Nová vedoucí katedry psychologie zkoumá déjà vu a jezdí na koni

1. 10. 2017
Předsedkyně akademického senátu Lenka Lacinová se stane novou vedoucí katedry psychologie. Foto: Eva Bartáková

Původně plánovala, že si po skončení období předsednictví Akademického senátu Fakulty sociálních studií odpočine. Kolegové však Lenku Lacinovou nakonec přesvědčili, aby se přihlásila do výběrového řízení a stala se šéfovou katedry psychologie. „Být vedoucí katedry nikdy nebyl můj sen. Sama bych o to vůbec neusilovala,“ přiznala milovnice koní a hráčka na příčnou flétnu.

Jako nová vedoucí katedry bude mít Lenka Lacinová na starost i akreditaci studijních programů a s ní spojenou novou podobu bakalářského studia. Ve výzkumu se přitom věnuje otázkám citové vazby u dospívajících či batolat, ale také zvláštnímu fenoménu déjà vu. V minulosti vedla i dvanáct závěrečných prací najednou. Přiznává, že občas je to trochu šílené, ale práce se studenty ji baví.

Vedoucí katedry psychologie se oficiálně stanete 1. listopadu. Proč jste nenastoupila už na začátku semestru?

Ještě jsem neskončila ve funkci předsedkyně akademického senátu. Podle platných pravidel nemůže být senátor současně ve vedení fakulty, výzkumného ústavu nebo třeba proděkanem, protože senát má být na vedení fakulty nezávislý. Výběrové řízení na vedení katedry se sice uskutečnilo už v květnu, ale museli jsme zohlednit to, že mi mandát skončí v říjnu. Takže teď panuje na katedře psychologie tak trochu období dvojvládí. Svým způsobem je to dobrá forma přechodu. Kdybychom si funkci předávali se současným vedoucím Zbyňkem Vybíralem už v létě, fungování katedry bychom probírali víceméně jen teoreticky. Takhle se na spoustě praktických věcí za chodu domlouváme už společně. Změna vedení tak bude přirozenější.

Jak dlouho v akademickém senátu působíte?

Asi pět let. Nejdřív jsem nastoupila jako náhradnice na půlku funkčního období a potom jsem tam zůstala ještě další dvě funkční období. V tom posledním jsem se stala předsedkyní. Přihodilo se mi to v éře, která byla pro senát poměrně zajímavá.

Čím byla zajímavá?

Běžně senát projednává návrh rozpočtu, pravidla rozdělování finančních prostředků na fakultě nebo schvaluje materiály, které jsou předkládány vědecké radě kvůli akreditaci oborů. Senát fakulty sociálních studií však v uplynulých dvou letech musel změnit statut fakulty, jednací a volební řád akademického senátu i disciplinární řád pro studenty. Vše jsme museli sladit s novým vysokoškolským zákonem. Dokumenty připomínkovaly legislativní komise rektorátu a schvaloval je velký senát Masarykovy univerzity, takže to nebyl úplně jednoduchý proces. Navíc se většinou jednalo o „právnické“ záležitosti a žádný člen senátu se aktivně právu nevěnuje.

Ale podařilo se vám to.

Obzvlášť pro mě jako psychologa to bylo opravdu těžké. Za některými formulacemi právník vidí něco jiného a psycholog, když se nad tím zamyslí, to vnímá úplně jinak. Ale nakonec jsme to zvládli a všechny předpisy jsou od června schválené. Fakulta může být klidná.

Změnilo se něco pro studenty?

Neuvědomuju si žádné změny, které by měly výrazný dopad na studenty. Jednalo se hlavně o přeformulování některých předpisů. U disciplinárního řízení třeba nebyly dobře vysvětlené jednotlivé procedurální kroky, což jsme napravili. Nemohli jsme si ale moc vymýšlet, museli jsme vše sladit s celouniverzitními předpisy.

A je něco jiné pro vyučující?

