Mějte otevřené oči a nastražené uši, radí začínajícím novinářům Rudolf Burgr, držitel Ceny rektora Masarykovy univerzity
Studenti ho znají z katedry mediálních studií a žurnalistiky, čtenáři si na něj mohou pamatovat z jeho článků na stránkách Mladé fronty Dnes, ale málokdo ví, že v jeho životopise lze najít například diplom z organické chemie, provozování známé restaurace nebo dvacet let pořádání charitativní akce. Rudolf Burgr, čerstvý držitel Ceny rektora za dvě desetiletí výuky budoucích českých a slovenských novinářek a novinářů, popisuje, jak se v 90. letech články diktovaly přes pevnou linku a fotografie se posílaly v obálkách autobusem, jaký je hlavní rozdíl mezi influencery a novináři, v čem spočívá největší hrozba umělé inteligence a na závěr dává klíčovou radu generaci budoucích novinářů.
Jak se z vystudovaného chemika stane novinář a později akademik?
Sám pořádně nevím. Už na základní škole jsem tíhnul k předmětům typu čeština nebo dějepis, ale bavila mě i chemie. Šel jsem tedy nakonec na Střední průmyslovou školu chemickou, mimo jiné i proto, že mi byla doporučená tehdejším režimem. Když jsem potom přišel na vysokou školu do Pardubic, sešla se tam na začátku 80. let parta lidí, kteří se zajímali také o leccos z kultury. Mimo jiné jsme tam spolu založili časopis. Vedení školy bylo na poměry režimu osvícené, umožnilo nám tisknout, i když jsme zaznamenali několik cenzurních zásahů. Dokonce jsem měl zájem o doplňkové studium žurnalistiky, ale nějakou záhadnou cestou se ztratila přihláška. Dodnes nevím, kde skončila.
Pak jsem šel pracovat do gumárensko-plastikářského podniku v Břeclavi. Později jsem náhodou zahlédl inzerát na místo odborného asistenta v oboru organická chemie, který jsem vystudoval. V roce 1988 jsem tak poprvé vstoupil do vod akademické řeky Masarykovy univerzity na Přírodovědecké fakultě. Studenti tam vydávali časopis nazvaný Informační list. Začal jsem s nimi spolupracovat a po revoluci jsem se pak u nás v Boskovicích spojil s místními regionálními novinami. A zase úplně stejně, jako jsem přišel k chemii, jsem úplnou náhodou zaregistroval v Mladé frontě Dnes výzvu, že hledají redaktory. Přihlásil jsem se a opět to vyšlo. Vždycky to byla taková náhoda.
Další zajímavostí, o které mnoho lidí neví, je to, že jste stál u zrodu charitativní tradice v Boskovicích – Polévka pro chudé i bohaté. Co vás tehdy s vaší rodinou vedlo k tomu, abyste takovou akci založili?
V současné době jsou to pro mě vzpomínky, protože už jsem pořádání akce předal dalším. Ve svém rodném městě už nežiju a bylo by pro mě složitější akci pořádat na dálku. Začátek byl souhrou okolností spojený s otevřením naší restaurace Makkabi v roce 1995 a vycházel z tehdy relativně čerstvého zážitku, který jsem měl ve Skotsku na jednom zájezdu. Zastavili jsme se o půlnoci v Glasgow u hlavního náměstí a tam jsem se koukal, že najednou rozbalili stánek. Když jsem přišel blíž, zjistil jsem, že to byla nějaká místní charitativní organizace, která bezdomovcům o půlnoci rozdávala jídlo. Když jsme otevřeli naši restauraci, říkal jsem si: „Proč neudělat něco takového i tady?“ Při svých cestách jsem viděl spoustu jiných podobných akcí a nejenom charitativních, ale i komunitních, které u nás nebyly. Tak jsem si řekl, že zkusíme přispět k vytváření pospolitosti, která tam vždycky na hodinku na Štědrý den vznikne.
V letech 1993 až 2005 jste pracoval jako redaktor, později jako vedoucí jihomoravské redakce deníku Mladá fronta Dnes. Jak vypadal tehdejší technologický postup při každodenní práci redaktora?
