Po návratu z Anglie mi Česko připadalo jako bezodpadový ráj

Bakalářský titul z environmentálních studií jste získala na Univerzitě Palackého v Olomouci. Proč jste se rozhodla pro magisterský obor na fakultě sociálních studií?

Na magisterském oboru Foresight for sustainable development v Olomouci je hodně statistiky a ekonomie, což mě moc nelákalo. Katedra v Olomouci je malinká, znala jsem se s většinou spolužáků a učitelů, s některými kantory jsem si i tykala. To bylo na jednu stranu skvělé a nebylo lehké se s tím rozloučit, na druhou stranu jsem si uvědomovala, že pokud v Olomouci zůstanu studovat magistra, budu se jen do hloubky učit věci, které už umím. Na fakultě sociálních studií je studium úplně odlišné. Hlavním rozdílem je, že v Olomouci spadají environmentální studia pod přírodovědeckou fakultu. Navíc je tento obor v Olomouci poměrně nový, můj ročník byl teprve druhý v pořadí. Na katedře v Brně už jde poznat zajetý systém fungování. Zatím mě předměty baví a předpokládám, že v Brně magisterské studium dokončím. Nemůžu uvěřit, že mám první semestr skoro za sebou.

V Olomouci jste spolu se svými kolegy založila studentský spolek Udržitelný Palacký. Co vás k tomu vedlo?

Se spolužáky z environmentálních studií jsme si často stěžovali, že se drtíme teoretické znalosti, ale nikdo ve škole nám neříká, co můžeme pro životní prostředí dělat v praxi. Jednoho dne jsme se rozhodli, že založíme studentský spolek, který se bude snažit o udržitelnější univerzitní prostředí. Nezůstali jsme jen u hospodských řečí a pustili se do toho. Měli jsme štěstí, že nás univerzita od začátku úžasně podporovala a my nikdy neměli problém s penězi. Podařilo se nám vytvořit spoustu projektů, které fungují dodnes. Příkladem můžu uvést projekt na bezplatné dolévání kohoutkové vody Dolej si nebo Freeshop, kam mohou studenti odložit nepotřebné věci, které by mohly posloužit někomu jinému. Je to podobné sdílené skříni na fakultě sociálních studií, jenom pro Freeshop je vyhrazená celá místnost. Rozjeli jsme také facebookovou stránku FreeFood UPOL, kde studenti sdílí a nabízí potraviny, které už nespotřebují.

Chcete se do podobné iniciativy pustit i v Brně?

Moc bych se chtěla podobným aktivitám věnovat i na fakultě sociálních studií, ale svůj program mám teď nabitý křty naší nové knihy a přednáškami o zero waste, což je životní styl, kdy člověk neprodukuje téměř žádný odpad. Už se těším na leden, kdy budu mít jen zkoušky. Navíc se v Brně teprve rozkoukávám. Ale rozhodně mám v plánu se do studentských aktivit zapojit i tady.

Volila jsem mezi hladověním a jídlem v obalu

Kdy jste se rozhodla žít tak, abyste nevyprodukovala skoro žádný odpad?

Už od malička mě rodiče vychovávali k šetrnosti. Když jsem na podzim roku 2015 nastoupila do prvního ročníku na vysoké škole, napsala mi kamarádka Jana, že bychom spolu s Míšou Gajdošovou mohly zkusit žít bez odpadu a psát o tom blog. Jana se setkala s pojmem zero waste u amerických blogerů a zjistila, že v České republice se o ničem takovém nepíše. A tak jsem začala žít bez odpadu a s holkami jsme založily blog Czech Zero Waste. V Česku v té době ještě neexistovaly bezobalové obchody, takže jsme tak trochu předstihly nadcházející vlnu zájmu.

Co všechno se ve vašem životě s tímto rozhodnutím změnilo?

Jakmile jsem se rozhodla žít bez odpadu, změnila jsem úplně všechno. Šla jsem do toho po hlavě a řekla si, že odteď nekoupím nic v obalu. Výsledkem bylo, že jsem jeden rok vůbec nejedla těstoviny, protože bez obalu jsem je nikde nesehnala. Změna v jídle byla nejdramatičtější, jelikož potraviny člověk nakupuje skoro každý den. U kosmetiky nebo oblečení byl přechod na zero waste pozvolný. Samozřejmě bych svůj přístup nikomu nedoporučila. I v naší nové knížce radíme začínat postupně.

Jak to s odpady vypadalo v Manchesteru, kde jste byla na Erasmu?

Strašně. Když jde člověk do českého supermarketu, sežene spoustu věcí, které nejsou balené. Pečivo, ovoce, zeleninu. V Manchesteru nejen že nešly některé potraviny sehnat bez obalu, ony nešly sehnat vůbec. Je to dáno tím, že většina Angličanů si doma běžně nevaří, a tak třeba mouku téměř nekupují. Na Erasmu jsem se seznámila se Slovenkou a občas jsme společně jezdily čtyřicet minut autobusem do polského obchodu, kde jsem si kupovala například kysané zelí, křen nebo ocet. Nic z toho se v klasických supermarketech nedalo pořídit. Erasmus byl těžké období, kdy jsem řešila, jestli mám hladovět, nebo si koupit něco zabaleného. Když jsem se vrátila do Česka, připadala jsem si jako v bezodpadovém ráji.

Co tím máte na mysli?

