Získal stříbrnou medaili za rozvoj katedry psychologie. Nyní Zbyněk Vybíral kandiduje na děkana

Jako psychoterapeut pracoval v manželské poradně, po čtrnácti letech chtěl ale změnu a začal učit na fakultě sociálních studií. Profesor Zbyněk Vybíral dostal za svůj přínos pro katedru psychologie stříbrnou medaili od rektora Masarykovy univerzity Mikuláše Beka. Nyní kandiduje na děkana fakulty sociálních studií. „Jde mi o to, abych fakultě, na které přednáším od roku 2000, prospěl,” napsal v oznámení kandidatury na svém Facebooku

Na fakultě sociálních studií působíte už devatenáctým rokem, dvanáct let jste také vedl katedru psychologie. Jak se za tu dobu proměnila? 

Katedra se rozšířila, přibylo vyučujících i studentů. Díky tomu můžeme pokrývat více oblastí psychologie z vlastních zdrojů a nemusíme mít tolik externích vyučujících jako dřív. Rozrostl se také počet oborů, které jako katedra nabízíme. Když jsem v roce 2000 přišel, byla tu jenom dvouoborová bakalářská psychologie. Velkou změnou bylo zavedení jednooborové bakalářské psychologie nebo později také magisterského oboru Psychoterapeutická studia.  

Vnímáte proměnu i u studentů? 

Nerad kategorizuju typy lidí, a tak ani u studentů nad tím příliš nepřemýšlím. S kolegy jsme si ale všimli toho, že některé ročníky jsou živější a studenti více diskutují a potom jsou ročníky, které jsou více mdlé. Ve střídání ale nevidím žádnou pravidelnost.  

Čím si to vysvětlujete? 

Lze si to vysvětlovat různě, třeba že několik jedinců strhne ostatní, anebo že mohou kolísat výkony nás vyučujících. Realitu si částečně vytváříme sami, tím jak věci vnímáme. Možná, že studenti jsou vesměs stále stejní a jen já je vnímám někdy optimističtěji a jindy pesimističtěji.  

Psychologii jste vystudoval na Karlově univerzitě v Praze. Proč jste se rozhodl odejít učit do Brna? 

V Praze jsem studoval, poté jsem ale působil v manželské poradně v Hradci Králové a později také na hradecké univerzitě. Do Brna jsem přišel za dobrou katedrou psychologie, kterou tehdy vedl Ivo Plaňava. Přitáhly mě osobnosti, které na fakultě sociálních studií tenkrát působily. 

Chtěl bych, aby se prestiž fakulty rozšířila i za hranice Česka 

Za své zásluhy na formování a rozvoji katedry psychologie jste 6. března od rektora Masarykovy univerzity Mikuláše Beka dostal stříbrnou medaili. Co pro vás ocenění znamená? 

Ocenění si samozřejmě vážím a velmi mě překvapilo, na fakultě vidím mnoho osobností, které by si za rozvoj své oblasti také zasloužili zlatou nebo stříbrnou medaili. Zároveň si uvědomuju, že jsem dostal ocenění za rozvoj, který jsem ale nedělal sám. Určitě je to tedy ocenění i pro mé kolegy, kteří mi za tu dobu pomáhali a spoluvytvářeli trend katedry. 

O den později, 7. března, jste na svém facebookovém profilu oznámil kandidaturu na děkana fakulty, kterého budou členové Akademického senátu fakulty sociálních studií volit 11. dubna. Co vás k tomuto kroku motivovalo? 

V minulých letech jsme s kolegy z psychologie uvažovali, že bychom proti předpokládanému politologickému kandidátovi postavili někoho z našich řad. Mě samotného už senátoři před osmi lety oslovili, zda bych nechtěl kandidovat na děkana. Tehdy jsem ale šestým rokem vedl katedru psychologie a byl jsem tak spokojený. Nyní už rok a půl katedru nevedu, uvolnily se mi ruce a dostal jsem hříšný nápad přidat si zase víc práce. 

Jaký byste chtěl být děkan? 

Napadá mě slovo demokratický, ačkoli se dnes význam tohoto slova trochu vyprazdňuje. Rozhodně bych kolem sebe chtěl mít fungující soukolí kateder a výzkumných pracovišť, na které bych se mohl spolehnout a jejich vedoucím důvěřovat.  

Máte nějakou vizi, kam byste chtěl fakultu posunout? 