V předchozím disciplinárním řádu například nebyla pro vyučující zakotvená důležitá věc, která mi tam chyběla. Když někdo podal podnět k disciplinárnímu řízení, což je typicky učitel, který objeví nějaký plagiát, nemusel se vůbec dozvědět, kdy a kde se ten přestupek před disciplinární komisí projednává. V řízení totiž potom rozhoduje děkan a disciplinární komise informovala jen toho, kdo přestupek spáchal.

V čem je to špatně?

Komise je složená z lidí ze všech oborů a co připadá zásadní jednomu, nemusí připadat důležité druhému. Navíc mi to vůbec nedávalo smysl. Když to trochu nadsadím, je to podobné, jako by někdo podal žalobu a nepřizvali ho pak k projednávání.

Máte s tím zkušenosti?

Ano. Před pár lety se to stalo přímo mně osobně, takže to vychází z mé zkušenosti. Teď ovšem komise musí toho, kdo podnět podal, informovat. Z toho nevyplývá povinnost, aby se řízení zúčastnil, ale má tu možnost tam být a zodpovědět komisi případné dotazy.

Přiblížíme se americkému modelu studia

Pomůžou vám zkušenosti z akademického senátu ve funkci vedoucí katedry?

Určitě je to dobrá výbava. Jako běžný akademik bych asi nevěděla tolik o fungování fakulty. Třeba jakým způsobem a podle jakých kritérií se rozdělují peníze a sestavuje rozpočet a vůbec, jak fungují taková ta střeva fakulty. Jako předsedkyně senátu jsem také chodila na kolegia, tedy na setkání s děkanem, takže jsem poznala vedení fakulty. Neříkám, že si poradím se vším sama, ale alespoň vím, kdo je za co zodpovědný a na koho se obrátit s určitým problémem.

Co vás čeká na katedře psychologie?

Nemůžu si stěžovat, že bych v poslední době něco dělala rutinně. Myslela jsem, že si po náročné práci v akademickém senátu trochu odpočinu. Ale stala jsem se vedoucí katedry v období, kdy se přechází na nový způsob pojetí bakalářského studia.

Co to znamená?

Na podzim musíme připravit akreditaci bakalářského studia v nové podobě. Po letech změníme současné uvažování. Bakalářské studium psychologie je podle mě dobře postavené, léta jsme ho vyvíjeli a inovovali, ale musíme ho přizpůsobit novým podmínkám.

Jak to bude vypadat?

Zachované bude jednooborové studium. Nově vzniknou i sdružená studia – maior, což je vlastně dvouobor, ale kreditově větší a společně s ním se studuje minor. Ještě existuje i double major, ten je ovšem na čtyři roky, ne na tři jako ostatní programy.

Co z toho vyplývá pro katedru psychologie?

Budeme debatovat o tom, s jakými obory navážeme spolupráci. Zatím nevím, jak to bude fungovat mezi fakultami, jestli to bude otevřené stejně jako v americkém modelu, kde si lidé svobodně vybírají kombinace. Jsme ovšem trochu vázaní tím, že psychologie je obor, jehož studenti také směřují do regulované profese. Musíme vyhovět profesním organizacím. Třeba psycholog ve zdravotnictví musí absolvovat jednooborového bakaláře a navazující magisterské studium. Je otázkou, nakolik atraktivní bude nabídka maior programu s nějakým minorem odjinud. Byť já pokládám dvouoborové studium za zajímavé a nemyslím si, že by mělo zmizet, tlak profesních organizací vede k tomu, že se v posledních letech víc zájemců hlásí na jednooborovou psychologii.

Pro koho tedy bude maior program?

Zaujme asi lidi, kteří tuší, že by je zajímala věda a výzkum nebo psychologické pozice, které nejsou tak přísně regulované. Zajímavější by ale mohlo být vytvoření minoru v psychologii. Absolvent nebude mít oprávnění si říkat psycholog, protože získá jen šedesát kreditů, ale pro mnohé jiné obory by to mohl být smysluplný doplněk. Dokážu si představit třeba spojení se sociální politikou a sociální prací, ale i s uměnovědnými obory, nemluvě o řadě dalších kombinací. Psychologie je atraktivní obor a zajímá se o ni i spousta laiků, tak proč je nekultivovat?

