Volební systémy zkoumám neideologicky, říká politolog Jakub Šedo

30. 10. 2017
Politolog Jakub Šedo se zabývá výzkumem volebních systémů. Foto: Eva Bartáková

Odborný asistent Jakub Šedo se věnuje volebním a politickým systémům. Na katedře politologie zkoumá, jaké výsledky jednotlivé volební systémy produkují. V současnosti se podílí na knize o uplynulých volbách do Poslanecké sněmovny. „Zkoumám, jak výrazně současný volební systém zvýhodňuje či znevýhodňuje určité strany,“ říká politolog. Český volební systém je podle něj funkční.

Jak hodnotíte výsledky voleb?

Některé věci mě osobně docela překvapily, protože je průzkumy nepředpovídaly, ale řekl bych, že jádro bylo očekávané. Vítězné hnutí získalo přibližně podobný výsledek jako ve výzkumech. Počítalo se i s jeho velkým náskokem. Otázkou bylo spíše pořadí na dalších místech a také možnosti při sestavování vládních koalic. Překvapivá byla zejména ztráta sociálních demokratů a komunistů, kterou průzkumy sice předpokládaly, ale ne v takové míře, v jaké nastala.

Jak by podle vás mohla dopadnout koaliční vyjednávaní?

Není to úplně jednoznačné. Prozatím všechny strany deklarovaly, co je pro ně nepřijatelné a nepřijatelné pro ně je, aby vstoupily do vlády, jak si představuje vítěz voleb. Upřímně řečeno tohle je věc, která je v České republice typická. Před volbami se všichni vymezí, s kým určitě nepůjdou. Když si pak člověk sepíše na papír, kdo všechno by do koalice mohl jít, zjistí, že to nedává vůbec žádný smysl, protože nikdo nechce jít s nikým, respektive si klade takové podmínky, že to není možné, ale nakonec se nějakým způsobem domluví. Možností je tu mnoho a hnutí ANO podle výsledků voleb nepotřebuje tolik partnerů.

Mohlo by se schylovat i k menšinové vládě?

Je to jeden z možných scénářů. Buď menšinová vláda hnutí ANO s podporou někoho zvenčí, ať už na základě programových průniků nebo nějakých zásadnějších ústupků. Další možností je podpora na obranu proti těmto požadavkům. V tomto směru jsou docela zajímavé spekulace, které se vedou o hnutí ANO a SPD Tomia Okamury. Někteří komentátoři se chytají za hlavu, že se blíží koalice těchto dvou stran, která by sice neměla nadpoloviční většinu, ale měla by sto poslanců a pak by stačila jakákoli podpora zvenčí, ať už přeběhlík nebo tolerance jednou stranou. Jiní komentátoři tvrdí, že tato jednání jsou pouze zástěrkou, která má sloužit jako alibi pro některou z ostatních stran, která se pak „obětuje“ a půjde do koalice s hnutím ANO právě proto, aby nevznikla koalice ANO s SPD.

Čím si vysvětlujete ústup voličů sociální demokracie nejen v České republice, ale například i jinde v Evropě?

Je otázkou, nakolik mluvit o celkovém ústupu v Evropě, ale je pravda, že teď měli sociální demokraté několik ne úplně úspěšných voleb. Mám teď na mysli hlavně v Nizozemsku. Částečně se to dá vysvětlit tím, že sociální demokraté byli poměrně často u moci a v současné době můžeme pozorovat určité narůstání voličské nestability. Voliči jsou ochotní hledat radikálnější alternativy a více se odklánět od vládních stran.

Může to být také tím, že si voliči do určité míry zvykli na výdobytky sociálního státu, za které sociálně demokratické strany od svého vzniku bojovaly?

Může to také hrát roli. Lidé se necítí ohrožení, že by o to, co je částečně zásluhou sociálních demokratů, mohli bez sociálních demokratů přijít. Pro sociální demokracii je ale problém, že se do značné míry oslabuje její tradiční voličská základna. Podíl manuálně pracujících v populaci klesá. V tu chvíli jsou sociální demokraté na nepříjemném rozcestí. Moderní evropská společnost směřuje k ochraně různých menšin, ať už náboženských, etnických či sexuálních. Jsou to otázky typické pro postmoderní evropskou levici, ale současně to nejsou otázky, které by oslovovaly klasického manuálně pracujícího voliče sociálních demokratů. V řadě zemí se tak sociální demokraté setkávají s tím, že při snaze oslovovat další voličské segmenty naráží na ty, které nejsou zcela zadobře s jejich tradičními voliči. Ve chvíli, kdy se novodobá sociální demokracie až příliš přikloní k těmto otázkám, ztrácí svého tradičního voliče, což potom vede k nepříliš dobrým výsledkům.

