Příjemné univerzitní prostředí pravidelně a rád mění za drsné podmínky vojenského výcviku, kde musí reagovat i na nebezpečné situace. Odborný asistent katedry politologie Jan Kleiner působí už bezmála devět let jako důstojník aktivní zálohy, v případě ohrožení státu by tedy byl po profesionálních vojácích mezi prvními, kdo by šel zemi bránit. Vojenská činnost je pro něj relax od akademické práce a tím největším koníčkem, zároveň je rád, že se obě oblasti doplňují. Třetí díl série o zajímavých koníčcích vyučujících představuje cestu Jana Kleinera k ozbrojeným silám, pohled na armádu i těžkosti, se kterými se musel potýkat.
Armáda lákala Jana Kleinera už od dětství. S kamarády si hráli na vojáky, s tátou zase koukal na dokumenty o druhé světové válce. „Takové jsou moje vzpomínky na rané dětství. Při výběru vysoké školy jsem pak zvažoval Univerzitu obrany, nakonec ale zvítězila Masarykova univerzita,“ přibližuje Kleiner.
Zlomovým byl pro něj rok 2017. Když byl na Erasmu v Turecku, zažil tam několik bombových útoků. „Možná to zní cynicky, ale pro studenta bezpečnostních a strategických studií to byla zajímavá situace. Poprvé za své studium jsem si na vlastní kůži vyzkoušel nějakou bezpečnostní situaci a došlo mi, že nechci být jen pasivní pozorovatel,“ popisuje Kleiner moment, kdy se rozhodl ke vstupu do bezpečnostního aparátu státu. V této době také armáda začala aktivní zálohy více propagovat, vyšla novela zákona o vojácích v záloze a vstup do armády byl atraktivnější. Kleiner využil příležitosti a přidal se, v té době mu bylo 21 let. Blízcí ho podporovali, jen jeho tehdejší přítelkyně – dnes už manželka – moc nadšená nebyla. „Ale prosadil jsem si to,“ usmívá se.
Do aktivních záloh vstupoval Jan Kleiner jako idealista. „Vyrostl jsem na filmech jako Černý jestřáb sestřelen, na americkém patosu, s tím pocitem jsem do záloh šel. Armádu jsem si idealizoval a paradoxně si ji idealizuju stále, přestože mnohem víc vím, co je v ní všechno špatně. A že kritika, která se na ni snáší kvůli nepružnému, zabetonovanému systému, je často oprávněná,“ říká Kleiner s tím, že na druhou stranu jsou v armádě extrémně obětaví, profesionální a chytří lidé. A ti těžkopádnému systému armády více vrací, než si z něj berou.
Realita důstojníka aktivní zálohy spočívá převážně v pravidelném výcviku. Jan Kleiner je velitelem tankové čety, má tedy na starosti čtyři tanky. A činnost právě u tankového vojska je nyní dost specifická. „Přezbrojujeme ze starých ruských tanků T-72 na tanky Leopard. Procházíme dlouhým přeškolovacím kurzem, který má v úhrnu deset týdnů. Už se tomu věnujeme rok a půl, přibližně stejná doba nás ještě čeká,“ tvrdí Kleiner. Profesionální kolegové je školí, jak mají tank používat, jak fungovat v osádce nebo jak s tankem zacházet, aby ho nepoškodili a byl efektivní v boji.
Jako velitel čety připravuje i taktické manévry. Buď s kolegy vyjedou s tanky na Libavu, nebo cvičí na simulátorech. Tvoří to velkou část jeho činnosti, nezbytná jsou ale i další cvičení. „Člověk musí umět válčit, i když není v tanku. Proto se účastníme pěchotních cvičení, nezbytností je i zdravotní a topografická příprava a další vševojsková klasika,“ dodává. Na takovém cvičení stráví člověk většinou týden, některé kurzy jsou dvoutýdenní.
Dobou strávenou na cvičení to ale nekončí, členové aktivních záloh se musí udržovat v dobré fyzické kondici.
