Čím víc se stresuju v práci, tím hezčí mám zahradu, říká sociolog Jiří Navrátil
V dětství pro něj byly zahradní práce nevítanou povinností, dnes se k hlíně vrací dobrovolně a s nadšením. Vedoucí katedry sociologie na fakultě sociálních studií Jiří Navrátil našel v zahradničení způsob produktivní prokrastinace i radost, že jeho práce nese ovoce. Na vlastní zahradě bojuje s jílovitou půdou, mrazíky a nedostatkem vody, ale díky trpělivému učení a přizpůsobování se, se mu daří pěstovat zeleninu pro celou rodinu a budovat ovocný sad. S čím se v zahradničení potýká a k jakým sociologickým úvahám ho jeho záliba vede, představuje druhý článek ze série zajímavých koníčků vyučujících.
K zahradničení se Jiří Navrátil dostal už v raném věku. Dětství prožil na úrodném Slovácku, v domě s velkou zahradou, na které jeho rodina pěstovala všemožné druhy zeleniny a ovocných stromů. „Od mala jsem měl vztah k zemi. Vnímal jsem, že se v ní něco pěstuje a že se každý rok dělají stejné práce. Člověku se to dostane pod kůži, a když pak žije ve městě a všude kolem je jen sklo a beton, má tendenci se vracet k tomu, co si pamatuje,“ říká sociolog.
Nucené práce na zahradě i otravný česnek
K zahradničení přivedli Navrátila rodiče, kteří celoživotně pěstovali zeleninu pro vlastní spotřebu. V devadesátých letech navíc zdědili pole, na kterém vysazovali brambory a česnek, které pak prodávali. A tak musel i jejich syn přiložit ruku k dílu. „Rodiče měli svá zaměstnání, pole pro nás znamenalo spíš přivýdělek a vlastní zásoby zeleniny,“ vysvětluje Navrátil. Dodává také, že na Slovácku je běžné mít zahradu a pěstovat si vlastní plodiny. Zahradničení proto nebylo ani tak otázkou peněz, jako spíše zvykem.
Kladný vztah k práci na zahradě si však musel Navrátil vybudovat. V dětství pro něj zahrada znamenala spíš povinnost. Vzpomíná, že velmi neoblíbenou činností pro něj bylo vylamování česnekových květů. „Česnek má období, kdy začne kvést. Aby neztrácel energii a všechnu ji dával do plodu, musí se vylomit květ. Pěstovali jsme ho na velkém poli a tahle práce se dělala v létě, kdy bylo horko. Člověk u toho jen chodil a rostlinu po rostlině vylamoval, což bylo opravdu otravné,“ popisuje.
Znovuobjevení zahradničení
Lásku k pěstování rostlin v sobě Navrátil objevil asi před deseti lety. Jeho rodičům tehdy začalo ubývat sil a neměli už energii vše obstarat sami. Začal jim proto víc pomáhat se zahradou i ovocným sadem. Dalším impulzem byl moment, kdy se s manželkou a dětmi přestěhoval do domu se zahradou. „Tehdy mi bylo jasné, že si chci pěstovat vlastní zeleninu, zasadit ovocné stromy a o vše se starat. Nejvíc mě baví péče o dřeviny, tedy prořezávání, tvarování a sázení stromů. Mám rád, když si vypěstuju něco sám a nemusím to kupovat,“ vysvětluje Navrátil.
Své zálibě v zahradničení popouští uzdu na rodinné zahradě, která je z většiny pokrytá trávníkem a rostou na ní ovocné stromy. Sem tam se objeví květinové ostrůvky a přibližně pětinu plochy tvoří zeleninový záhon, kde rostou rajčata, okurky, cukety, dýně, petržel, mrkev, saláty a další druhy zeleniny. Zbytek prostoru tvoří dekorativní a relaxační kout s kameny a rákosím, což je praktické, jelikož tam čas od času stoupne hladina spodní vody.
