Jeden ošklivý e-mail nemusí znamenat kyberšikanu, míní držitelka ceny rektora

19. 6. 2017
Hana Macháčková se ve své práci zabývá například tím, jak se děti vyrovnávají s kyberšikanou. Foto: Eva Bartáková

Za výzkum zaměřený na rizika a příležitosti používání internetu získala Hana Macháčková v květnu Cenu rektora za mimořádné výzkumné výsledky pro mladé vědce do 35 let. Mladá vědkyně působí jako výzkumná pracovnice a vyučující na katedře psychologie brněnské fakulty sociálních studií. Studiem online světa se zabývá společně s kolegy z Institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny.

Letos jste obdržela Cenu rektora pro mladé vědce. Jaké pocity z ocenění máte?

Velmi mě to potěšilo. Už předtím jsem věděla, že mě profesor Petr Macek s profesorem Davidem Šmahelem nominovali. Pak mi přišlo vyrozumění, že jsem cenu dostala. Měla jsem z toho velkou radost. Je opravdu příjemné, že rektor moji práci takto ocenil.

Jak se vybírají vědci, kteří ocenění získají?

Porota posuzuje práci vědců, především za poslední dva roky. Takže je to takové komplexní zhodnocení mojí vědecké činnosti v Institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny.

Jakými tématy jste se poslední dva roky ve svém výzkumu zabývala?

Několik let se věnuju psychologii internetu. V týmu, kde jsou také David Šmahel, Lenka Dědková nebo Martina Šmahelová, se zabýváme online riziky a online příležitostmi, především pro děti a dospívající.

Co nejvíce zajímá vás osobně?

Zajímám se o více témat. Ve své dizertační práci jsem psala o lidech, kteří se stali svědky kyberšikany, a o tom, jak reagují na dění v online prostoru. V současnosti se podílím na projektu, který zkoumá roli blogů, webových stránek a aplikací u poruch příjmu potravy. S Petrem Mackem a výzkumníkem Janem Šerkem se pak věnuju trochu odlišnému tématu. Studujeme občanskou a politickou participaci, tedy zapojení do veřejných záležitostí u současných mladých lidí. Konkrétně se zaměřuju na podoby online občanské participace, ale také na online agresi. 

Kyberšikanu by lidé neměli zlehčovat

Kyberšikana je široký pojem. Co konkrétně jste zkoumala?

S kolegy jsme se zapojili do mezinárodního projektu, kterého se účastnila širší síť výzkumníků. Na fakultě sociálních studií jsme se zaměřili na takzvaný coping, tedy na zvládání kyberšikany. Studovali jsme, jak se mladí lidé vyrovnávají s tím, když se stanou obětí kyberšikany nebo online agrese. Zajímalo nás, co bezprostředně potom dělají a jak reagují a také, jestli jim jejich vlastní reakce připadají efektivní. Osobně jsem zkoumala hlavně to, jak reagují takzvaní přihlížející, tedy svědkové kyberšikany. Jestli nabízejí pomoc nebo naopak zůstávají pasivní a jaké faktory jsou spojené s tím to, že pomoc nenabídnou.

Kde jste našli respondenty, kteří se s kyberšikanou setkali?

Spolupracovali jsme se školami v Jihomoravském kraji. U žáků jsme provedli dotazníkové šetření. Dotazníky nám vyplnilo 2092 respondentů. Někteří z nich měli zkušenosti jako oběti, někteří jako přihlížející.

K jakým jste došli závěrům?

Ukázalo se například, že pro některé oběti kyberšikany či online agrese může být efektivní cestou, jak se s tím vyrovnat, ignorování situace. Ale rozhodně bychom neměli dětem říkat: „Zapomeň na to, vždyť se to děje jenom online.“ Kyberšikanu není dobré zlehčovat. Takový přístup mladým lidem nepomáhá, protože pro ně představuje kyberšikana reálnou zkušenost. Můžeme jim nabídnout emoční podporu nebo rady, jak technicky zamezit tomu, aby se kyberšikana opakovala.

Liší se šikana v online světě od šikany v offline světě?