Značného neúspěchu ve volbách se dočkala i Strana zelených, která svým výsledkem 1,46 procenta nedosáhla ani na finanční podporu od státu. Přitom současná doba klade důraz na ekologická témata.

Ano, ale Zelení nejvýrazněji ve volbách propadli tím, že se do sněmovny dostala Pirátská strana. Tradičně jsou si Piráti a Zelení docela blízcí, ani ne tak programově, ale spíše z hlediska svého typického voliče. Je to volič, který není úplně stálý a sám sebe často označuje jako nerozhodnutého. Zhruba ví, koho bude volit, ale vybírá si mezi dvěma třemi stranami. Průzkumy, které ukázaly, že se Piráti do sněmovny dostanou, Zeleným podle mého názoru dost ublížily.

Politolog není v područí určitých stran, může se oprostit od své politické orientace

Řekl byste o sobě, že volíte spíše upřímně, nebo se v politice rozhodujete strategicky?

Kombinuju obě varianty.

Vaší odbornou specializací jsou volební systémy. Co vás k nim přivedlo?

Volební systémy se ukázaly jako téma, které je zajímavé a které je možné zkoumat neutrálně a neidologicky. Při studiu, jak volební systém funguje, není člověk v područí sympatií k určitým myšlenkám, idejím či stranám. Může se docela dobře oprostit od své politické orientace. Zároveň v době, kdy jsem se rozhodoval, nebylo studium volebních systémů nijak zvlášť frekventované. Zkoumaly se strany, takže svým způsobem jsem se pouštěl na neobsazené pole, kde jsem věděl, že bych mohl něčím přispět. Byla to vlastně kombinace upřímného a strategického rozhodování.

Na magisterském stupni jste studoval i historii. Chtěl jste být někdy historikem?

Historie byla dokonce ještě z dob středoškolského studia mou první preferencí. Zároveň mě ale u historie bavily spíš věci, které se týkaly politiky, tudíž politologie se při dalším studiu ukázala být k historii logickou volbou. Při vysokoškolském studiu jsem se pohyboval paralelně po obou kolejích a k politologii přešel z důvodu, že se mi jevila jako zajímavější, s viditelnější budoucností. Chtěl jsem se jí věnovat a zároveň jsem měl pocit, že to má smysl.

Na fakultě vyučujete kurz, který se také historii věnuje.

Ano, na bakalářském oboru bezpečnostní a strategická studia vyučuju povinný předmět Dějiny vojenství a pak některé na to navázané volitelné kurzy.

Kromě volebních systémů, jejich typů i vlivů na systémy politických stran, vyučujete také fungování politických systémů zemí Evropy i USA. Jak se díváte na český volební systém a jeho vztah k prvkům politického systému v České republice?

Český volební systém je v zásadě systém, který funguje. Není sice úplně bezproblémovou záležitostí, ale to je důsledek věcí, za které systém nemůže. Skutečnost, že je v českém prostředí dlouhodobě problém se sestavením konzistentních většinových vlád, je daná i tím, jak fungují české strany a jak funguje česká společnost. Pravdou je, že zde chybí nějaká výraznější tendence k hledání širších konsenzů. U těch nejzásadnějších otázek se strany utvrzují ve svých pozicích, kterých se drží. Jiný volební systém by je donutil k úplně odlišnému chování. Zároveň je to věc, která vyhovuje českému voliči. Strany, které se začínaly tvářit vstřícněji nebo ochotněji se dohodnout, na tom většinou výraznější podporu nezískaly.

Po překročení pětiprocentní klauzule ve volbách získává strana parlamentní zastoupení. Co se děje s takzvanými propadlými hlasy stran, které hranici pro vstup do sněmovny nepřekročily?

V zásadě se s nimi neděje nic. Technika převodu hlasů na mandáty s těmito hlasy od počátku nepočítá. Svým způsobem lze říci, že mandáty, které by hypoteticky připadly těm, kdo se nedostali do sněmovny, připadnou těm, kteří parlamentní zastoupení získali. Ale technicky je to zařízené tak, že do toho ty hlasy vůbec nevstupují.

Má český volební systém podle závislosti mezi počtem hlasů a počtem mandátů tendenci chovat se ke všem politickým stranám neutrálně, nebo lze říci, že některé strany zvýhodňuje?

Jednoznačně se nechová neutrálně. Současné nastavení má dvě vlastnosti. První vlastností je pětiprocentní klauzule, která natvrdo rozdělí strany, které získaly zastoupení ve sněmovně, a strany, které jej nezískaly. Druhou věcí je, že systém zvýhodňuje větší strany zastoupené v parlamentu před menšími stranami.

Parlament v poměrném systému má nejen přiměřeně reprezentovat mínění voličů, ale rovněž přispívat k akceschopnosti vlády. Jaké výsledky v tomto ohledu vykazuje český volební systém?