Když jsem přišel do redakce, neexistovaly mobily v dnešní podobě, měli jsme jenom jeden mobilní telefon, který vypadal jako menší přenosná skříňka. Dokonce jsme si v redakci museli půjčovat monitor, protože jsme někdy měli počítač napůl. Neexistoval software, který se dnes používá. Teprve začínala prvotní vývojová stadia například Windows. Technologickou bariéru pociťovali nejvíc třeba sportovní redaktoři, když šli na fotbalové utkání a napsali někde na koleně do bloku reportáž. Pak šli k telefonu, který byl na stadionu a vytočili číslo do redakce. Na druhé straně zvedla sluchátko paní, které redaktoři řekli, že potřebují nadiktovat článek. Ona se zeptala, do jaké rubriky, pro koho je určený a tak dále. Já jsem ještě v roce 1995 takto diktoval článek z tiskovky ABB z Paříže.
Text se sice dal poslat faxem, ale to se u nás v té době nedělalo. Když jsme později dělali brněnskou přílohu, která vycházela jednou týdně a vyráběla se v Praze, napsali jsme články v počítači a pak je poslali elektronicky do Prahy. Ale co s fotkami? Vybrali jsme jednu, kterou jsme chtěli publikovat u článku. Sekretářka ji vzala, šla na autobusové nádraží a v obálce předala řidiči první linky směrem do Prahy. Tam už čekala další sekretářka, která ji přinesla do redakce na technické zpracování. Od roku 1995 už ale šel pokrok velice rychle, když jsme přešli na denní přílohu. Dostali jsme tehdy už do ruky datové kabely, laptopy nebo mobily.
Máte za sebou i poměrně netradiční zkušenost se zážitkovou pedagogikou v Prázdninové škole Lipnice a slovenském Štúdiu zážitku. Jak jste se k těmto projektům dostal a na kterou akci nejraději vzpomínáte?
Mě tento koncept odjakživa fascinoval. Šlo o zážitkové kurzy a modelové situace, ve kterých účastníci čelili nečekaným výzvám. Bývaly populární a hned obsazené, tak jsem po nich dlouho jen toužil. Až po roce 1990 jsem si řekl, že se blížím k věkovému limitu většiny kurzů, a přihlásil jsem se na kurz zvaný Publicus, zaměřený na politiku a média. Konal se na Slovensku v Malých Karpatech poblíž Modry a trval čtrnáct dní.
Cílem bylo upevnit přátelství a stmelit tým, přičemž celý program směřoval k velkému vyvrcholení. Pár dní před koncem jsme dostali pokyn sbalit si spacáky a oblečení do města. Až v autobuse nám oznámili, že jedeme do Bratislavy s úkolem podpořit uprchlíky. Rozdělili nás na dva týmy. První tým jel přímo do uprchlického tábora nafotit a vyzpovídat obyvatele, vytvořit z toho příběhy a hlavně získat jednoho z uprchlíků do živého vysílání Slovenského rozhlasu. K tomu museli ještě ten den fotky vyvolat a připravit z nich vernisáž. Druhá skupina mezitím sháněla informace u Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, na ministerstvu vnitra i v dalších institucích, aby odpoledne zorganizovala tiskovou konferenci s jejich zástupci. A my jsme to všechno dokázali splnit! Dodnes si pamatuju ten pocit euforie. S lidmi z kurzu jsme se sešli dva měsíce nato a silná přátelství udržujeme dodnes.
Později jsem pak asi pět až sedm let působil jako instruktor v dalších kurzech, například v projektu Let(o) na hran(i)e pro děti z dětských domovů. Bylo to pro mě nesmírně formující období, které mi ukázalo úplně nový způsob práce s lidmi.
A co bylo podle vás formujícím obdobím pro žurnalistiku, které události nejvíce ovlivnily její vývoj?
Výrazně dynamická byla devadesátá léta. Když srovnám rok 1993, kdy jsem nastoupil, s koncem v roce 2005, byla to obrovská změna. Tehdy přišla první internetová bublina, do které se vkládaly velké naděje. Mladá fronta založila na iDnesu krajské redakce, vznikly filmové štáby – taková multimediální redakce. A pak najednou bublina praskla a tohle všechno zase spadlo a vrátilo se to až po dalších asi deseti letech s nástupem prvních sociálních sítí.
