Student FSS na cestě po Japonsku: ujetý šinkansen, spánek vestoje a souboj s posvátnými jeleny

Dosedám na letišti v Tokiu a najednou mi dochází: „Opravdu jsem tady.“ Já, který se bál i běžných letů po Evropě, jsem právě zvládl takto dlouhý a náročný let. Dobrodružství může začít.

Co dělat, když vám před nosem ujede šinkansen? 

Japonské vlaky jezdí na vteřinu přesně. Je to fakt známý z každého průvodce. Co ale dělat, když se tahle dokonalost střetne s nedokonalou realitou dvou turistů se čtyřmi kufry? Při našem putování jsme několikrát stihli vlak doslova o minuty. Někdy nás před katastrofou zachránilo jen to, že jsme místo MHD na poslední chvíli skočili do taxíku. Všechno nám to s odřenýma ušima vycházelo... až do osudného dne v Kóbe.

Na nástupiště jsme doběhli pár vteřin před plánovaným odjezdem. Dveře se zrovna zavíraly a výpravčí nám jen nekompromisně signalizoval, ať se nepokoušíme nastoupit. V tu chvíli nás ovládla panika. V hlavě mi běžela jediná myšlenka: „Co teď?“ V ruce jsme svírali lístky za několik tisíc korun, které – jak jsme si v tu chvíli byli naprosto jistí – právě nenávratně propadly. 

Nechal jsem přítelkyni hlídat naše kufry a vydal se řešit vše s personálem. Měli jsme obrovské štěstí, narazil jsem totiž na mladou ženu, která mluvila anglicky, což v Japonsku rozhodně není běžný standard. Když jsem jí roztřeseně vysvětlil naši situaci, čekal jsem složitou byrokracii, pokuty nebo nutnost kupovat nové jízdenky. Místo toho se jen usmála a v klidu pronesla, ať prostě nasedneme do dalšího vlaku, najdeme průvodčí a ta nás bez problémů usadí. 

Další spoj do Tokia jel za neuvěřitelných osm minut. Tento obrovský kontrast – na jedné straně velmi striktní dodržování jízdních řádů, na které si nelze stěžovat, a na straně druhé nesmírně flexibilní a lidský přístup v krizové situaci – mě naprosto překvapil. Cestu do Tokia jsem si nakonec užil v úplném klidu, ale tento infarktový moment na nástupišti mi ukázal Japonsko v mnohem přívětivějším světle, než jaké slibují mýty o chladné asijské efektivitě.

Dva světy v jednom dni aneb únik z neonového Tokia

Když jsme oním náhradním šinkansenem konečně dorazili do Tokia, úleva z hladkého přesunu okamžitě narazila na jiný, mnohem intenzivnější pocit, a to kompletní přehlcení smyslů. Tokio není jen město, je to pulzující organismus. Když se prodírám davem na křižovatce Šibuja, obklopený záplavou betonu, obřími blikajícími obrazovkami a zvuky z heren, mám pocit, že mě to tempo prostě musí semlít. 

O to větší vizuální a mentální šok přišel, když jsme se z téhle nekonečné metropole přesunuli do oblasti Hakone. Stačila relativně krátká cesta vlakem a ocitli jsme se v úplně jiném vesmíru. Přechod z jednoho z nejrušnějších míst planety do horské krajiny, kde se čas řídí šuměním lesů a poklidnou hladinou jezera Aši, byl až surreální. Davy sice zůstaly, ale ruch zmizel. Místo neonů nás obklopila mlha, tradiční architektura a přírodní horké prameny, ze kterých stoupala pára do chladného horského vzduchu. 

Jak přežít v zemi vycházejícího slunce, když vůbec nejím ryby? 

První velká kulinářská zkouška přišla právě v Hakone. Bydleli jsme v tradičním hotelu, ke kterému neodmyslitelně patří i autentická japonská snídaně. Ráno nás přišla vzbudit starší paní domácí a rovnou nám v další místnosti naservírovala snídani, která vypadala spíše jako umělecké dílo. Stůl úplně zmizel pod desítkami malých, precizně naaranžovaných mističek. Háček byl v tom, že jejich obsah tvořily převážně ryby a všemožné mořské plody. Bohužel já ani přítelkyně ryby či jiné mořské plody nejíme. Nastala tedy otázka, co teď. Bylo nám líto vše vyhodit, proto jsme se přemohli a v sedm ráno jsme snědli takové věci, které bychom v Česku ani nezkusili. Ani tato zkušenost nám však neotevřela svět darů moře. Pro nás to tak byl zážitek spíše estetický než gastronomický.

Zatímco spousta turistů jezdí do Japonska především za sushi a jinými mořskými specialitami, já měl úplně jiný cíl. Najít to nejlepší hovězí wagyu. Ukázalo se ale, že to může být docela slušná horská dráha. Třeba v rušné Ósace jsem se nechal zlákat pouličním stánkem na wagyu na špejli. Byla to ukázková turistická past a zklamání, které nakonec spravila až noční záchrana v podobě kouřící misky poctivého ramenu v jednu ráno – což je mimochodem zážitek, který by měl v Japonsku povinně absolvovat každý. 

