Otcové zakladatelé: Byli jsme mladí a ctižádostiví, vzpomíná Ivo Plaňava

S katedrou psychologie zakladatelé fakulty sociálních studií v prvních plánech nepočítali. Změnilo se to, až kdy se k nim připojil docent psychologie a manželský a rodinný poradce Ivo Plaňava. Přidalo se k němu několik kolegů z filozofické fakulty, mezi nimi i profesor Vladimír Smékal, a společně založili novou katedru psychologie pod hlavičkou sociálních věd. Plaňava se v roce 1998 stal jejím prvním vedoucím.

Kdy jste se poprvé dozvěděl o nápadu založit fakultu sociálních studií?

Na začátku devadesátých let od svého nejlepšího přítele Iva Možného, se kterým jsem se znal dlouhé roky. Jednou jsme spolu seděli v hospodě a on mi řekl: „Uvažujeme o založení nové fakulty sociálních věd. Hlavní obor tam bude sociologie. Nechtěl bys tam přejít taky?“ Představoval si to tak, že bych zabezpečil spojení sociologů s psychologií.

Co jste mu odpověděl?

Chvíli jsem na něj zůstal civět a pak jsem mu řekl, že se mi do toho moc nechce. Místo toho jsem navrhnul, aby na fakultě sociálních studií vznikla samostatná katedra psychologie, která by měla vlastní obor. Připadalo mi, že psychologie by se měla otevřít novým přístupům a většímu množství studentů. Ivo Možný souhlasil.

Jak vzpomínáte na období vzniku fakulty sociálních studií?

Začátky pro mě byly příjemné. Byli jsme nadšení a ctižádostiví. Výuka mě bavila, měl jsem pocit, že mi studenti opravdu naslouchají. Dávali mi pozitivní zpětnou vazbu. Už od začátku jsme od studentů sbírali anonymní hodnocení, zpětnou vazbu od svých studentů mám stále doma schovanou.

Od vzniku fakulty uplynulo už dvacet let. Jak hodnotíte její vývoj?

Myslím, že se ubírá správným směrem. Snaží se udržet krok s teorií a praxí na západě, spousta vyučujících a výzkumníků se jezdí školit do zahraničí. V tom by měla pokračovat i nadále. 

Psychologie se stala módní disciplínou

Když jste společně s dalšími kolegy přešel na nově vzniklou fakultu sociálních studií, rozdělila se katedra psychologie na dvě části. Panovala mezi vámi a kolegy, kteří zůstali na filozofické fakultě, rivalita?

Katedru psychologie jsem tak říkajíc rozštěpil. Stali jsme se konkurenty. Filozofická fakulta nenesla dobře, že spousta studentů psychologie chtěla odejít k nám. Nová katedra na tom byla lépe co do zájmu studentů i kvality výuky. Obor psychologie na fakultě sociálních studií Hospodářské noviny opakovaně vyhodnotily jako nejkvalitnější studium v Česku. V poslední době se však kvalita výuky psychologie na filozofické fakultě hodně zvedla. Nejen podle mého mínění, ale i podle různých žebříčků. Zdá se mi, že obě katedry už přestaly být tolik soutěživé a více spolupracují.

Je potřeba, aby na Masarykově univerzitě bylo víc kateder psychologie?

Řada lidí z oboru i studentů se diví, že existuje katedra psychologie na fakultě sociálních studií i na filozofické fakultě. Ale katedru psychologie má i pedagogická fakulta a psychologie se vyučuje i na lékařské fakultě. Studenti mají o tento obor zájem, takže se všechny katedry naplní, a ještě se na spoustu zájemců nedostane. Podle mě by psychologie klidně mohla mít vlastní fakultu. Stávajícím fakultám by se to však nevyplatilo, protože by přišly o velké množství studentů a tím pádem i peněz, takže se to nejspíš nestane.

Čím si vysvětlujete, že je o psychologii takový zájem?

Psychologie se v Česku stala v posledních asi deseti letech módní disciplínou. Psychologové vystupují v novinách a televizi. Přináší to ovšem i stinné stránky.

Jaké?

Psychologická vyšetření často provádějí laici, kteří se tváří jako odborníci. Vyřešit by to mohlo nařízení, že praktikující psychologové musí mít svůj diplom vyvěšený na zdi ve své poradně či pracovně. Na západě je to běžná praxe, u nás není vyvěšování diplomů povinné a většina psychologů to nedělá. Dalším problémem je, že lidé očekávají od psychologických testů zázraky. Testy jsou ale jen orientační, jsou součást psychologického vyšetření.

Ivo Plaňava četl a nesouhlasí

Na katedru psychologie jste jako odborný asistent nastoupil v roce 1967, ale už po třech letech jste zase odešel.

V období normalizace se utužování režimu dotklo i katedry psychologie. Všichni jsme měli podepsat prohlášení, kde stálo, že vítáme zásah Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem a jsme loajální ke komunistické straně. Já jsem odmítl podepsat, což znamenalo jistý vyhazov. Lidé z katedry i úředníci mě přesvědčovali, abych přece jen podepsal, a tak jsem nakonec řekl, že podepíšu. Přinesli mi to prohlášení a já jsem napsal: „Ivo Plaňava četl a nesouhlasí.“ Všichni mi říkali, že je to ještě horší, než kdybych nepodepsal.

