Student a aktivista: Vždycky jsem říkal, že v politice potřebujeme mladé lidi. Tak jsem se odhodlal
Z ekologického aktivisty se stal kandidátem do Evropského parlamentu. Kdo je Petr Doubravský a čemu všemu se věnuje?
Ekolog tělem i duší: Mojmír Vlašín píše ekologické divadelní hry a má permakulturní zahradu
Mojmír Vlašín učí na katedře environmentálních studií základy ekologie a ochranu biodiverzity. Okolo ochrany přírody se ale točí celý jeho život – jako ekologický aktivista se účastnil blokády kácení v Národním parku Šumava, mnoho let také bojoval za vypuštění novomlýnských nádrží a své poznatky o ochraně přírody předával veřejnosti i prostřednictvím článků v sociálně ekologickém časopisu Sedmá generace a v časopisu pro ochranu přírody a krajiny Veronica. Ne každý ale ví, že jeho vášní je také psaní divadelních her s ekologickým námětem, jako je například tání ledovců. Nyní připravuje novou hru. Název ještě nemá, už teď je ale jisté, že to bude muzikál.
Vlašín pronikl do tajů ekologických divadelních her při svém působení v akademii věd. „Ke hrám s ekologickou tematikou mě přivedl můj vyučující z vysoké školy Karel Hudec, který v akademii věd zavedl takovou legrácku. Pánská část ústavu vždy na oslavu Mezinárodního dne žen nastudovala nějakou jeho hru a hrála ji pro pobavení,“ popisuje Vlašín. Od té doby se tomuto koníčku aktivně věnuje.
Ze začátku v ekologických představeních jen hrál, ale postupem času je začal i psát. Dnes si lidé mohou jeho hry přečíst také v knize s nejednoznačným názvem: Pro – eko – hry nebo Eko prohry, záleží na úhlu pohledu. V knize se nachází scénáře ke hrám a rovněž například popis rekvizit a oblečení postav. Spolu s dalšími přáteli hrají představení v divadle Husa na provázku. Všechny hry mají environmentální nebo ochranářský aspekt. „Hlavním rysem je, že všechny role čteme z papíru, takže se nemusíme nic učit nazpaměť. Proces pak není tak zdlouhavý a výhodou je, že můžu například den před premiérou upravit texty a zabudovat do hry nějakou aktualitu, která se právě stala,“ popisuje princip Eko her Vlašín.
Hry Mojmíra Vlašína a jeho kolegů ale diváci nikdy nevidí dvakrát, soubor nedělá reprízy a byl také ještě do minulého roku jediným divadelním souborem, který se soustavně zabýval ekologickými tématy. „Naše hry mají vždy premiéru a zároveň derniéru. Tím pádem máme vždycky vyprodáno,“ směje se ekolog. Poslední hru mohli diváci vidět ještě před uzavřením divadel v březnu 2020, byl to balet s názvem Mamutí jezero. Celý premiérový večer má jasně daný formát už od dob Karla Hudce. Hra trvá vždy asi hodinu a po ní následuje raut, kde se sejdou diváci a herci, povídají si a diskutují. V posledních letech se k rautu přidala ještě dobročinná aukce. „Spolu s kolegy ze souboru dražíme různé věci, které nám lidé donesou a výtěžek vždy věnujeme na nějakou environmentálně důležitou akci,“ říká Vlašín.
Mezi svá nejoblíbenější díla Vlašín řadí hru Yetti a Mauglí. „Yetti sestupuje z Himalájí, protože se dočetl, že globální oteplení rozpustí všechny ledovce. Mauglí zase jde nahoru do Himalájí, protože se blíží zvednutí mořské hladiny. Tyto dvě bájné bytosti, které se logicky nikdy nemohly potkat, protože jeden žije na ledovci a druhý v tropické džungli, se potkají v jedné nepálské vesnici a k tomuto setkání uspořádají tiskovou konferenci,“ popisuje děj hry Vlašín.
