Oceněná práce: Touží muži po lechtivých fotkách na Instagramu?

Ve svém výzkumu jste se zabývala sociální platformou Instagram. Jaký je váš osobní vztah k sociálním sítím?

Dřív jsem sociální sítě vnímala jako zlo, které člověka odvádí od běžného života a nutí ho být na telefonu, i když je ve společnosti kamarádů. Než jsem začala psát svou bakalářskou práci, sama jsem Instagram ani nepoužívala. Dnes už mám profil na Facebooku, Instagramu a používám WhatsApp, ale například na gymnáziu jsem měla období, kdy jsem si chtěla Facebook zrušit. S nástupem na vysokou školu ale přišel zlom, Facebook jsem začala vnímat jako důležitou platformu pro studium. Jsou tam skupiny, ve kterých si studenti sdílí i potřebné studijní materiály. Instagram mě vždycky tak trochu fascinoval, protože jsem nechápala, proč lidi mají potřebu sdílet osobní věci, jako například odhalené fotografie sebe sama. Svůj instagramový účet beru jako prostředek pro pozorování, možná dokonce i výzkum chování ostatních lidí (směje se).

Co vás přivedlo k tématu bakalářské práce?

Vzhledem k tomu, že jsem v bakalářském stupni studovala dvouobor, říkala jsem si, že by bylo dobré, kdybych v závěrečné práci skloubila oba obory– žurnalistiku i psychologii. Dlouho jsem ale nebyla schopná vymyslet téma. Jediné, co jsem věděla, bylo, že nechci psát produktovou bakalářskou práci, ve které se student zabývá procesem tvorby konkrétního žurnalistického žánru, zaujal mě spíše výzkum. Abych se inspirovala, klikla jsem v informačním systému do Rozpisu témat a u profesora Davida Šmahela mě zaujalo téma, v jehož popisku bylo jen jedno slovo: Instagram. Sice jsem v té době svůj vlastní profil na Instagramu neměla, ale protože mám ráda výzvy, cítila jsem, že je to téma pro mě. Chtěla jsem se ve své práci zaměřit na odhalování žen na Instagramu. Nejdřív jsem plánovala udělat kvalitativní výzkum založený na rozhovorech se ženami, které takovéto fotografie zveřejňují. Nakonec jsme však s vedoucím práce došli k závěru, že bude lepší kvantitativní výzkum, u kterého účastníci vyplňují například dotazníky a je potřeba více respondentů.

Jaký byl cíl vaší práce?

Zajímalo mě, jaké jsou rozdíly v mužském vnímání žen, které se na Instagramu prezentují neobjektivizačním a objektivizačním způsobem. Když se žena prezentuje objektivizačním způsobem, znamená to, že ji ostatní uživatelé vnímají spíš jako objekt, než jako člověka z masa a kostí. Stane se to například ve chvíli, kdy žena na Instagram přidává fotografie se sexuálním podtextem, například ve spodním prádle. Zkoumala jsem, jak muži vnímají ženy, které na Instagram takové fotky přidávají. Zaměřovala jsem se na tři základní podkategorie: jak muži vnímají ženy po fyzické stránce, jak vnímají jejich sociální atraktivitu, tedy zda jsou to ženy, se kterými by se rádi kamarádili a poslední podkategorie se zaměřovala na pracovní kompetence. Muži podle fotografií hodnotili, jak dobře by žena byla schopná zvládnout nějakou práci či úkol. Snažila jsem se zjistit, jak se hodnocení v těchto podkategoriích liší, vidí-li muži sexualizované fotografie žen, nebo fotografie z obyčejného života.

Jak jste získávala pro svůj výzkum data?

Založila jsem falešný instagramový profil a nahrála na něj fotografie, na kterých byla moje kamarádka jako anonymní dobrovolnice. Zveřejnila jsem čtyři fotografie ze života, z výletu či autoportrét a čtyři, které obsahovaly takzvané sexuálně objektivizační prvky, což může být například záběr na konkrétní část těla, nejčastěji na výstřih nebo špulení rtů – hlavním prvkem je absence obličeje na fotografiích. Výzkumu se zúčastnilo 65 mužů, kterým jsem tyto fotografie ukázala. Pak měli za úkol vyplnit dotazníky zaměřené na sexuální narážky typu: Zíráte ženám při hovoru na jejich poprsí?  Snažila jsem se tak zjistit, zda se muži dopouští objektivizace žen. Dále jsem zjišťovala, jak se muži staví k násilí na ženách a ptala jsem se i na jejich vlastní sexualitu.

K jakým výsledkům jste dospěla?

