Erasmus na Islandu: studium v zemi ledovců

21. 8. 2017
Ledovcová laguna je nejkrásnější při západu slunce. Foto: archiv Marie Drahoňovské

Marie Drahoňovská studuje na fakultě sociálních studií environmentální studia a mediální studia a žurnalistiku. Ve druhém roce bakalářského studia se rozhodla díky programu Erasmus vyjet na studijní pobyt. „Mým cílem byla příroda a dobrodružství. Chtěla jsem vyměnit střední kontinentální Evropu za něco úplně jiného. Proto jsem si vybrala Island, zemi ledu a nejvzdálenější místo, na které můj obor mediálních studií a žurnalistiky umožňoval odcestovat,“ vypráví Drahoňovská. V článku pro Časopis Atrium popisuje své dojmy a zkušenosti z půlročního života na Islandu.

Erasmus na Islandu, to je červený nos a dvě lahve Bechera v kufru. Že jste čekali víc? Nebojte, chce to jen trochu se zabydlet.

Letadlo se zahoupalo a kleslo do šedivých mraků. Zatajila jsem dech. Za chvíli uvidím Island, zemi ledu, kterou jsem si vysnila pro půlroční erasmácký pobyt. S nosem přitisknutým na okénku letadla jsem se těšila na vysoké hory, ledovce, sopky, vodopády a mohutné řeky. Mraky se rozestoupily a já uviděla černé planiny, moře, sem tam trs trávy a nic. Nespletla jsem si let a nepřistáváme teď právě na Měsíci? prolétlo mi hlavou. Nemohla jsem zakrýt jemné zklamání. Nedá se nic dělat: Vítej, nový domove.

Když plány vyhoří, je třeba improvizovat

Zatímco kamarádi, kteří rovněž na půl roku opustili domov, se obávali kulturního šoku z cizí země, já jsem se na něj doslova těšila. Co jsem chtěla, to jsem také dostala. Třetího ledna jsem sedla do letadla a letěla do islandské zimy, která byla v plném proudu. Denní teplota se pohybovala mírně pod nulou, což pro nás Čechy s ladovskou zimou není nic nezvyklého, ale teplota na Islandu není bernou mincí. O nudli u nosu a zkřehlých končetinách tam rozhoduje vítr, který dokáže i ze slunného a poměrně teplého dne udělat Sibiř. K tomu je většina venkovní plochy pokrytá ledem, přičemž solení silnic a chodníků tu nikomu vrásky na čele nedělá. Islanďané si obléknou boty s hroty a my cizinci si budeme muset zvyknout na modřiny. Hned první den jsem proto zjistila, že hlavní slovo na Islandu má počasí, kterému se všichni musí podřídit.

Uvědomila jsem si to i tehdy, když mi blonďatá dívka s obočím přes půl obličeje na letišti v Reykjavíku s úsměvem pověděla, že můj let byl zrušený a další poletí až druhý den ráno. Nad Islandem začalo být nebezpečně větrno a všechny lety tak byly odložené, dokud se počasí neumoudří. Že nestihnu seznamovací den na své nové univerzitě v Akureyri, městečku s pouhými osmnácti tisíci obyvateli na severu Islandu, na ni neudělalo žádný dojem. A tak jsem místo do Akureyri mířila taxíkem do letištního hotelu. V tu chvíli jsem pochopila, že ne všechno na Erasmu půjde podle plánu.

Východy slunce na Islandu člověka tak okouzlí, až z toho téměř zkamení a dokáže pouze koukat s otevřenou pusou. Foto: archiv Marie Drahoňovské

Čekalo mě ale ještě zjištění, že podle plánu se tu vlastně neřídí vůbec nic. Kulturní šok jsem zažila dřív, než bych ho mohla očekávat. Musela jsem se naladit na zcela jiný životní styl, kdy na rozdíl od lidí u nás v České republice nikdo nikam nespěchá a na všechno je dost času, a také jiný denní cyklus. Sluníčko vycházelo v jedenáct, zapadalo v pět hodin odpoledne, a když jsem už v osm ráno ve tmě seděla ve třídě a čekala na vyučující, která nakonec kvůli špatné domluvě nepřišla, jelikož se na své cestě z Francie nacházela teprve někde v Londýně, měla jsem chuť už nikdy nevstávat.

