Statistika patří všude tam, kde je věda, říká studentka a vyučující statistiky

Už na podzim 2020 jste vedla cvičení v Metodologii psychologického výzkumu a také v Základech psychologického výzkumu. Zároveň jste tento rok na jaře vedla seminář předmětu Statistická analýza dat. Jak se vám povedlo dostat se do role vyučující pár měsíců po absolvování bakalářského studia?

Mě statistika chytla hned ve druhém semestru na bakaláři. Občas to mám tak, že když je něco těžké a bojím se toho, zatnu se a začnu na tom o to víc pracovat. Byl to i případ statistiky. Jak jsem ji hodně studovala a trávila tím spoustu času, začala mě bavit. Ve třetím semestru už jsem cítila, že je to směr, kterým bych se mohla vydat. Na jeho konci jsem sepsala manuál na univerzální statistický softwarový nástroj IBM SPSS Statistic, který se stále šíří a studenti ho využívají dál. Můj zájem byl na katedře vidět.

Jak ale studentské aktivity přerostly v pracovní pozici na katedře?

Začala jsem se zajímat o statistický a metodologický tutoring. To je skupina bakalářských, magisterských a doktorských studentů, kteří pomáhají ostatním se statistikou. Zeptala jsem se garanta Jaroslava Gottfrieda, jestli se na jejich práci můžu přijít podívat, tak mě vzal do skupiny a začala jsem radit s nimi. Zástupce vedoucího katedry psychologie Stanislav Ježek mě pak oslovil s nabídkou vyučovat Metodologii psychologického výzkumu.

Co konkrétně vás na statistice a metodologii zajímá?

Přitahuje mě, že je to podhoubí, ze kterého nejenom psychologie, ale obecně věda čerpá. Statistika podle mě představuje základ, proto mi dává smysl se jí věnovat. Na základní škole mě matematika bavila a původně jsem ji chtěla dále studovat na vysoké škole. Teď jsem se k ní obloukem vrátila.

Proč má smysl na fakultě sociálních studií učit statistiku?

Jakýkoliv vědní obor má nějakou metodologii. Některé obory potřebují spíše kvantitativní design, tím pádem potřebují statistiku. Proto statistika patří všude tam, kde je věda.

Jak náročné bylo dostat se do role cvičící, navíc ještě v online semestru?

Zatím jsem s vyučováním úplně na začátku. Sice už jsem měla zkušenosti s doučováním a s asistováním v předmětu Metodologie, letos na jaře jsem ale na Statistice dostala vlastní seminární skupinu. Záviselo na mě sedmadvacet studentů. Při každém semináři jsem měla tep asi dvě stě. Omezovalo mě, že jsem pořádně neviděla obličeje studentů a jejich mimiku. Bylo to trošku znejišťující, protože jsem od studentů neměla zpětnou vazbu. Taky jsem doma používala tři obrazovky a přepínání mezi nimi mě zdržovalo.

Snažíte se výuku statistiky pojímat nějak jinak, než jak jste to zažila jako bakalářská studentka?

Na statistický seminář jsem měla super doktoranda Vítka Gabrhela, který byl do látky zapálený a byl nám věkově blízko. Myslím si, že on i Stanislav Ježek jsou důvodem, proč mě statistika chytla. Hodiny vedu spíše podobně. V semináři nedělám žádnou revoluci, ani ji neplánuju.

Na katedře psychologie se statistice příliš žen nevěnuje. Jak se cítíte v mužském kolektivu?

Cítím se dobře. Je to dobrý kontrast, v běžném životě mám kolem sebe zase hodně žen. Občas si ze mě ostatní vyučující dělají legraci, já z nich taky a myslím, že je to osvěžení pro obě strany.

Výzkumů ohledně života LGBT+ lidí tady moc není

V roce 2020 jste se podílela na výzkumu Život a zdraví LGBT+ osob v Česku s podnázvem Menšinový stres a duševní zdraví ne-heterosexuálních lidí. Proč vám toto téma připadá důležité?