Celý vývoj byl daný příchodem zahraničního kapitálu. Přinesl peníze, know-how, nejenom z hlediska rutin, ale i přístupu k profesi. Dneska vám řada novinářů, která devadesátá léta prožila, řekne: „Zlatá doba, kdy hlavní média v Česku vlastnili němečtí majitelé.“ Do Mladé fronty Dnes vstoupili Francouzi, pak ji prodali Němcům, stejně tak i Lidové noviny koupil švýcarský a německý kapitál. Byly to firmy, které dělaly mediální byznys. Samozřejmě je zajímalo, jestli jim média nosí výdělek a zisk, ale už tam byla napevno postavená hranice mezi redakcí a inzercí. Žádný z majitelů redakce neovlivňoval, protože tady neměli svůj politický či ekonomický zájem. Dnes všechna velká média vlastní čeští miliardáři, kteří mají své byznysové a někteří i politické zájmy. A to pro média rozhodně není dobré.
Informace se na sociálních sítích šíří velmi rychle, ale zároveň je může šířit kdokoli. Zde vyvstává otázka, zda může být v podstatě každý na internetu novinářem. Jaký je podle vás rozdíl mezi influencerem a novinářem?
Podle mě je to jednoduché. Dneska jsou novináři influencery a influenceři novináři, protože podstatné je to, do jaké míry budete uplatňovat žurnalistické standardy a pracovní rutiny, které se s tou profesí pojí. Tedy nějaké standardy práce se zdroji, ověřování informací a jiné. Pokud bude influencer uplatňovat tyto principy, bude dělat například reportáže o nepravostech, které si bude ověřovat, potom víceméně žurnalistickou práci vykonává. Když je to podle pravidel, která jsou zakotvená v novinářských kodexech. Dnes je už jedno, jestli je to web nebo nějaký profil na sociálních sítích. Podstatné je, jaký je obsah a kam směřuje, jestli chcete publikem manipulovat, nebo ne.
Pokud jde o umělou inteligenci, vidíte v ní spíše pozitivní nebo negativní dopady na žurnalistiku?
Jak se říká, že oheň může být dobrý sluha a zlý pán, to samé platí o umělé inteligenci. Bral bych to tak, že záleží na každém uživateli, tedy i na novináři, do jaké míry nebo jak s umělou inteligencí bude pracovat. Buď si bude chtít svoji práci ulehčit, bude ji využívat k tomu, že mu například pomůže s rešerší. To je naprosto regulérní použití AI. Nebezpečí vidím v tom, že v okamžiku, kdy si necháme všechno dělat od umělé inteligence a budeme jí slepě důvěřovat, můžeme se dostat do spirály toho, že vlastně nebudeme vědět, co je pravda. Informace se můžou recyklovat a ve výsledku vám vznikne text, který bude stylisticky výborný, ale fakticky špatný. A hlavně vám jako člověku bude snižovat všechny kognitivní schopnosti a logické a kritické myšlení.
Kromě žurnalistiky se změnila i generace studentů. O slabých stránkách mladé generace se mluví často, ale v čem byste řekl, že je lepší než vaše generace?
Jednotlivé generace, ať už je to ta současná, nebo generace studentů a studentek, kteří tady byli před zhruba dvaceti lety, má něco svého, funguje jinak. Určitě nejsem zastánce toho, co občas slýchávám, že: „Když jsme to dokázali zvládnut my, musíte to zvládnout i vy.“ Já spíš vidím jako hendikep technologický pokrok, a to množství informací, které teče světem a se kterými se pracuje. Pro dnešní studenty od malička není problém vzít telefon do ruky a pracovat s tím, ale hrne se to na ně ze všech stran a někdy není lehké to zvládnout.
Mají dnešní studenti potíže s komunikací nebo s psaním?
Určitě jsou patrné rozdíly. Třeba když si vezmu, že v některých předmětech se obsah a množství úkolů nezměnil a přitom vidím, že mnohé věci dnes studenti nestíhají. Může to být v tom, že jsou skutečně zahlcení spoustou věcí a řeší věci, které my jsme třeba neřešili. Daleko víc třeba používají angličtinu a v okamžiku, kdy dostávají do krve jazyk, který má jiná pravidla, stylistiku, syntax a tak dál, najednou chápu, že pak někde chybí třeba interpunkce. Potíž je trochu v tom, že pokud chce být novinařina respektovanou profesí a hrát nějakou roli ve společnosti, potřebuje být přesná a precizní.
Pokud jde o obsah výuky mediálních studií a žurnalistiky, vnímáte nějaké předměty nebo dovednosti, které v minulosti zmizely a které naopak vznikly?