Nebo třeba když se do slibovaného Buddy systému, kterým místní studenti pomáhají erasmákům seznámit se a poznat místo, ve kterém studují, nepřihlásil jediný student. Islanďané o nás zkrátka a dobře nejevili sebemenší zájem. Poslední kapkou do vínku bylo, když jsem obeslala veškeré anglicky píšící žurnály po celém Islandu s nabídkou, že pro ně budu psát, natáčet, nebo třeba i roznášet kávu a nikdo se neozval. S mým plánem na zlepšení umu psát články v angličtině jsem tedy měla utrum. Po čtyřech měsících urgování se mi konečně dostalo odpovědi z jednoho internetového magazínu: „Islanďané vám raději neodpoví, než aby museli říct ne.“ Smířila jsem se s tím a Island jsem si i tak užívala naplno.

Koneckonců jsem kolem sebe měla spoustu lidí, kteří by mě nenechali kopat se doma do zadku, takže strach z nudy jsem opravdu neměla. Na Island jsem sice přijela s kamarádkou, kterou už jsem trochu znala z Brna, ale obě jsme se dohodly, že chceme poznat další lidi a že na sobě nebudeme lpět. Nakonec to dopadlo tak, že jsme se my dvě tak sblížily, že jsme beztak byly všude spolu. Kompromisem ale bylo, že jsme mezi sebe braly i spoustu dalších kamarádů z Itálie, Švédska, Německa, Finska a Francie a dohromady jsme byli skvělá parta, se kterou jsme stále v kontaktu a plánujeme, že se zase všichni brzy uvidíme.

Jednodenní výlety za okouzlujícími místy Islandu vždy stály za to. Foto: archiv Marie Drahoňovské

Když máš srdce zjihlé a do kapes hluboko

Městečko Akureyri jsem si zamilovala. Východy slunce v jedenáct byly to nejkrásnější, co mě mohlo ráno potkat. Červánky se rozlévaly nad mořem dobrou hodinu a pozitivní bylo, že v jedenáct je nikdo nemohl zaspat. V noci jsem pak ve vteřině vyskakovala od skypových hovorů s rodinou, abych neprošvihla polární záři, která se právě vlnila na obloze.

Nakonec jsem se vyrovnala i s enormními islandskými cenami. Na kávu, která v kavárnách stála okolo sto dvaceti českých korun, se chodilo do supermarketu, kde byla zdarma, na pivo v takzvané šťastné hodince, kdy už nestálo dvě stovky, ale jen jednu, do kina jedině v úterý, kdy bylo pro studenty za pár islandských korun, a cestovali jsme stopem. Ve stopu jsem nakonec objevila krásu Islandu. Jak byli Islanďané uzavření v běžném životě, tak nadšeně brali do aut stopaře a vyprávěli jim o svých životech na ovčích farmách, v rybích továrnách a životě na lodi.

Šťastnější z nás byli pak mnohdy pozvaní na rodinnou večeři nebo dostali dobré rady k ubytování či doporučení, na jaká krásná místa se podívat. Stopem jsem proto s kamarádkou a později i s přítelem, který mi na poslední měsíc mého pobytu přijel dělat společnost, objela celý Island. Zjistila jsem, že zdaleka ne všude to tam vypadá jako na Měsíci, ba právě naopak. Krajina se každých sto metrů mění a připravuje cestovatelům nová a nová překvapení. Chvíli člověk obdivuje nízké zelené kopečky, chvíli zaklání hlavu kvůli výhledu na skalnaté útesy, pak zase půl hodiny nevidí nic jiného než lávové pole, dokud nepřejde v ledovcové krátery.

Stopování jsem se nejdřív bála a v mnoha evropských zemích bych si na to netroufla, jenže Island je zemí s nejnižší kriminalitou v Evropě. Není výjimkou, že se na titulní straně novin objeví zpráva o předražených vajíčkách, jelikož je to nejzajímavější věc, která se v týdnu přihodila. Kamarádi, kterým jsem řekla, že jedu na Island studovat žurnalistiku, mi to proto také několikrát se smíchem předhazovali.

