Psycholog změnil českou paliativní péči, dnes otevírá tabu smrti

Volba srdcem na poslední chvíli 

Na FSS jste vystudoval před dvaceti lety. Jak na ni po takové době vzpomínáte? 

 Myslím si, že je to skvělá škola a že taková byla už od svého začátku. Vzpomínám na ni opravdu rád – na řadu výborných vyučujících i na otevřenou atmosféru, která na tehdy pár let staré fakultě panovala. Měl jsem pocit, že mi škola dává spoustu příležitostí a obrovskou motivaci posouvat se dál. Pamatuju si i přechod z původní budovy do nové, krásný prostor a moderní zázemí pro nás byly velkou inspirací. Na fakultu a práci, kterou tamní vyučující a výzkumníci odvádějí, jsem hrdý. 

Vzpomínám si na kurz obecné psychologie u pana magistra Šipuly. Chybělo mi jen pár bodů na známku, a on mi napsal e-mail, že mi za aktivitu v hodině body přidá. Bylo to malé gesto, ale pro mě obrovská motivace. Potvrdilo mi to, že aktivita v hodinách má smysl a že i drobný krok ze strany vyučujícího může studenta hodně nasměrovat. 

Co vás na psychologii zaujalo víc – touha pomáhat, nebo zvědavost, co se honí lidem v hlavě? 

Původně jsem chtěl být učitelem. Teprve ve čtvrtém ročníku gymnázia jsem se rozhodl pro psychologii – chtěl jsem pomáhat lidem. Finální rozhodnutí padlo těsně před podáním přihlášky. Na tenhle obor bývá obvykle velký přetlak uchazečů, který jsem si ale nepřipouštěl a nakonec jsem se na školu dostal. Zpětně vidím, že to byla správná volba a že jsem se v tom našel. Věřím, že člověk se vždy dostane tam, kam má. Důležité je, aby si věřil a vytrvale šel za tím, co chce dělat. 

Na bakaláři jste vystudoval Psychologii a Sociální práci. Jaká je vaše zkušenost se studiem dvou oborů?  

Jsem velkým fanouškem dvouoborového studia. Na brněnské FSS je to běžné a podporované, i proto ji považuju za progresivní. Původně jsem nastoupil na kombinaci Psychologie a Mediálních studií a žurnalistiky. Brzo jsem ale pochopil, že novinařina pro mě není ta správná cesta a rozhodl jsem se raději propojit psychologii s praxí, kterou mi přineslo studium sociální práce. 

Hodně se tenkrát diskutovalo, jestli mají dvouobory smysl. Já jsem přesvědčený, že ano. Člověk díky nim získá širší pohled na společnost a víc rozumí souvislostem. Přidaná hodnota druhého oboru je podle mě obrovská. Na bakalářském stupni je ideální mít možnost rozhlédnout se zeširoka a vybrat si směr, kterým se člověk vydá. 

Smrt očima dětí 

Co vás přimělo položit si v bakalářské práci otázku, jak děti vnímají smrt? 

Při studiu jsem pracoval ve Skautu, a proto mi byla práce s dětmi blízká.  Ve druhém ročníku jsem se ale setkal s existenciální psychoterapií, kde je klíčovým tématem smrt, a zaujala mě možnost propojit to právě s nejmladší generací. V té době jsem objevil v Bratislavě dětský hospic, který otevíral dvouletý výcvik v dětské paliativní péči. Přihlásil jsem se a od té chvíle mě to téma nepustilo. 

Jak se dá s dětmi mluvit o konci života? 

V Česku tehdy byla tahle oblast prakticky neprobádaná a i ve světě jí věnovali jen malou pozornost. Proto jsem objížděl základní školy a ptal se prvňáků a druháků, jak rozumějí umírání a ztrátě blízkých. Ukazoval jsem jim například obrázky hřbitova. Bylo to skvělé, protože děti nemají takové obavy o těchto věcech mluvit, jak si často myslí dospělí. Naopak je téma zajímalo a dokázaly o něm mluvit překvapivě otevřeně. Navíc skoro v každé třídě je někdo, kdo ztratil člena rodiny nebo má vážně nemocného příbuzného. Pedagogové pak často nevědí, jak s dětmi v takové situaci citlivě komunikovat, a vyřešit to je velkou výzvou. 

