Píšu, jak dýchám, říká novinářka a autorka knihy o životě žen s ADHD

Jak vypadá váš pracovní den poté, co jste na začátku letošního roku opustila pozici v PR oddělení nakladatelství Host? 

Každý den se liší, ale většina se skládá hlavně z psaní, schůzek s respondenty, redakčních porad a mých vytoužených procházek. Vrátila jsem se k publicistice a přispívám do rubriky Zdraví+ a do Magazínu na Seznam Zprávách. Snažím se o to, aby můj život korespondoval s mým ADHD – abych plnila dílčí úkoly jeden za druhým, nebyla permanentně ve stresu a měla dostatek volného času pro své děti i pro sebe. 

Co vám nové zaměstnání dává? 

Novinařina mi zajišťuje pro mě tak důležité pravidelné dávky dopaminu díky tomu, že po vydání textu okamžitě vidím zpětnou vazbu. V předchozím zaměstnání jsem komunikovala s influencerkami a influencery, novinářkami a novináři, což mě sice bavilo, jenže jsem za sebou neviděla přímé výsledky odvedené práce. Byl to nekonečný kolotoč. Když nyní pravidelně vydávám články, pravidelně dostávám reakce od editorky i čtenářů. Bez toho bych se necítila tak dobře. Dokud nemám hodnocení okolí, nejsem stoprocentně spokojená. Tak to zkrátka mám, patří to k ADHD.

Proč jste se rozhodla vrátit k žurnalistice? 

V oboru jsem se našla. Už v patnácti letech jsem začala přispívat do okresních novin. Myslím, že umím pracovat se slovy a rámovat jimi realitu. Píšu, jak dýchám, nedělá mi to problém. Naopak, jakmile se věnuju něčemu jinému, psaní mi chybí. 

Stalo se vám někdy, že jste slova nenacházela? 

Dlouhodobě ne, ale mnohdy na konci dne cítím vyčerpání a vím, že mohu pokračovat až poté, co se vyspím. Jako kdybych měla nějakou denní zásobu slov a někdy jich prostě napíšu nebo použiju tolik, že se ta zásoba na chvíli vyčerpá. Stačí ale jít do lesa, chvíli koukat na horizont, a zase se doplní. 

Jakými dalšími způsoby kromě spánku nabíráte energii? 

Napsala jsem knihu Kilometry s dětmi o tom, že je dobré trávit rodinný čas venku na výletě. Toho se držím. Chůze v otevřeném prostoru otevírá i mou mysl a třeba najednou vím, z jakého úhlu mám uchopit téma, jemuž se zrovna profesně věnuju. Prý už to takhle dělávala Milena Jesenská. Když si nevěděla rady s nějakým textem nebo životní situací, chodila na dlouhé pěší túry s tím, že jí pomůžou si utřídit myšlenky a vše vyřešit. 

Jakým tématům se nyní v Seznam Zprávách věnujete? 

Stejně jako před lety v Mladé frontě DNES nebo potom v týdeníku Vlasta vytahuju na světlo bolavé problémy, a to obzvláště související s emancipací žen či výchovou dětí. Kniha Roztěkané, kterou jsem napsala, mi ukázala, že dokážu popularizovat humanitní obory. Pak před pár měsíci přišla nabídka od Seznam Zpráv spolupracovat na nové rubrice Zdraví+ věnující se životnímu stylu a prevenci nemocí a já ji přijala. Zaměřuju se hlavně na témata související s emocemi, seberozvojem a péčí o psychiku.

Líbí se mi, že mohu psát o tom, co mě zajímá. Vždy se do tématu ponořím. Takzvaný hyperfokus typicky prožívají lidé s ADHD. Zaměříme se plně jenom na jeden podnět, ignorujeme okolní svět a třeba i vlastní fyziologické potřeby. Občas mi tento stav způsobuje problémy. Dělávám si tak důkladnou rešerši, že jsem často až přezdrojovaná, vím takové množství informací, že pro mě bývá těžké překousat je do podoby srozumitelné pro cílovou skupinu, která je u Seznam Zpráv široká. Musela jsem se v médiu naučit vynechávat odborné termíny a používat čtenářsky přístupnější jazyk. Ještě musím zapracovat na tom, jak vědět o tématu dost, ale zase to nepřehánět.

