Stále mám pocit, že nic nevím, říká laureát Ceny Josefa Vavrouška

Ludvík Mauer není typický bakalářský student. Po maturitě začal na Karlově univerzitě studovat humanitní studia a sociologii, ani jedno ho ale nenadchlo a vysokou školu nedokončil. Až po řadě let v zaměstnání se přihlásil na katedru environmentálních studií na fakultě sociálních studií, kde letos v červnu obhájil bakalářskou práci Pojem divočina v českém a světovém kontextu na výbornou. Práci poslal do soutěže o Cenu Josefa Vavrouška, ve které porota každý rok oceňuje zdařilé práce na téma ekologie a trvalé udržitelnosti.

Za výsledným úspěchem bakalářské práce podle Mauera stojí především školitel Ľuboš Slovák a dobrá volba tématu. „Bakalářka pro mě nebyla jen školní povinnost. Sám jsem se chtěl v tématu divočiny zorientovat, protože je mi blízké,“ vysvětluje. Na tématu pracoval dva semestry, nejvíce času strávil studiem literatury.  

Stát si za svým názorem se studentovi vyplatilo

Mauerova práce mapuje dnešní chápání pojmu divočina v českém prostředí a ve světě. Aby mohl široké téma zpracovat, přečetl stovky článků a velké množství odborné literatury. Do výsledné práce se ale nakonec vešel jen zlomek načtených materiálů. „Velká část mého úsilí není na první pohled vidět.  Zvolil jsem si teoretickou práci v domnění, že výzkumná práce by byla časově náročnější. Trochu jsem toho při psaní litoval, ale nyní jsem rád, že jsem získal detailní přehled o tématu divočiny,“ říká oceněný student. Kdyby ale měl dělat bakalářskou práci znovu, postupoval by trochu jinak. „Četl jsem tak dlouho, dokud jsem si nebyl úplně jistý, co chci napsat. Čtením jsem strávil klidně dva měsíce v kuse. Teď si myslím, že je důležité začít psát co nejdřív,“ vysvětluje a všem studentům doporučuje, aby psali průběžně, protože si spoustu věcí včas ujasní.

Podle Mauera je také důležité, aby si student občas stál za svým, i kdyby měl školitel o práci odlišné mínění. „S vedoucím jsme se dostali do menšího sporu ohledně způsobu, kterým by moje práce měla být zakončená. Měl jsem kompozici textu v hlavě a věděl jsem, k čemu moje práce směřuje. Ale z toho, co jsem měl napsané, nedokázal můj vedoucí úplně rozpoznat hlavní sdělení práce,“ popisuje Mauer. Nakonec se ale studentova neústupnost vyplatila a poté, co sepsal závěr, byl školitel s výsledným uspořádáním textu spokojený.

Permanentně jsem měl pocit, že nestíhám

Přestože Mauer začal na bakalářce pracovat už v září, nevyhnul se časové tísni a stresu. Několikrát také uvažoval, že by studium o semestr prodloužil a k obhajobě šel až v lednu. „Každý druhý den mi připadalo, že mi práce na bakalářce nejde. Pocit, že nic nestíhám, jsem měl permanentně. Někdy jsem pochyboval i o tématu. Bál jsem se, že je moc široké a výsledná práce nebude dávat smysl,“ vzpomíná student.

Při psaní musel široké téma hodně zužovat, a proto se nemohl hlouběji věnovat problémům biodiverzity nebo přítomnosti člověka v divočině, které v textu zmiňoval.  Nerozpracovaná témata poté vnímal jako nedostatek. „Vůči hodnocení u obhajoby jsem byl skeptický. Nejlepší známka, kterou jsem nakonec získal, pro mě byla překvapením i velkým zadostiučiněním,“ uvádí Mauer. Dodává, že mu čas u obhajoby hodně rychle uplynul. „Musel jsem se soustředit jen na několik nejdůležitějších myšlenek. Nepoměr mezi časem stráveným obhajobou a tvorbou bakalářky byl trochu frustrující,“ vzpomíná.

Není les jako les

Na svůj text o divočině by student rád navázal v diplomové práci, kde by mohl rozebrat některé problémy více do hloubky. „Myslím si, že téma divočiny je aktuální a důležité,“ zdůvodňuje, proč by chtěl téma dále rozvíjet. Sám má k přírodě velmi blízký vztah. V dětství chodil do skautu, hodně času tráví na procházkách v lesích. Právě díky tomu si uvědomil, že není les jako les. „Zjistil jsem, že z návštěvy některých lesů mám diametrálně odlišný osobní prožitek než z jiných. Ačkoli na mapě vypadají všechny lesy stejně, někde je vám příjemně a jinde ne. Například v lese národního parku se cítím mnohem lépe než v nechráněné lokalitě.  Začal jsem se zajímat o to, jak se v českých lesích hospodaří a jak v České republice funguje ponechávání lesů bez větších zásahů člověka. A tak jsem se dostal k tématu divočiny,“ vysvětluje.

V bakalářské práci oceněný student představuje různá uchopení pojmu divočina v Severní Americe, západní Evropě a v České republice. Podle něj je třeba nejprve vymezit, co pojem divočina v českém prostředí znamená, aby bylo možné vést o divočině konstruktivní debatu. „Je důležité se o divočině bavit. Lidé v Česku si všímají, že velké množství stromů schne, takže hospodaření v lesích se bude muset změnit. Myslím, že určitou cestou by mohl být méně zásahový přístup k lesům. U nás se divočinou zabývá například Hnutí Duha, jejímž cílem je vytvořit rozsáhlé bezzásahové oblasti, které by měly ještě jiné parametry než národní parky,“ popisuje Mauer. Hnutí Duha prosazuje vymezení území divočiny například ve zrušených vojenských újezdech. Prostor by podle nich měl zahrnovat i turistické trasy, byly by to ale oblasti bez osídlení či silnic.

Češi vnímají divočinu často negativně

Pokud by se plány Hnutí Duha uskutečnily, bylo by podle Mauera velmi užitečné pozorovat, jak se bude příroda na územích divočiny vyvíjet. Nicméně, zůstává otázkou, zda plán bezzásahových oblastí najde dostatečnou politickou podporu. Problémem je podle studenta fakt, že lidé v Česku si divočinu často spojují s negativními jevy. „Někteří lidé si divočinu představují jako zpustlou krajinu. Mají strach, že když se o přírodu nebudeme starat, místo zdravého lesa vyrostou jen houštiny,“ říká student. Proto by chtěl, aby se vědci shodli na tom, co lze v českém prostředí chápat jako divočinu. „Pro mě osobně je divočina spojená se subjektivním prožitkem, ke kterému patří možnost ztratit se v přírodě, dostat se pryč z civilizace a zažívat samotu mimo moderní společnost,“ přemýšlí oceněný student.