Speciální péči věnuje svým ovocným stromům. Jelikož však bydlí severně od Brna, bojuje s nepříznivými podmínkami. Problémy mu dělá jílovitá půda i mráz. Musel vybrat stromky, které se nevlídnému prostředí přizpůsobí. Proto zvolil staré odrůdy, panenské jablko, švestky odolné vůči mrazu a nedávno také odolnou třešeň. „Sad je zatím mladý, ještě jsme neměli úrodu. Jediný strom, který už rodil, byla jedna mladá trnka. Zatím je to o trpělivé péči, stříhání a čekání na první plody. Stává se, že květy pomrznou, přestože jsou to všechno pozdní odrůdy,“ říká s povzdechem Navrátil.
Čím víc práce, tím víc rajčat
Práce na zahradě přináší vyučujícímu víc užitku, než jen vlastní čerstvou zeleninu a ovoce. Pomáhá mu zejména s odpočinkem od každodenního shonu. „Naše zahrada vypadá vždycky podle toho, kolik mám ve svém zaměstnání stresu. Čím víc ho je, tím hezčí je zahrada. Je to pro mě prokrastinace. Když si potřebuju odpočinout, jdu trhat plevel a rýpu se v záhoně. Jakmile stres v práci ustoupí, přijde lenost,“ říká Navrátil.
Chválí si také, že je za ním práce okamžitě vidět, na rozdíl od jeho zaměstnání na katedře sociologie, kde často dlouho čeká na zpětnou vazbu. „V akademické činnosti se na vše dlouho čeká, ať už na nějaké výsledky, odpověď na odevzdaný rukopis nebo na hodnocení z předmětové ankety. Když ale vypleju zahradu, pozalévám a prořežu stromky, uspokojení z hotové práce se dostaví okamžitě,“ libuje si.
Jakožto sociologovi mu zahrada dává možnost přemýšlet o nastavení dnešní společnosti v souvislosti se spotřebou potravin. Citelně si uvědomuje zejména nízkou potravinovou soběstačnost a obrovskou náročnost pěstování, když se člověk rozhodne být samostatný. „Zasadil jsem množství rajčatových keřů, určitě kolem čtyřiceti. Mojí rodině to vystačilo asi na tři měsíce. Na tom je vidět, kolik potravin člověk spotřebuje a kolik je kolem toho práce. Je pak na zamyšlení, jak by to vypadalo, kdyby se každý člověk měl sám zásobit zeleninou a být soběstačný. Jakou plochu by asi potřeboval, aby se uživil,“ zamýšlí se Navrátil.
Není Morava jako Morava
Zahradničení je pro Navrátila stále o učení, vzdělávání se a objevování nových možností a způsobů pěstování. Základní poučky si osvojil už v dětství. Od tatínka a dědečka se naučil, jak se mají stříhat stromy. Co je však pro něj nové a cizí, jsou podmínky a odlišná charakteristika místa, kde momentálně bydlí. Jeho zahrada se nachází v mrazové kotlině, kam často přicházejí jarní mrazíky. Zároveň je otočená na jih, čímž je vystavená intenzivnímu slunečnímu svitu. „Je to ta nejhorší kombinace, protože se tam rostliny brzo probouzejí, ale zároveň tam dlouho trvají mrazy, které je ničí. Na zahradě mých rodičů jsou podmínky o poznání mírnější. Stále se učím přizpůsobovat těm našim,“ vysvětluje Navrátil.
Odlišné je také hospodaření s půdou. U rodičů byl zvyklý na takřka neomezený přísun vody. Při zalévání své zahrady je ale odkázaný pouze na dešťovou vodu, kterou si sám zadržuje, jelikož nemá studnu. „Je třeba mít opravdu velkou retenční nádrž, znát spotřebu vody a mít ji rozvrženou tak, aby bylo možné zahradu udržet zalitou. V tom se pořád učím,“ přiznává. Pitnou vodu z kohoutku, kterou má v domě k dispozici, nepoužívá, protože je nešetrná k rostlinám i půdě.