Samozřejmě, výrazně se například posunul důraz na audiovizuální média. Dnes chce spousta lidí spíš poslouchat a koukat než číst. Tím pádem je výrazná poptávka mít schopnosti týkající se střihu videa, audia a dalších technik a softwarů s tím spojených. Ale pokud bych měl zůstat u tradičních novinářských metod, ty se díky technologiím výrazně rozvinuly. Samozřejmě stále platí, že dotazování, rozhovor a pozorování jsou základ, ale už jenom způsob práce s informacemi je dnes jiný. Vznikla datová žurnalistika, úplně nový obor, který neexistoval, protože k tomu nebyl software. Data sice byla, ale nedala se nijak zpracovat. Vnímám taky výraznější rozvolnění přístupu k žánrům jako takovým, nejenom psaným, ale i žánrům rozhlasovým nebo televizním.
Pro novináře a novinářky je dnes poměrně těžké období. Proč má smysl, aby se mladí lidé i dnes zapsali na vysokou školu a studovali žurnalistiku?
Pokud se nechceme dostat do situace, kdy za chvilku budeme spíš sledovat výtvory umělé inteligence, u kterých si nebudeme jistí, jestli jsou pravdivé nebo ne, tak už jenom v tom to má smysl. V tom, že poneseme standardy oboru. Ukážeme naprosto transparentně, jak jsme získali zdroje a jak text skládáme dohromady. Pokud dodržování postupů v médiích v současné podobě přestane fungovat, bude to, jako by se z lékaře stal léčitel. A pokud chtějí mladí lidé někam svět posunout – a vždycky zatím platilo, že chtějí – mělo by být jejich snahou to dělat třeba prostřednictvím médií. Média byla po staletí, co existují, vždy i hybatelem změny nebo nositelem vzdělanosti.
A kdybyste měl dát radu studentkám a studentům, kteří dnes začínají studovat mediální studia a žurnalistiku, jak by zněla?
Mějte otevřené oči a nastražené uši. Bez toho novinář nezíská náměty, podněty, inspiraci, témata. Pokud chcete v tomto oboru působit – a to není jenom o novinářích, ale o jakékoliv pozici v komunikačním oboru – musíte mít přehled. A zároveň je dobré vědět, jak funguje praktický svět. Dnes není důležité mít informace naučené, ale vědět, kam si pro ně sáhnout a jak je získat. No a poslední věc, kterou bych poradil, je mít motivaci a dělat věci, které vás skutečně baví.
Historické video z MF Dnes z roku 2001, ve kterém je zachycen i tehdejší vedoucí jihomoravské regionální redakce MF Dnes Rudolf Burgr. Poznámka: video je vzhledem ke svému stáří ve snížené kvalitě. Zdroj: archiv Jaroslava Čuříka
Rudolf Burgr
Vystudoval organickou chemii na VŠCHT v Pardubicích, v roce 2015 získal také titul Ph.D. z oboru Masmediální štúdia na Fakultě masmédií Paneurópské vysoké školy Bratislava.
Od roku 1985 pracoval tři roky jako mistr výroby ve společnosti Gumotex. Mezi roky 1993 a 2005 působil jako redaktor a editor v deníku Mladá fronta Dnes. V roce 1995 založil s rodinou v Boskovicích restauraci Makkabi, ve které odstartovali tradici štědrovečerní charitativní akce Polévka pro chudé i bohaté. Dnes už více než dvacet let působí jako odborný asistent na katedře mediálních studií a žurnalistiky fakulty sociálních studií a jeho absolventky a absolventi formují prakticky všechny důležité redakce. Za svou práci na Masarykově univerzitě získal na konci září Cenu rektora za dlouhodobu vynikající pedagogickou činnost v oblasti společenských a humanitních věd.