„Zálohy se čím dál více přibližují profesionální armádě. Fyzická přezkoušení se dělávala vždycky, ale nemělo to vliv na služební ohodnocení. Teď to má naopak výrazný vliv, takže se musím více soustředit, abych například uběhl tři tisíce metrů za 12 minut, což je v mé věkové kategorii hodnoceno jako výkon v nejlepší kategorii. Za tyto zkoušky jsem ale rád, protože mě nutí se fyzicky udržovat.“
Jan Kleiner
Dost času věnuje i studování aktuálních bojových trendů, třeba toho, co funguje na ukrajinském bojišti. Tyto znalosti pak začleňuje do výcvikových scénářů, aby byli s kolegy v případě potřeby připravení.
Termíny budoucích cvičení zná Kleiner většinou půl roku či rok dopředu, nedělá mu proto problém si vše naplánovat s ohledem na univerzitní povinnosti. „V mých kurzech funguje více vyučujících a semestr se proto dá poskládat tak, aby studenti nebyli o nic ochuzení. Svoji práci úplně neignoruju ani na cvičení. Když mám prostor a někdo potřebuje konzultaci, snažím se vyhovět. Nám akademikům chodí desítky mailů denně, a kdybych to nechal až po cvičení, nebyl by to příjemný pohled,“ vysvětluje Kleiner, proč na maily odpovídá i na cvičení.
Svoje armádní angažmá vnímá Kleiner jako skvělý relax od akademické práce, která je náročná hlavně na hlavu. Člověk musí žonglovat s tisíci různými míčky, tedy stíhat výuku, deadliny, psát granty a podobně. „Když přijde do armády a má štěstí, dostane třikrát denně teplé jídlo, o to se vůbec nemusí starat. Stará se jen o svoji bojovou činnost, přípravu a já ještě o podřízené, protože velím četě. Je to úplně jiná práce,“ tvrdí. I v zálohách je to psychicky náročné, ale jinak než v akademické sféře. Obě oblasti se podle něj doplňují, zkušenosti ze záloh může navíc využít i ve škole. Na bezpečnostních a strategických studiích učí spolu s kolegy o bezpečnostních strukturách státu a připravují budoucí zpravodajské důstojníky, vojenské důstojníky či policisty. Studujícím může fungování přiblížit svým zasvěceným pohledem.
Nejsilnější Kleinerovy zážitky z aktivních záloh se pojí k práci se starými ruskými tanky T-72. „Byly to docela temperamentní mašiny. Žádný tank nikdy nefungoval na sto procent, vždycky nějaká část odešla. Museli jsme se okamžitě přizpůsobit. Nemohu být konkrétní, ale nastalo pár situací, kdy jsme s kolegy mohli v tanku opravdu umřít. Teď to samozřejmě beru s humorem, tehdy nám ale moc do smíchu nebylo,“ popisuje Kleiner těžké chvíle se starými tanky. V některých momentech je i cvičení nebezpečné, třeba když vojáci pracují s reálnou municí a trénují ostré střelby. Tanková munice váží i dvacet pět kilo, z toho zhruba devět kilo je trhavina. Při špatném postupu by takový náboj mohl tank okamžitě zničit.
Ruské tanky se používaly čistě k udržení tankistických schopností. Pro obranu a skutečnou bojovou činnost nebyl použitelný žádný. „Je dobře, že je Česko odvezlo na Ukrajinu, kde si je Ukrajinci vylepšili a nějakou bojovou hodnotu tam mají. Pro nás byly nepoužitelné. Občas jsem si říkal, jestli to má smysl: když nám politická reprezentace nedá dostatečné vybavení, proč bychom tu byli a obětovali se zbytečně,“ přemýšlí.
