Před čtyřmi lety neuměla ani slovo česky, dnes její články čtou tisíce lidí

Na první přednášce ničemu nerozuměla 

„Teď už to bude lepší a lepší," řekla vyučující kurzu Žurnalistiky Lenka Waschková Císařová zoufalé studentce prvního semestru na katedře mediálních studií a žurnalistiky Anastasii Furman poté, co za svou první cvičnou zprávu dostala nula bodů. Bylo to na podzim 2022 a povzbudivá slova si Furman pamatuje dodnes.

Na začátku toho roku by ji přitom ani nenapadlo, že zanedlouho bude docházet na přednášky a semináře na univerzitu v jiné zemi. Dokončovala totiž třetí ročník studia práv v Kyjevě. „Původně jsem chtěla dělat marketing a PR, věnovala jsem se i copywritingu,” vzpomíná. Od toho ji ale tehdy odradili rodiče, kteří ji podpořili v podání přihlášky na práva. Brzy zjistila, že ji obor nenaplňuje, ale i přesto byla odhodlaná školu dokončit. Na jaře roku 2022 jí k tomu scházel už jen jeden rok. Její plány ale 24. února narušila ruská invaze. Tehdy odjela za známými do Česka.

Na tento okamžik vzpomíná jako na jedno z nejhorších životních období a nerada se k němu vrací. Její rodina zůstává v Kyjevě a část jejích příbuzných žije na okupovaném území v Donbase. S rodiči je v kontaktu pravidelně. „Se širší rodinou mívám problém se spojit, protože Rusko omezuje přístupy k sociálním sítím,” říká Furman. Nemohla například zavolat své babičce, když měla narozeniny.

Začala navštěvovat kurzy češtiny a pořád se vracela k myšlence, že by chtěla dělat něco kreativnějšího. Pro žurnalistiku se rozhodla díky své kamarádce. „Ptala se mě, co mě baví. Podívala jsem se na předměty na brněnské žurnalistice a došlo mi, že bych se těmhle věcem ráda věnovala, nejspíš i mimo školu,“ říká Furman. Ke studiu žurnalistiky si jako vedlejší obor přidala Mezinárodní vztahy. Zpětně to hodnotí jako skvělou volbu, protože teď zná při zpracovávání zahraničních témat potřebný kontext.

První semestr byl pro Furman velkou výzvou. „Přišla jsem na svou první přednášku. Byla ve slovenštině a já nerozuměla skoro ničemu,” popisuje a dodává, že v té chvíli se jí honila hlavou otázka, co tam vlastně dělá. Jazyková bariéra nebyla jediným problémem. Nedařilo se jí ani zapadnout mezi české studující, a ze své první cvičné zprávy dostala nejhorší možné hodnocení.

Ukrajinské bonbóny na začátek přátelství 

Po individuální konzultaci s Waschkovou Císařovou začala svoji situaci vnímat optimističtěji. „Měla jsem pocit, že na novinařinu nestačím, ale povzbudivá slova paní docentky mi pomohla,” přiznává Furman. Waschková Císařová míní, že seminární práce v předmětu, která obsahuje odbornou i tvůrčí část zpravodajského textu, je náročná pro mnoho studujících prvního ročníku. „Anastasii jsem opakovala, že to bude lepší a lepší. Nerada používám frázi, že jsem to říkala, ale právě to mě napadá, když se teď podívám na její kariéru,” říká pedagožka.

Od začátku druhého ročníku se Furman cítila na škole mnohem sebejistější.  Absolvovala předmět Cvičné médium, ve kterém studující píšou nebo natáčí příspěvky pro zpravodajský server Stisk online. Je to trénink před nástupem na praxi do skutečného média. „Čím dál víc jsem tehdy vnímala, že novinařina je pro mě,” vzpomíná.

Všimla si toho i její spolužačka Julie Lubojacká, se kterou Furman spolupracovala ve Stisku. „Viděla jsem, jak je precizní a poctivá. Témata, která prezentovala, byla vždy zajímavá a důkladně promyšlená,” říká Lubojacká. Společně zpracovaly do Stisku investigativní text zabývající se sexuálním obtěžováním zaměstnankyň zákazníky v brněnských podnicích. „Tehdy jsme měly potíže s majitelem jednoho podniku, který psal Nastě neslušné zprávy a zpochybňoval výpověď své brigádnice,” přibližuje Lubojacká. Když o tématu poprvé diskutovaly, přinesla Furman ukrajinské bonbóny a od té doby se kamarádí.