V devadesátých letech jste se k výuce vrátil.

Po sametové revoluci odešla spousta zaměstnanců katedry do důchodu. Ti, kteří zůstali, mě požádali, abych se vrátil.

Co jste dělal v době, kdy jste nemohl učit?

Z katedry jsem odešel do pedagogicko-psychologické poradny a poté do léčebny v Kroměříži, kde jsem si předtím plnil praxi. Pak jsem získal práci vychovatele v dětském domově v Hodoníně u Kunštátu. Bylo to příjemných osm let mého života. Jednalo se o rodinný domov, kde bývalo kolem tuctu dětí. Moje kolegyně byla zastánkyně tvrdší výchovy, zatímco já jsem byl měkkota. Děti se ke mně chodily vyplakat. S některými se stýkám doteď, jedné dívce jsem byl i na svatbě. Zároveň jsem působil v manželské a rodinné poradně.

Co vás přivedlo zrovna k manželskému a rodinnému poradenství?

Na praxi v psychiatrické léčebně v Kroměříži jsem nastoupil na otevřené ženské oddělení. Setkával jsem se tam s neurotickými a úzkostnými stavy či depresemi. Se spoustou pacientek jsem řešil jejich manželské trable, takže jsem se tím začal zabývat víc do hloubky. Po sametové revoluci jsem si založil soukromou praxi. 

Kdybyste měl dát lidem jednu nejdůležitější radu pro spokojené manželství, co by to bylo?

Například je docela dobré, když část volného času tráví každý sám a něco zase dělají společně. Když jsou dva stále spolu, přestanou pak mít ze společné stráveného času radost. Více to rozvádím ve své knize Spolu každý sám.

Manželství může být třeba spokojené, ale šťastné jsou jen chvilky

Vy sám jste ženatý už šedesát let.

Manželství mi vydrželo i přesto, že z pohledu psychologie byl můj vstup do něj velmi rizikový. Přednášel jsem a občas ještě přednáším o rizikových vstupech do manželství a můj vlastní sňatek naplňoval hned několik kritérií. Zaprvé, moje žena je Bulharka, ale dorozumívali jsme se rusky. Zadruhé, její rodiče nesouhlasili s tím, že se začala vídat s Čechem. Třetí riziko tkvělo v tom, že jsme se vzali po poměrně krátké známosti. Navíc naše svatba byla poměrně komická událost. V roce 1956 jsem chtěl odjet do Bulharska a zažádal jsem na úřadě o svolení. Jenže úřednice mi řekla, že by mi cestu povolila jen v případě, že bych už byl ženatý a jel za svojí ženou.

Jak jste to vyřešil?

Jeden úředník mi poradil, že se takové situace řeší svatbou na dálku. Moje žena si musela najít někoho v Česku, kdo ji bude zastupovat. Zmocnila moji matku, která se pak zúčastnila obřadu místo ní. Takže jsem si vlastně vzal svoji matku. Potom už jsem mohl odcestovat a v Bulharsku jsme měli se ženou klasickou svatbu.

Pomohlo vašemu manželství, že jste se zabýval manželským poradenstvím?

Nad tím už jsem v minulosti mnohokrát uvažoval. Myslím, že spíš ano. Moje manželství a moje profese mohou být něco úplně jiného, ale já jsem jeden. Takže některé komunikační strategie ze své praxe asi využívám i v životě.

V roce 2005 jste vydal Průvodce mezilidskou komunikací.

Ke konci své profesionální dráhy jsem se zaměřil na mezilidskou komunikaci. V knize jsem psal o různých manželských a rodinných mýtech. Například je mýtus, že manželství může být šťastné. Manželství může být třeba spokojené, ale šťastné jsou jen chvilky.

Poradenství jste se věnoval přes čtyřicet let. Proč jste svoji poradenskou praxi v roce 2016 ukončil?

Z mé práce se pomalu stávala rutina. Také jsem si chtěl dopřát odpočinek.

Přestal jste i přednášet?

Téměř ano. Na fakultě sociálních studií vedu jednu přednášku v kurzu psychologie v běžném životě. Jmenuje se Láska (ne)mocná čarodějka. Mluvím tam třeba o tom, že je rozdíl mezi zamilovaností a partnerským soužitím. Když do manželství vstoupí lidé, kteří jsou hodně zamilovaní, je větší riziko, že budou mít ve vztahu problémy.

Co rád děláte ve svém volnu?

Oceňuju dobré pití a dobré jídlo. Baví mě chodit na košty vína, ale nemám žádný oblíbený druh. Také rád čtu knihy z mého oboru. Přistihl jsem se, že poslední dobou čtu knihy, které už jsem kdysi četl, ale pohlížím na ně novýma očima. Nedávno jsem přečetl všechny dostupné knihy T. G. Masaryka a jsem oslněný tím, jak jsou pořád aktuální.