Otcové zakladatelé: Byli jsme mladí a ctižádostiví, vzpomíná Ivo Plaňava

20. 4. 2018
Ivo Plaňava se přes čtyřicet let věnoval manželskému a rodinnému poradenství a je autorem mnoha knih. Foto: Eva Bartáková

katedrou psychologie zakladatelé fakulty sociálních studií v prvních plánech nepočítali. Změnilo se to, až kdy se k nim připojil docent psychologie a manželský a rodinný poradce Ivo Plaňava. Přidalo se k němu několik kolegů z filozofické fakulty, mezi nimi i profesor Vladimír Smékal, a společně založili novou katedru psychologie pod hlavičkou sociálních věd. Plaňava se v roce 1998 stal jejím prvním vedoucím.

Kdy jste se poprvé dozvěděl o nápadu založit fakultu sociálních studií?

Na začátku devadesátých let od svého nejlepšího přítele Iva Možného, se kterým jsem se znal dlouhé roky. Jednou jsme spolu seděli v hospodě a on mi řekl: „Uvažujeme o založení nové fakulty sociálních věd. Hlavní obor tam bude sociologie. Nechtěl bys tam přejít taky?“ Představoval si to tak, že bych zabezpečil spojení sociologů s psychologií.

Co jste mu odpověděl?

Chvíli jsem na něj zůstal civět a pak jsem mu řekl, že se mi do toho moc nechce. Místo toho jsem navrhnul, aby na fakultě sociálních studií vznikla samostatná katedra psychologie, která by měla vlastní obor. Připadalo mi, že psychologie by se měla otevřít novým přístupům a většímu množství studentů. Ivo Možný souhlasil.

Jak vzpomínáte na období vzniku fakulty sociálních studií?

Začátky pro mě byly příjemné. Byli jsme nadšení a ctižádostiví. Výuka mě bavila, měl jsem pocit, že mi studenti opravdu naslouchají. Dávali mi pozitivní zpětnou vazbu. Už od začátku jsme od studentů sbírali anonymní hodnocení, zpětnou vazbu od svých studentů mám stále doma schovanou.

Od vzniku fakulty uplynulo už dvacet let. Jak hodnotíte její vývoj?

Myslím, že se ubírá správným směrem. Snaží se udržet krok s teorií a praxí na západě, spousta vyučujících a výzkumníků se jezdí školit do zahraničí. V tom by měla pokračovat i nadále. 

Psychologie se stala módní disciplínou

Když jste společně s dalšími kolegy přešel na nově vzniklou fakultu sociálních studií, rozdělila se katedra psychologie na dvě části. Panovala mezi vámi a kolegy, kteří zůstali na filozofické fakultě, rivalita?

Katedru psychologie jsem tak říkajíc rozštěpil. Stali jsme se konkurenty. Filozofická fakulta nenesla dobře, že spousta studentů psychologie chtěla odejít k nám. Nová katedra na tom byla lépe co do zájmu studentů i kvality výuky. Obor psychologie na fakultě sociálních studií Hospodářské noviny opakovaně vyhodnotily jako nejkvalitnější studium v Česku. V poslední době se však kvalita výuky psychologie na filozofické fakultě hodně zvedla. Nejen podle mého mínění, ale i podle různých žebříčků. Zdá se mi, že obě katedry už přestaly být tolik soutěživé a více spolupracují.

Je potřeba, aby na Masarykově univerzitě bylo víc kateder psychologie?

Řada lidí z oboru i studentů se diví, že existuje katedra psychologie na fakultě sociálních studií i na filozofické fakultě. Ale katedru psychologie má i pedagogická fakulta a psychologie se vyučuje i na lékařské fakultě. Studenti mají o tento obor zájem, takže se všechny katedry naplní, a ještě se na spoustu zájemců nedostane. Podle mě by psychologie klidně mohla mít vlastní fakultu. Stávajícím fakultám by se to však nevyplatilo, protože by přišly o velké množství studentů a tím pádem i peněz, takže se to nejspíš nestane.

Čím si vysvětlujete, že je o psychologii takový zájem?

Psychologie se v Česku stala v posledních asi deseti letech módní disciplínou. Psychologové vystupují v novinách a televizi. Přináší to ovšem i stinné stránky.

Jaké?

