Ekopsycholog: O změně klimatu většina Čechů nepochybuje. Řešení ale neznají

Jaké zjištění vás nejvíce překvapilo? 

Zaujalo mě, že šestašedesát procent české veřejnosti si přeje snižovat emise skleníkových plynů v Česku bez ohledu na to, jak budou snižovat emise jiné země. Když jsme pak ale testovali znalosti lidí v problematice klimatické změny, zjistili jsme, že naprostá většina českých obyvatel základní fakta zoufale postrádá. Například skutečnost, že produkujeme v přepočtu vyšší emise skleníkových plynů na hlavu než třeba Indie, Čína nebo Velká Británie, tuší jen přibližně sedm procent českých obyvatel. Překvapilo mě také poměrně kritické hodnocení současnosti i budoucnosti, respondenti jsou například nespokojení s životním stylem společnosti. Více než šedesát procent lidí zároveň očekává, že dnešní děti budou žít v horším světě.  

Vztah české veřejnosti k přírodě zkoumáte dlouhodobě. Čím je podle vás charakteristický? 

Češi jsou velcí milovníci přírody a krajiny kolem nás, mají k nim poměrně hluboce sentimentální vztah. I opakovaně se ukazuje, že si vybírají dovolenou více než příslušníci jiných národů podle toho, jaká je v konkrétním místě příroda. Na druhou stranu často pochybují o svých schopnostech něco v její ochraně ovlivnit a spíše se zaměřují na jednoduché každodenní aktivity. Na předních příčkách se tak drží například třídění odpadu, spotřeba vody a energie. Tradiční a dlouho diskutovaná témata vítězí nad těmi globálními, která přichází spíše v posledních letech. Dokonce i dílčí problematika sucha v krajině předbíhá klimatickou změnu, která je její příčinou.   

Informovanost české veřejnosti o řešení klimatické krize je mimořádně slabá 

Jak si česká veřejnost představuje řešení klimatické krize? 

Dotazníkové šetření zkoumalo postoje k více než dvaceti klimatickým politikám a ukázalo se, že největší podporu mají řešení typu podpora obnovitelných zdrojů, zateplování a snižování energetické náročnosti bydlení, budování přírodních prvků v krajině, zadržování vody v krajině i šetrnější hospodaření s půdou. Naopak co česká veřejnost převážně odmítá, jsou řešení, která dopadají na jejich kapsu, jako zvyšování cen energií nebo benzínu. Podobně se obávají také uhlíkové daně, protože s ní nejsou detailně obeznámení. Když jsme se respondentů ptali, co je potřeba udělat, aby Česko v dohledné době dosáhlo uhlíkové neutrality, padaly názory typu třídit více odpadu nebo sázet více stromů. Je to, jako kdybyste zkoušeli zalít velký lán malou konvičkou.  

Co s tím? 

Poslední dobou intenzivně přemýšlím o tom, že v Česku chybí ambasadoři a ambasadorky problematiky ochrany klimatu, kteří by dokázali důvěryhodným způsobem oslovit širší veřejnost. Náš výzkum také ukázal, že aktivistku Gretu Thunbergovou, o které se psalo úplně všude, nezná ani polovina české veřejnosti. Přestože klimatické hnutí má za sebou řadu úspěchů a pomáhá posouvat environmentální témata vpřed, nedaří se mu oslovit širší veřejnost. Je důležité, aby lidi z byznysu a populární kultury dokázali o tomto tématu mluvit. Namísto přesvědčování těch už přesvědčených je důležité zkoušet zaujmout pro ochranu klimatu skupiny, které ještě váhají.  

Může být právě změna postojů nerozhodnutých klíčová pro řešení klimatické krize?  

