Díky studijnímu pobytu v Jižní Koreji jsem se zamilovala do Česka, říká studentka

„Oppan Gangnam style” ječíme z plných plic na fotbalovém trávníku spolu s dalšími tisícovkami korejských i mezinárodních studentů na koncertě celosvětově známé jihokorejské hvězdy PSY. Všichni máme na sobě pláštěnky, protože na nás prší umělý déšť na osvěžení. Pohlcuje mě pulzující atmosféra a po tvářích mi stékají slzy štěstí. Kdybyste mi totiž někdy řekli, že uvidím zadarmo v milionovém městě v Jižní Koreji vystoupení zpěváka, na kterého jsem tancovala na dětských diskotékách, asi bych se zasmála. Ale opravdu se to stalo. Snažila jsem se vnímat tenhle šťastný okamžik na maximum, protože jinak pro mě studijní pobyt v Jižní Koreji představoval spíše mentální utrpení. 

K pobytu v Koreji jsem přišla jako slepá k houslím 

Na rozdíl od spousty mých kamarádek jsem nikdy neposlouchala K-pop, nekoukala na K-drama, neobdivovala korejské megahvězdy ani se nezajímala o korejskou kosmetiku. O Koreji jsem nevěděla v podstatě vůbec nic kromě toho, že je to podle sociálních sítí dokonalá a vyspělá země. Já Koreu při svém studijním semestru na místní univerzitě poznala úplně jinak a došla jsem k závěru, že už se tam nikdy nechci vrátit. 

V září 2025 jsem začala přemýšlet nad tím, kam bude směřovat můj život, až za pár měsíců absolvuju bakalářské státnice. Tou dobou jsem obdržela e-mail oznamující, že fakulta sociálních studií pořádá dodatečné výběrové řízení na studijní pobyt přes program fakultních smluv. Na výběr byly pouze dvě země. Ázerbájdžán a Jižní Korea.

Posílala jsem motivační dopis pět minut před koncem přihlašování z hostelu někde uprostřed Bulharska. Nemohla jsem tou dobou tušit, že nevinné kliknutí na „odeslat“ mi navždy změní život. Nečekala jsem, že by mě komise vybrala, protože už jsem dříve absolvovala Erasmus v Norsku i stáž na Maltě. I tak jsem to ale musela zkusit, abych toho později nelitovala.

„Gratulujeme Vám k úspěchu ve výběrovém řízení pro studijní pobyt na partnerské univerzitě fakulty,” četla jsem o týden později s otevřenou pusou e-mail oznamující životní příležitost na University of Ulsan v Jižní Koreji.

Při učení na státnice jsem posílala do Koreji platbu za ubytování a stravování, žádala o víza a hlásila se na magisterské studium. Vzpomínám si, že to bylo dost hektické období. Naštěstí jsem v lednu úspěšně odstátnicovala a od února nastoupila do prvního semestru magisterského studia Evropských studií. Zároveň jsem mohla hned v druhé půlce měsíce odjet na druhou stranu světa. Měla jsem velká očekávání, ale cítila jsem i velký strach z neznámého. 

Co to je za divnou sprchu a proč je tu taková zima? 

Obvykle si nerada dopředu zjišťuju informace o místech, která mám navštívit. Ráda se totiž nechávám překvapit. Tentokrát jsem ale litovala, že jsem si o životě v Koreji nenašla víc informací. Čekal mě totiž jeden kulturní šok za druhým. Jak to, že nikdo nemluví anglicky, ani na letišti? Proč nejde na terminálu na jízdenky platit kartou přes mobil, ale musím hledat v batohu tu fyzickou? Proč má moje koupelna na koleji pocitově asi dva metry čtvereční a kde je sprchový kout? Proč tu není žádná kuchyně?

Otázek se mi v hlavě hemžilo opravdu hodně. Když jsem přijela před dvěma lety na Erasmus do Norska, moje reakce by se daly shrnout slovem „wow“, v Koreji měl můj příjezd od „wow“ efektu daleko. Říkala jsem si, že je to možná jen šíleným vyčerpáním po skoro dvoudenní cestě.