Byl bych rád, aby ji lidé vnímali jako nejlepší vědeckou fakultu nejen v Česku, ale i v zahraničí. Fakulta by měla zůstat spíše menší, dynamická a hodně internacionalizovaná, se zahraničními studenty.  

Jak jste se stavem fakulty spokojený nyní? 

S kondicí, v jaké je fakulta pod vedením Břetislava Dančáka, jsem spokojen. Těší mě, že fungují základní manažerské mechanismy, které nám umožňují vymýšlet nové nápady a inovace. Nevidím žádná výrazná negativa, kterých by se fakulta měla co nejrychleji zbavit. 

Kromě toho že vyučujete, jste také členem univerzitní Rady pro vnitřní hodnocení, zasedáte ve vědeckých a oborových radách na fakultách Masarykovy i Karlovy univerzity. Myslíte si, že byste se po případném zvolení děkanem musel některých funkcí vzdát? 

Určitě, už v minulosti jsem při každé nové funkci přemýšlel, které aktivity upozadit nebo pozastavit. I nyní bych si pro práci děkana rád uvolnil ruce. Ačkoli učím rád, dovedu si představit, že například tam bych částečně uvolnil prostor svým kolegům, úplně se ale výuky vzdát nechci. 

Dobrý psychoterapeut musí mít talent 

Co vás přivedlo k psychoterapii a kritické psychologii, kterým se ve své kariéře převážně věnujete?  

K psychoterapii jsem inklinoval už při studiu na Karlově univerzitě. Měl jsem velké štěstí na vyučující, na filozofické fakultě přednášela například psychoterapeutka Hana Junová. Jako první v Česku založila psychogymnastiku, druh terapie, která k léčbě pacientů využívá neverbální prostředky, například chůzi, tanec nebo pantomimu. Dalším klíčovým momentem, proč jsem si vybral psychoterapii, bylo setkání s psychoterapeutkou Evou Syřišťovou, která se věnovala duševně nemocným výtvarným umělcům a pacientům se schizofrenií. Psychoterapie je každopádně pro studenty velmi atraktivní obor i dnes. 

Čím si to vysvětlujete? 

Myslím, že příčina má dvě roviny. Ta první je, že pro studenty může být lákavé pomáhat druhým lidem, být potřebný. Studenti si pod psychoterapií také často představují lehčí psychické potíže, než kdyby pracovali například s hospitalizovanými nebo schizofrenními pacienty v klinické praxi. Tou druhou, hlubší rovinou, je možná nějaká mocenská převaha nad lidmi, kterou mohou jako psychoterapeuti cítit. Může to zahrnovat také užívání si vděčnosti druhých lidí, nicméně to jsou spíše domněnky o motivech, které mohou být mnohdy i podvědomé.  

Co je klíčové pro to, aby byl člověk dobrým psychoterapeutem? 

Důležitý je talent. Někdo to možná slyší nerad a myslí si, že vzdělání a výcvik stačí. Určitě je důležité, aby terapeuti procházeli workshopy, výcvikem a neustále se vzdělávali. Talent je ale podstatný, je to základní kámen, který v každém budoucím terapeutovi buď je, anebo není. Ne každý se pro tuto práci hodí. Psychoterapie je odborná práce opřená o teoretické znalosti, ale zároveň také druh umění.   

Co vnímáte, že je na práci psychoterapeuta nejtěžší? 

Nejtěžší je asi nezanášet do terapie předpojatosti, které si mnohdy tvoříme vůči člověku, kterého vidíme třeba jen dvacet minut. Často jsou to různé předsudky nebo zkreslení, kdy psychoterapeut naskočí na vlastní interpretaci pacientovy výpovědi a pak už jen selektivně poslouchá, co dál mu říká a svou interpretaci si tím potvrzuje. To jsou chyby, které mohou vést až k selhání terapie. Může to taky dopadnout tak, že terapie zkrátka přestane pacienta bavit a nebude už na ni chodit. Je důležité si neustále připomínat, že každý člověk je jiný a potřebuje specifický druh terapie.  

Proč jste se rozhodl po čtrnácti letech z terapeutické praxe odejít na akademickou půdu? 

Psychoterapie je práce s lidmi a já jsem po určité době vyhořel. Hledal jsem profesní změnu a lákalo mě učit. A zatím mě to pořád baví.  