Je tu silná skupina takzvaně sympatizujících, tvoří je téměř polovina české veřejnosti. Její představitelé jsou výrazně znepokojení a chtějí, aby bylo Česko ve snižování emisí skleníkových plynů aktivní, i když se hůře orientují v tématu klimatických politik a mají k nim řadu otázek. Myslím, že právě jejich hlas bude rozhodující, pokud se máme bavit o nějaké větší změně. Zatímco jedenáctiprocentní skupina angažovaných je už řekněme na palubě, sympatizující ještě přešlapují na molu a zvažují, jestli nastoupit. Svatý grál, o který se při ochraně klimatu bojuje, je důvěra. Buď ji získají zastánci odklonu od Bruselu, záchrany uhelných fabrik a automobilismu, anebo ti, kteří chtějí myslet na budoucnost, budovat zelené pracovní příležitosti a zdravější potraviny a města. 

Nátlak klima nezachrání, tvrdí Krajhanzl

Jaké komunikační strategie jsou efektivní a jakých se naopak vyvarovat? 

Výzkum potvrdil, že nátlakové chování nefunguje, protože lidé se přirozeně vyhýbají děsivým informacím. Řada obyvatel Česka katastrofickou komunikaci vnímá jako citové vydírání a reaguje agresivně nebo odtažitě. Není to tedy vhodný způsob, jak přesvědčit širokou veřejnost. Málo efektivní je také mluvit jen o topících se ledních medvědech a stoupající hladině oceánů, protože nic z toho tady v české krajině nemáme. Daleko vhodnější je ukazovat například situaci na jižní Moravě, která dlouhodobě trpí velkým suchem. Stejně tak si myslím, že bychom už neměli ztrácet čas věčným popisováním problému, protože z výzkumu vyplývá, že o něm Češi nemají velkou pochybnost. Naopak je potřeba mluvit o řešeních, ukazovat různé transformační scénáře a jejich místní přínosy. 

Když odhlédneme na opačný pól, máme tu klimaskeptiky. O jak silnou skupinu se jedná? 

Záleží, jak to vezmeme. Existenci změny klimatu zpochybnila pouze čtyři procenta lidí. Nicméně pokud měli respondenti sami sebe označit za klimaskeptiky, učinilo tak čtrnáct procent z nich. Celkově pak naše data ukázala, že skupina, která je konzistentní ve svých postojích a chování a vymezuje se negativně vůči ochraně klimatu, je pouze šestiprocentní. Podpora pro ochranu klimatu stoupá. Dnes si už tři čtvrtiny českých obyvatel uvědomují, že se nacházíme v klimatické krizi způsobené lidskou činností. 

Jaké události stojí za nárůstem zájmu o toto téma? 

Významný vliv na české veřejné mínění měly v posledních letech dvě věci. Tou první je, jak si můžeme všimnout z výsledků veřejného mínění, že vnímání závažnosti změn klimatu klesalo po celou dobu, kdy byl v úřadu nejznámější český klimaskeptik Václav Klaus. Od roku 2013, kdy skončila jeho prezidentská funkce, se vnímání závažnosti změn klimatu opět zvyšuje. Podle mého názoru mají prezidenti v českých podmínkách neomezený přístup do médií, která je z úcty příliš nekonfrontují, což je problematické. Druhá událost, která významně ovlivnila české postoje, byla série pěti po sobě jdoucích suchých let od roku 2015 do roku 2020. 

Jaké emoce klimatická krize v české veřejnosti vyvolává?  

Jde o celou paletu negativních emocí – bezmoc, strach, deprese. Výzkum ukazuje, že jsou statisíce lidí, kteří podle svých vlastních slov trpí nějakou z těch emocí. Je to do budoucna velký problém, který si zaslouží pozornost.  

Máte představu, jakým projektům byste se chtěl věnovat v budoucnu? 

Aktuálně zahajuje náš výzkumný tým rozsáhlý reprezentativní výzkum, který prostřednictvím naší metodiky detailně zmapuje vztah slovenské veřejnosti ke změně klimatu. Umožní nám to i podrobné česko-slovenské srovnání. Podali jsme také žádost o velký grant na výzkum, který by se zaměřoval na téma ochrany české krajiny. Míříme tím na jeden z největších problémů současnosti – ubývání přírodních druhů, u nás především v zemědělské krajině.