Nebyl to můj nápad, nýbrž vedoucího výzkumu Michala Pitoňáka. Já jsem byla do výzkumu přijatá jako zaměstnanec Národního ústavu duševního zdraví, moje pozice byla statistik/metodolog. Cílem projektu bylo pomocí různých proměnných zmapovat, jak žijí a jak se mají LGBT+ lidé v České republice. Téma LGBT+ osob celkově začíná v Česku více rezonovat, začíná se prosazovat manželství pro všechny. Je fajn, když se o tom mluví na veřejnosti, ale je potřeba, aby k tomu existovaly nejenom názory, ale taky data. Projekt stále pokračuje, já už na něm ale nepracuju.

Jsou známé nějaké průběžné výsledky?

Předběžné výsledky jsme s Michalem prezentovali na Prague Pride v srpnu loňského roku. Ukazovali jsme prvotní popisné statistiky. Ukázalo se například, že LGBT+ osoby nejvíce vnímají podporu od přátel. Průměrná hodnota podpory ze strany rodičů byla nižší než od přátel, patrně také nižší než u heterosexuálních lidí. Je to složité, protože coming out není jeden moment. Vy vlastně provádíte coming out pořád. Kdykoli přijdete do nové práce nebo se s někým seznámíte, musíte ho znovu absolvovat, a to není jednoduché, ani když všichni kolem vás jsou podporující. Člověk se asi vždycky bojí a na datech to jde potom poznat, nejenom na této proměnné.

Pracujete nyní na nějakém dalším výzkumu?

Ano, Lukas Blinka mě přijal do výzkumu, který se zabývá závislostí na hraní online počítačových her. Projekt je v začátcích, teprve vybíráme nástroje a sběr dat plánujeme na podzim.

Musím se brzdit

Nepůsobíte jen ve výzkumech, ale také v kapele Jinany, kde hrajete na bicí. Jaký hudební žánr hraje vaše kapela?

Kdybych to dávala do nějaké škatulky, byl by to asi alternativní rock nebo indie rock. Máme elektrickou kytaru, baskytaru, bicí a ženský zpěv. Píšeme české i slovenské texty, protože jsme půl na půl. Já a zpěvačka jsme Češky, kytarista a basák jsou Slováci, takže to hezky kombinujeme. Vytváříme docela poetické texty. Je tam hodně přírody, bývá to dost osobní. Dříve jsme hráli tříminutové rádiovky, teď se snažíme posunout k alternativnějším, více poslechovým věcem.

Vidím, že toho máte hodně. Studium, výuka, výzkum, kapela. Stíháte vše, co byste chtěla?

No, nestíhám. Teď jste vyjmenovala čtyři činnosti, ale aktivit je na světě miliarda a já nemám pocit, že by mě něco nezajímalo. Ráda zkouším různé věci. Loni při koronavirové krizi jsem si zkusila vyrobit pracovní stůl. Bylo to hrozně práce, ale stojí. Dříve jsem měla činností ještě víc. Fotila jsem, dělala grafický design, lítala po festivalech jako koordinátor. Zbyla mi kapela a kamarádi, kteří jsou mi dost velikým koníčkem. Musela jsem se hodně učit odpočívat. Víkendy jsou pro mě novinka, snažím se jich držet jako svátku. Je to pro mě těžké, ale vím, že to moje tělo potřebuje. Musím se spíš brzdit.

Jste workoholik?

Ano, rozhodně jsem byla silně závislá na práci. Dnes už bych řekla, že jsem se z toho „vyléčila“ a uvědomuju si, že workoholismus má negativní dopad na moje blízké i na mě. Je dobré mít rád práci, ale také je dobré mít rád sebe. Když je člověk na práci opravdu závislý a úplně se do ní noří, aby třeba před něčím jiným utekl, není to dobré. Teď už si držím víkendy a hlídám si, že v týdnu nepracuju víc než osm nebo deset hodin denně. Zbytek času je pro mé nejbližší, koníčky a pejsky, které někdy hlídám kamarádům. Tak je to, myslím, zdravější.

Láká vás práce na fakultě i do budoucna, nebo máte jiné plány?

Určitě by mě to lákalo. Kombinace výzkumu a výuky mi vyhovuje. Za rok se chci hlásit na doktorát, kde ten koncept bude podobný. Než směřovat jinam, raději bych zachovala věci tak, jak jsou.