Důstojník Kleiner se také rád ve vzpomínkách vrací ke kurzu základní přípravy, který absolvoval v létě 2017 ve Vyškově. V té době studoval na Masarykově univerzitě a prázdninový termín byl proto ideální. „Na kurzu byla spousta dalších vysokoškoláků a lidí z mé sociální bubliny. Vytvořila se tam kamarádství, která trvají doteď. Popsal bych to jako tábor se spoustou zážitků, který je zároveň fyzicky i psychicky náročný. Člověk tam spí klidně tři nebo čtyři hodiny denně. Ale to já mám rád, rád se válím v bahně a takhle trpím,“ směje se.
O svých zkušenostech mluví Kleiner i se studenty. Říká jim, že vstup do aktivních záloh je zajímavou možností a s čímkoliv jim poradí, kdyby se chtěli zeptat. Spoustu volných míst mají také u jeho tankového praporu. „Samozřejmě se nesnažím dělat nábor, ale výhody jsou podle mého soudu jasné. Člověk si zvýší šanci na přežití, dostává zaplaceno, naučí se nové dovednosti a získá soft skills, které jsou dnes tolik potřeba. Třeba když nastane problém, musím ho vyřešit, jinak se z toho pole nedostanu. Jsou to za mě jasné důvody, proč se přidat. A říkám to s vědomím, že armáda určitě není dokonalá,“ míní. Spoustu věcí lidé v armádě dělají jen proto, aby se odškrtly v nějakém seznamu, některé činnosti zase nedávají smysl. Podle Kleinera je to daň spojená s tím, jak obří organizace armáda je, a vytvořit efektivnější systém by vyžadovalo mnohem větší investice a úsilí politické reprezentace.
V poslední době vidí Kleiner snahy o modernizaci armády, které zatím pokračují i pod novou vládou. Proces modernizace je ale pomalý a vojáci by podle něj potřebovali novější techniku.
„Leopardy jsou sice ve všech parametrech lepší než staré T-72, ale na současném bojišti mají pouze limitovanou hodnotu. Potřebovali bychom o dost modernější tanky s aktivní ochranou proti dronům, také součinnost s protivzdušnou obranou, aby nás nemohly roje dronů okamžitě zničit. Tohle vše stojí velké peníze a pořád to v rozpočtu obrany není.“
Jan Kleiner
Vojáci si podle Kleinera proto často říkají, že po nich chce stát nasazování vlastních životů, od politiků ale nedostávají dostatečné prostředky.
Kleiner také vyvrací názory, které se občas objevují ve veřejném prostoru například po vyjádřeních náčelníka generálního štábu. A to sice, že si vojáci válku přejí, protože se na ni připravují. „Určitě to tak není, nikdo v armádě si nepřeje válku. Vůbec to není příjemná představa, ale počítat s tím musíme,“ říká důrazně Kleiner.
Pohled české společnosti na armádu se v posledních desetiletích výrazně zlepšil, což Kleinera těší. Komunistická minulost armády a negativní zkušenosti, které se k ní pojily, způsobily, že v devadesátých letech měla důvěru jen okolo třiceti procent společnosti. „Díky pomoci při povodních nebo v covidu jsme se dostali do situace, kdy má armáda důvěru přes sedmdesát procent obyvatel a je jednou z nejdůvěryhodnějších institucí v zemi, což je skvělé.“ popisuje.
Na druhou stranu ale podle něj je třeba zachytit i kontroverzní témata jako povinná vojenská služba nebo odvody. „Přitom odvody jsou pro běžnou populaci v podstatě neškodné, stát si tak pouze mapuje, kolik má k dispozici lidí a pro jakou službu by se zdravotně hodili. Neznamená to, že je někdo násilně odvedený do vojenské služby. Ale když se tahle témata objeví ve veřejném prostoru, není to populární a pojí se k tomu negativní konotace,“ vysvětluje.
Mezery, které s kolegy ve výcviku mají, si začal mnohem více uvědomovat po plnohodnotné invazi Ruska na Ukrajinu. „Snažíme se tyto mezery zaplnit, abychom byli připravení, kdyby něco skutečně nastalo. Trénujeme tak, abychom měli větší šanci na přežití, byli na bojišti prospěšní a mohli uštědřit protivníkovi alespoň nějaké škody,“ říká odhodlaně.