Lenka Lacinová si už jako dítě přála jezdit na koni, svůj velký sen si však splnila až v dospělosti. Foto: archiv Lenky Lacinové

Závěrečných prací vedla i dvanáct najednou

Vedení katedry vám nejspíš zabere hodně času.

Přiznávám, že mě netěší, že budu muset věnovat tolik času činnostem spojeným s chodem katedry. Vnímám to jako něco přechodného, rozhodně si nepředstavuju, že bych ve funkci zůstala několik období. Budu kvůli tomu totiž muset umenšit některé věci, které mě na akademické práci těší. Už teď jsem třeba snížila počet studentů, kterým vedu bakalářské nebo diplomové práce.

Kolik jste jich vedla předtím a kolik vedete teď?

Skoro se to bojím říct, protože kolegové si ze mě kvůli tomu dělají legraci. Jsem trošku rekordman. V červnu tohoto roku obhajovalo dvanáct lidí, kterým jsem vedla závěrečnou práci. Teď jsem na půlce, ale i to je nadprůměr.

Jak to všechno zvládáte?

Před kolegy už si v době blížícího se odevzdávání prací nestěžuju, protože by mi řekli, že si za to můžu sama. Občas je to trochu šílené. Okomentuju část práce, odešlu to, oddechnu si a najednou na mě vyskočí nový e-mail s prosbou, abych se podívala na další část úvodu nebo zkontrolovala metody, případně výsledky. Tak si řeknu „dobře“ a jdu číst dál.  Doufám, že studenti nemají pocit, že bych se jim dostatečně nevěnovala.

Až vám skončí funkční období, chtěla byste se vedení závěrečných prací zase věnovat víc?

Ano, vytvářet se studenty projekty je jedna z činností, které mě na pedagogické části akademického povolání baví asi nejvíc.

Zkoumá batolata a jejich matky, ale i déjà vu 

Zbývá vám čas i na výzkum?

Na výzkum si člověk musí udělat čas. Předsedání senátu bylo náročné, ale ve zkoumání mi to nebránilo. Podílím se na rozsáhlém výzkumu dvou stovek adolescentů a jejich sociálních vztahů. Zabýváme se tím, jak se vyvíjí citová vazba dospívajících lidí, tedy jaké lidi mladý člověk preferuje, když se dostane do situace ohrožení nebo smutku. V dětství je to většinou maminka, poté jsou to pořád maminky, ale objevují se tam i další důležití lidé, třeba kamarádi a kamarádky nebo partneři. Pro našeho japonského kolegu Toma Umemuru, který je hlavním řešitelem, funguju jako prostředník pro kontakt s českými školami.

Jste v nějakém výzkumu i mezi hlavními řešiteli?

Ano, také se týká citové vazby, ale u batolat. Hledáme souvislost mezi mateřským chováním a prožíváním a chováním dítěte. Všímáme si třeba toho, že citovou vazbu ovlivňuje i „fejkování“ emocí, kdy se matky snaží neustále jednat po dobrém a zakrývat negativní emoce.

Jak takové věci zkoumáte?

Provádíme výzkum pomocí takzvaného Strange situation testu v laboratorním prostředí. Máme na katedře speciální laboratoř s jednostranným zrcadlem a kamerami. Sledujeme chování dítěte v situaci, kdy z místnosti matka odejde, jak se chová v přítomnosti cizího člověka a poté, když se dítě znovu shledá se svou matkou. Jsme první pracoviště v Česku, které má k dispozici člověka s certifikací pro zpracování dat z této metody. Je jím právě náš japonský kolega Tomo. Nová kancelář vedoucího katedry bude hned vedle laboratorní místnosti, což mě těší. Ráda tam chodím dělat „cizince“, který se k batoleti vrátí místo matky, což je jedna z epizod této metody. 

Vždy jste se ale nezabývala psychologií. Studovala jste na Ústavu hudební vědy.

Ano, v roce 1988 jsem nastoupila na marxisticko-leninskou estetiku s vědou o hudebním umění. V druhém ročníku přišla sametová revoluce a já jsem se rozhodla, že estetiku dál studovat nebudu. Chtěla jsem dělat něco víc praktického. Ponechala jsem si hudební vědu, zanechala estetiky a přihlásila jsem se na psychologii. Začátek 90. let provázel s velkými změnami na vysokých školách tak trochu chaos, takže nikdo neměl problém s tím, že jsem studovala vlastně obor a půl.