Dalším omezením v místě jeho bydliště je méně úrodná půda. Přestože je velmi chudá, rozhodl se ji Navrátil od začátku zúrodňovat pouze pomocí přírodních látek. Naučil se používat kompostér, hnojit půdu a vracet do ní živiny, což z úrodného Slovácka neznal. „Všechny rostliny a bioodpad dáváme do kompostu, jednou za čas ho vysypeme a zapracujeme do záhonu. Používám jen přírodní a neprůmyslová hnojiva. Moji rodiče mají slepice, a protože nejlepším hnojivem jsou zkvašené slepičince, vozím si je od nich. Sousedům moc nevoní, ale já na ně nedám dopustit,“ směje se Navrátil. Dodává, že nepoužívá ani žádné postřiky. Vlastní zeleninu pěstuje i proto, aby se vyhnul chemicky ošetřené kupované zelenině.
Když nikdo není doma, pomůžou sousedé
Se svými sousedy si Navrátil vzájemně vypomáhá. Zalévají si zahrady, vyměňují přebytky zeleniny, varují se před škůdci nebo si půjčují nářadí. „Brzo nás čeká instalace lepových pásů proti mšicím, než vypučí stromy. Když už to tedy dělá jeden z nás, rovnou jich nakoupí víc, i pro ostatní. Spolupracujeme také v období dovolených. Vždy máme rozpis, kdy kdo jede pryč, a ti, kteří zrovna zůstávají doma, se starají o zahrady ostatních. Víme o tom třeba měsíc předem a den před odjezdem si jen předáme instrukce, kterou plodinu jak zalévat,“ pochvaluje si sousedské vztahy Navrátil.
Zahrada je radost, ale i starost. Nelze od ní na dlouho odjet pryč a nechat ji bez zalévání. Je nutné vždy zajistit, aby se o ni někdo staral. Stejné je to i s hospodářskými zvířaty. Navrátil uvažuje o tom, že by si pořídil hedvábničky, nehrabavé slepice. „Moje noční můra je mít klasické slepice, které sice skvěle nesou, ale jsou to hrabaví ptáci. Zahrada se potom velmi těžko udržuje, všude jsou díry. Momentálně si však hedvábničky pořídit neplánuji, protože zvířata představují velkou starost. Neumím si představit, že bych své sousedy žádal, aby nám chodili kromě zalévání zeleniny ještě krmit slepice,“ vysvětluje Navrátil. Dodává však, že kombinace zeleninové zahrady a chovu slepic je ideální, a nejen kvůli hnojivu. Slepice jsou nenáročná a vděčná zvířata a domácí vajíčka jsou, jak zdůrazňuje, dieteticky skvělá potravina.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, napište prosím editorce Atria na mail: 520085@mail.muni.cz. Děkujeme.
Jiří Navrátil vystudoval Sociologii a Politologii na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity a v roce 2012 tam získal i doktorský titul v oboru Politologie. Pracoval jako analytik ve fakultním Institutu pro srovnávací politologický výzkum a několik let strávil v Centru pro výzkum neziskového sektoru na ekonomicko-správní fakultě. Byl odborným asistentem na tehdejší katedře studií občanské společnosti Univerzity Karlovy a na katedře veřejné ekonomie Masarykovy univerzity. Nyní je vedoucím katedry sociologie na fakultě sociálních studií.
Věnuje se zejména politické sociologii. Zkoumá kolektivní jednání, politické a ekonomické protesty a komunikaci. Ve volném čase také rád čte, poslouchá hudbu nebo si pustí film. Velmi rád běhá.
K sociologii přivedl Navrátila zájem vědět, jak funguje společnost. „Dospěl jsem k názoru, že mi s tím pomůže buď politologie nebo sociologie. Sociologie je pro mě nakonec v něčem jemnější a pronikavější. Pomáhá mi chápat svět kolem sebe,“ vysvětluje Navrátil.
