá řada. Když do rozhodování zapojíme i ženy, bude kvalitnější. Měli bychom využít jejich potenciál. Přes šedesát procent absolventů vysokých škol jsou ženy. Kam pak všechny mizí? Tak si na rovinu řekněme, že ženy nebudeme vzdělávat. Ony po té mateřské stejně budou dělat jen nějakou méně kvalifikovanou práci na částečný úvazek. A ne to, na co se připravovaly pět let na vysoké škole. Tohle je strašné plýtvání lidským kapitálem.

A není nízké zastoupení žen v politice způsobené tím, že do ní zkrátka jít nechtějí?

Vrcholná politika je nastavená tak, že ti, kteří v ní jsou, se de facto neúčastní rodinného života. Jsou často jen víkendovými rodiči. Chápu tedy, že určitý podíl žen do politiky nechce. Ani pro muže ale není dobré vzdát se vztahů a rodiny. Třeba ve Skandinávii ovšem vidíme, že čím větší poměr žen v politice je, tím spíše se jim pak politické prostředí přizpůsobí. Jednání parlamentu se mohou konat online. Dalším vhodným opatřením je například zajištění péče o děti přímo v parlamentech nebo na politických akcích.

Mohly by být řešením kvóty?

Kvóta není úplně nejšťastnější pojem. Ten termín není u lidí příliš populární. O kvótách existuje řada mýtů a předsudků. Třeba ve velkých nadnárodních firmách na to jdou jinak a místo slova kvóta používají slovní spojení „dobrovolné kvantitativní cíle“. Stanoví si třeba, že do roku 2025 chtějí mít ve vedení alespoň 35 procent žen. Je to kvóta, jen tomu tak neříkají. A ano, je to možné řešení. Je ale třeba netlačit na pilu.

Muži právo tvoří, vykonávají i interpretují

Jak je na tom Česko v porovnání s jinými zeměmi?

Špatně. Co se týče zastoupení žen v politice, jsme na jednom z posledních míst v Evropské unii. Lépe je na tom třeba i Bulharsko. Celosvětově z toho také nevycházíme nejlépe. Třeba některé státy Jižní Ameriky jsou hodně před námi.

Kromě fakulty sociálních studií jste studovala i na fakultě právnické. Jste také spoluautorkou knihy Mužské právo. Je právo mužské?

Popravdě, je to spíše právo mocných. Existuje i mnoho mužů, kteří jsou bití na tom, jak je právo nastavené. Například systém trestání dopadá hlavně na muže. Svoboda je jim odnímaná častěji než ženám, které jsou stereotypně považované za pečovatelky. A tak dostanou jen podmínku, i když by měly jít třeba do vězení. Právo ale obecně podporuje stereotypy. Zachází s ženami a muži jako se dvěma různými živočišnými druhy.

Proč jste tedy nakonec zvolily název Mužské právo?

Právě kvůli té zásadní mocenské nevyváženosti. Ve všech rozhodovacích tělesech muži dominují. Máme jen dvě ústavní soudkyně. Málo žen je i v České advokátní komoře, Nejvyšším kontrolním úřadu, ve státním zastupitelství. V radě České národní banky nejsou ženy dokonce vůbec. A více by jich mohlo být i na vedoucích pozicích v médiích. Z toho jasně vyplývá, že muži z těchto pozic právo tvoří, vykonávají i interpretují.

Sama se stala obětí diskriminace

Vy sama jste se s diskriminací na základě pohlaví setkala. Těsně před ochodem na mateřskou vás odvolali z funkce vedoucí odboru rovnosti žen a mužů na Úřadu vlády. Jak jste tu situaci vnímala?

Byl jsem strašně znechucená. Původně jsem se tím nechtěla vůbec zabývat, nakonec to ale skončilo u soudu. Žalobu jsem sepsala až po třech letech, těsně před uplynutím promlčecí lhůty.

Proč až po takové době?

Jak jsem říkala, nechtěla jsem to příliš řešit. Názor jsem změnila ve chvíli, kdy Monika Šimůnková, která mé odvolání podepsala a dnes je zástupkyní ombudsmana, získala cenu právnička roku v oblasti lidských práv. To byla poslední kapka.

V čem byl pro Úřad vlády problémový váš odchod na mateřskou dovolenou?

Ono vlastně o samotnou mateřskou ani tolik nešlo. Problém byl v tom, že Šimůnková manažersky pochybila. I když věděla dlouho předem, že půjdu pouze na půlroční mateřskou, náhradu za mě sháněla až na poslední chvíli. Jenže sehnat někoho jenom na půl roku neměla takto pozdě šanci. Raději mě odvolala, aby mohla vypsat výběrové řízení na dobu neurčitou.

Soud se táhl přes pět let. Muselo vás to stát strašné množství energie a peněz…

Ano, bylo to strašně zdlouhavé a frustrující. A i ten soud byl zvláštní. Chtěli po mně, abych dokázala, že šlo o diskriminaci. Přitom správně by měla protistrana dokázat, že mě nediskriminuje. A dokonce ztratili i můj odvolací dokument. Žalovala jsem Úřad vlády o padesát tisíc jako odškodnění za újmu na důstojnosti. Soud mi dal sice nakonec za pravdu, že to diskriminace byla, peníze mi ale nepřiznal. Prý protože nejsem veřejně známá osoba a rozhodnutí nemělo veřejný dopad. Prý mě to nijak nepoškodilo. Po tom všem jsem dostala pouze písemnou omluvu.

Fakulta ze mě udělala lepšího člověka

Jak vzpomínáte na svá studia na fakultě sociálních studií?

Velmi pěkně. Byla jsem na fakultě strašně šťastná. Studovala jsem do toho ještě práva, kde byl přístup vyučujících ke studentům a studentkám hodně rigidní. Nestimuloval k přemýšlení. Přesný opak byla právě fakulta sociálních studií, kde jsem se seznámila s akademickým myšlením. Studium bylo obohacující. Objevila jsem úplně nový svět, získala spoustu nových přátel. Jsem za to opravdu vděčná a myslím si, že ze mě fakulta udělala lepšího člověka.

Proč jste si vybrala sociologii a politologii?

Na střední škole mě hrozně zajímala politika, takže jsem chtěla na politologii. A kombinace politologie a sociologie měla tehdy největší šanci na úspěch. Hlásilo se tam nejméně lidí. Sociologie byla jen takový pragmatický, doprovodný předmět. V prváku jsem dokonce chtěla ze sociologie odejít. Jenže proděkanem pro studium byl tehdy sociolog, který se na to úplně netvářil. To mě zachránilo, protože sociologie mě nakonec bavila nejvíc.

Před sedmi lety jste v rozhovoru pro Atrium uvedla, že od budoucnosti čekáte rovnost, svobodu, bratrství a sesterství. Splnilo se vám to?

Jsme pořád na cestě. Musíme bojovat a vytrvat. Jsem ale optimistka – vidím, že to jde dopředu, jen tempo je strašně pomalé. Ráda bych se těch změn ještě dožila. Všichni totiž máme právo na rovnost a spravedlnost.