Vášáryová na FSS: Vzdělaní lidé by měli stát na stráži kvality jazyka

Jaké priority zahraniční politiky Československa jste po sametové revoluci v Rakousku reprezentovala?

V prvních měsících bylo prioritami nově obsazených úřadů ministerstva zahraničních věcí najít mezi osazenstvem ambasád agenty komunistické Státní bezpečnosti a poslat je do dvaceti čtyř hodin domů. Pak navázat styky se všemi do té doby zapovězenými kontakty v zemi vyslání. A dvouletou prioritou do nejbližších voleb bylo prezentování zbrusu nové zahraniční politiky Československa, orientovaného na demokratické státy světa. Mým speciálním úkolem bylo najít tajné účty v rakouských bankách, kterými bývalý režim podporoval teroristické skupiny a komunistické strany ve světě.

Jak konkrétně vypadala výměna diplomatického personálu?

Nikdy více jsem neviděla tolik plačících mužů, jako když jsem posílala domů nejenom agenty. Klečeli přede mnou a prosili, abych je tam nechala. Dnes je to směšné, protože o tom, co se děje, jsme velice dobře informovaní přes internet a mobilní telefony, ale tehdy mělo osazenstvo velvyslanectví jenom velice kusé zprávy. V prvních měsících v roce 1990 byli informovaní jenom z toho, co jim ještě posílala centrála komunistické strany v Praze.

Pamatujete si na něco, co vás po příjezdu do Rakouska překvapilo?

Jelikož jsem patnáct let sedávala pravidelně v sedm hodin večer v Bratislavě u vysílání správ rakouské televize ORF, měla jsem dostatek informací o tom, co se děje v politice, hospodářství i v kultuře v Rakousku. O čem jsem ale nic netušila, bylo silné fašizující podhoubí v některých částech rakouské federace, kde dokonce vydávali tiskoviny, hanící slovanské sousedy na východě v duchu nacistické propagandy. Také jsem netušila, jaký mediální útok se chystá na naše atomové elektrárny. Čelit tomuto zhusta vymyšlenému PR ze strany politiků a médií mi zabíralo podstatný čas až do roku 1993, tedy do rozpadu mé vlasti, kterou jsem reprezentovala u sousedů.

Čelila jsem výhružkám, pronásledovala mě média

V esejistické knize Půlnoční soused přibližujete vaše zkušenosti z působení na postu velvyslankyně Slovenské republiky v letech 2000 až 2005 v Polsku. V rozhovoru pro Českou televizi jste zmínila, že kniha o zkušenostech z Vídně by doposud nemohla být vydaná. V čem bylo vykonávání diplomatické praxe ve Vídni specifické?

Mohla bych uveřejnit knihu, ve které bych popsala radost spoluobčanů z pádu železné opony, z plných obchodů, problémy s krádežemi jablek československými občany v rakouských soukromých sadech, ale nechce se mi psát knihu jenom pro bulvár. Čelila jsem se svou rodinou vyhrůžkám teroristů, kteří se dožadovali alespoň zbytku peněz z kont v rakouských bankách, různým korupčním kauzám, pronásledovala mě média a požadovala vypnutí našich atomových elektráren za směšných podmínek. Bylo toho hodně. Jistě bych nemohla napsat všechno, co vím, to žádný diplomat, ale mnoho lidí ještě žije, hlavně v zahraničí, a to by mohlo být pro mou rodinu nebezpečné. Chci popsat svůj pobyt ve Vídni, ale tak, jak jsem si ho zapsala a jak si ho pamatuju. Napíšu to, jistě, ale jestli to vyjde za mého života, to nevím.

Jaké pro vás jako pro ženu bylo vyjednávání v mužském diplomatickém prostředí?