„Zahradničení pro mě bývalo nutnou prací, kterou jsem neměl rád a spíš mě otravovala. Ale po letech jsem si k němu našel cestu sám. Zahrada už pro mě není povinnost, mám ji naopak moc rád.“
Jiří Navrátil, sociolog
Mezi pedagogovy nejméně oblíbené práce na zahradě patří sekání trávy, zejména když je deštivý rok a tráva roste rychleji. „Stává se z toho rutina. Sekám pořád dokola a dokola, což je pro mě lehce frustrující. Ale nikdy jsem nechtěl se zahradou skončit. Byly doby, kdy jsem viděl, že na záhonu nic nestíhám, že se množí plevel a že času zbývá málo. Ale naše zahrada není nijak velká, takže jsem nikdy neměl pocit bezmoci, protože stačí relativně málo času, abych ji uvedl do pořádku,“ popisuje Navrátil.
Nejraději má začátek jara, když je zahrada čistá, uklizená a neroste ještě plevel. „Je příjemné, když brzy zjara prořežu stromy, natřu je vápnem, provzdušním trávník a nachystám záhony na sadbu,“ popisuje. Dodává, že v pozdějších měsících pro něj začíná závod s trávou, kterou musí pravidelně sekat, což se pro něj stává otravnou rutinou.
Příjemné jsou na zahradě také letní měsíce, kdy rostliny dorůstají a dozrávají první plodiny. „Když vyroste první zelenina, mám vždycky velkou radost, že jsem se dočkal úrody a že zahrada začíná i něco dávat. V pozdním létě už jsou rostliny spíše unavené, což není na pohled hezké,” říká Navrátil.
Nudu však nezná ani mimo sezónu, zejména v zimě. Většinou se uchyluje k domácímu kutění. Minulou zimu si ale užil i na zahradě, jelikož nestihl porýt a zazimovat záhon. „Vloni na podzim jsem pracoval u rodičů a na naši zahradu mi nezbyl čas. Musel jsem počkat na oblevu po mrazech, abych to napravil. Obleva přišla až v únoru, tak pozdě jsem zahradu nikdy neryl,“ směje se Navrátil.
Pozdní rytí není jediné zimní dobrodružství, které jeho zahrada kdy zažila. Jednou o Vánocích Navrátil vysadil hrušku, kterou dostal jako vánoční dárek od kamaráda. „Tehdy zrovna byla předvánoční obleva, takže jsem vykopal na zahradě díru a zkoušel jsem stromek nějak nasadit. Ale všude byla voda a bahno, a hruška to přes zimu nakonec nezvládla. Nebyl to moc promyšlený vánoční dárek,“ vzpomíná.
Svůj koníček sdílí Navrátil s kolegy na fakultě sociálních studií. Pro radu si za ním často chodí vyučující z katedry politologie Michal Pink. Vlastní zahradu a les a manuální práce mu pomáhá odreagovat se a odpočinout si. „Jirku znám dlouho, už z dob jeho studia politologie. Vždycky jsem věděl, že s ním můžu probrat i celou řadu akademicky vzdálenějších témat, například jak předcházet jarním mrazíkům či na co si dát pozor při podzimním sázení stromků,“ říká Pink. Dodává, že mu Navrátil rád pomáhá s prořezáváním listnatého porostu, tříděním kulatiny a s odvozem dřeva. Nedávno společně také ostříhali více než stoletou jabloň odrůdy Grávštýn.
Několik let sdílel Navrátil pracovnu se sociologem Tomášem Dosedělem, který si z té doby pamatuje mnoho historek, například o relaxačních přínosech zahradničení. „Nikdy jsem ale neměl možnost ochutnat nějaký jeho výpěstek. Je to tedy buď zahrádkář lakomý, který se nerad dělí, anebo zahrádkář neúspěšný, který se za své pěstební výsledky stydí. Vím, že úplně lakomý není, takže si ho představuju spíš jako postavičku z večerníčkového seriálu Pat a Mat, nejspíš toho v pruhovaném kulichu,“ zamýšlí se Doseděl.
Doktorandka Jana Závodská vzpomíná, že právě Navrátil jí po nástupu do magisterského studia dal příležitost zapojit se do výzkumného projektu a významně tím ovlivnil její akademickou dráhu. „Důvěry pana Navrátila si dodnes vážím. A také jeho skvělého smyslu pro humor,“ zdůrazňuje Závodská.