V kategorii fyzické a sociální atraktivity muži vnímají ženu přidávající na Instagram sexualizované fotografie stejně jako ženu, která sdílí fotografie z běžného života. U kategorie zaměřené na splnění úkolu muži hodnotili ženy zveřejňující sexualizovaný obsah jako méně kompetentní. Říkala jsem si, že právě pracovní kompetence se mohla mužům spojovat s inteligencí, takže ve výsledku mohou být podle mých zjištění ženy s lechtivými fotografiemi na Instagramu vnímány jako méně inteligentní. Výsledky mého bádání se lišily od ostatních podobných výzkumů, ve kterých byly zřetelné rozdíly v hodnocení žen přidávajících na sociální sítě sexualizované fotografie a těch, které sdílí obyčejné snímky. Ve výzkumu, kterým jsem se inspirovala, byly ženy se sexualizovanými fotkami vnímány jako méně fyzicky i sociálně atraktivní a neschopné splnit úkol, rozdíl byl v tom, že fotografie žen hodnotily  jiné ženy. Myslím si, že jsem měla odlišné výsledky hlavně kvůli malému vzorku zúčastněných respondentů. Roli mohly hrát i jiné faktory, například právě pohlaví, nebo to, že téměř všichni respondenti byli z akademického prostředí.

Co bylo pro vás při psaní závěrečné práce největší výzvou?

Určitě statistika. Sice jsme se jí na psychologii věnovali, ale nikdy předtím jsem nepracovala s žádným programem na zpracování dat. Učila jsem se podle videí na YouTube a také jsem docházela do statistické poradny, ale nakonec jsem vše statečně zvládla a začala jsem ji mít i ráda. Statistika je pro výzkum prostě nezbytná, člověk se s ní musí spřátelit.

Jakou radu byste dala studentům, kteří budou v brzké době psát bakalářskou práci?

Nejdůležitější je, aby si člověk vybral správné téma, které ho bude bavit, protože pak ani nepostřehne, že bakalářská práce je povinnost, ale bere ji spíš jako zábavu (směje se).

Na bakalářském stupni jste studovala Mediální studia a žurnalistiku a Psychologii. Proč jste si vybrala zrovna tuto kombinaci?

Vždycky mě bavilo psát a na gymnáziu jsem si našla cestu také k psychologii. Zúčastnila jsem se tehdy soutěže Středoškolská odborná činnost, kde jsem prezentovala svou práci o psychologii barev. Pak jsem se rozhodla podat přihlášku na fakultu sociálních studií, ale i na jednooborovou psychologii na filozofické fakultě, ale vzali mě tehdy jen na fakultu sociálních studií a jsem za to velmi ráda, protože jsem si fakultu zamilovala, její atmosféru, spolužáky i vyučující. Nakonec jsem v bakalářském studiu přece jen spojila svou zálibu v psaní i psychologii.

Ve kterém oboru jste se v bakalářském studiu našla?

Ze začátku studia byla žurnalistika nezajímavá, spíš teoretická, takže jsem se víc vyžívala v psychologii. Pak ale přišlo více psaní, studentské cvičné médium Stisk nebo praxe, a to mě nadchlo. Nikdy jsem nevyřešila otázku, který z oborů mě baví víc, proto jsem si dlouho lámala hlavu s tím, co budu studovat na magisterském stupni. Nakonec zvítězila žurnalistika, ale letos jsem stejně podala přihlášku i na magisterskou psychologii a když mě vezmou, budu studovat dva magisterské obory najednou.

Čemu se věnujete ve volném čase?

Ráda čtu, i když přes semestr je těžké najít si čas na jinou literaturu než tu povinnou. Baví mě například psychodramata, třeba od B. A. Parisové. Jsou to skvělé knihy, ale člověk nad nimi musí hodně přemýšlet a nedokáže je pustit z hlavy, takže to není až takový relax. Také ráda šiju, byla jsem i na kurzech, kde jsem si ušila tričko a šaty. V neposlední řadě ráda cestuju.

Kam jste cestovala naposledy?

Byla jsem na Erasmu ve Slovinsku na University of Ljubljana, musela jsem se však kvůli koronaviru vrátit už v polovině března a dokončovala jsem předměty na dálku, většinou jsem psala seminární práce.

Co bylo podle vás na Erasmu nejlepší?

Na Erasmus jsem odjela už v lednu kvůli jazykovému kurzu, který byl naprosto skvělý. Za tři týdny jsem se naučila základy slovinštiny, takže jsem si pak mohla objednat jídlo v místním jazyce. Poznala jsem i slovinskou přírodu, která je úchvatná.