Psychologická vyšetření často provádějí laici, kteří se tváří jako odborníci. Vyřešit by to mohlo nařízení, že praktikující psychologové musí mít svůj diplom vyvěšený na zdi ve své poradně či pracovně. Na západě je to běžná praxe, u nás není vyvěšování diplomů povinné a většina psychologů to nedělá. Dalším problémem je, že lidé očekávají od psychologických testů zázraky. Testy jsou ale jen orientační, jsou součást psychologického vyšetření.

Ivo Plaňava četl a nesouhlasí

Na katedru psychologie jste jako odborný asistent nastoupil v roce 1967, ale už po třech letech jste zase odešel.

V období normalizace se utužování režimu dotklo i katedry psychologie. Všichni jsme měli podepsat prohlášení, kde stálo, že vítáme zásah Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem a jsme loajální ke komunistické straně. Já jsem odmítl podepsat, což znamenalo jistý vyhazov. Lidé z katedry i úředníci mě přesvědčovali, abych přece jen podepsal, a tak jsem nakonec řekl, že podepíšu. Přinesli mi to prohlášení a já jsem napsal: „Ivo Plaňava četl a nesouhlasí.“ Všichni mi říkali, že je to ještě horší, než kdybych nepodepsal.

V devadesátých letech jste se k výuce vrátil.

Po sametové revoluci odešla spousta zaměstnanců katedry do důchodu. Ti, kteří zůstali, mě požádali, abych se vrátil.

Co jste dělal v době, kdy jste nemohl učit?

Z katedry jsem odešel do pedagogicko-psychologické poradny a poté do léčebny v Kroměříži, kde jsem si předtím plnil praxi. Pak jsem získal práci vychovatele v dětském domově v Hodoníně u Kunštátu. Bylo to příjemných osm let mého života. Jednalo se o rodinný domov, kde bývalo kolem tuctu dětí. Moje kolegyně byla zastánkyně tvrdší výchovy, zatímco já jsem byl měkkota. Děti se ke mně chodily vyplakat. S některými se stýkám doteď, jedné dívce jsem byl i na svatbě. Zároveň jsem působil v manželské a rodinné poradně.

Co vás přivedlo zrovna k manželskému a rodinnému poradenství?

Na praxi v psychiatrické léčebně v Kroměříži jsem nastoupil na otevřené ženské oddělení. Setkával jsem se tam s neurotickými a úzkostnými stavy či depresemi. Se spoustou pacientek jsem řešil jejich manželské trable, takže jsem se tím začal zabývat víc do hloubky. Po sametové revoluci jsem si založil soukromou praxi. 

Kdybyste měl dát lidem jednu nejdůležitější radu pro spokojené manželství, co by to bylo?

Například je docela dobré, když část volného času tráví každý sám a něco zase dělají společně. Když jsou dva stále spolu, přestanou pak mít ze společné stráveného času radost. Více to rozvádím ve své knize Spolu každý sám.

Ivo Plaňava s manželkou jsou spolu už šedesát let. Foto: archiv Ireny Šléglové

Manželství může být třeba spokojené, ale šťastné jsou jen chvilky

Vy sám jste ženatý už šedesát let.

Manželství mi vydrželo i přesto, že z pohledu psychologie byl můj vstup do něj velmi rizikový. Přednášel jsem a občas ještě přednáším o rizikových vstupech do manželství a můj vlastní sňatek naplňoval hned několik kritérií. Zaprvé, moje žena je Bulharka, ale dorozumívali jsme se rusky. Zadruhé, její rodiče nesouhlasili s tím, že se začala vídat s Čechem. Třetí riziko tkvělo v tom, že jsme se vzali po poměrně krátké známosti. Navíc naše svatba byla poměrně komická událost. V roce 1956 jsem chtěl odjet do Bulharska a zažádal jsem na úřadě o svolení. Jenže úřednice mi řekla, že by mi cestu povolila jen v případě, že bych už byl ženatý a jel za svojí ženou.

Jak jste to vyřešil?

Jeden úředník mi poradil, že se takové situace řeší svatbou na dálku. Moje žena si musela najít někoho v Česku, kdo ji bude zastupovat. Zmocnila moji matku, která se pak zúčastnila obřadu místo ní. Takže jsem si vlastně vzal svoji matku. Potom už jsem mohl odcestovat a v Bulharsku jsme měli se ženou klasickou svatbu.

