Lidé posuzují politiku citem, zjistila politoložka oceněná rektorem

5. 9. 2017
Disertační práce politoložky Lenky Hrbkové si vysloužila cenu rektora. Foto: archiv MU

Odborná asistentka Lenka Hrbková se věnuje experimentální politologii. Na katedře politologie zkoumá, co si lidé myslí o politice a politických stranách. Při výzkumu nechává účastníky experimentu nejenom vyplňovat dotazníky, ale také hrát hry. Za svou disertační práci, kde zkoumala postoje studentů Masarykovy univerzity k politickým tématům v závislosti na tom, jaký mají vztah k politickým stranám a jejich lídrům, letos v květnu získala Cenu rektora. „Základní otázkou bylo, jestli vztah lidí k politickým stranám má vliv na to, co si myslí o tom, co jim politické strany říkají,“ objasňuje mladá politoložka.

Proč jste si zvolila zrovna takový výzkum?

Trochu mi v tuzemsku chyběla snaha proniknout do takové té černé skříňky, co si voliči myslí o politicích a jakým způsobem se rozhodují u voleb. Při svém doktorském studiu jsem se začala víc orientovat na témata spojená s individuálním rozhodováním voličů a s utvářením a formováním postojů. Inspirovala jsem se v zahraničí, kde se tyto otázky už nějakou dobu řeší. Politologie a politická psychologie hlavně na západ od Česka zkoumá, jak se utváří postoje lidí k politice. Snažila jsem se toto téma přinést i k nám, otevřít ho v české politologii.

Co jste při svém výzkumu zjistila?

Ukázalo se, že lidé mají tendenci posuzovat sdělení politických stran podle toho, jaký k těm stranám mají vztah a jaký mají pocit z politiků. Výzkum na podobná témata má poměrně dlouhou tradici například ve Spojených státech. Většinou se výzkumníci ptají, jestli to, že lidem něco říká jejich oblíbená strana, znamená, že přijímají její sdělení v podstatě bez ohledu na obsah. Moje experimenty ukázaly, že minimálně v rámci mé studie hrál roli spíše negativní vztah k politické straně. Cílem výzkumu bylo ukázat, že emoce jsou neodmyslitelnou součástí toho, jak lidé uvažují o politice. A také naznačit, že je třeba se dále zabývat tím, jakou roli v politice hrají negativní emoce.

Překvapilo vás, že jste získala Cenu rektora za vynikající disertační práci?

Vůbec jsem to nečekala. Myslím, že každý se v procesu psaní takové práce dostane do bodu pochybností, kdy si říká, jestli to dělá správně a jestli to má vůbec smysl. V takový moment jsem vůbec nepomýšlela na to, že bych za svou práci měla dostat nějakou cenu. Na ocenění mě navrhli moji kolegové z katedry politologie.

Ocenění rektora jste převzala letos v květnu. Máte z ceny radost?

Samozřejmě. O to víc, že moje práce je experimentální. Experimenty v politologii jsou v Česku poměrně nové a nezvyklé. Politologové s nimi nemají mnoho zkušeností. Těší mě, že všechno úsilí a všechny pokusy a omyly, které provázely můj výzkum, se nakonec vyplatily.

Drátky lidem do hlavy nezavádíme

Když se řekne experiment, lidem se asi spíš vybaví zkumavky a bílé pláště.

Lidé, kteří k nám poprvé přijdou na experiment, bývají celkem zklamaní. Právě proto, že možná očekávají vědce v bílých pláštích, hadičky a zkumavky nebo že jim budeme zavádět do mozku nějaké drátky. Ale ve skutečnosti to vypadá celkem nudně, protože zatím se skoro všechny naše politologické experimenty odehrávají na počítačích.

Jak takový politologický experiment vypadá?

Účastníci sedí každý sám u svého počítače a řeší nějaký úkol. Například vyplňují dotazníky nebo si čtou nějaké texty a hodnotí různé věci. Trochu větší „vzrůšo“ nastane, když na sebe i nějak vzájemně působí, třeba spolu hrají hru. Dělali jsme například experimenty, kdy někteří účastníci dostali roli úředníka, jiní politika a navzájem si nabízeli úplatky a pak je přijímali nebo odmítali. V souvislosti se sociálními vědami se některým vybaví ještě Stanfordský vězeňský experiment nebo Milgramovy experimenty o autoritě a poslušnosti. Oproti tomu působí dnešní politologické experimenty trochu nudně.