U dětí a dospívajících je online šikana často spojená se školní šikanou. Znamená to, že pokud je dítě šikanované online, bývá často šikanované i svými spolužáky. Takže ty dva typy šikany jsou v mnoha ohledech shodné. Například agresor může být u obou typů stejný, jednou útočí v prostředí třídy a podruhé třeba na sociální síti. Kyberšikana se však liší v tom, že nad zraňujícím materiálem umístěným na internetu můžeme rychle ztratit kontrolu. Když někdo vyvěsí video na YouTube, lidé ho mohou sdílet dál nebo si ho stáhnout a znovu nahrát. Závažné případy šikany, které bývají často i medializované, tak můžou mít tisíce i desetitisíce přihlížejících. Samozřejmě to prohlubuje újmu oběti, může to být mnohem více zraňující, než když se šikana děje v menším kolektivu.

Proč přihlížející tolik zajímají například videa, která někoho šikanují?

Děti jsou prostě zvědavé, a tak často kliknou na nějaký link, aby se podívaly, co se děje. Samozřejmě to neznamená, že se taková videa všem líbí. Relativně snadný přístup ale napomáhá jejich rozšíření. Funguje to stejně, jako když někdo kamarádovi pošle písničku, on klikne na odkaz a už se kouká na obsah.

Myslíte si, že se v Česku mluví o šikaně dostatečně?

Je to dost diskutované téma. Bohužel se o něm často mluví v nesprávné podobě. Média mnohdy uvádějí nepřesné údaje o počtu dětí, které kyberšikanu prožily. Tvrdí například, že každé druhé dítě je kyberšikanované, což není pravda. V našich výzkumech se ukázalo, že s kyberšikanou se setkalo mezi šesti až osmi procenty českých dětí. Kyberšikana je pojem, který zná spousta lidí, ale už se nemluví o tom, že kyberšikana by měla označovat jen opravdu závažné případy online útoků. Za kyberšikanu někdy bývají mylně považované i krátkodobé akty agrese, kdy někdo napíše jeden ošklivý e-mail, který nezpůsobí oběti žádnou újmu.

Ve výzkumu online světa bych chtěla pokračovat

V současnosti působíte na katedře psychologie. Kromě psychologie jste také na Masarykově univerzitě vystudovala obecnou teorii a dějiny umění a kultury a sociologii. Chtěla jste se podívat za hranice svého oboru?

Nejdříve jsem začala studovat teorii kultury, konkrétně filmovou vědu. Protože jsem si chtěla rozšířit své vědomosti dalším směrem, zapsala jsem se na psychologii a sociologii. Připadalo mi dobré nezůstat uzavřená v jedné perspektivě nebo v jednom oboru. Chtěla jsem získávat poznatky, přístupy a náhledy i z jiných disciplín.

Pomáhají vám zkušenosti z dalších oborů ve vaší práci v Institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny?

Asi ano. Umožňuje mi to rychleji proniknout do jiných pohledů, protože mi nejsou tak cizí. Naše práce je hodně multidisciplinární, často spolupracujeme s kolegy ze sociologie nebo z mediálních studií. Čerpáme z článků, knih a dalších zdrojů, které vznikají v jiných oblastech.

Většinu vašich výzkumů spojuje slovo online. Jak jste se dostala ke zkoumání internetového světa?

Začalo to mojí bakalářskou prací. Zajímala mě fanouškovská subkultura japonské animované tvorby, a tak jsem se za využití perspektivy teorie sociální identity zaměřila na jednu online skupinu těchto fanoušků. V magisterské práci jsem se zaměřila na blogy. Další výzkumy, do kterých jsem se zapojila, se potom ubíraly podobným směrem.

V profesním portfoliu máte desítky publikací a jste zapojená do několika projektů. Zbývá vám čas i na koníčky?

Moc ne. Ve volném čase se nejraději procházím přírodou. Vyjít si někam do lesa mi pomáhá vyrovnat se s vysokým pracovním tempem, které tady máme. Můžu na chvíli vypnout, nabít se a jít dál.

Plánujete působit na fakultě sociálních studií i v budoucnosti?