Jsem první Slovenkou, která se stala velvyslankyní, a byla jsem druhou ženou, kterou Václav Havel vyslal už v březnu 1990 do zahraničí. První byla pár dnů přede mnou paní velvyslankyně Rita Klímová, která vyjela do Spojených států. Do té doby, s malými výjimkami, byli diplomaté muži, jak to bylo zvykem i v jiných profesích. Nezapomínejme, že my ženy máme přiznaná občanská práva jenom trochu více než sto let a hodně nám k tomu pomohla první světová válka, ve které se ukázalo, že dovedeme mnoho věcí, které do té doby byly svěřované jenom mužům. Ale v roce 1990 už byly ženy z jiných států diplomatkami i velvyslankyněmi, třeba z asijských zemí, i když poté, co se vdaly, musely vždy profesi opustit.

Václav Havel byl moderním feministou typu Masaryka

Zažila jste někdy názorový nesoulad v zahraniční politice mezi prezidentem a ministerstvem zahraničních věcí?

Samozřejmě. Pokud jste angažovanou diplomatkou, máte množství informací a často máte pocit, že víte lépe, jak by měl prezidentský úřad nebo vláda reagovat. Jenomže politici musí také vnímat náladu občanů doma, a pokud nechtějí přijít o podíl na moci a možnost ovlivňovat vývoj státu, některé rady z diplomatických misí musí korigovat. A to diplomaté musí vzít v potaz. Z toho pak můžou vznikat malé třenice, nicméně jedině politici mají mandát od občanů rozhodnout. Proto je někdy diplomatická profese obtížná. Ale diplomaté nejsou jediní, kteří mohou být činní v posunech v zahraniční politice. Velkou roli čím dál víc sehrávají také mimovládní think-tanky, tedy centra expertů. Jedno takové jsem s přáteli založila v roce 1993 a jmenuje se SFPA – Slovak Foreign Policy Association.

Jaký dopad měl výkon diplomatické profese na váš rodinný život?

Můj manžel Milan Lasica mohl konečně po roce 1990 začít svobodně hrát, psát a režírovat doma. Dnes těch šedesát kilometrů mezi Bratislavou a Vídní nehraje žádnou roli, ale tehdy nebylo překračování hranic tak snadné, a tak někdy čekal v autě i pět hodin. Ale chodil nás občas navštěvovat, protože děti byly se mnou. Pak na přímluvu prezidenta Václava Havla jsem mohla mít u sebe naše maminky, které mi pomáhaly s dětmi po návratu ze školy. Dokonce jsem jim mohla zaplatit. Já jsem u sebe totiž žádnou manželku, na rozdíl od mužů velvyslanců, neměla, a tak jsem potřebovala pomoc. Václav Havel byl moderním feministou typu Masaryka a své problémy jsem mu nemusela dlouho vysvětlovat.

Které dovednosti v diplomatické profesi považujete za klíčové?

Kromě vzdělání, profesionality a vyzrálé intuice, která je v mnoha momentech profese klíčová, musí diplomaté umět držet jazyk za zuby a mít rádi jiné lidi. Lidi jiné barvy kůže, jiného náboženství, jiné kultury. A musí se připravit na život v mnoha různých zemích. Mě jenom bylo vždy hodně líto manželek diplomatů – mužů, které je věrně následují, přitom nemají možnost mít svou kariéru a stálé přátelské vztahy. Pokud pak zůstanou ve stáří samy, nebo je partner vymění za mladší, když stoupá po kariérním řebříčku, jsou velmi smutné.

My Slováci se považujeme za oběť vás všech

Hovoříte o viktimizaci států střední Evropy, jejich tendenci mít pocit malosti, zastávat roli oběti. Myslíte si, že tato tendence v souvislosti s ruskou vojenskou agresí na Ukrajině se určitým způsobem proměňuje?

Chtěla bych, aby to tak bylo, ale nemyslím. Viktor Orbán postavil celou svoji politiku v posledních letech na Trianonu a pocitu oběti, současná polská vláda se snaží vybudit před volbami ve voličích pocit nespravedlnosti a žádá po německé vládě finanční odškodnění za druhou světovou válku, chce být pořád obětí. V Praze jsou politické síly, které považují Evropskou komisi za instituci, která vynucováním pravidel poškozuje Českou republiku a cíleně jí škodí, a to nemluvím o Slovensku. My Slováci se považujeme za oběť vás všech – tedy pokud chci žertovat. Otázkou je, jak se budeme muset změnit my ve střední Evropě, protože svět kolem nás se neustále mění a pod vlivem agrese v Ukrajině se konečně změní i mnoho zkostnatělých problémů. Měli bychom na to být lépe připravení.