Po studiích v Brně jste pokračoval do zahraničí. Proč právě na britskou Lancaster University?  

Po bakaláři jsem nastoupil na doktorát v Brně, ale k paliativní péči jsem si pořád hledal cestu. Lancaster University má jeden z největších programů v téhle oblasti. Díky stipendiu Marie Skłodowska-Curie Actions jsem tam mohl odjet. Byla to obrovská příležitost, která mi otevřela oči i dveře a ze které dodnes čerpám. Lancaster patří mezi špičkové britské univerzity a zkušenost z tamního prostředí byla nesmírně inspirativní. Viděl jsem, jak fungují výzkumné týmy a jak vypadá vztah mezi studujícími a jejich školiteli. A co bych rád zdůraznil: Nepociťoval jsem, že přicházím z „divokého východu“. FSS mě připravila dobře a neměl jsem pocit, že bych byl v čemkoliv pozadu. 

„Chtěl jsem to nejlepší přivézt domů.” 

V čem vidíte rozdíly mezi studiem psychologie na FSS a v zahraničí? 

Každá zkušenost je jiná. Na FSS byla atmosféra otevřená a vedení reagovalo na podněty studujících. V Anglii jsem zase zažil, že doktorský studující má hned dva školitele, kteří se mu intenzivně věnují. Moje pozice byla navíc placená jako kterýkoliv jiný plný úvazek, takže jsem se mohl naplno věnovat výzkumu a zapojit se do akademické komunity. 

Co pro vás osobně bylo na studiu v zahraničí nejpřínosnější? 

V Británii kladli velký důraz na mentoring, zpětnou vazbu a na to, aby doktorand nebyl v práci osamocený. Život na kampusu byl velmi intenzivní, měli jsme sportovní i kulturní vyžití a celé to působilo jako malý svět. Při doktorátu jsem odjel i na půlroční pobyt do Amsterdamu. Nakonec jsem se rozhodl vrátit do Česka, protože jsem měl velkou chuť přinést domů to, co jsem se naučil venku. 

Centrum paliativní péče jste založil v roce 2014. Jaký je jeho příběh? 

Nápad vznikl ještě v Anglii a pak už to šlo rychle. Sehnal jsem tým skvělých lidí, kteří byli stejně motivovaní jako já. V pondělí jsme měli nápad a ve středu už jsme ho začali uskutečňovat. Rozběhli jsme sérii webinářů a zařadili se mezi první, kteří v Česku začali s online vzděláváním. Byla to parádní doba a na únavu nebyl čas. 

Od té doby Centrum odvedlo spoustu práce. S našimi partnery jsme pomohli rozvinout paliativní péči v nemocnicích, připravili program pro domovy pro seniory a teď vzděláváme zdravotníky. Jako otec zakladatel jsem na Centrum opravdu hrdý. 

Jak říct špatnou zprávu, aby nebolela dvakrát  

Jak byste vysvětlil rozdíl mezi paliativní péčí v tradičním smyslu a vaší vizí časně integrované péče?  

Většina lidí si paliativní péči spojuje jen se samotným závěrem života. My ji ale chápeme jinak: Aby člověk mohl jednou důstojně zemřít, je potřeba s ní začít mnohem dřív. Jakmile se objeví chronické onemocnění, které se bude postupně zhoršovat, měli bychom s pacientem otevřít rozhovor. Ptát se ho na jeho přání, představy a obavy. Díky tomu má šanci žít kvalitněji už od začátku nemoci, a ne jen na jejím úplném konci. 

Co je pro lidi nejtěžší, když se dozvídají nepříznivou diagnózu? 