Oboje jste dostudovala?

Dokončila jsem jednooborovou psychologii i muzikologii, to ovšem nemůžu prokázat. Až po mnoha letech mi došlo, že jsem sice udělala státnice z hudební vědy, ale nemám o ukončení studia žádný doklad. Pátrala jsem v archivu Masarykovy univerzity, kde archiváři našli všechny doklady o vykonaných zkouškách, ale ne protokol o státnicích. Takže pro habilitaci, řízení před jmenováním docentkou, jsem si raději hudební vědu ze životopisu vymazala, aby nevznikly nějaké pochybnosti. Někde se dostávají diplomy, i když člověk nestudoval, já jsem studovala, ale bez diplomu.

Hrajete pořád na nějaký hudební nástroj?

Velmi příležitostně ano. Kromě klavíru jsem hrála i na příčnou flétnu. Téměř každé Vánoce se scházím s kamarády a hrajeme Rybovu mšiAlfa pasáži. Ve volném čase se teď věnuju hlavně koním. Od raného dětství jsem snila o tom, že budu chodit ke koním a jezdit, ale vzhledem k tomu, že naše rodina byla založením spíš muzikantská, na koně nedošlo. Tento dětský sen se mi tak splnil až celkem nedávno.

Medailon

Lenka Lacinová bude první ženou ve vedení psychologie. Foto: Eva Bartáková

Lenka Lacinová nejdřív studovala marxisticko-leninskou estetiku s vědou o hudebním umění na tehdejší Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Po sametové revoluci využila uvolnění školského systému a přidala si ke studiu psychologii. Hudební vědy dokončila, ovšem na Ústavu hudební vědy se neuchovalo potvrzení o složení závěrečné zkoušky, takže nemá doklad, že skutečně získala titul. V oboru psychologie však v roce 2001 úspěšně ukončila doktorské studium a o deset let později se stala docentkou. Letos se stane první ženou ve vedení oboru psychologie na Masarykově univerzitě.

Vědecké činnosti se věnuje v Institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny. Zajímá se hlavně o vývojovou psychologii, zkoumá třeba citovou vazbu u batolat nebo dopady konfliktu mezi rodiči na děti. Ve své publikační činnosti se zaměřuje hlavně na děti a partnerské vztahy.

Lenka Lacinová často v dětství malovala koně a jeden její obrázek vyšel v časopisu Čtyřlístek. Foto: archiv Lenky Lacinové

Po dětech kolegy Stanislava Ježka, které již odrostly, stojí v kanceláři číslo 2.52 houpací kůň. Využití teď našel nově při výzkumu, kterého se účastní batolata. Po absolvování experimentu ve vedlejší místnosti si mohou za odměnu přijít hračku pohladit nebo se na ní pohoupat. Foto: Eva Bartáková

Který z výzkumů, na kterých Lenka Lacinová pracovala, považuje za nejzajímavější?

Před pár lety s neurovědcem Milanem Brázdilem ze Středoevropského technického institutu vytvořili dotazníkovou studii, která se zabývala fenoménem déjà vu. Déjà vu je intenzivní pocit, že člověk už situaci někdy dřív zažil nebo mu připadá jinak povědomá, přestože ví, že ji nikdy zažít nemohl. „Hledali jsme souvislosti výskytu déjà vu s různými psychologickými charakteristikami včetně míry jistoty citové vazby, což nikdo předtím nedělal,“ popsala Lacinová.

Jejich předpoklady ohledně citové vazby se však nepotvrdily. Ve studii jsme konstatovali, že taková souvislost neexistuje. Ale potvrdili jsme, co říkají i jiné studie. Déjà vu uvádějí spíš mladí lidé, takže má spojitost s věkem, a ve výskytu nejsou rozdíly mezi muži a ženami,“ okomentovala výsledky.

