Profesor Pavelka v sedle: Sara je klidný a pohodový kůň

Z přednášek přímo do koňského sedla. Profesor Jiří Pavelka, který stál u vzniku fakulty sociálních studií a katedry mediálních studií a žurnalistiky jako její vedoucí v roce 1998, tráví volný čas ve stáji. Vyjížďky stíhá mezi jazzovými koncerty, divadly, výstavami a výlety do turisticky neprobádaných končin světa. Aby všechny záliby zvládal, trénuje svoji kondici v posilovně i na lyžařských svazích.

Naučit se jezdit na koni si přála hlavně profesorova manželka, na jezdecký kurz se však vydali společně. Jiří Pavelka si při tříměsíčním výcviku koně zamiloval a se ženou si před pěti lety pořídili vlastní klisnu, čistokrevnou příslušnici plemene American Quarter Horse. Jmenuje se Golden Sara. „Je to nesmírně klidný a pohodový kůň. Neposlušná je jenom v období říje, kdy se vždy zamiluje,“ prozrazuje profesor na svoji zvířecí společnici.

Do stájí v Ochozi u Brna a na vyjížďky do přírody se milovník zvířat vydává ze své místní chaty nebo ze svého bytu na nedalekých Vinohradech obvykle jednou týdně. Neoželí je ani v zimě. „Koně jsou ještě línější než lidé! Kdybych se Sarou v zimě nejezdil, ztratila by svaly,“ vysvětluje, proč na koňský hřbet usedá i v mrazech.

VIDEO: Profesor Pavelka s koňmi v Ochozi u Brna

Při ježdění si neodpočine, jezdectví je totiž fyzicky náročný koníček. „Jezdec musí dávat neustále pozor, aby neskončil na zemi. Vsedě se jede jen krokem, při klusu se stoupá do třmenů a cválá se v podřepu. Z vyjížďky se často vracím úplně zpocený,“ přibližuje Pavelka. Aby se udržel ve formě, navštěvuje osmašedesátiletý akademik někdy i několikrát do týdne posilovnu.

Na univerzitách přednáší o mezilidské komunikaci, v soukromí se dorozumívá se zvířaty. Vztah ke zvířatům získal už v dětství, vyrůstal totiž na venkově. „Koně jsme doma neměli, nebyli jsme tak bohatí. Ale jinak jsem žil se spoustou domácích zvířat, třeba s králíky, kozami nebo se psy,“ přibližuje své dětství rodák z Bělotína u Hranic. Vypozoroval, že lidé a zvířata jsou si v mnohém podobní. „Protože se zabývám komunikací, vidím souvislost mezi tím, jak se spolu dorozumívají lidé a jak zvířata, a to hlavně co se týká emocí,“ sděluje autor knih Anatomie metafory nebo Kultura, média a literatura.

V současnosti krmí na chatě toulavé kočky, jednu z nich se mu podařilo ochočit. Říká ale, že tomu bylo naopak. „Jedna malá černá kočička s bílými ponožkami na všech čtyřech tlapkách si mne vybrala a ochočila! Musím ji proto na chatě alespoň dvakrát týdně navštívit. Ale více je vyhládlá citově. Nejdříve se mazlí a pak do sebe začne cpát dobroty, které jsem jí přinesl,“ líčí profesor.

S černým labradorským retrívrem Jankem, který zemřel v patnácti letech na začátku letošních prázdnin, se dorozumíval tak, že mu místo slovních povelů telepaticky sděloval, kterou lesní cestou se má na rozcestí vydat. Za jeden ze svých největších komunikačních úspěchů však považuje, že naučil klisnu Saru, aby k němu na pastvině přišla na zavolání. „Koně jsou vázaní na stádo. Vyjížďka nám obvykle zabere hodinu a půl. Do jízdárny nechodíme, i kdyby trakaře padaly. Když jedeme na vyjížďku do přírody, Sara se na cestě od stájí šourá, ale nazpět cválá. Zpáteční cestu zvládne dvakrát rychleji, protože se těší na své stádo. Dřív se vůbec nechtěla od stáda odtrhnout. Poprvé za mnou přišla na zavolání až po dvou letech známosti,“ přibližuje vzrušeně.

Profesor Jiří Pavelka vyučoval povinné i volitelné kurzy v oboru mediálních studií a žurnalistiky, například předměty Úvod do studia kultury nebo Umělecká kritika v tištěných médiích. Od letošního zimního semestru působí na fakultě sociálních studií už jen jako externista. „Ale fakultě stále fandím,“ upozorňuje. Nevylučuje, že v dalších semestrech se s ním brněnští studenti znovu potkají. „Teď jsem si dal chvíli pauzu, ale chtěl bych v budoucnu vypsat dva volitelné kurzy pro menší počet lidí,“ ujišťuje. Díky přestávce ve výuce bude mít víc času na dokončení dvou rozepsaných knih. Nudit se nejspíš nebude, věnuje se totiž několika dalším různorodým koníčkům.