Potřebovala jsem se pořádně vyspat, ale na pokoji i mimo něj byla příšerná zima. Před odjezdem nám koordinátor sdělil, že v Koreji už je v podstatě jaro, ale naše představy o jaru se zjevně dost odlišovaly. Zimní oblečení jsem nechala doma a nechtěla jsem utrácet za nové. Na koleji jsme měli klimatizaci, která ale fungovala jen od šesti večer do osmi ráno a to se ještě po dvou hodinách automaticky vypínala.

Také mi chvíli trvalo, než jsem si zvykla na korejskou koupelnu. Představuje ji toaleta, umyvadlo a sprcha v jedné malinkaté místnosti bez odděleného koutu nebo zástěny. Voda stéká přímo do podlahového odtoku v místnosti. Sprchová hadice je přímo napojená na vodu v umyvadle a po osprchování je potřeba přítok přepnout. Častokrát jsem na to zapomněla, a když jsem si šla před spaním vyčistit zuby a zapnula jsem kohoutek, postříkala mě voda ze sprchy.

Rýže a kimčchi jsou sázka na jistotu 

Pitnou vodu z kohoutku jsme pít podle doporučení neměli. Na chodbě byl barel s vodou a vedle něj mikrovlnka, lednice a stůl se židlí. To byla naše kuchyně. Korejští studenti a studentky se často stravují v nepřetržitě otevřených večerkách, které jsou na každém rohu. Kupují si instantní jídla, která mohou díky horké vodě a mikrovlnce v obchodě okamžitě sníst.

My jsme s dalšími výměnnými studenty chodili první týden do různých korejských restaurací a zkoušeli ochutnávat místní speciality. Ostatní byli unešení, ale mně veškerá jídla připadala buď až moc pálivá, anebo bez chuti. Začátkem března otevřeli školní jídelnu, ale můj dojem z korejské gastronomie zůstal stejný. Jistotou v mém životě se stala rýže k obědu i k večeři. Nemůžu nezmínit kimčchi, tradiční pokrm z nakládané a fermentované zeleniny a koření. Korejci ho servírují úplně ke všemu. Já ho zkusila jednou, málem mi shořela pusa a od té doby jsem se tohoto jídla nedotkla.

Čas od času jsme chodili hromadně do restaurace na „fried chicken and beer“. Korejci na to mají dokonce i vlastní výraz 치맥 (čimek –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ složenina slov kuře a pivo). Bylo to to nejlepší maso, co jsem kdy jedla. Jinak jsem ale v Koreji naprosto ztratila chuť k jídlu a i po návratu domů mi trvalo několik týdnů, než jsem začala normálně jíst tak jako dřív. Rýži si ale ještě několik měsíců odpustím.

Kolik ping-pongu je moc ping-pongu? 

Moje korejská spolubydlící se po dvou týdnech zničehonic beze slova odstěhovala. Byla jsem ráda, že jsem pak měla po zbytek semestru pokoj pro sebe, na druhou stranu ale nezapomenu ten šok, když jsem si šla dát odpoledního šlofíka a probudila se do prázdného pokoje.

V něm jsme se pak, když už přece jen bylo konečně teplo, scházely s kamarádkami, cvičily jógu nebo si povídaly dlouho do noci. Mému pokoji jsme přezdívaly „černá díra“, protože když si kamarádky přišly popovídat na pět minut, zůstaly tam na několik hodin. I když jsem se nedokázala sžít s Koreou jako takovou, milovala jsem mezinárodní komunitu lidí, kteří v naší budově bydleli a přijeli stejně jako já do něčeho naprosto neznámého.