Jak vás později napadlo na katedře založit magisterský obor  Psychoterapeutická studia? 

Byl jsem členem evropského týmu, ve kterém jsme hledali cestu, jak učit studenty psychoterapii na univerzitách. S kolegy z Velké Británie, Irska, Švédska, Portugalska a Itálie jsme hledali v každé zemi místo, kde ukotvit univerzitní vzdělávání psychoterapie. V Česku padla volba fakultu sociálních studií, a to jednak proto, že jsem zde působil a také díky tomu, že jsme pro zřízení nového oboru získali podporu tehdejšího vedení fakulty. I přesto ale zavedení oboru nebylo snadné, akreditaci jsme získali až napotřetí. 

Proč bylo tak obtížné obor akreditovat? 

Akreditační materiál nám komise dvakrát vrátila, nejspíš protože i v myslích posuzujících kolegů bylo nutné, aby vůbec připustili, že psychoterapie může být samostatným magisterským oborem. Naštěstí k tomu průlomu v myšlení posuzujících externích psychologů a pedagogů došlo a pro fakultu, a hlavně pro psychoterapii to dobře dopadlo. Zavedení oboru byl velký průlom a důkaz, že psychoterapie jako samostatný obor má univerzitní potenciál. Mimo jiné to také velice zvýšilo prestiž a autonomii psychoterapie v Česku. 

Obor katedra nabízela devět let. Proč už dnes nefunguje? 

O studium nebyl až takový zájem, jaký jsme předpokládali. Na začátku bývalo v ročníku 18 až 20 studentů, jejich počet ale postupně klesal až na 12 až 14 studentů, přičemž asi polovina z nich navíc souběžně studovala také magisterský obor psychologie. Důvodem bylo především obtížnější uplatnění pro studenty psychoterapie v porovnání s absolventy klasické psychologie, kteří měli širší uplatnění. Oproti psychologii jsme měli také vyšší procento studentů, kteří studium nedokončili nebo měli problém napsat solidní diplomovou práci. Řekl bych, že k nám přicházelo víc lidí nadšených do psychoterapie, ale s menší schopností obor na náročné katedře vystudovat.  

Zklamal vás tento vývoj? 

Ne, beru takové věci realisticky, tak jak jsou. Když jsme oznámili, že už obor otvírat nebudeme, objevilo se sice několik lidí, kteří říkali, že je to škoda nebo že o studiu zrovna uvažovali, ale nebylo jich moc. Pokračovat v oboru by kvůli poklesu studentů znamenalo také ekonomickou zátěž pro katedru. Bylo by to finančně nevýhodné.  

Věnujete se také publikování populárně naučných knih o psychologii. Vnímáte určitou potřebu přiblížit obor veřejnosti? 

Ano, například při tvorbě knihy Co je nového v psychologii?, která vyšla v roce 2017, jsem si uvědomil, jak je celá oblast psychologie i psychoterapie nepřehledná a široká. Zabývá se obrovskou škálou oblastí, od psychoterapeutické pomoci obětem trestných činů až po to, jak psychologové pomáhají vyvíjet účinnější formy mučení. Přiblížit tuto složitou mozaiku současné psychologie lidem, kteří psychologii nestudují, byla krásná výzva a umím si představit další podobnou knihu. 

Pracujete nyní na nějaké? 

Ano. Kniha bude obsahovat asi deset psychologických příběhů. Jedním z nich je například příběh antidepresiv. Myslím, že by to mohla být atraktivní forma úvodu do psychologie. Rád bych na ní ale ještě asi dva roky pracoval, na její vydání nespěchám. 

Napsal jste také několik beletristických knih. Čerpáte pro své příběhy inspiraci také ze své psychoterapeutické praxe? 

Náměty čerpám spíš z vlastního života, mnohdy mě inspiruje třeba pouhé setkání s někým nebo pohled na člověka v parku.  

Co děláte ve volném čase? 

Mám teď malé dítě, takže trávím většinu volného času s ním. Jinak rád poslouchám vážnou hudbu nebo chodím po horách. S oblibou vyrážím do Alp nebo na Slovensko, ale spokojený jsem také třeba pod Kralickým Sněžníkem nebo v Krkonoších. 

Rozhovor Atriu poskytl i druhý kandidát na pozici děkana fakulty sociálních studií, Stanislav Balík. Článek zveřejníme na stránkách Atria v pondělí.