Permakultura není jen zahrada, ale životní styl
Mojmír Vlašín žije environmentalistikou i ve své domácnosti. Za svým domem v Ořešíně má permakulturní zahradu, jejímž hlavním principem je využívání tvořivých sil přírody. Permakultura je i celkový životní koncept, který zahrnuje nejen zemědělství, ale i bydlení a životní styl člověka. „Sesazuju k sobě rostliny, které se navzájem podporují v růstu, neubírají si sílu či odhání škůdce, nepoužívám chemická hnojiva a snažím se využívat co nejméně zdrojů. Nejdůležitější jsou tři principy, a to spravedlivé podíly v péči o Zemi i o lidi, neohrožování přírody a solidarita k lidem a zvířatům,“ popisuje Vlašín.
Permakultuře se ochránce přírody věnuje už od roku 1986, kdy si se svou nyní už zesnulou manželkou dům v Ořešíně koupili. Tehdy vytvořili zahradu, která se řídila ekologickými principy a až po roce 1989 zjistili, že mají permakulturní zahradu. „Přečetli jsme si to až v knihách, které k nám do Česka přišly ze zahraničí. Koncept permakulturní zahrady popisoval Australan Bill Mollison, tak jsme se inspirovali a přidali jsme do zahrady další prvky,“ popisuje Vlašín.
Permakulturní zahrada na první pohled vypadá neupraveně, vše má však smysl a systém. Vlašín na zahradě pěstuje například rajčata nebo červenou řepu ve vysokých záhonech ze dřeva, které dováží z vlastního malého lesíka nedaleko Ořešína. Záhony jsou plné tlejícího dřeva, kompostu a dřevěného uhlí, které zadržuje vodu a pouští do zeminy důležité minerály. Blízko tradičních odrůd zeleniny rostou na zahradě například topinambury, či zelenina mangold, pěstuje ale i v Evropě málo známou popínavou paprikookurku ačokču, kterou používali už indiáni.
Slimáci jsou jediní škůdci, které likviduje
Jediný, kdo není na permakulturním pozemku vítaný, je slimák. „Slimáky musím likvidovat, spařím je horkou vodou a potom hodím na kompost. Kdysi jsem měl i kachny, které se nazývají indický běžec, a ty slimáky žraly. Bohužel je pak všechny sebrala liška. Slimáci na kompostu ale dlouho nevydrží, sežerou je jiní, španělští slimáci jsou totiž kanibalové,“ říká Vlašín. Vlastní i slepice, které mu dávají vajíčka a jejich slepičince přidává jako hnojivo do záhonů.
Dalším důležitým principem je při vytváření permakultury dešťová voda, kterou Vlašín zachycuje v barelech a využívá při zalévání zahrady. Zálivka permakulturní zahrady musí být vydatná, ale díky dřevěnému uhlí se voda do záhonů uvolňuje postupně. „Když vysoké záhony pořádně zaliju, vydrží vlhké i týden,“ říká ekolog.
Vlašín si také rád vaří a využívá přitom i neobvyklé plodiny ze své zahrady. „Loni jsem byl v Maroku a přivezl jsem si nádobu na tažin, což je marocké národní jídlo. Dávám do něj ačokči a topinambury, brambory, rajčata a přidávám speciální marocké koření. V nádobě na tažin se pak zelenina v troubě dusí. Je to asi mé nejoblíbenější jídlo, které umím uvařit,“ směje se Vlašín.
Rád cestuje po světě i po Česku
Když Mojmír Vlašín není na fakultě sociálních studií, v divadle nebo na zahradě, rád cestuje. Věnuje se turistice a chůzi, není mu cizí ani vysokohorská turistika. „Rád poznávám jiné země, jejich kulturu, lidi a přírodu, vždycky ale bez turistických kanceláří. Letos jsem ještě před koronavirovou krizí stihl měsíční putování po Kubě, napsal jsem o tom i do časopisu Sedmá generace,“ popisuje.
Všechny věci, které Mojmír Vlašín ve svém životě dělá, jsou jeho koníčkem, ať už je to ochrana přírody, permakultura nebo psaní ekologických divadelních her. „Byl bych rád, kdybych si na všechny mé koníčky našel více času, jsem teď přece jen už v důchodu, tak bych se mohl všemu věnovat víc naplno,“ uzavírá Vlašín.