Pomohlo vašemu manželství, že jste se zabýval manželským poradenstvím?

Nad tím už jsem v minulosti mnohokrát uvažoval. Myslím, že spíš ano. Moje manželství a moje profese mohou být něco úplně jiného, ale já jsem jeden. Takže některé komunikační strategie ze své praxe asi využívám i v životě.

V roce 2005 jste vydal Průvodce mezilidskou komunikací.

Ke konci své profesionální dráhy jsem se zaměřil na mezilidskou komunikaci. V knize jsem psal o různých manželských a rodinných mýtech. Například je mýtus, že manželství může být šťastné. Manželství může být třeba spokojené, ale šťastné jsou jen chvilky.

Poradenství jste se věnoval přes čtyřicet let. Proč jste svoji poradenskou praxi v roce 2016 ukončil?

Z mé práce se pomalu stávala rutina. Také jsem si chtěl dopřát odpočinek.

Přestal jste i přednášet?

Téměř ano. Na fakultě sociálních studií vedu jednu přednášku v kurzu psychologie v běžném životě. Jmenuje se Láska (ne)mocná čarodějka. Mluvím tam třeba o tom, že je rozdíl mezi zamilovaností a partnerským soužitím. Když do manželství vstoupí lidé, kteří jsou hodně zamilovaní, je větší riziko, že budou mít ve vztahu problémy.

Co rád děláte ve svém volnu?

Oceňuju dobré pití a dobré jídlo. Baví mě chodit na košty vína, ale nemám žádný oblíbený druh. Také rád čtu knihy z mého oboru. Přistihl jsem se, že poslední dobou čtu knihy, které už jsem kdysi četl, ale pohlížím na ně novýma očima. Nedávno jsem přečetl všechny dostupné knihy T. G. Masaryka a jsem oslněný tím, jak jsou pořád aktuální.

Ivo Plaňava si rád pochutná na dobrém vínu. Foto: archiv Ireny Šléglové

: Fakulta sociálních studií slaví v roce 2018 dvacet let.

Fakulta sociálních studií letos slaví dvacet let. S její existencí se pojí jména několika výjimečných lidí, kteří se zasloužili o její vývoj. V seriálu časopisu Atrium postupně přibližujeme významné osobnosti, které jsou s historií fakulty spjaty.

Předchozí díly seriálu Otcové zakladatelé si můžete přečíst zde:

Díl č. 4: Matka zakladatelka: Fakulta se velkolepě rozrostla, ale zachovala si úroveň, hodnotí Hana Librová

Díl č. 3: Otcové zakladatelé: Začátky byly romantické a skromné, vzpomíná profesor Rabušic

Díl č. 2: Otcové zakladatelé: Fakulta se rozrostla, jak jsem vůbec nepředpokládal, říká první proděkan

Díl č. 1: Otcové zakladatelé: Demokracie z roku 1989 není hotová věc, tvrdil první děkan

Ivo Plaňava

*24. 11. 1934 

Ivo Plaňava absolvoval psychologii na tehdejší Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně, která dnes nese název Masarykova univerzita. V šedesátých letech pracoval v tehdejším Československém rozhlase, kde připravoval pořady o psychologii. V roce 1967 nastoupil jako odborný asistent na katedru psychologie filozofické fakulty, ale v roce 1970 musel odejít, protože odmítl podepsat prohlášení schvalující invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa.

V sedmdesátých letech pracoval v pedagogicko-psychologické poradně a v psychiatrické nemocnici v Kroměříži. V roce 1982 nastoupil jako vychovatel do dětského domova v Hodoníně u Kunštátu. Přitom působil jako poradce v manželské a rodinné poradně. Na začátku devadesátých let si založil soukromou poradenskou praxi a manželskému a rodinnému poradenství se věnoval až do roku 2016.

V roce 1990 se vrátil na brněnskou katedru psychologie. V letech 1996 a 1997 byl proděkanem Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. V roce 1998 společně s několika kolegy filozofickou fakultu opustil a založil novou katedru psychologie na fakultě sociálních studií. Stal se jejím prvním vedoucím.