Stanfordský experiment i Milgramovy experimenty jsou poměrně kontroverzní. Na některé účastníky měly neblahý vliv.

Mám pocit, že právě proto se někteří lidé našich experimentů zbytečně bojí. Čekají, že na ně budeme něco zkoušet, nějak je manipulovat. Nás ale zajímají jejich postoje, co si myslí a jakým způsobem zpracovávají informace.

Některé vaše publikace se týkají médií. Jak souvisí média s politologií?

Médii jsem se zabývala hlavně ve své diplomové práci Média a veřejné mínění: Mediální pokrytí předvolebních průzkumů v České republice. Zajímalo mě, jakým způsobem pracují s předvolebními výzkumy. Připadalo mi to jako důležité téma. Při každých volbách se řeší, jakou relevanci mají výzkumy samy o sobě a jakým způsobem o nich reportují novináři. Lidé mají tendenci si zkresleně interpretovat samotné výzkumy, natož když jejich výsledky dostávají zjednodušené a zkreslené médii.

Proč se média tak zajímají o předvolební výzkumy?

Předvolební výzkumy dávají jasná čísla. Tedy ona nejsou ve skutečnosti tak jasná, ale novináři je tak prezentují, což vytváří atmosféru soutěže. Můžete ukázat, kdo zrovna vede, kdo ztrácí, o kolik se strana posunula od minulého šetření, o kolik zaostává za lídrem. My tomu říkáme horse race, tedy dostihy. Je to prvek, který dělá kampaň zábavnější. Sledujete výzkumy jako nějakou soutěž a baví vás to. Proto je mají média ráda. Je to jeden z nejzábavnějších způsobů, jak o kampani informovat.

Na fakultě vznikne nová studovna, politologové získají program k výzkumu emocí

Bakalářské studium politologie jste absolvovala v Olomouci. Proč jste se potom zapsala na fakultu sociálních studií v Brně?

Chtěla jsem se posunout někam jinam, potřebovala jsem změnu. Rozhodovala jsem se mezi Prahou a Brnem a vyhrálo Brno, protože z Brna pocházím a mám tady kamarády a rodinu. Vlastně jsem se vrátila domů. Navíc se mi fakulta sociálních studií vždycky líbila.

Letos jste navštívila univerzitu Vytautas Magnus University v Kaunasu, druhém největším městě Litvy. Co jste tam dělala?

Byla jsem tam přes program Erasmus jako hostující lektorka. V metodologickém kurzu místní politologie jsem přednášela o experimentální politologii. A taky jsem mluvila o politickém rozhodování. V Kaunasu se mi líbilo, měli tam hezkou novou budovu a byli tam milí lidé. Všem doporučuju, aby se na Erasmus taky vydali.

Vyučujete ale i na vaší domovské fakultě sociálních studií.

Ano, můj oblíbený kurz je Politická psychologie. Na politické jevy se díváme trochu jiným způsobem, než jak učí klasická politologie. Na rozdíl od té posuzujeme některé situace v politice více z pohledu psychologie. S kolegou Romanem Chytilkem učím Experimentální politologii. Je to hodně prakticky zaměřený kurz. Se studenty do detailů probíráme experimentální výzkum. Výstupem je, že navrhnou vlastní experiment. Řadě studentů to může pomoci s plánováním jejich diplomových prací.

Chtěla byste působit na fakultě sociálních studií i v budoucnu?

Ráda bych dál učila a věnovala se výzkumu. Chtěla bych pokračovat v experimentech. Nyní katedra politologie zařizuje a vybavuje novou učebnu. Kromě toho, že v ní budou klasické přednášky, bude hostit různé semináře a poslouží i k výzkumu. Studenti si v ní také vyzkouší své experimenty. Získáme i nový software, na který se moc těším. Budeme mít například program, který analyzuje výrazy ve tváři, což poslouží k výzkumu emocí.

Co děláte, když zrovna nezkoumáte a neučíte?

Snažím se číst věci, které nejsou spojené s mým odborným zájmem. Mám doma asi tisíc knih, které jsem odložila, že si je přečtu, až na to budu mít čas. Najdou se tam různé žánry od románů přes severské detektivky až po politické komentáře. Také cvičím jógu, věnuju se psovi a učím se italsky.

Medailon

Lenka Hrbková pochází z Brna, kde v současnosti i žije. Vystudovala bakalářskou politologii v Olomouci. Magisterské a doktorské studium ve stejném oboru absolvovala na brněnské Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.