Ano, chtěla bych na fakultě, ale i celkově v akademické sféře zůstat. Žádnou změnu neplánuju. V současnosti s kolegy čekáme na to, jestli některý z našich navržených projektů získá podporu grantové agentury. Osobně bych moc ráda pokračovala ve výzkumu online agrese.

Medailon

Hana Macháčková se narodila v roce 1984 na jižní Moravě. V roce 2014 úspěšně dokončila doktorské studium oboru sociální psychologie na fakultě sociálních studií.

Od roku 2010 působí v Institutu dětí, mládeže a rodiny, kde se zapojila do několika národních i mezinárodních výzkumných projektů. Je členkou mezinárodního výzkumného týmu IRTIS, který se zabývá výzkumem internetu a komunikačních technologií.

Zajímavé články, které napsala nebo na se na nich vědecky podílela:

V článku o reakcích okolí na offline a online šikanu, kde je spoluautorem Macháčkové výzkumník Jan Pfetsch, zkoumají spojitosti mezi empatií, postoji lidí k agresi a tím, jestli se svědkové incidentů kyberšikany a školní šikany přidávají na stranu oběti či agresora. 

Článek o vlivu přihlížejících u incidentů online agrese ukazuje, jak se s rostoucím počtem svědků agrese snižuje nabízená pomoc oběti.

V článku pojednávajícím o zvládání kyberšikany podává Macháčková společně s dalšími autory přehled o využití a hodnocení efektivity zvládacích strategií u obětí kyberšikany a online agrese.

Řekli o ní

Hanka je nejen skvělá výzkumnice, ale i kolegyně a kamarádka. Vždy je otevřená bavit se i o těch nejdivočejších výzkumných nápadech, zároveň však dostatečně kritická a schopná promýšlet věci do detailů. Cením si jejího nadhledu, ochoty pomoci, je-li potřeba, a smyslu pro férovost. Z hlediska publikační činnosti bezpochyby patří k nejvýkonnějším členům našeho institutu. Za knihami a články se však skrývá další tuna ne až tak viditelné práce spočívající v koordinaci nejrůznějších výzkumných aktivit a přípravě grantů. Je obdivuhodné, že Hanka tohle vše dokáže zvládat, aniž by jakkoli slevovala z preciznosti a citu pro detail, které jsou pro její práci typické. Jan Šerek, kolega, se kterým sdílí kancelář
O Haně Macháčkové jsem nikdy nepřemýšlel jen jako o kolegyni, ale vždycky jsem ji vnímal v lidské dimenzi. Lidskost je jedna z jejích podstatných charakteristik. Navíc je přátelská a milá. Vývojově se nachází v období mladé dospělosti, přitom má vysoké odborné kvality a je zaujatá pro výzkum, což z ní činí téměř ideální kolegyni. Petr Macek, kolega
Hanku znám od jejích studentských let. Vedl jsem ji při magisterském i doktorském studiu, nyní pracujeme v jednom týmu jako kolegové. Hanka je nesmírně pracovitý člověk a naprosto zaslouženě se vypracovala mezi nejúspěšnější vědce Masarykovy univerzity v oblasti sociálních věd. Je radost s ní pracovat v jednom týmu – je konstruktivní, tvůrčí a umí dotáhnout věci do konce. Zároveň zůstává skromná a podporuje mladší kolegy. Osobně jsem pyšný na tuto nastupující generaci mladých vědců, které na FSS vychováváme. Vidím v nich obrovský potenciál do budoucna. David Šmahel, kolega

Zajímavost

U dveří do kanceláře mají Macháčková a její kolegové neobvyklou vtipnou cedulku. Prací Macháčkové je podle ní vařit kávu, další kolega v místnosti 2.51 Jan Šerek má zase za úkol obracení kalendáře. „Hančinu kávu mohu jen doporučit, ale zároveň varuju, že několik nepřipravených kolegů od nás po její konzumaci odcházelo v mrákotném stavu. Pokud se na to necítíte, řekněte vždy raději mně, sypu tam toho o něco méně,“ okomentoval s úsměvem cedulku i pracovní nasazení Macháčkové kolega Šerek.

Autor: Eva Bartáková