Český volební systém v obou dimenzích trošku pokulhává. Z hlediska akceschopnosti je problém dlouhodobě sestavovat stabilní vlády. Sobotkova vláda byla naprostá rarita, protože mnozí ani nepamatují, kdy naposledy vláda takhle dlouho vydržela. Princip akceschopnosti je tedy do jisté míry oslabovaný. Dal by se posílit, kdyby se ještě více zvýhodnily silnější strany. Takový nástroj by ještě o něco zlepšil pozici hnutí ANO, které by pak bylo schopné sestavit vládu buď samo, nebo by mu stačil pouze malý přívěsek a snadněji by se mu tak hledal koaliční partner. Český volební systém je vcelku reprezentativní, protože i poměrně malé subjekty jsou schopné získat parlamentní zastoupení.

Kandidáti mají více možností prosazovat kampaň

V minulém roce jste se s kolegyní Marcelou Voženílkovou podílel na výzkumu personalizace volebních systémů v České republice. Je možné říct, že se dnes značněji než dříve cílí na osobnosti kandidátů a posilují se vazby mezi voliči a politiky?

O výraznější roli kandidátů i preferenčních hlasů se hodně mluvilo zhruba od voleb v roce 2010. K nějakému jednoznačnému prohlubování personalizace už dnes příliš nedochází, výraznější posun směrem k personalizaci nenastal. Byl to spíš takový skok k větší personalizaci obecně a dnes se drží zhruba na stejné úrovni. Personalizace jako taková byla potom souběhem více faktorů. Způsobila ji větší poptávka společnosti po změně politiků a začaly se více využívat preferenční hlasy, jejichž cílem bylo vyřadit některé tradiční politiky ze sněmovny. K tomu se přidaly jako nástroj sociální sítě a větší možnost kandidátů prosadit si nějakou osobní kampaň.

Absolvoval jste odborné stáže na univerzitách v Řecku, Dánsku a Polsku. Jak byste srovnal zahraniční akademická pracoviště s Fakultou sociálních studií na Masarykově univerzitě?

Byly to spíše kratší výukové pobyty. K fakultě sociálních studií bych přirovnal Jihodánskou univerzitu ve městě Odense v Dánsku. Byly tam vcelku malé skupiny studentů, kteří se o výuku zajímali, jinak těžko říct, zkušenosti jsem měl různé.

Na čem v současné době pracujete?

O letošních volbách vyjde nová kniha, takže momentálně pracuju na jedné z kapitol. Dělám různé výpočty týkající se výsledku voleb zaměřené na to, jak výrazně současný volební systém zvýhodňuje či znevýhodňuje určité strany. Zároveň zjišťuju, jaké by měly některé změny efekty. Není to zcela jednoznačné, že bych řekl, že volby by dopadly jinak, pokud by se změnila pravidla, ale spíše hovořím o tendencích, zdali by se například zvýraznil odstup hnutí ANO od ostatních stran, nebo by se naopak ostatní strany k hnutí ANO přiblížily.

Uvažoval jste někdy, že se vydáte i mimo akademickou sféru?

V okamžiku, kdy jsem vstoupil do akademického světa, se mi v něm zalíbilo, takže pokud jsem někdy uvažoval o jeho opuštění, nebylo to nic vážného. Možná jsem přemýšlel, co by se stalo kdyby, ale zároveň doufal, že žádné kdyby nenastane.

Jaké jsou vaše další akademické cíle?

Jednoznačně habilitace.

Medailon

Jakub Šedo se narodil v roce 1977, pochází z Brna a v současnosti působí jako odborný asistent na katedře politologie. Magisterské studium absolvoval ve studijní kombinaci politologie na fakultě sociálních studií a historie na filozofické fakultě. Ačkoli jej na gymnáziu bavila historie, v politologii viděl větší smysl a o pět let později na katedře politologie úspěšně získal doktorát.  

Od roku 2005 byl výzkumným pracovníkem Institutu pro srovnávací politologický výzkum, kde působil jako vedoucí sekce Volební systémy a úrovně vlády. Od roku 2011 pracuje pod Mezinárodním politologickým ústavem Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Absolvoval krátkodobé výukové pobyty na univerzitách v Řecku, Dánsku a Polsku. Odborně se zaměřuje na problematiku volebních a politických systémů, realizované i plánované volební reformy.

Bakalářští studenti politologie se s Jakubem Šedem mohou setkat v povinném kurzu Politické systémy a povinně volitelných předmětech jako Volební systémy, Hlavy států v Evropě, Základy komparace politických systémů či Volební inženýrství. Magisterští studenti potom v kurzu Volební studiaNa bezpečnostních a strategických studiích vede Jakub Šedo povinný předmět Dějiny vojenství či povinně volitelné Kapitoly z dějin strategie a strategického myšlení. Od loňského roku také nově vyučovaný kurz v angličtině History of Strategy and Security.