Stopování na Islandu může být zdlouhavé, vždy je to ale skvělá zkušenost a příležitost k prolomení ledů mezi turisty a domorodci. Foto: archiv Marie Drahoňovské

Erasmus: továrna na splněné sny

I na univerzitě se nakonec všechno urovnalo. Učitelé konečně přišli do výuky, za další dva týdny zveřejnili sylaby a po dalším týdnu nám je i vysvětlili, takže po prvním měsíci už jsem se konečně začala cítit trochu míň ztracená. Brzo jsme si také zvykli na to, že každý neduh se dal napravit koláčem, který sem tam učitel donesl do výuky za pozdní příchod nebo třeba jen tak pro motivaci. Co se akureyrské univerzitě rozhodně nedá upřít, je rodinný ráz. Důležité také je, aby si každý vybral předměty, které ho budou bavit a v zásadě to s nimi nepřeháněl.

Proto když mi kamarád po prvních dvou týdnech řekl, že jsem jako Hermiona z Harryho Pottera, a kde že schovávám stroj času, když dokážu být na všech hodinách, které jsou pro studenty nabízené v angličtině, řekla jsem si, že asi něco dělám špatně. Naštěstí lze zhruba první měsíc dělat změny ve studovaných předmětech. Jelikož povinností je odvézt si z Erasmu aspoň dvacet kreditů, stačilo mi zvolit si předměty čtyři. Vybrala jsem si mediální kritiku, mediální teorii, ale také islandštinu a islandskou kulturu, historii a společnost, abych získala přehled o zemi, ve které budu půl roku žít. Nakonec jsem si zapsala ještě italštinu pro pokročilé, jelikož je lepší mít aspoň jeden předmět v záloze, aby člověk nezlenivěl a taky měl možnost aspoň v jednom předmětu neuspět, aniž by ho to stálo stipendium. Ne, že by se mi na Islandu italština snad mohla nějak hodit, ale naučit se tento jazyk pro mě byl životní sen. No a kdy jindy si plnit sny než na Erasmu?

Předměty, které jsem si vybrala, byly intenzivní a velmi obohacující. Naučila jsem se hledět na média ze zcela jiné perspektivy. Pod množstvím textů významných myslitelů, Postmana, Foucaulta nebo Baudrillarda, kteří položili základy mediální teorii a začali si klást důležité otázky ohledně nebezpečnosti medií, jsem si za chvíli začala uvědomovat, že praxe v žurnalistice není všechno. Je potřeba znát dobře historii a také lidstvo, myšlenky, které už byly několikrát rozebrány, ale jsou potřeba rozebrat znovu. Naučila jsem se také hledět na média kriticky. Všímat si maličkostí, které jsou nám podsouvány a které bezmyšlenkovitě vstřebáváme. Začala mě zajímat žurnalistika a mediální studia jako věda.

Islandské školství a knihomolství

Kromě přírody mě na Island táhnul i severský vzdělávací systém. O slávě skandinávského univerzitního systému, kdy práce ve skupině a umění sebeprezentace je vším, jsem toho slyšela hodně, a říkala jsem si, že Island přece musí fungovat na stejném principu. Čekala jsem hojnost skupinových projektů a nutnost představovat jejich výsledky. Také jsem se těšila na praktické činnosti, zkrátka školu hrou. Studium mě překvapilo. Od našeho českého školství se vše výrazně lišilo. Místo poměrně klidného semestru a krušného zkouškového období na mě čekal neustálý zápřah.

Denně jsem se domů vracela s několika stranami anglického textu, který jsem musela do druhého dne přečíst a okomentovat v online diskuzi. Islandští učitelé neváhali zadat nám k četbě hned několik knih, ze kterých jsme pak měli psát průběžné testy. Je totiž obecné známé, že Islanďané jsou vášniví čtenáři. Kniha je nejčastějším islandským vánočním dárkem. Po prvním měsíci studia jsem si už stýskala po praktických žurnalistických předmětech, které na rozdíl od Masarykovy univerzity akureyrská univerzita příliš nenabízela. Aspoň ne v angličtině. Učení ale bylo dost. Zatímco na jaře jsem byla stále v jednom kole, do konce zkouškového jsem už doplula zlehka a bez většího stresu. Kdo si nasbíral dostatek bodů při semestru, nemusel se bát, že by předmět neabsolvoval.

