Mám ráda černobílé fotky. Lépe na nich vynikají detaily, říká fotografka

20. 6. 2016
Fotografka a studentka žurnalistiky Jitka Janů. Foto: David Kohout

Světlo hraje u černobílých fotek důležitou roli a práce s ním byla klíčová i při pořizování portrétů, které nabídla výstava v atriu Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Jejich autorka Jitka Janů by se v budoucnu chtěla věnovat fotografické eseji, láká ji ale také fotografická cesta na Kubu.

Snímky od fotografky Jitky Janů zdobí nejenom stěnu katedry žurnalistiky v pátém patře, ale na jaře na ně mohli narazit i návštěvníci atria Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Studentka dálkové žurnalistiky tam totiž měla výstavu portrétů, na níž představila tváře studentů a zaměstnanců fakulty.

Před objektiv Jitky Janů se postavily osobnosti napříč katedrami a instituty. „Mnoho z nich se ptalo, proč mají být na fotografii právě oni. Ve výběru ale nebyl žádný úmysl. Chtěla jsem představit takové osobnosti, které jsou známé třeba na své katedře, ale ne celkově na fakultě,“ přibližuje své dílo fotografka.

Původně se na výstavě měli podílet studenti prezenčního studia žurnalistiky, plán ale nakonec nevyšel a portréty vyfotografovala ona. Při fotografování hrálo důležitou roli správné světlo. „Chtěla jsem svým způsobem ateliérovou fotku ozvláštněnou jen textem umístěným u ní,“ upřesňuje. Pro tvorbu portrétů jí katedra mediálních studií a žurnalistiky poskytla televizní studio, kde bylo možné nasvítit pouze obličeje aktérů.

Výstava portrétů osobností fakulty zachycených objektivem Jitky Janů. Foto: archiv fakulty sociálních studií

Staré fotografie mají své kouzlo

Jitku Janů bavilo focení už odmalička. Když její rodiče koupili lepší kompakt, začala se s ním učit pracovat. Navštěvovala také kroužky pro děti pořádané v nedalekém muzeu fotografie v Jindřichově Hradci, kam jezdila z rodného Tábora. Na vysoké škole začala psát a fotit pro Lemur, zpravodajský portál tvořený studenty Masarykovy univerzity.

V její tvorbě je mnoho černobílých fotografií. Přestože podle ní existuje spousta názorů na téma oblíbenosti černobílých fotografií, nikdo jejich popularitu nedokáže přesně vysvětlit. „Mám ráda černou barvu a na černobílých fotkách podle mě více vynikají detaily. U černobílých fotek je možné pouhým světlem upoutat pozornost na danou věc,“ vysvětluje Janů energicky.

Své kouzlo podle ní mají i staré černobílé fotografie z analogových fotoaparátů. Naopak se jí nelíbí trendy posledních let – zvýrazňování barev až do fosforeskujících odstínů nebo používání barevných filtrů.

V davu loví momentky

Janů nerada fotí fingované portréty, u kterých fotograf modelu říká, jak se má tvářit. Dává přednost focení v davu lidí – třeba na koncertech. Při takových akcích si totiž může vybírat, co vyfotí. Líbí se jí stát v davu lidí, pozorovat dění kolem a snažit se na momentkách zachytit zvláštní okamžiky.

Jejím fotografickým snem je odcestovat na Kubu, kde by chtěla zdokumentovat místní specifickou atmosféru. „Na Kubě vznikají moc hezké street fotky. Vypadají, jako by se tam zastavil čas. A to se mi moc líbí, i když jsou snímky barevné,“ směje se.

Přemýšlí také o tom, že by se v budoucnu zaměřila na fotografickou esej. Svým způsobem se jedná o reportážní a dokumentární fotografii věnující se dlouhodobě jednomu tématu.  Nechala se inspirovat slovenským fotografem Tomášem Halászem, který se specializuje na reportážní fotografii. Vede také online magazín Mono, jenž si zakládá na fotografiích i fotografických esejích. „Dokumentární fotografie je náročná nejen časově, ale i finančně. Bavilo by mě to, ale teď fotím hlavně portréty, protože jsou žádané a dobře placené,“ říká fotografka.

Fotoaparát s sebou všude nenosí. Lidé v jejím okolí by si na to prý zvykli a chtěli by, aby je neustále fotila. Proto svoji fotografickou výbavu nechává často doma. Fotografovi se může občas stát, že se dostane do zajímavých míst a naskytne se mu příležitost pro dobrou fotku zrovna ve chvíli, kdy u sebe nemá potřebnou výbavu. „Nedávno se mi to stalo v Bratislavě, kde jsem navštívila galerii Cvernovku, bývalou továrnu, kterou čeká rekonstrukce. Bylo to kouzelné místo – staré prostory s různými ateliéry. Dokážu si představit, že tam by vznikly moc hezké fotky,“ soudí Janů.     

Mezi vzory Jitky Janů patří Antonín Kratochvíl, fotograf známých osobností. Jeho dílo je podle ní jiné, fotografie nejsou tak umělé, protože často fotí osobnosti v jejich přirozeném a známém prostředí. „Nejvíc se mi od něj líbí právě dokumentární fotografie. Bylo by fajn dělat něco podobného jako on,“ dodává zamyšleně fotografka.

Medailon

Jitka Janů studuje překladatelství německého jazyka na Filozofické fakultě a dálkově žurnalistiku na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Fotí pro Jihomoravské inovační centrum, Muni, časopis Masarykovy univerzity, a hudební těleso Czech Ensemble Baroque. Její snímky publikuje také magazín iReport a její celostránkovou fotografii absolventa fakulty sociálních studií Ladislava Zibury zveřejnil i lifestylový časopis Glanc. Jako fotografka hudební skupiny Mirai vyrazila Jitka Janů na část turné kapely Kryštof, jíž Mirai hrála jako předkapela.

Fotogalerie

Inscenace Já, Prométheus v podání studentů JAMU. Foto: Jitka Janů

Koncert hudební skupiny Kryštof. Foto: Jitka Janů

Fotografie Ladislava Zibury vyšla v časopise Glanc. Foto: Jitka Janů

Jitka Janů fotografovala i koncert kapely Lake Malawi. Foto: Jitka Janů

Momentky z letošního Majálesu. Foto: Jitka Janů

Autorka: Zuzana Brandová