Našla jsem si skvělé kamarády i kamarádky z Ruska, Kazachstánu, Indonésie, Mexika nebo Ameriky a z našeho společného vyprávění jsem zjišťovala, že i když jsme všichni z jiných koutů světa, máme toho hodně společného. Nakonec je každý takový pobyt hlavně o lidech a já na tohle měla opravdu štěstí. Cestovali jsme, sdíleli naše obavy, probírali klepy a přicházeli korejskému životu na kloub jako jeden tým. Nikdy jsem necítila tolik lásky jako v naší mezinárodní komunitě. Denně jsem slyšela několik komplimentů na to, jak mám krásné šaty, make-up nebo vlasy.

Naší nejoblíběnější aktivitou se stal ping-pong. Trávili jsme hodiny a hodiny hraním ve společenské místnosti. Pořádali jsme různé turnaje a moje zprvu mizerné dovednosti se brzy přetavily do vcelku slušných výkonů. Původně jsem plánovala, jak budu o víkendech poznávat další korejské regiony, ale nakonec jsem byla nejspokojenější, když jsem celou sobotu i neděli držela pingpongovou pálku v ruce.

Realita školního systému 

Z korejské univerzity mám doteď smíšené pocity. S jistotou ale vím, že jsem si díky tomuto semestru znovu uvědomila, jak je fakulta sociálních studií i celá univerzita skvělá a pokročilá.

Skoro všechny předměty byly za tři kredity, což znamenalo, že týdně jsme měli tři hodiny. Jeden den jsme měli dvouhodinovku, zatímco druhý den jsem se tahala do třídy jenom na jednu hodinu. Vždy jsem měla pocit, že byl konec, sotva jsem si sedla.

Zapsala jsem si konverzaci a debatu v angličtině. Náš učitel Johan původem z Jižní Afriky byl pokaždé v devět ráno plný energie, zatímco já se snažila neusnout. Skoro celá třída byla plná Korejců a Korejek, kteří mi na otázku „how old are you?“ (Kolik ti je let?) odpovídali „I’m fine“ (Mám se dobře).

I když mi hodiny angličtiny připadaly jako plýtvání času, nakonec se mi tam podařilo najít úžasné korejské kamarádky, které jako jedny z mála uměly perfektně anglicky. Jedna z nich mi dokonce pomáhala s učením korejštiny.

Kromě toho jsem navštěvovala i dva kurzy zaměřené na mezinárodní vztahy. Tentokrát jsme měli britského učitele, který na nás byl taktéž velmi milý a musím říct, že z jeho hodin jsem si opravdu odnesla spoustu nových znalostí. Jen jsem si postupně všímala, jak se při debatách bavil jen s mezinárodními studenty a vždy vynechával ty korejské.

Moje největší noční můra? 

Pokud mám říct, jakého rozhodnutí nejvíce lituju, určitě to je absolvování intenzivního kurzu korejštiny. Měla jsem naivní představu, že Korejci ocení, že se snažím naučit jejich jazyk a nakonec nechají všechny projít za snahu. Taky jsem zpočátku toužila poznat trochu lépe korejskou kulturu právě prostřednictvím jazyka. Měli jsme pravidelně šest až devět vyučovacích hodin týdně a dokonce ani ve státní svátek nám kurz nezrušili. Pořád jsme psali kontrolní testy a připadalo mi, že výuka je založená více na kvantitě než na kvalitě. Bylo jedno, že jsme neuměli nic moc říct a ničemu nerozuměli, důležité bylo,  že jsme projeli všechny lekce. Naše učitelka uměla jen pár anglických slovíček, z nichž nejradši opakovala „You have to study. You have to memorize.“ (Musíte se učit, musíte si to zapamatovat). Tato slova mi znějí v hlavě doteď a vždy jsem se ošila, když nám je pětkrát za hodinu zopakovala.

Výsledek byl takový, že jsem se dostala do šílených úzkostí pokaždé, když jsem měla jít na vyučování. Nestíhala jsem nastavené tempo a zároveň jsem neměla kapacitu učit se ještě mimo nastavené hodiny, protože už tak jsem pociťovala, že mi korejština zabíjí moc času, který jsem mohla trávit něčím mnohem smysluplnějším. A teď tím nemyslím hraní ping-pongu.