Ve volném čase se Jakub Šedo nejvíce věnuje svým dětem.

Zajímavost: Proč Jakub Šedo vytvořil vlastní klasifikaci volebních systémů?

Hledal jsem něco, co systémy jednoznačně odliší. Chtěl jsem klasifikaci, kde bude co nejméně výjimek a vedlejších podmínek a zároveň, aby zahrnula co nejvíce systémů a nevznikala nějaká kategorie ostatních. Samozřejmě to nebylo tak, že bych se ráno vzbudil a měl vše hotové. Klasifikace byla výsledkem delšího studia jiných klasifikací a autorů, kde mně vždy něco chybělo. Nakonec jsem si jako základní kritérium vzal, jak dopadne výsledek voleb na úrovni obvodů a do toho mě už pak napadaly jednotlivé základní kategorie.

V čem se jeho klasifikace liší od ostatních?

Asi nejvýraznější rozdíl je v tom, jak jsou odlišené semiproporční a většinové volební systémy. V ostatních klasifikacích jsou často semiproporční systémy řazené pod většinové volební systémy s tím, že jakýmsi základním kritériem je, jestli rozhodují poměry hlasů pro strany u poměrných volebních systémů, nebo kdo získá nejvíce hlasů u většinových včetně semiproporčních volebních systémů. Důvod, proč jsem se rozhodl většinové a semipropoční oddělit, je ten, že jejich výsledky například dávají šanci i jiným kandidátům. Jsou i klasifikace, které některé ze semiproporčních systémů řadí k poměrným. V tu chvíli jsem narazil na problém, jak hranici vymezit.

Řekli o něm

Díky doktoru Šedovi jsem objevila svou zálibu ve volebních systémech. Navštěvovala jsem řadu jeho předmětů a z každé hodiny vždy odcházela s pocitem, že svému oboru perfektně rozumí a své znalosti dokáže studentům předat. Adéla Nohelová, bakalářská studentka politologie
S doktorem Jakubem Šedem jsem se poprvé setkal v prvním semestru na politologii v předmětu Volební systémy a už tehdy jsem věděl, že se určitě nevidíme naposledy. Jakub Šedo mě nadchnul pro studium volebních systémů a nuancí mezi nimi. Praktické ukázky, jak volební systémy fungují, oživoval svou mírnou zmateností v matematice. Když jsem se o několik měsíců později dozvěděl, že je vášnivým hráčem Kamenožrouta, což je hra v informačním systému, rozhodl se, že on je ten pravý pro vedení mé bakalářské práce. A vedl ji skutečně perfektně. Jednotlivé části práce mi vždy přehledným způsobem opoznámkoval a celkově byla spolupráce přesně podle mých představ. Nakonec z toho vzešel vcelku pěkný text, za který jsem na katedře politologie získal své vůbec první A. Z lidského i akademického hlediska považuju Jakuba Šeda za člověka na velmi vysoké úrovni. Jeho vliv i způsob komunikace má na nervy i výkony studentů blahodárné účinky. Jan Můčka, student magisterské politologie, kterému Jakub Šedo vedl bakalářskou práci
O doktoru Šedovi jsem věděl dávno předtím, než jsem začal studovat na Masarykově univerzitě. Zajímaly mě volby a Jakuba Šeda jsem znal pouze z knih. Poprvé jsem se s ním setkal až v předmětu Volební studia. Jaké bylo milé překvapení, že přede mnou stál vyučující, který dovedl poutavě přednášet a zároveň studenty rozesmát. Už na bakalářském studiu jsem pochopil, že volby a volební systémy nezajímají každého, především ne ty, kteří na politologii zamířili s cílem vyhnout se matematice. Doktor Šedo ale svým humorným přístupem dokázal povinnou jízdu volebními předměty zpříjemnit. Na přednáškách často vtipkuje, od voleb odbočuje k historii nebo vypráví zajímavé příběhy. Daniel Kerekeš, asistent Jakuba Šeda
Jakuba sotva něco rozhodí, alespoň navenek. Kdyby pod okny fakulty projížděly ruské tanky, zřejmě by lehce rezignovaně prohlásil: „Hmm, tak už jsou tady zas.“ Nicméně existují dvě výjimky, kdy ho rozčílí nespolupracující počítačová technika, zejména v situaci akutního spěchu, a požadavky na rozvrhové extrabuřty od kateder i jednotlivců. To se pak skříně třesou a police prohýbají. Jinak si velmi vážím toho, že Kuba má k takzvanému pořádku v kanceláři podobný přístup jako já. V objetí knih a lejster je akademikovi tak nějak útulno. Pavel Dufek, kolega, se kterým sdílí pracovnu
Autor: Tereza Hálová