Mojmír Vlašín
Mojmír Vlašín se narodil v roce 1954 v Brně, od mládí se věnuje ochraně přírody. Vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity a nyní externě vyučuje na fakultě sociálních studií základy ekologie a ochranu biodiverzity. V minulosti pracoval v akademii věd a ve státní ochraně přírody – byl náměstkem ředitele Českého ústavu ochrany přírody, což je nynější Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky. Poté pracoval v Ekologickém institutu Veronica. Za Stranu zelených byl také v brněnském městském zastupitelstvu a působil jako místostarosta městské části Ořešín.
Zásady permakultury
Zásadními aspekty permakultury jsou spravedlivé podíly v péči o Zemi i o lidi, neohrožování přírody a solidarita k lidem a zvířatům. V permakulturní zahradě vše souvisí se vším, rostliny si vzájemně dodávají sílu a je proto výhodou pěstovat je dohromady. Například rajčata patří vedle celeru, kukuřice zase k fazolím. Když na zahradě popadají jablka, poslouží jako potrava pro slepice, stačí je uvařit na ohni. Dřevo z ohně vytvoří dřevěné uhlí, které je vhodnou přísadou do zeminy. Slepice snesou vajíčka a slepičince pohnojí záhonek.
„S Mojmírem Vlašínem jsem se poprvé setkala na táboře ochránců přírody, který pořádal Svaz pro ochranu přírody a krajiny v roce 1974. Bylo nám tehdy osmnáct, možná devatenáct let. Vysoký, štíhlý kluk v zeleném natahoval na okolních křovinách sítě na odchyt ptáků, hrál na své „ruchadlo“, tedy malou mandolínu, velmi živě trempské písně a organizoval skvělé terénní hry. Výrazný byl už tehdy jeho ironický smysl pro humor, který dodnes koření každý dialog s ním a nutí vás k nečekaným úhlům pohledu na zdánlivě banální realitu. Během dalších dekád jsem měla možnost zpovzdálí i zblízka sledovat jeho aktivity. Obdivuju jeho statečnost, s níž se vrhal do zdánlivě předem ztracených kauz pro ochranu přírody, které pak nezřídka i díky němu nabraly nový směr. Obdivuju i jeho všestrannost: vedle své odborné, politické, aktivistické a pedagogické činnosti byl a je činný i jako publicista a dramatik: už řadu let je hlavním autorem, ale i režisérem politicko-environmentálně-satirických divadelních her amatérského souboru Verdis, jejichž každá premiéra je současně i derniérou a hrají se v brněnském Divadle na provázku. Mojmír je odborník na svém místě. Originální myslitel. Klaun, který se nebojí vyslovit pravdu před mocnými. Gejzír nápadů a myšlenek, které osvěžují a dodávají odvahu a naději. A také skála jistoty pro mnohé z nás.“
Naďa Johanisová, kamarádka a kolegyně na FSS
„Na hodiny pana Vlašína ráda vzpomínám. Odnášela jsem si z nich vždy kromě jiného hlavně obdiv k člověku, který se ochranou přírody zabývá už mnoho let a jehož zkušenosti z praxe jsou pro mě jako pro studentku nedocenitelné. Bylo také příjemným bonusem, že jeho přístup ve výuce byl vždy neformální a lidský.“
Anna Kotlářová, studentka environmentalistiky
„Rytíř bez bázně a hany. Takový je Mojmír Vlašín. Od mládí vytrvale a neústupně bojuje za přírodu, a tím i za život nás všech. Mojmír ví, že člověk je nedílnou součástí přírody, stejně jako každý organismus, každá rostlina, každý živočich. Je celým svým ekologicky laděným životem příkladem, jak se máme snažit žít v souladu s přírodou. Mojmír zůstal věrný ochraně přírody nejen ve svém povolání, ale i celým životem ve skromnosti a ekologickém vidění světa. Navzdory tomu, že kolikrát zastával významná společenská postavení, se věnoval i chovu domácího zvířectva, od drůbeže počínaje, po kozy konče. Propagoval hnutí přírodních zahrad a permakultury i na příkladu své zahrady. V oblečení podobném, ve kterém se účastnil i společenských akcí, jezdíval na svůj nezamykaný skromný srub na Vysočině, přes jehož střechu mohli návštěvníci, i za silvestrovských nocí, vidět oblohu plnou hvězd.“
Ivo Dostál, dlouholetý přítel, emeritní hydrolog ČHMÚ