Koncem loňského roku skončilo půlroční předsednictví České republiky v Radě Evropské unie. Jak jej hodnotíte?

Velmi dobře, a všechny nás to potěšilo. Doufám také, že úspěch předsednictví zmírní euroskepticismus, který u vás i mezi mladou generací pořád cítím. A také gratuluju všem kompetentním a dobře připraveným ženám – diplomatkám, které z velké části stojí za tímto enormním úspěchem. Měli byste je propagovat a učinit je známými na veřejnosti. Pozvat si je na debatu.

Jste také zakladatelkou think-tanku Via cultura. V čem vidíte společná témata současné kulturní politiky České a Slovenské republiky?

Netroufám si po třiceti letech samostatného státu hodnotit českou kulturní politiku, ale my na Slovensku se ocitáme už po několikáté v celkem silné kulturní válce. Zatím moc dobře nevíme, nač potřebujeme ministerstvo kultury, co s velkým evropským kulturním dědictvím, které spravujeme, co s Vatikánskou smlouvou, kterou jsme podepsali už v roce 1993, a co s financováním církví, protože majetky dostaly už dříve, a podobně. Jediné, co jsme celkem vyřešili, jsou práva a financování menšin. Jsme na rozdíl od našich sousedů multietnickým a multireligiózním státem a já jsem hrdá na to, jak to zvládáme. Ty další debaty na nás čekají v brzké době.

Každé setkání s mladými zajímavými lidmi je pro mě zdrojem veliké energie a optimismu

V textu Řeč nenávisti pro spolek slovenských žen Živena píšete v reakci na útok na LGBT+ lidi v Bratislavě o důležitosti podrobovat jazyk kritickému náhledu. Zmiňujete, že jazyk je nositelem násilí a nenávisti, prostřednictvím jazyka je násilí aktualizované. Jakým způsobem v době rozvoje masmédií tuto kritiku jazyka podpořit?

Jednou z mých nadějí je úroveň vysokých škol, kde, doufám, vyrůstá nová elita, která se naučí od svých profesorek a profesorů popisovat svět termíny, slovy, která podrobila kritické analýze, a ví, co znamenají. Že ve svých projevech a psaní na veřejnosti nepropadne zvyku ze sociálních sítí, kde na nějakém výrazu nezáleží a kde si většina lidí jenom emocionálně ulevuje. Vzdělaní lidé by měli stát na stráži kvality jazyka, kterým nejenom popisujeme, ale i vnímáme svět kolem. Kulturní elita plnila tuhle roli po staletí a neměla by se dnes tohoto závazku vzdávat. Takže je to i na vás.

V prosinci jste už potřetí přijala pozvání do kurzu Tajemný půvab diplomacie, ve kterém jste hovořila o významu a historii diplomacie, o svých osobních zkušenostech ze zahraniční politiky či o roli žen v diplomacii. Čím jsou pro vás tato setkání zajímavá?

Každé setkání s mladými zajímavými lidmi je pro mě zdrojem veliké energie a optimismu. Provokuje mě k tomu, abych si znovu promyslela, o čem mluvím, co je pro novou generaci důležité a kde je místo mé generace v jejich světě. Dívám se pozorně do svěžích tváří, které jsou otevřené a krásné, a také trochu závidím, že budou pokračovat v životě tam, kde já už nedohlédnu. V každém případě spoléhám, že převezmete odpovědnost za kvalitu prostoru, ve kterém budete existovat.

Právě dokončujete doktorské studium. Čemu se ve své disertační práci věnujete?

Studuju vývoj idejí na přelomu 19. a 20. století pod pláštěm lásky k národu. Přitom se mi objevují velmi zajímavé souvislosti. Teď jsem se vrátila z pobytu v Polsku, kde jsem se snažila pročíst nové knihy polských sociologů a historiků, kteří se dívají na dějiny jiným, modernějším pohledem. A ještě na mě čeká spousta českých knih.