„Odhodlala jsem se poslat svůj text do redakce” 

Při studiu překvapil Furman hlavně důraz na praxi. Zatímco na právech v Kyjevě byla zvyklá na čistě teoretickou výuku, v novém oboru měla pocit, že se skutečně připravuje na profesi. „Když člověk dokončí brněnskou žurnalistiku, je prakticky hotový novinář," míní. Zároveň ale podotýká, že je potřeba být proaktivní a využívat možností, které studium nabízí. Zájemci a zájemkyně se můžou například zapojit do studentských médií Radio R nebo Muni TV.

Svou první praxi absolvovala Furman v jihomoravské redakci Mladé fronty DNES. V rozhovoru pro Stisk zmínila, že když komunikovala s lidmi, byli překvapení, že jim volá Ukrajinka, a předstírali, že jí nerozumí. „Na stáži jsem nebyla spokojená, protože jsem neměla prostor jít s tématy do hloubky. Spíš než domácí scéna mě navíc zajímalo dění v zahraničí,” zdůvodňuje Furman rozhodnutí poslat svůj článek do redakce Deníku N, který problematiku v textech rozebírá podrobněji. Většina stážistů a stážistek v tomto médiu pracuje v domácí redakci věnující se dění v Česku, Furman ale nabídli místo v redakci zpracovávající zahraniční události. Od začátku cítila, že tam patří. „Byla jsem nadšená. Dostala jsem prostor a mohla se do témat opravdu ponořit,“ říká. Díky nové příležitosti se její novinářská kariéra začala naplno rozjíždět.

Láska k Balkánu 

Furman potom kombinovala práci se studiem. K jeho dokončení potřebovala napsat a obhájit bakalářskou práci. Za svou vedoucí si zvolila tehdejší redaktorku Deníku N a vyučující na katedře mediálních studií a žurnalistiky Janu Ustohalovou. Pedagožka si hned všimla jejího snaživého přístupu.  „Nasťa je nesmírně cílevědomá, má v sobě zdravou novinářskou urputnost a zvídavost. Velmi rychle se učí a umí uvažovat komplexně,“ říká Ustohalová. Vyzdvihuje, že po stáži dostala Furman v Deníku N nabídku stálého místa. „Byla tak výborná, a tak rychle se zapracovala, že si ji redakce nechala,” dodává. Pro Furman byla Ustohalová ochotnou a vstřícnou vedoucí. „Chápala moji situaci a velmi mě podporovala,” vzpomíná Furman na spolupráci.

V Deníku N se zpočátku věnovala dění na Ukrajině, díky studiu se ale postupně začala zajímat o balkánské země. „Měla jsem několik předmětů o západním Balkáně a vadilo mi, jak málo se o regionu v českém prostředí píše,” říká absolventka. Zaujaly ji například protivládní protesty v Srbsku. Nakonec se rozhodla o Srbsku napsat bakalářkou práci, a tak jela zemi poznat. Sama, na vlastní náklady. „Chtěla jsem mluvit s lidmi a vidět to na vlastní oči,“ říká. Strávila týden v Bělehradě, mluvila s tamními lidmi i novináři a sbírala materiál, ze kterého vznikl článek EU je náš partner, ale Rusko a Čína bratři. Kdo může za srbský odklon od Evropské unie?, který pak použila do praktické části své bakalářské práce.

Právě odhodlání vyrazit do cizí země a zjišťovat informace od tamních lidí vedoucí práce oceňuje nejvíc. „Takový přístup je výjimečný. Nasťa je někdy až zbytečně skromná, ale už teď dělá věci, které nejsou v českém mediálním prostoru běžné,” poznamenává Ustohalová. Podle ní Furman výborně píše, umí si získat důvěru zdrojů, je empatická a umí naslouchat, což z ní dělá skvělou novinářku.

V cizím jazyce, ale ve svém tématu 

Furman na novinařině nejvíc baví psaní. „Někdo nejradši mluví s lidmi. Já mám ráda tu další fázi, když se do textu můžu ponořit, hledat souvislosti a přemýšlet, jak článek udělat co nejlepší,“ vysvětluje. Důležitý je pro ni i pocit, že její práce má smysl. „Když se něco děje, jsem u toho. Můžu rozšiřovat znalosti čtenářů a čtenářek,“ popisuje absolventka, co ji na novinařině naplňuje.