Rodinné vztahy na fakultě

Dcera psychologa Iva Plaňavy Irena Šléglová vede knihovnu na fakultě sociálních studií. „Asi se o té pozici dozvěděla díky mně, ale nijak zvlášť jsem se v tom neangažoval. Kvůli mně málem knihovnictví vůbec nevystudovala,“ míní jeden z otců zakladatelů fakulty sociálních studií. Protože ho režim považoval za nežádoucí osobu, nezískala jeho dcera na střední škole kladný posudek a nemohla studovat na univerzitě. K dálkovému studiu na filozofické fakultě se přihlásila až po revoluci. Shodou náhod promovala právě v době, kdy její otec působil jako proděkan. „Cítil jsem ohromné zadostiučinění, když jsem jí předával diplom. Rád na to vzpomínám,“ říká Plaňava.  Kromě dcery Ireny Šléglové pracuje v knihovně také jeho vnučka Veronika Šléglová. Vystudovala psychologii, takže její dědeček pro ni byl i učitelem. 

Řekli o něm:

Někteří své rodiče ocení a pochopí až v dospělém věku. Já jsem už od mala měla pocit, že můj tatínek je výjimečný a obdivuhodný člověk. Moudrý rádce s pevnými zásadami, znalec kvalitních knížek a důrazný zastánce práv na svobodu, který musel během svého života čelit mnoha peripetiím, nespravedlnostem a perzekucím. Pro mě to vždycky bude hlavně tatínek, ale ve svém životě měl plno dalších rolí, povolání a pozic. Psycholog a uznávaný manželský a rodinný poradce, rozhlasový redaktor, zakladatel katedry psychologie na fakultě sociálních studií a její první vedoucí, akademik a do vysokého věku oblíbený pedagog, autor mnoha knih. Tomu všemu a těm všem se stíhal věnovat. V tom celou rodinu inspiroval a fakulta sociálních studií je nyní pro mě a moji dceru druhým pracovním i studijním domovem. I dnes se zajímá a intenzivně komentuje dění kolem sebe, bohužel mu stále více chybí jeho spoludiskutéři, především Ivo Možný. A když už jsou politická situace a stav okolního světa pro něho nepochopitelnými, odchází ke své psychohygieně – křížovce, zajímavé knížce a skleničce dobrého moravského. Irena Šléglová, dcera a vedoucí knihovny na fakultě sociálních studií
Docent Plaňava představoval pro mě jako pro studentku magisterského studia psychologie v devadesátých letech kontakt s opravdovou psychologickou praxí. Jeho příklady z praxe manželského poradce byly ilustrativní a podávané velmi barvitě a s přiměřenou dávkou pro něj typického humoru. Bavilo mě to. O to víc jsem se pak styděla, když jsem zkoušku z manželského poradenství udělala jako jedinou za celé studium psychologie až napodruhé. Prostě jsem se tenkrát přecenila a na ten týden zkouškového si naplánovala větší než malé množství zkoušek. A tak to po jedno, přečtení materiálů prostě "u Plaňavy" nevyšlo. Ale možná i proto si třeba komunikačně-relační hypotézu pamatuju dodnes. Lenka Lacinová, studentka a současná vedoucí katedry psychologie
Znám docenta Plaňavu nejen jako dědečka, který si s námi hrál a vymýšlel blázniviny, ale také jako psychologa, který o svých klientech mluvil s velkým obdivem a pokorou. Měla jsem to štěstí ho zažít jako vyučujícího, který vedl moje první kroky na katedře psychologie, když jsem psychologii začala sama studovat. Zároveň jsem ho zažila, když byl pohroužený do sebe a psaní další knihy. Aktuálně ho zažívám jak v roli pradědečka mého desetiměsíčního syna, tak v roli supervizora, se kterým probírám svoje vlastní klienty. V hlavě mám stále jednu z prvních rad, kterou mi dal: 'Klienti jsou lidi. Jasně, že tě budou štvát, ale musíš je mít prostě ráda. Bez toho to nejde dělat.' Dědeček pro mě vlastně nikdy nebyl "jenom" dědeček, byl to opravdu pra-rodič. Doteď spolu můžeme vést rozhovory a diskuse na všechna možná témata, nebo třeba jenom mlčet. Je jednou z nejinspirativnějších osobností mého života. Veronika Šléglová, vnučka, studentka a knihovnice na fakultě sociálních studií
Autorka: Eva Bartáková