Kolegové na útvaru ho často lákali, aby se do armády zapojil naplno a stal se vojákem z povolání. Jemu se ale líbí, jak jsou obě jeho hlavní činnosti různorodé. „Akademickou práci miluju a nechtěl bych se ji vzdát. Takhle je to pro mě ideálně nastavené,“ uzavírá s úsměvem Kleiner.
„Je skvělé, že mezi sebou máme někoho, kdo obětuje část svého času službě
Otto Eibl, vedoucí katedry politologie
zemi, ve které žije.“
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, napište prosím editorovi Atria na mail: 535765@mail.muni.cz. Děkujeme.
Jan Kleiner je absolventem Bezpečnostních a strategických studií na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. V roce 2024 úspěšně dokončil doktorské studium. Na fakultě zůstal a působí na ní jako odborný asistent katedry politologie. Je také součástí Mezinárodního politologického ústavu.
Ve své práci se věnuje bezpečnosti, kyberbezpečnosti nebo výzkumu konfliktů. Se studenty se v tomto semestru potkává například v kurzech Válečné hry, Výzkum konfliktu nebo Koncepce a metody výzkumu v bezpečnostních a strategických studiích. Je také katederním koordinátorem pobytů v zahraničí, studenti s ním tak konzultují například výběr předmětů při studiu v cizině.
Volnočasové aktivity má spojené buď s akademickou prací, nebo s armádou. Už mnoho let je důstojníkem aktivní zálohy ozbrojených sil České republiky, hodností je poručík a plní funkci velitele čety. Když má čas, rád střílí nebo sportuje – chce se udržovat v kondici kvůli vojenským cvičením, kterých se pravidelně účastní.
Aktivní záloha je součást zálohy ozbrojených sil České republiky v době míru a tvoří ji vojáci zařazení do aktivní zálohy na základě dobrovolného převzetí výkonu branné povinnosti. Je to jediná použitelná síla v míru před vyhlášením stavu ohrožení státu a válečného stavu. V době míru mohou být vojáci v aktivní záloze nasazení k záchranným pracím, k plnění úkolů Policie České republiky, ke střežení objektů důležitých pro obranu státu, anebo do operací na území republiky nebo v zahraničí. Voják v aktivní záloze se pro tyto účely připravuje formou vojenských cvičení.
Předpokladem pro zařazení do aktivní zálohy je potřeba ozbrojených sil a splnění podmínek, kterými jsou občanství České republiky, dosažení 18 let, zdravotní způsobilost, trestní bezúhonnost, minimálně střední vzdělání s výučním listem a podepsání dvou čestných prohlášení. V prvním uchazeč prohlašuje, že nebyl obviněný ze spáchání trestného činu a není ve zkušební době kvůli podmíněně zastavenému trestnímu stíhání, ve druhém že nepodporuje hnutí směřující k potlačování práv a svobod člověka. Následuje složení vojenské přísahy.
Fyzické testy nejsou u vojáků v aktivní záloze součástí přijímacího procesu, zástupci armády ale na webu uchazečům doporučují se podívat, jaké fyzické testy musí profesionální vojáci zvládnout při každoročním výročním přezkoušení. Povinné je absolvování kurzu základní přípravy ve Vyškově, který trvá šest týdnů.
Jan Kleiner na základě vlastní zkušenosti uvádí, že letní termíny kurzu jsou ideální pro vysokoškolské studenty. „Armáda s vysokoškoláky počítá, teď jsou velké náborové příspěvky ve výši 30 tisíc korun ročně a dá se to opravdu dobře skloubit s akademickou prací i se studentským životem. Člověk si vydělá, získá kompetence z titulu přežití na bojišti i při přebírání odpovědnosti a řešení problémů. Tyto zkušenosti jsou extrémně použitelné ve všech oblastech lidského chování,“ přibližuje svůj pohled, proč by mladí lidé měli o možnosti vstupu do záloh uvažovat.