Monument zvaný Arctic Henge leží v malém městečku Raufarhöfn "na konci světa". Foto: archiv Marie Drahoňovské

Co nejlepšího jsem si z Islandu odvezla, bylo přátelství s lidmi z celého světa. Erasmus je skvělou příležitostí, jak může člověk na jednom místě poznat desítky rozdílných kultur. Navíc člověk na Erasmu prochází situacemi, které třeba v životě do té doby ještě nezažil.

Musí vyjít s penězi, sžít se s netradiční kuchyní, zvyknout si na odlišný denní režim a také přizpůsobit se univerzitním novinkám. Všechny tyto situace mě sblížily s ostatními studenty, kteří zažívali podobné problémy a byli pro mě mnohdy oporou.

Erasmus je něco, co se nedá pořádně vysvětlit, ale co se musí prožít. Za mě je to zkušenost, kterou bych si určitě v životě ráda vyzkoušela ještě aspoň jednou.

Medailon

Marie Drahoňovská se narodila roku 1995 v Praze, ale vyrůstala na vesnici v Přepeřích v Českém ráji. Poté, co vystudovala střední waldorfskou školu v Semilech, se přihlásila na fakultu sociálních studií, aby si splnila svůj sen stát se novinářkou. Kromě mediálních studií a žurnalistiky studuje na fakultě environmentální studia. Myslí si, že problematika životního prostředí je mezi lidmi podceňovaná a chtěla by o ní ve své budoucí kariéře informovat lépe, než podle ní média informují dnes.

Protože ji láká cestování, ráda by ho jednou propojila s prací a vyzkoušela si pozici zpravodajky ze zahraničí. Ve volném čase se věnuje tanci contemporary dance a také hře na klavír. Pokud má volného času víc, vyrazí do přírody, do hor jen tak s batohem, stanem a spacákem. Věnuje se také dobrovolnictví v organizaci Brontosaurus, kde může uplatnit své poznatky ze studia životního prostředí v praxi.

Marie Drahoňovská o Islandu, zemi ohně a ledu

Island má v dnešní době přes tři sta tisíc obyvatel, což je ještě stále méně, než kolik tam žije ovcí. Vyniká nejen nádhernou přírodou, kdy na jednom místě lze pozorovat obrovské ledové kry a stále ještě aktivní sopku na jejich pozadí, ale také silnou kulturní tradicí nebo výrazným jídelníčkem. Mezi tamější specialitky patří například zkažený, fermentovaný žralok, ovčí hlava či varlata, velrybí tuk i steak nebo dokonce maso z barevného ptáčka papuchalka. Vše se zapíjí silným alkoholem Brennivin, v překladu Černá smrt, který je pro Island typický. Vyrábí se z bramborového škrobu, obilí a kmínu, chutná trochu jako česká kmínka, má grády, ale ani Islanďané si na něm údajně moc nepochutnají, pijí ho zkrátka z tradice. Všechny tyto pochutiny se tradičně jedí a pijí na velké zimní slavnosti zvané Þorrablót. Slavnost připomíná dávné doby, kdy ještě pohanští Islanďané nabízeli své skromné kořisti bohům. Slaví se uprostřed zimy ve chvíli, kdy se sejde celá rodina, celý večer se jí, pije a veselí.

Islanďané jsou introvertní, když je ale přimějete mluvit, stanou se z nich veselí a výřeční Vikingové. Nikdy nezklamou a nezapomenou vytáhnout z rukávu jeden z tradičních islandských vtipů, jako například: Co uděláte, když se na Islandu ztratíte v lese? Postavíte se! Nebo: Nelíbí se vám počasí na Islandu? Počkejte si pět minut. Nebo: Vždy se hodí mít tlustého kamaráda, jelikož až vás bude honit medvěd, určitě ho dožene jako prvního.

Mým zamilovaným místem na Islandu je horká řeka u městečka Hveragerði, odkud pohodovou chůzí dojde člověk k meandrující říčce s mnohými tůňkami, ve kterých vydrží relaxovat hodinu. Krásné je také okolí jezera Mývatn, v překladu Komářího jezero, plného sirnatých jezírek a páry vyvěrající ze země. A pohladit člověka po duši dokáže v neposlední řadě i západ slunce u ledovcové laguny.