Za svoji závěrečnou práci získala letos Cenu rektora za vynikající disertační práci. Jako hostující vyučující se také letos podívala na litevskou univerzitu Vytautas Magnus University v Kaunasu.

Vyučuje předměty jako Politická psychologie a Experimentální politologie. Studenti se s ní mohou setkat i v žurnalistickém kurzu Vybraná témata studia nových médií. V příštím roce začne učit úplně nový předmět Ženy a politika.

Ve volném čase čte, cvičí jógu, věnuje se svému psovi a učí se italsky.

Její práce oceněná rektorem vyšla i v knižní podobě. Titul nazvaný Understanding Policy Attitudes: Effect of Affective Source Cues on Political Reasoning si zájemci mohou koupit v Obchodním centru Masarykovy univerzity.

Co vedlo Lenku Hrbkovou ke studiu politogie?

V době, kdy se rozhodovala, co bude studovat, neměla úplně jasnou představu o tom, co to politologie vlastně je. „Politologie ale zněla jako fajn obor. Takový mix věcí, které mě zajímaly. Něco z historie, něco z filozofie, něco o politice. Lákalo mě, že se tam dozvím hodně zajímavých věcí, vzpomíná.

Lenka Hrbková letos úspěšně zakončila doktorské studium. Foto: archiv Lenky Hrbkové

Zimy tráví Lenka Hrbková na svahu. Nejradši má taková místa kde kromě vysoké sněhové pokrývky najde i dobré bary. Foto: archiv Lenky Hrbkové

Když má chvíli volna, chodí Lenka Hrbková na procházky se psy. Foto: archiv Lenky Hrbkové

Řekli o ní

Řekl bych, že naši spolupráci na disertační práci ovlivnilo, že Lenka byla na projektu zaměstnaná a nemusela řešit existenční starosti typické pro doktorské studenty. V prvních ročnících studia se jí povedlo získat excelentní teoretické i metodologické předpoklady. Jako školitel jsem se ji snažil motivovat a přesvědčit, že zvládnout takto náročný výzkum je v jejích silách. Po napsání práce jsem tušil, že je zajímavá a podnětná a že by si zasloužila kvalitního oponenta. Moje strategie je mířit vysoko, proto jsem jako prvního oslovil asi nejvýznamnějšího světového odborníka v dané oblasti, amerického profesora Davida Redlawska. Osobně jsme se neznali, ale snad to, že jsem mu psal z dovolené v Beskydech, způsobilo, že jsem odeslal velmi uvolněný e-mail, ve kterém jsem bral jako nejsamozřejmější věc, že by mohl přijet za měsíc a půl do Brna a práci oponovat. Do dvou hodin mi odpověděl, že si práci rád přečte a skutečně jsme se za pár týdnů v Brně potkali. Disertace, která už vyšla i jako monografie, je jednou z pilotních prací v předmětné oblasti. Jsem zvědavý, jak ji bude Lenka dále rozvíjet. Roman Chytilek, školitel disertační práce
S Lenkou jsme před pár roky ještě jako doktorandky byly na konferenci v Montrealu. Jeden z našich dnů se tam moc nepovedl, obě jsme měly jet lag, problémy s posunem času. Navíc Lenka si tam přivodila otravu jídlem, mně se moc nevyvedl konferenční příspěvek a dílo bylo dokonáno, když mě venku pokálel pták. Cestou na apartmán jsme ale šly kolem hasičské stanice a Lenka se odhodlala svalnaté chlapíky oslovit, aby se s námi vyfotili. Zachránila nám tak den a ještě máme pěknou vzpomínku. Alena Macková, kolegyně

Na konferenci v Montrealu zlepšila Lenka Hrbková den své kolegyni, když požádala místní pohledné hasiče o společný snímek. Foto: archiv Aleny Mackové

Na Lence je super, že ji zajímá co se děje mimo Brno a mimo Česko a dokáže to dostat i do své práce, kterou dělá dobře, protože ji baví. Nebojí se jít do něčeho, co nikdo jiný v okolí nedělá. Třeba zastávat otevřeně feministické postoje. Práci podřizuje zbytek života, ale taky má ráda třeba hudbu a módu. Chtěla by surfovat, ale bohužel to neumí. Taťána Zabloudilová, kamarádka
Autor: Eva Bartáková