„Ruda je ten nejlepší kolega, kterého si člověk může přát. Je mentorem, jenž svou moudrost nepředává nátlakem, ale s péčí a starostlivostí. Je vtipný i vážný, je spolehlivý a extrémně organizovaný. Z legrace mu říkáme, že je naše historická paměť katedry, pamatuje si totiž každý detail jejího vývoje, každý kód předmětu a jeho znalosti a oddanost rozvoji katedry jsou pro mne každodenní inspirací.“
Iveta Jansová, vedoucí katedry mediálních studií a žurnalistiky
„S Rudou se známe skoro 25 let. V roce 2002 mě v pozici vedoucího přijímal jako mladou novinářku do regionální redakce MF Dnes v Brně. Už tehdy jsem obdivovala jeho systematičnost. Jeho legendární excelovské tabulky byly velkou pomocí pro celý redakční tým například při referování o volbách. Zároveň nám jako šéf dával volnou ruku v tématech i diskuzích o nich, byl velmi tolerantní, podporující a vždy hledající kompromis.“
Jana Ustohalová, lektorka katedry mediálních studií a žurnalistiky
„Za více než 20 let mé zkušenosti s prací na katedře je Ruda Burgr kolega, kterého si nejvíce cením. Je to pracovitý profesionál. Na jednu stranu je pro nás ostatní klíčovou „institucionální pamětí“, pamatuje si důležité lidi, časy, místa, a dodává nám kontext pro všechny naše diskuse a rozhodnutí. Na druhou stranu je akční, kreativní, podílí se na vymýšlení nových nápadů, hlava mu rozhodně nestárne. Pro mě osobně je ale ještě důležitější, že je laskavý, vstřícný a otevřený člověk.“
Lenka Waschková Císařová, docentka katedry mediálních studií a žurnalistiky
„Byl vedoucím mé magisterské práce. Cenil jsem si na něm, že dokázal být lidský, ale zároveň nekompromisní tam, kde šlo o novinářské standardy. Vždycky uměl dobře naslouchat. A člověka dokázal nenápadně přivést k tomu, aby si řekl, jestli pro věc nemůže udělat ještě něco navíc. Právě to si z něj pamatuju nejvíc.“
Ondřej Schneider, vedoucí redakce zpravodajství Brno a Zlín Českého rozhlasu
Doporučení na podcasty a články od Rudolfa Burgra:
- Podcast Kecy a politika – Bohumil Pečinka a Petros Michopulos.
- Podcast Šťastné pondělí – satirický program Jindřicha Šídla a jeho týmu o událostech uplynulého týdne, které by neměly zapadnout.
- Článek od Bohumila Pečinky Kdo je vlastně novinář?
Působení na FSS
Výběr kurzů, ve kterých se studenti setkávají s Rudolfem Burgrem:
- ZURb1106 Zpravodajství
- ZURb1107 Publicistika
- ZURb1113 Metody novinářské práce
- ZURb1120 Seminář k bakalářské práci I.
Příklady závěrečných prací, které Rudolf Burgr vedl:
- Sportovní Brno – Otazníky a odpovědi, diplomová práce, Ondřej Schneider, 2008
- Kolektivizace zemědělství: příběh rodiny Hanzlů, bakalářská práce, Jana Ustohalová, 2009
- Soubor Lidských příběhů v deníku Mladá fronta Dnes (v regionální příloze Brno), bakalářská práce, Lukáš Valášek, 2013
- Moderní poutníci – série publicistických rozhovorů o poutnictví ve 21. století, bakalářská práce, Ladislav Zibura, 2016
- Polský boj proti „LGBT ideologii“ (longform pro Deník N), bakalářská práce, Veronika Tupá, 2022
„Když máte o někom, koho znáte jak svoje boty, napsat pár vět, vypadá to na první pohled jednoduše. No není. U Rudy mě ale napadá několik věcí, které ho podle mě vystihují docela přesně. Jednou z nich je jeho neuvěřitelný až stoický klid. Dokáže se úplně v pohodě bavit i s člověkem, s jehož názory zásadně nesouhlasí, trpělivě argumentovat a přitom si stát za svým. Je taky neskutečný perfekcionista. Když někomu opravuje práci, vrací mu ji s komentářem snad ke každé druhé větě. A kdo zná fejeton Rudolfa Křesťana o úklidu koupelny, při kterém se po několika hodinách usilovné práce dokonale leskne špunt, zatímco koupelna zůstává jak byla, ten zná vlastně i Rudu. A asi nejvýstižnější je pro mě něco jiného. Za všechny ty roky, co jsme spolu, jsem snad nepotkala jediného člověka, který by Rudu neměl rád. A to je podle mě u člověka, který si zároveň umí stát pevně za svým, docela vzácná kombinace.“
Magdalena Burgr, manželka Rudolfa Burgra
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, napište prosím editorovi Atria na mail: 535765@mail.muni.cz. Děkujeme.