Ve spojitosti s déjà vu také měřili souvislost se symptomy iritability limbického systému. Jsou to takové zvláštní a mimořádné prožitky a pocity, například že člověku něco „leze“ pod kůží, že vidí někdy přibližující se postavu, cítí kovovou chuť v ústech nebo štiplavý zápach,“ vysvětlila. Lidé, kteří uvedli, že prožili déjà vu, souhlasili s více položkami dotazníku, který se ptá na tyto podivné zážitky, jako třeba mimotělní zážitky, kdy má člověk pocit, že se bez zrcadla dívá sám na sebe.

Čím je to způsobeno? Interpretace takového výsledku může být různá. „Vyšší skóre ve škále limbické iritability nemusí znamenat potenciální problém nebo přímo patologii. Myslím si, že je to spíše efekt skutečnosti, že v současnosti je společnost mnohem více tolerantní a otevřená vůči mimořádným zkušenostem a zážitkům, a lidé se tak nebojí o těchto věcech vypovídat. Nemají obavu, že budou za blázny, řekla.

V současnosti se chtějí zaměřit i na jiné charakteristiky, třeba na úroveň zvídavosti. Pro novou studii, která zahrnuje i vyšetření mozku v magnetické rezonanci, hledají stále lidi, kteří déjà vu nezažili. Je to nicméně těžké, protože z výsledků naší studie vyplývá, že tento fenomén zažilo asi osmdesát procent populace, takže ne-dejàvusté jsou vzácní,“ poznamenala. 

Řekli o ní

Lenka Lacinová je klidná síla. V akademickém senátu se mi s ní spolupracovalo skvěle. Její největší devízou je její normální, lidský, konstruktivní, laskavý a chápavý přístup k řešení problémů a vlastně k životu obecně. Vždy se snaží najít kompromis, nikdy neřeší problémy z pozice síly. Byť na druhou stranu samozřejmě na sobě nenechá dříví štípat a v okamžiku, kdy jsou nějaké problémy zbytečné, způsobené například něčím, co by se dalo nazvat jako sobecké lajdáctví, tak dá najevo, že není úplně bez pravomocí a autority. Ráda poradí, když ji o to člověk poprosí, rady bez vyžádání nerozdává. Poznal jsem i jednu její negativní stránku, kterou s ní sdílím. Je jí neúplná znalost byrokratických procedur a poměrně výrazná nechuť se je do puntíku učit. Otto Eibl, kolega z akademického senátu
Sama o sobě říká, že je taková psycholožka ze Zelňáku. Myslím, že to přirovnání ledacos vystihuje. Psychologické vzdělání ji ovlivňuje ve způsobech, jakým o lidech a jejich chování přemýšlí a ten Zelňák tomu dodává jakousi normální přirozenou lidskost a schopnost vyjít téměř s každým. Její syn studuje v Oxfordu a většina jeho kamarádů se diví, jak dobře se svou matkou vychází. Zdá se, že jeho kamarády překvapuje, že ho matka neštve tak, jak je v jeho věku obvyklé. Asi největším kladem Lenky je, že to s kýmkoliv málokdy vzdává. Snaží se s lidmi domluvit. Samozřejmě má i své zápory, jako každý člověk. Naštěstí ty její nejsou moc často patrné. Zuzana Masopustová, kolegyně
Lenka je moje nejlepší kamarádka už od školky. Někdy jsme si říkaly i úhlavní kamarádky. Lenka byla a stále je hodná, vtipná a spolehlivá. Ve školce jsem si to ještě neuvědomovala, ale ve škole bylo všem jasné, že je velmi chytrá. Když paní učitelka chválila vybrané slohové práce, byla mezi nimi jistojistě i ta Lenčina. I na srazu po třiceti letech od maturity jsme na její veřejně čtené slohovky vzpomínali. Taky je statečná a nekonfliktním klidným způsobem si umí stát za svým a naprosto jí chybí vypočítavost. Má neobvyklou schopnost vybavit si datum u situací, které se staly před desítkami let a mnohdy si vybaví i počasí a různé detaily z toho dne. Šárka Hanáková, dlouholetá kamarádka
Autor: Eva Bartáková