Zdravotníkům často schází schopnost vést takové rozhovory citlivě. Většina z nich při studiu nedostala žádné formální vzdělání v tom, jak sdělovat špatné zprávy – naštěstí se to dnes už začíná měnit. Často ale zazní závažná informace příliš rychle a necitlivě. Lékaři navíc někdy neumí dobře pracovat s vlastními emocemi, a v pacientech tak snadno zůstane hluboká emoční rána. 

Co se podle vás v české paliativní péči podařilo změnit? 

Paliativní péče je dnes jedním z nejrychleji se rozvíjejících oborů medicíny, za posledních deset let udělala obrovský pokrok. Kdysi šlo o společenské tabu, hospice nebyly hrazené ze zdravotního pojištění a nemocničních týmů existovalo jen pár. Dnes fungují desítky služeb, které jsou alespoň částečně hrazené z pojištění a nabízejí své služby nejen nemocným, ale i jejich rodinám.  

Změnil se také politický kontext. Podpora paliativní péče je dnes pro řadu stran samozřejmostí, zatímco dřív o ní politici téměř nemluvili. Dlouhodobě se jejímu rozvoji věnuje i ministerstvo zdravotnictví. Přibývá odborníků a začíná se klást důraz i na obecnou paliativní péči, tedy aby každý internista, onkolog nebo pediatr ovládal základní principy práce s pacientem v závěru jeho života. Velký potenciál vidím také v léčebnách dlouhodobě nemocných, kde dožívá spousta lidí. Právě umírání v nich se lidé nejvíc obávají, a přitom je možné i tam prožít poslední chvíle dobře. 

Jak se dá prolomit tabu kolem paliativní péče? 

Velká část odpovědnosti leží na straně profesionálů. Není to téma, které jen tak otevřete s babičkou u nedělního oběda. Je potřeba, aby s pacientem o těchto věcech mluvil lékař, a to už ve chvíli, kdy to začne být aktuální. Stejně důležitou roli ale může sehrát i mainstream. Když se paliativní péče objeví v oblíbeném seriálu nebo publicistickém pořadu, pomůže to bourat tabu smrti a otevírat debatu i mezi lidmi, kteří by o paliativní péči jinak vůbec neuvažovali. 

„Těžká témata vyvažuju lehkostí.”  

Jak se vám daří udržet si optimismus a energii při práci s tak náročnými tématy?  

Když se člověk rozhodne, že je to jeho cesta, může být v tomhle povolání stejně šťastný jako v kterémkoliv jiném. Velkou roli hraje to, že lidé v oboru jsou nesmírně fajn a práce sama o sobě je smysluplná, a právě to mě nabíjí. Lidé v paliativních týmech se o sebe starají navzájem a syndrom vyhoření je v našem oboru překvapivě nízký.    

Jak nejraději odpočíváte, když se zrovna nevěnujete terapii nebo výzkumu?  

Mám skvělou manželku a tři malé dcery. Teď jsme se přestěhovali do nádherného domku a snažíme se volný čas trávit v přírodě. Hraju na kytaru a věnuju se horolezectví, což mi pomáhá vyčistit hlavu a dobít energii. Když hrajeme s kapelou celou noc na svatbě nebo jsem na skalách, kde se musím několik hodin v kuse soustředit na to, co dělám, čistí to mysl i duši. Navíc je to příležitost ke sdílené radosti s dalšími lidmi, což je pro mě důležité. Vždycky půjdu raději s někým na kolo než sám běhat. S partou kamarádů pořádám tábory pro malé děti na základně Archa v Rajnochovicích, což je moje veliká radost. 

Kdybyste měl dát dnešním studujícím FSS jednu radu, která vám při vlastním studiu chyběla, jaká by to byla? 

Využijte svůj čas na fakultě naplno a berte všechny příležitosti, které nabízí. Určitě vyjeďte do zahraničí, klidně i opakovaně. Nečekejte, že někdo jiný vyřeší váš život za vás. Jděte za tím, co vás přitahuje, najděte si své téma a nebojte se mu naplno věnovat. 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, napište prosím editorce Atria na mail: 520085@mail.muni.cz.