Ráno nevím, jestli funguje elektřina nebo voda, říká o novinařině v Libanonu absolvent FSS Martin Pavlík

Jak se vaším novinářským tématem stal právě Blízký východ?

Vždy jsem si myslel, že to začalo mým Erasmem v Istanbulu, ale pak jsem si uvědomil, že jsem se chtěl už před vysokou hlásit na mediteránní studia a věděl jsem, že mě to téma zajímá. Na to jsem ale pak zapomněl a začal jsem studovat žurnalistiku.

Při studiu jsem chtěl jet na Erasmus někam jinam než do Evropy, protože jsem z ní byl už trochu unavený a chtěl jsem něco jiného. Nejvzdálenější možnost byla Istanbul, takže jsem zamířil právě tam. Začal jsem se zajímat o Turecko, ale cítil jsem, že mi to nestačí, a tak jsem si našel místo mezi dobrovolníky na východě Turecka se syrskými uprchlíky. Začal jsem tam trávit hodně času s místními a jejich kulturou a začal jsem chápat, že je mi tento region blízký a chtěl bych se mu věnovat i v budoucnosti. 

Říkáte, že jste byl unavený z Evropy. Proč? 

Mně v Evropě vadí silný konzum. Zároveň jsem si říkal, že mi nedává smysl jet do Španělska nebo do Francie, protože to můžu udělat kdykoliv sám. Ve chvíli, kdy mi někdo zprostředkuje finanční a logistickou podporu, bych ji chtěl využít na cestu někam dál, kde získám jiné zkušenosti.

O Turecku jste psal i bakalářskou práci. Co vedlo k tomu, že byla zveřejněná Voxpotem?

Novinářské kruhy v Česku nejsou zase tak široké a Voxpot taky není největší médium. Dostal jsem se ke kontaktu na šéfredaktora Voxpotu Vojtěcha Boháče a vzhledem k tomu, že mají zájem o externí přispěvatele, jsem mu prostě napsal, co chci vytvořit a že bych byl rád, kdybych to mohl psát pro ně. 

Kdy jste s Voxpotem navázal dlouhodobou spolupráci? 

Napsal jsem pro ně prvotní text a nějakou dobu se nedělo nic. Pak jsem ale odjel do Turecka dobrovolničit a tam vyvstala nějaká témata. Znovu jsme se s Vojtěchem Boháčem spojili a domluvili jsme se na tom, že o nich napíšu. 

Na jaře 2025, kdy jsem ještě byl v Turecku, přišly silné protesty, takže dávalo smysl, abych o nich napsal taky. Teď, když jsem se přestěhoval do Bejrútu, jsme se už domluvili na dlouhodobější a pravidelnější spolupráci. 

Jak vypadá váš den jako studenta v Libanonu? 

Hodně se liší. Taky se hodně liší teď a v době, kdy ještě nebyla válka. Ráno vstanu a nevím, jestli funguje elektřina nebo voda, což je tu celkem normální věc. Pak tady moc dobře nefunguje veřejná doprava, takže většinou do školy musí člověk pěšky – já jsem si pořídil kolo, takže jezdím na kole. Anebo se dá jet taxíkem. 

Liší se nějak tamní univerzitní prostředí od toho českého? 

Na univerzitě je to trochu jiné, ale nemyslím, že by to bylo extrémně rozdílné. Máme přednášky, zkoušky, prezentace, jen mám občas pocit, že jde spíš o soubor workshopů na konkrétní téma, než že bychom měli předměty na celý semestr jako na FSS. Když začala válka, první den jsme školu neměli, teď jsme přešli na online výuku. Bydlím v části Bejrútu, kde v podstatě ani není nic slyšet, nemám tu rodinu, takže jsem velmi privilegovaný. Někteří lidé mají rodinu na jihu Libanonu, který Izrael vysídluje, takže celý den řeší, jestli jsou jejich blízcí v pořádku.

Vnímáte rizika spojená s prací novináře v tomto regionu? 

Záleží, jestli novinář pokrývá situaci z Bejrútu nebo ze severu Libanonu, anebo jestli jede na jih, kde je bombardování mnohem intenzivnější a míň předvídatelné. To pak samozřejmě nějaká bezpečnostní rizika má. 

Jak na vás jakožto na zahraničního novináře reagují místní? 

Občas se setkám s nepochopením, což je podle mě úplně legitimní, protože jsem ten bílý Evropan ze Západu, který se jich přijíždí na něco ptát. Ale pro ně je Západ tím, kdo jim problémy způsobuje. Občas mám pocit, že na těch lidech parazituju. Taky si pak dávám pozor, jak píšu texty, protože chci, aby z toho něco měli i oni. Aby se třeba narativ v Česku měnil. Jenom pokrýt jejich příběh mi někdy nedává smysl. 

Dokázal byste říct, jaké nejčastější chyby dělají česká média, když informují o dění na Blízkém východě? 

Česká média podle mě trpí rasismem a islamofobií. Česká televize prostřednictvím některých svých novinářů straní Izraeli a jako v podstatě jediný zdroj informací bere oficiální izraelské zdroje. Pak jsou to věty typu „Libanonec zemřel“, zatímco „Izraelec byl zabitý“ a podobně. Myslím, že některým médiím uniká širší kontext z historie, kdy Hizballáh vznikl v reakci na izraelskou okupaci.

Jakou radu byste dal někomu, kdo by chtěl psát o kulturách odlišných od té české? 

Podle mě je rada úplně jednoduchá: jet do těch zemí. To je i důvod, proč tady jsem já. Je potřeba strávit tady čas s lidmi a pochopit, jak nad světem a životem uvažují oni.