Island je zemí s nejnižší kriminalitou v Evropě, proto je zcela běžné, že se na titulní straně deníků objeví například zpráva o předražených vajíčkách, jelikož se nic závažnějšího nestalo.

Islandská kuchyně je skromná a velmi netradiční. Jí se vše, co příroda dá, ať už je to hnijící žralok nebo beraní varle. Foto: archiv Marie Drahoňovské

Sedm tipů na cestu směr Island

1) Líná huba, holé neštěstí: Islanďané jsou od přírody stydliví a nemají potřebu se družit. Na druhou stranu jsou ale neskutečně pohostinní a milí. K tomu, aby z nich člověk dostal to nejlepší, je třeba udělat první krok, oslovit je. Nejjednodušší cestou k úspěchu je stopování.

2) Sbal si šatník: Oblečení se opravdu nevyplatí podceňovat. V jednom dni se na Islandu mohou vystřídat všechna roční období. Proto je třeba vzít si nepromokavé věci, nadměrně teplé věci a pak také šortky a sandály. Největší chybou by bylo zapomenout na plavky, a to především kvůli termálním pramenům, kterých je na Islandu nesčetně a mnohé jsou přístupné zdarma.

3) Jedna až dvě flašky tvrdého alkoholu: Island je zemí tvrdou a studenou, o to víc, přijede-li člověk v období zimy, kdy má den pouhé tři hodiny šera, než zase přijde totální tma.

4) Bez peněz do hospody nelez: Islanďané mají velice zvláštní styl randění. Zvykem je hned na prvním rande skončit v posteli, aby se pár dozvěděl, zda má vůbec cenu s nějakým randěním začínat. Proto panák, na který vás v baru někdo pozve, by nemusel být zcela bez postranních úmyslů

5) Nejlevněji se dá zapůjčit auto u Saga cars, pozor ale dejte s výběrem připojištění. Než si koupit to nejlevnější, to radši nebrat žádné. Některé verze pojištění jsou tak zajištěné, že vám v konečném důsledku nekryjí nic.

6) Zoubky na boty jsou nutnost, především, pokud jedete na Island v zimních měsících. Led je všude a modřiny dokážou krátké dny pěkně znepříjemnit.

7) Na drobáky zapomeňte: Hotovost v peněžence vám bude na Islandu leda pro okrasu. Kartou se dá platit naprosto všude. Jedinou výjimkou jsou autobusy v Reykjavíku, všude jinde se ale jezdí v MHD zadarmo.

Pláž s červeným pískem nám stála za dvouhodinovou zajížďku i skupinové foto. Foto: archiv Marie Drahoňovské

Dramatické východy slunce v Akureyri jen podtrhával protestantský kostel a křik létajících racků. Foto: archiv Marie Drahoňovské

Polární záře je něco, co se neomrzí, z čeho padá brada a běhá mráz po zádech. Foto: archiv Marie Drahoňovské

Marie Drahoňovská doporučuje

S výjezdem na Erasmus přichází spousta rozhodování. Důležité je si uvědomit, jaký je cíl erasmáckého dobrodružství. Pokud student upřednostňuje kvalitu výuky, hodí se Německo, Belgie nebo třeba Maďarsko. V případě touhy po uvolněnějším semestru plném sluníčka, dobré kávy a večerních tancovaček, je ideální volbou Španělsko, Portugalsko, ale i Francie, no a za zdokonalením angličtiny se jezdí do Británie. Mým cílem ale byla příroda a dobrodružství. Chtěla jsem vyměnit střední kontinentální Evropu za něco úplně jiného.

Bydlela jsem v malém žlutém domečku společně s dalšími devíti studenty. Společně jsme si vařili, koukali se na filmy nebo se na zahradě koulovali. Lepší ubytování jsem si neuměla představit ani ve snu. Ze studia jsem si odvezla spoustu nových názorů a poznatků. Večerní párty jsme ve skromnosti drželi v našich studentských domečcích s plechovkami levného piva.

Nejvíce jsem si ale užívala hor, které jsem měla za humny, a když jsem potřebovala na chvíli vypnout, stačilo sbalit si pár švestek a za patnáct minut už jsem byla v konejšivém obklopení přírody.

Autor: Marie Drahoňovská