A pak, když ke konci května přijela na naší školu naprosto nečekaně korejská megastar PSY, měli jsme zrovna extra hodinu korejštiny, kterou učitelka odmítla zkrátit. Museli jsme tak z hodiny utéct, abychom vůbec stihli jeho koncert. Byl to přece jen největší a nejkrásnější zážitek, který jsem si z Koreje odvezla.

Korejštinu jsem nakonec zvládla v celkovém hodnocení na 64 procent, což byl pro mě neuvěřitelný úspěch. Ovšem v korejském standardu jsem neprospěla, protože jsem měla pod 70 procent. Nedostala jsem tak 12 kreditů, kvůli kterým jsem si kurz zapisovala. Tenhle fakt mi hodně zkazil konec pobytu, cítila jsem velký zmar, když jsem si přepočítala kolik času, bolesti a úsilí jsem do toho investovala pro nic.

Těšila jsem se domů na zpožděný vlak 

Zpočátku jsem si myslela, že moje nenaplněné představy o Koreji jsou způsobené tím, že netrávím svůj pobyt v hlavním městě, ale jen v milionovém industriálním Ulsanu, který je velký jako Praha, ale na místní poměry je to zapadákov. Soul byl moderní, dalo se tam lépe najíst a lidé mluvili alespoň trochu anglicky. Jenomže postupně jsem došla k závěru, že můj problém je mnohem více komplexní. Pociťovala jsem úzkost z všudypřítomných mrakodrapů i šedivé barvy. Uvědomila jsem si, že je depresivní vidět každý den jen bílá nebo černá auta. A když mi sestra poslala fotky z jejího výletu po Francii, došlo mi, že už jsem několik měsíců neviděla žádnou hezkou architekturu. Korejské budovy jsou totiž všechny naprosto totožné. Korejci měli stejný účes a taktéž se vždy ladili převážně do černých barev. Jejich jména mi při vyslovení všechna taktéž zněla stejně. A všechna byla jen na tři hlásky. Chyběla mi diverzita a vadilo mi, jak se Korea navenek tváří jako dokonalá země, i když od toho má dle mého například kvůli jazykové bariéře nebo společenským nárokům na vzhled daleko.

Nejednalo se o můj první pobyt v zahraničí a jsem zvyklá být často mimo Česko, proto jsem byla překvapená, jak moc jsem se těšila domů. Nikdy předtím se mi to nestalo. Odpočítávala jsem dny i hodiny do chvíle, kdy jsem konečně mohla nastoupit do letadla a vydat se směrem zpět do Evropy. Najednou jsem byla pyšná na to, že jsem z Česka. Byl to ten nejkrásnější pocit, přistát koncem června zpět v Praze, čekat půl hodiny na zpožděný vlak nebo vidět modré auto.

Korea byla plná uvědomění o tom, kdo jsem 

Můj pobyt mi dal nakonec něco úplně jiného, než jsem očekávala. Uvědomila jsem si kam patřím, nebo spíš nepatřím, co mi vyhovuje a co už ne, co jsem schopná snést a naopak, co mi nedělá dobře. Poznala jsem tak mnohem lépe sebe sama a narazila na své limity. Korea byla i přes všechno negativní ta nejlepší věc, jaká se mi mohla v životě stát. Po návratu domů se totiž cítím šťastnější než kdy dřív. Oceňuju věci, které jsem předtím přehlížela nebo je brala jako automatické, například jídlo, barvy nebo architekturu. Korea mi dala širší rozhled o světě, úžasná kamarádství, a probudila ve mně zájem o kosmetiku, za kterou jsem tam utratila nekřesťanské peníze. Čtyři měsíce na druhé straně světa stačily k tomu, abych pochopila, kde je moje místo, a za to nepřestanu být nikdy vděčná.