Jedním z Kleinerových kolegů v aktivní záloze je Roman Štěpánek. „V osádce tanku se musí člověk umět spolehnout jeden na druhého, musíme si pomáhat a zároveň nést nemalý díl odpovědnosti. Honzu jsem právě takového poznal, jako parťáka, na kterého je spolehnutí. V aktivních zálohách se potkáváme jako lidé různých profesí a třeba i světonázorů. Když je večer po výcviku trochu času, jako politolog si moc rád najdu chvíli na trochu odborných diskusí. Honza se v tomto zahanbit rozhodně nenechá,“ popisuje svého parťáka v záloze Štěpánek.
Zatím Kleiner trénoval pouze v Česku, blíží se však jeho první zahraniční zkušenost. „Pojedeme v kurzu na tanky Leopard do Rakouska na trenažéry. Už jsem ale zažil, že k nám přijeli důstojníci ze Severoatlantické aliance. Setkávali jsme se ve skupině, která sdružuje mladé důstojníky v záloze po celé alianci a společný workshop byl právě tady v Brně,“ vypráví s tím, že se jednalo o zajímavou zkušenost. Na velkém cvičení s jednotkami NATO byl i loni na Doupově.
Vedoucí katedry politologie Otto Eibl je rád, že Kleinera na katedře mají. „Honzovo angažmá v aktivních zálohách běh semestru ani života na katedře nenarušuje – cvičení jsou plánovaná dlouho dopředu a pokud je náhodou třeba řešit něco urgentního, Honza se ozývá pomalu i z tankové věže,” usmívá se Eibl. Podle něj si Kleiner umí svůj čas plánovat a využít s chirurgickou precizností. „To ho mimo jiné charakterizuje i ve vztahu k výuce – je přesný, precizní a obětavý. Zároveň je celkem přísný, jak na sebe, tak na ostatní. Vždycky ale platí, že je možné se na něj spolehnout, a s jistotou bude hrát fér,” dodává Eibl.
Jakubu Zavřelovi vedl Kleiner diplomovou práci, nyní spolupracují při výuce kurzu Válečné hry. „Honza je skutečný srdcař a pro jakoukoli činnost, práci nebo aktivitu se rozhodne, dává jí neskutečně moc. Zatímco ostatní členové aktivních záloh jsou rádi za každé malé povýšení a jejich běžná hodnost je něco mezi svobodníkem a rotným, Honza mi nedávno s nadějí povídal o tom, že se plánuje stát majorem. Což je hodnost v zálohách dost netypicky vysoká a pro neznalé devět úrovní nad zmíněným rotným,“ říká Zavřel.
Zároveň se domnívá, že je Kleiner svým nadšeným přístupem schopný odrazovat studenty od vlastních předmětů. „Honza od první minuty svých předmětů zkouší, co studenti snesou, i když říká, že se je nesnaží vyděsit. Z vlastní poměrně nedávné studentské zkušenosti si dovedu představit, že tak to funguje, když na vás někdo každou přednášku střílí pojmy jako imputace, t-testy nebo chí-kvadrát analýza. Je to ale škoda, protože z osobní zkušenosti můžu potvrdit, že zrovna Honzovy předměty dávají dost i do života po studiu,“ míní Zavřel. Studentům vzkazuje, aby sebrali odvahu a dali Kleinerovým předmětům šanci. „Brzy zjistí, že Honza je sice horlivý metodolog, ale také mimořádně milý a nápomocný člověk, který se snaží postarat o každého svého studenta, co to jde.“
Zahrada jako terapie i každodenní výzva. Jiří Navrátil se ke své dětské zkušenosti vrací s novým nadšením a na vlastní zahradě objevuje nejen radost z pěstování, ale i hlubší pohled na společenskou spotřebu a soběstačnost.
Co začalo jako dětská zvídavost, přerostlo v celoživotní koníček. Vyučující z katedry mediálních studií a žurnalistiky v mládí cestoval stopem a spával pod širým nebem, dnes poznává místa důkladně a systematicky.