Fakulta sociálních studií jako Alma Mater 

Z jakých důvodů jste se po střední škole rozhodla studovat žurnalistiku a sociologii? 

Nastupovala jsem na vysokou školu v roce 1997, dva roky po vzniku fakulty sociálních studií. Tehdy fakulta ještě neměla samostatnou budovu. Obory byly rozptýlené na filozofické fakultě a bylo je možné se studovat pouze v kombinaci s nějakým tamním programem. Toužila jsem jít na filozofii. Tehdy se zrovna otevírala jako dvojobor sociologie a žurnalistika, což se mi zdálo příhodné k mé oblasti zájmu. Přála jsem si rýpat se ve společenských otázkách. V osmnácti ví člověk houby o tom, co chce v životě dělat a co takové studium obnáší, ale dopadlo to tak, jak mělo.  

Jak vzpomínáte na své studium? 

Jako na výjimečné a neopakovatelné období osobního rozvoje, kdy jsem trávila moře času debatami v hospodách a neustále četla odborné knihy i beletrii. Sice jsme si někdy se spolužáky připadali jako pokusní králíci, v té době se utvářela náplň i pravidla studia na fakultě, na druhou stranu jsme ale byli přímo u zrodu. Cítila jsem, že jsem ve středu dění a poznala neuvěřitelné množství zajímavých lidí, ať už těch, kteří se mnou studovali nebo vyučujících. Z kontaktů získaných na škole čerpám dodnes.  

Na rozhovor jsme se sešly v atriu v budově FSS. Toto místo vám tedy nepřipomíná časy studia, když jste tehdy měli přednášky a semináře ještě na pracovišti v Gorkého ulici. Nevrací vás však do doby, kdy jste tu přednášela?

Ano, na to ráda vzpomínám a považuju to za velkou životní lekci. Měla jsem sice skoro čtvrt století zkušeností v novinařině, jenže jedna věc je profesi dělat a druhá učit ji ostatní. Musela jsem přijít na to, jak zobecnit principy publicistiky. Zatímco dnes je praxe nedílnou součástí studijního programu Mediální studia a žurnalistika, za mých časů nám studujícím nikdo neřekl, jak máme tvořit články. Spíš jsme se věnovali teorii masových médií. Později v redakci jsem vycházela ze sebe a nenásledovala žádný mustr ze školy. Jako přednášející jsem ho ale do kurzů tvořila, což pro mě samotnou bylo užitečné i zábavné. 

Jaká byla spolupráce se studenty? 

Výborná. Věděla jsem, že jsou ve věku mých nejstarších synů, a tak jsem podle nich tušila, co mladí řeší, co je trápí nebo co dokážou. Přišlo mi důležitější s nimi diskutovat, sdílet svoje zkušenosti a zvát do hodin zajímavé osobnosti pracující v médiích, než je testovat nebo zavalovat seminárkami. 

Co vás přimělo přestat s výukou?  

Byla jsem vyčerpaná. Bralo mi to víc času, než jsem byla schopná sladit s dětmi a prací. Navíc jsem povinnosti kloubila ještě s propagací Roztěkaných. Když kniha vyšla, navázaly na to desítky rozhovorů a besed. V určitou chvíli mi došlo, že se budu muset něčeho vzdát. Ráda bych se ale k učení ještě někdy vrátila, možná v nějakém klidnějším životním období, až dopíšu všechny knihy, které dopsat chci a až se osamostatní i ty mladší dvě z mých čtyř dětí.

Nejsem rozbitá ani líná, nejsem magnet na karamboly, ale mám ADHD 

Zmínila jste knihu Roztěkané a to, že vám ukázala možnost rozšiřovat povědomí o humanitních oborech. Dá se říct, že vám její vydání změnilo život? 

Myslím, že více než rok a čtvrt po vydání jsem konečně schopná dohlédnout, jak obrovský dopad ten titul měl. Když jsme na něm začínaly s Janou Srncovou pracovat, bylo to vyústění naší vnitřní frustrace. Tehdy nás nenapadlo, že po vydání se vzedme tak velká vlna zájmu i solidarity. Zpočátku mi chodily denně zprávy od žen, které se v příběhu našly a chtěly se mnou sdílet svou osobní zkušenost, a zároveň mě zvalo na rozhovor velké množství různých médií. Díky tomu se o pozdně diagnostikovaných ženách s ADHD a devastačním souběhu patriarchátu a neurotypické společnosti začalo více mluvit.  