Na lyžích zdolává hory ve Švýcarsku, za doprovodu mnicha tibetská pohoří

Pavelka rád sleduje krajinu z koňského hřbetu, ale ještě raději poznává cizí kultury, a tak často cestuje do zahraničí. Několikrát se za hranice podíval díky výuce. Čtyři roky učil v srbském Bělehradě, dva roky v Omaze ve Spojených státech a pět let ve slovenské Nitře. Jako vyučující působí dosud na Fakultě multimediálních komunikaci Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Mimo rodné Česko vyjíždí na zahraniční konference do mnoha evropských zemí či do Turecka. Na cesty se vydává však i soukromě za sportem. V zimě na lyžích sjíždí francouzské, italské, švýcarské nebo rakouské svahy.

Se ženou nebo se svými přáteli se také čas od času vypraví na několikatýdenní dobrodružnou zahraniční výpravu. „Nemám rád turistická místa. Děláme si vše ve vlastní režii. Objednáme si auto nebo minibus, domluvíme místa, kde budeme ubytovaní a naplánujeme, kam se podíváme,“ popisuje zkušený cestovatel. V minulosti navštívil například Skotsko, Krétu, Kypr, Izrael, Egypt nebo Tunisko. Při svých cestách poznal Orkneyské nebo Cookovy ostrovy či ostrovy Mauricius a Réunion v Indickém oceánu. Fotografie a mnoho vzpomínek si přivezl také ze Spojených států, Kanady, Aljašky nebo Nového Zélandu.

Naposled se s partou sedmi kamarádů vydal do Číny a Tibetu. „Mám štěstí na počasí i na lidi. V Tibetu jsme úplně náhodou narazili na mnicha, který žil jedenáct let v tibetském klášteře, ale odešel z něj a stal se turistickým průvodcem. Provedl nás po několika klášterech a všude měl známé,“ pochvaluje si Pavelka. Podíval se tak na místa, kam se běžně turisté nedostanou. „Třeba do tiskárny, kde jsme si prohlédli dřevořezy, podle kterých se tiskne, nebo přímo do rodiny, kde dodnes funguje mnohomužství,“ vybavuje si své nejsilnější zážitky autor publikace O růži, Tibeťanech a postmodernismu.

Úvodní řeč pro vernisáž vymyslel za pět minut

Vysokoškolský profesor, který se narodil rovných dvě stě let po spisovateli Johannu Wolfgangu Goethem, se věnuje i poklidnějším koníčkům. Vystudoval mimo jiné literární vědu a analýze literárních a uměleckých děl se věnoval i ve svých přednáškách a seminářích na filozofické fakultě. Knihy jsou jeho největší vášní i mimo práci, srovnatelnou, jak s úsměvem tvrdí, snad jen s popíjením dobrého vína a trháním ovoce. „Spíše než konkrétní autory mám rád jednotlivé knihy. Je těžké vybrat jen jednu, ale moje nejmilovanější je asi Jakub Fatalista od Denise Diderota,“ sděluje po dlouhém rozmýšlení.

Jiří Pavelka si oblíbil jazzové hudebníky, které nejraději poslouchá naživo. „Jazz je velmi různorodý, v každé jeho oblasti mám nějakého oblíbeného interpreta. Jsou to třeba geniální Chick Corea a Bobby McFerrin, držitelé mnoha ocenění Grammy. McFerrin však umí své hudební produkce lépe prodat,“ zmiňuje obdivovatel jazzu. Za živou hudbou chodí nejčastěji do brněnského hudebního klubu Stará Pekárna nebo do Sono Centra.

Dříve hrál i na kytaru, a dokonce složil pár písní a jako gymnazista i muzikál. „Oblboval jsem tím holky,“ přiznává s tím, že na kytaru už mu nezbývá čas. Ve svém nabitém rozvrhu si však najde prostor na zhlédnutí divadelních představení a na nejrůznější výstavy fotografií, obrazů i dalších uměleckých děl.

Rád se účastní vernisáží, některé z nich představuje veřejnosti. Do pozice autora úvodního slova se přitom jednou dostal úplně náhodou. „Doyen české fotografie Miloš Budík mne v roce 2014 pozval na svoji vernisáž do brněnské Galerie Pod Bukem. Znám dobře jeho tvorbu, jako jsou reklamní fotografie, městské žánrové scény, fotografie přírody i akty. Když Budíkovi zdraví sloužilo, setkávali jsme se čas od času u piva Na Švábce,“ vzpomíná energický profesor. Budík mu v hospodě vyprávěl historky o vzniku svých nejznámějších fotografií, které pořídil po celém světě od New Yorku po Tokio.

Na Budíkově vernisáži se shromáždila řada lidí. „Čekali jsme naštěstí podporováni chuťovkami a dobrým vínem – na fotografa Miroslava Myšku, který měl výstavu uvést. Uplynula čtvrthodina po plánovaném zahájení, ale Myška nepřicházel a na mobilu nebyl dostupný. Miloš už byl hodně nervózní, tak jsem mu nabídl: „Chceš, abych ti výstavu uvedl? Ale potřebuju deset minut, abych si fotografie prohlédl a udělal si pár poznámek,“ popisuje. A nakonec se za pět minut chopil úvodního slova.