Práce v češtině ale zůstává výzvou. „Jsem v redakci jediná Ukrajinka a nemám nikoho, s kým bych v těžších chvílích mluvila svým rodným jazykem,” přiznává. Dodává ale, že teď už je skoro úplně přeorientovaná na češtinu. „Teď už je pro mě čeština přirozená, i když mám pořád přízvuk,” říká. Psaní pro ni bylo dlouho náročné, protože si věty musela v hlavě překládat.

Česky se naučila hlavně díky pravidelné četbě a psaní a sledování českých filmů. „Jazyk se naučila extrémně rychle. Prakticky od začátku píše a vyjadřuje se často lépe než většina Čechů a Češek,” míní Ustohalová.

Furman se ve svých textech věnuje hlavně západnímu Balkánu, evropské politice a dění v USA. Říká, že jí studium mezinárodních vztahů jakožto vedlejšího oboru poskytlo cenný kontext. O dění na Ukrajině píše minimálně. „Jsem v tom až moc osobně angažovaná a zaujatá. Když je v mé zemi válka, zkrátka se od toho nemůžu oprostit,” odůvodňuje, proč většinou dává přednost jiným tématům. I tak ale čas od času napíše o tamní situaci komentář nebo například udělá rozhovor s odborníkem na dodávku zbraní.

Bakalářské studium dokončila v lednu 2026, přestěhovala se do sdíleného bytu v Praze a začala pracovat na plný úvazek jako novinářka. Po ranní poradě shání podklady pro svoje články, například telefonuje s odborníky. „Kdysi jsem měla strach telefonovat i v ukrajinštině. Dnes raději zavolám, než abych poslala zprávu,” říká. Večer si jde zacvičit, zatančit, nebo do sauny, aby uvolnila hlavu i tělo.

Novinařina podle ní není jednoduchá. „Je to moje vysněná práce. I tak ale občas brečím na záchodě,” přiznává Furman, že zabolí, když se jí nepovede text, nad kterým strávila hodně času a musí ho přepisovat. „Je to normální redakční proces a musím být schopná si přiznat, že dělám chyby a že nemusí být všechno perfektní,” říká. Přiznává, že někdy má pochybnosti, zda je opravdu dobrá a zda se v oboru zvládne udržet dlouhodobě. Takové myšlenky ji ale po chvíli vždy přejdou.

Její kamarádka a kolegyně z Deníku N Lubojacká soudí, že Furman do redakce velmi dobře zapadla. „Je poctivá a nebojí se získávat nové zkušenosti, které zároveň představují velkou výzvu," říká. Zmiňuje, že jsou obě dost pracovně vytížené. „Místo toho, abychom spolu něco podnikaly, se jen neustále domlouváme na tom, že něco podnikneme,” směje se.

Nejlepší zkušenost je z terénu 

Její zatím poslední velkou profesní příležitostí byl grant Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. S přihláškou jí pomohla kolegyně a kamarádka Dominika Píhová, která získala stejný grant o rok dříve a mohla tak odjet na Blízký východ studovat arabštinu. Furman zajímal hlavně Balkán. Na Masarykově univerzitě si zapsala kurzy chorvatštiny a už v ní dokázala trochu komunikovat.

V únoru 2026 tak djela na pět týdnu do chorvatského Záhřebu. Pracovala na dálku pro Deník N a každý den docházela na kurzy chorvatštiny. Na konci svého pobytu cítila velký posun v mluvené řeči. „Každodenní situace, jako například objednávání jídla, mě opravdu nutily mluvit,” vzpomíná. V zemi zjišťovala například dopady zavedení eura z roku 2023. Odjela do oblíbeného turistického města Dubrovník a o situaci mluvila s místními v chorvatštině. „Byla to hodně silná zkušenost,” říká Furman. Myslí si, že pro psaní článků ze zahraničí je pro novináře a novinářky nezbytné naučit se tamní jazyk, protože lidé jim pak mnohem víc řeknou. Na Balkán by se v budoucnu ráda vrátila.

Nevylučuje ani návrat ke vzdělání. Láká ji navazující magisterské studium. Po celkem šesti letech ve škole ale potřebovala pauzu. „Chtěla jsem si vyzkoušet dospělácký život se vším všudy,” zdůvodňuje Furman a přemýšlí, že by ji bavilo pokračovat v oboru mezinárodních vztahů, evropských studií nebo bezpečnosti. „Myslím, že by mi to hodně pomohlo v práci. Ale uvidíme, kam se to vyvine,” uvažuje.

Otázku, kterou dřív dostávala — jestli jako Ukrajinka může být novinářkou v Česku — už dnes neřeší. „Naštěstí mě většina lidí v tom, co dělám, podporuje,” uzavírá absolventka.