V době mého Erasmu se v Olomouci otevřel bezobalový obchod a také se zvětšilo všeobecné povědomí o zero waste. Všechno se hodně zjednodušilo, najednou už jsem si mohla koupit těstoviny a spoustu dalších věcí pohodlně na jednom místě. Změnily se i témata našich článků na blogu Czech Zero Waste. Do té doby jsme lidem hlavně pomáhaly objevit místa, kde se dalo sehnat například máslo bez obalu. S bezobalovými obchody, kde mají i zubní pasty nebo lentilky, už to není tolik potřeba.

Jak se změnil přístup veřejnosti k zero waste od doby, kdy jste s blogem začínaly?

Situace v České republice se neuvěřitelně posunula. Pokud někdo řekne, že se snaží žít bez odpadu, lidé ho vnímají stejně, jako kdyby byl vegetarián. V Česku už vyrostlo celkem sedmadevadesát bezobalových obchodů. Také už dávno nejsme jediný blog, co o zero waste píše. A naše knížka rovněž není jediná knížka na tohle téma. Ze všech environmentálních problémů se odpady staly tématem číslo jedna. Což je zároveň trochu škoda, protože třeba klimatickou změnu bychom v České republice mohli řešit více.

Zabýváte se i tím, co by měla dělat vláda pro to, aby stát vyprodukoval méně odpadu?

Nemůžeme se zaměřovat na všechno, takže na blogu radíme pouze jednotlivcům. Když pořádá Hnutí Duha nebo Greenpeace nějakou zajímavou akci, dáme o ní vědět lidem na našem Facebooku, ale to je všechno. Snažíme se být neutrální. Blog Czech Zero Waste píšeme tři a musíme se shodnout, co budeme lidem sdělovat. Proto zůstáváme v politických otázkách stranou.

Jak argumentujete, když někdo tvrdí, že nemá smysl se snažit žít bez odpadu nebo třídit, jelikož v rozvojových zemích si s odpady nikdo hlavu neláme?

V Česku se vyprodukuje asi 345 kilogramů odpadu na osobu za jeden rok. A to je započítaný pouze odpad vyprodukovaný lidmi, nikoli průmyslový. V rozvojových zemích vyprodukují třeba jen 20 nebo 15 kilogramů na osobu. My jsme na tom s produkcí odpadu hůř, v rozvojových státech je smetí akorát více vidět, protože nemají tak dobře zvládnutý svoz odpadů a „schovávání“ odpadků na skládky. Vždy lidem říkám, ať si představí, jak by to tady vypadalo, kdyby popeláři dva měsíce nevyváželi popelnice. Je sice pravda, že v Česku třídíme a obyvatelé rozvojových zemích ne, ale přesto na ně nemůžeme všechno shazovat.

Tři roky práce

Kdo přišel s nápadem, že byste s kamarádkami z Czech Zero Waste mohly napsat knihu?

Ozvala se nám redaktorka z nakladatelství Albatros, jestli nechceme napsat knihu na téma život bez odpadu. Tehdy začaly být v módě knížky od blogerů. Redaktorka si podle mě myslela, že do knížky dáme články z blogu a za půl roku bude hotovo. My jsme ale vzaly psaní knihy opravdu zodpovědně, na tvorbě knížky jsme strávily tři roky.

Co bylo na psaní knihy nejnáročnější?

Skoro dva roky nám trvalo přijít na výsledný styl knihy. Řešily jsme, jak to udělat, aby byla přehledná, zajímavá a měla jednotnou strukturu. Takže texty napsané do té doby jsme musely ještě předělávat podle nové struktury. Chvílemi práce na knize připomínala i psaní diplomky, jelikož jsme se rozhodly opřít naše texty o reálná data ze studií a výzkumů. Právě tato část pro mě byla nejtěžší. Psaní seminárek nemám ráda, nebaví mě, když musím ke všemu hledat zdroje. Ale jsem moc ráda, že jsme knihu o data doplnily, je to její velká přidaná hodnota. Některé kapitoly jsme také zasílaly k přečtení odborníkům, abychom co nejvíc omezily případné chyby. Například kapitolu o módě jsem dávala ke kontrole kamarádce, která se zabývá výrobou bot.

Už máte na knihu ohlasy?

Zatím nevyšla žádná oficiální recenze, takže máme jen reakce od prvních čtenářů. Jsou to většinou zprávy typu „jsem na sté stránce a zatím je kniha super“. Kniha se dá číst chronologicky, od začátku do konce, ale čtenář si klidně může nalistovat téma, které ho zajímá, a číst na přeskáčku. Knížka má dvě části, encyklopedickou a příběhovou. Encyklopedická část je trochu jako kuchařka. Snažily jsme se vytvořit praktický a přehledný návod, jak bez odpadů řešit různé oblasti života, například péči o tělo. V příběhové části sečtenář dozví o našich vlastních zážitcích a zkušenostech.

Měly jste při psaní rozepře?

Jsme tři kamarádky, ale každá žijeme v jiném městě, každá jsme v jiné životní situaci. Míša má rok a půl starou dceru, Janča při studiu hodně pracuje a já zatím žiju studentský život. Takže jsme občas měly problém, že některá z nás neměla na knihu tolik času jako ostatní. Ale za dobu, co spolu děláme Czech Zero Waste, jsme se ani jednou ošklivě nepohádaly. Je to asi i tím, že holky jsou o pět let starší než já, takže mají komunikační zkušenosti z práce. Jednou za půl roku si dáváme soustředění, kde si říkáme, co se nám líbí, nebo co nám vadí. Hodně to pomáhá. Sladit názory a životy tří lidí samozřejmě není lehký úkol.