Letos jste navíc za Roztěkané získaly cenu Magnesia Litera v kategorii publicistika. Předpokládám, že to kolem vás způsobilo další boom. 

Ano, navíc mi konečně došlo, že se můžu stát a vlastně jsem se už stala mluvčí tématu. Nejde jen o to, že dvě holky psaly o tom, co je zrovna zajímalo. Dokázaly jsme s Janou upozornit na celospolečenský problém a dát hlas i dalším ženám, které se s diagnózou potýkají. Pro mě to má taky velký osobní význam. Je to obrat v mé kariéře a dalo mi to větší kuráž při psaní. Potýkám se s imposter syndromem a dělá mi problém zbavit se pochyb o své práci. Pozitivní reakce na knihu mi však dodaly profesní sebevědomí. Myšlenky, že se jednou přijde na to, že má kniha není dobrá a že se na to přece musí přijít, přicházejí méně a méně. 

Zároveň i v souvislosti s oceněním cítím tlak na vydání druhého dílu. Pravdou je, že témat souvisejících s neurodivergencí, o nichž bych chtěla psát, je spousta, ale chybí mi čas na jejich zpracování. Taky vím, že laťka je nastavená vysoko.

Vzniká ve vás pocit, že ji musíte překročit. 

Nebo že jí musím aspoň dostát. Je to moje vnitřní nastavení, potřebuju neustále dokazovat okolí, že na to mám. To je ten perfekcionismus lidí s ADHD – na jednu stranu je to skvělý motor, na druhou stranu to může být i past.  

Už jste řekla, že publikace knihy pro vás znamenala zlom. Vnímáte jako podobný milník také moment, kdy jste zjistila, že máte ADHD? 

Rozhodně. Postupně mi začalo docházet, co to vlastně znamená, že to vysvětluje mnoho mých stavů. Kdybych diagnózu znala dříve, žilo by se mi lépe. A kolika ženám by toto zjištění mohlo ulevit, ale není nikdo, kdo by je o tom informoval. Přišla tak obrovská úleva. Nejsem rozbitá, nejsem magnet na karamboly, nejsem líná. Zároveň jsem cítila naštvání. Běželo mi hlavou: Proč mi to sakra nikdo neřekl dřív? 

Zkusila byste jednoduše vysvětlit, čím se liší vaše vnímání světa kvůli ADHD? 

Jednoduše se v mém mozku děje hodně věcí naráz, mám potřebu mít stále nějaký stimul v podobě práce. Přirovnávám to k sítku. Neurotypický mozek nepropustí dovnitř spoustu vjemů, ať už sluchových nebo obrazových. Maličké dírky to nežádoucí zadrží. Naproti tomu neurodivergentní mozek funguje jako síto s velkými oky a přijme leccos. A pak k tomu samozřejmě patří ještě celá řada věcí, tohle je jenom takové nejjednodušší přiblížení.  

Jde o to, že selháváte v základních úkolech, kde jiní neselhávají. Přijde jim snadné se ráno někam vypravit, udržovat doma pořádek, mít věci podle plánu. Já naskakuju na každý dopamin, který jde kolem, plány se bortí. Je to život v neustálém chaosu. Jste impulzivní, ale ne ve smyslu výbuchů, ale tak, že impulzivně kývete na všechno možné bez ohledu na vlastní zdroje a kapacity. Snadno se zahltíte. Zapomínáte. Nesoustředíte se nebo se naopak soustředíte na detaily až příliš. Nemáte svůj mozek pod kontrolou. Takže nemáte příliš pod kontrolou svůj život. Učím se, abych nebyla ve vleku své diagnózy, ale abych ji aspoň do nějaké míry uměla ovládat a využít její silné stránky. 

Jak se vám dnes žije s ADHD? 

Mnohem líp než v době, kdy jsem o něm nevěděla. Jsem schopná si hlídat vlastní hranice. Přizpůsobuju práci svým potřebám a komunikuju o tom, jak se cítím, se svými blízkými. Můj třináctiletý Kuba třeba přijde ze školy a řekne: „Mami, chci ti říct čtyři ‚fun facty‘. Můžu teď, nebo jsi zahlcená a mám přijít později?” A to mi přijde skvělé.