Všechna tato drobná klopýtnutí ale bohatě vynahradilo yakiniku. Jde o styl stolování, kdy si člověk objedná různé kousky masa od kuřete až po hovězí – my tedy vždy zvolili místní wagyu. Před objednáním pak obsluha zapne gril přímo u stolu a každý si všechno opéká podle libosti. Naprostým vrcholem se pak stalo legendární mramorované hovězí Kobe v té nejvyšší kvalitě A5. Doslova se rozplývalo na jazyku a s definitivní platností potvrdilo, že Japonsko je gastronomickým rájem i pro ty, kteří se rybám vyhýbají. A mimochodem, v těch nejdražších restauracích, ale ani v malém bistru, se nikdy nedává dýško. Pokus o spropitné většinou končí tím, že obsluha zmateně vyběhne na ulici v domnění, že si zákazník v podniku peníze zapomněl.

Kde jsou odpadkové koše a proč se spí v metru vestoje? 

S jídlem a pitím se ale pojí hned několik tvrdých kulturních rozdílů. Na jedné straně stojí absolutní pohodlí v podobě všudypřítomných prodejních automatů. Nacházíme je doslova kdekoliv – v nejzapadlejších uličkách Tokia, u starobylých chrámů, a dokonce i uprostřed lesa při výšlapu na horu. Fascinující je, že stejný stroj dokáže vydat ledově vychlazený zelený čaj i plechovku horké kávy. Navíc vše je dostupné za přívětivé ceny, cena za půllitr vody začíná v přepočtu na třinácti korunách.

Na straně druhé tu ale platí přísná etiketa. Jakmile ji někdo nedodržuje, lidé na něj zírají. Člověk by neměl vůbec jíst či pít za pochodu. Vše se má zkonzumovat hned u automatu, stánku, případně v klidu stranou. Možná i proto na ulicích prakticky neexistují odpadkové koše. Prázdnou plechovku nebo obal si zkrátka každý musí strčit do batohu a nosit odpad s sebou klidně půl dne. Přesto je všude, ale opravdu všude, naprostá a místy až nepochopitelná čistota. Nedostatek košů si navíc Japonsko stonásobně vynahrazuje na veřejných toaletách. Jsou na každém rohu, vždy září čistotou, jsou nabité technologiemi, a hlavně vždy zdarma. 

Tento smysl pro ohleduplnost prostupuje celou společností a pro Evropana představuje jeden kulturní šok za druhým. Na veřejnosti se například zásadně nesmrká. A kuřáci můžou zapomenout na to, že by si zapálili cigaretu za chůze nebo někde na lavičce. Kouřit se smí pouze ve speciálně vyhrazených, často prosklených kójích. 

Svázání pravidly a extrémní životní tempo si ale vybírá svou daň. Nejlépe je to vidět v metru, kde se spánek stal doslova národním sportem. Japonci dokážou usnout naprosto kdekoli a v jakékoliv poloze – vidět někoho tvrdě spát vestoje uprostřed přecpaného vagonu není nic výjimečného. Zábavné je, že po pár dnech neustálých přesunů po ostrovech jsme se na tento praktický zvyk s přítelkyní docela rádi a rychle adaptovali. 

Posvátní jeleni z Nary rychle ukázali, kdo je tu pánem

A když už mluvíme o zvycích, jeden z nejsilnějších zážitků nás čekal v Naře. Mimochodem, jde o historicky první hlavní město Japonska. Fotky z tohoto místa vypadají na sociálních sítích vždy stejně – idylická procházka parkem, kde pózují ušlechtilí a klidní jeleni. Realita je ale mnohem akčnější. Ve vteřině, kdy jsem si u stánku koupil velký pytel s pamlsky, se z posvátných zvířat stala nekompromisní stvoření žadonící o sušenky. Jakmile je jeleni jen ucítili, šli po nás. 

Jeden z jelenů mi pytel roztrhl tak nešikovně, že se po zemi v mžiku rozletělo snad padesát sušenek, což v našem bezprostředním okolí vyvolalo velké pozdvižení. Než jsem se stihl vzpamatovat, měl jsem jednoho jelena předními kopyty na hrudi a další mě začali celkem důrazně popohánět svými rohy, abych v distribuci jídla pokračoval rychleji. Vysněné estetické fotky ale nakonec vznikly.

Japonsko mě naučilo jednu zásadní věc: nic tu není přesně takové, jaké člověk čeká. Vlaky sice jezdí na vteřinu přesně, ale když někomu rovnou před nosem ujedou, ukáže se lidská tvář místních. Koš na ulici sice není k nalezení, ale spát vestoje v metru je úplně normální. A i přes nechuť k rybám není problém se tu přejíst k naprosté spokojenosti. Stačí jen zahodit předsudky, respektovat místní pravidla, a hlavně včas schovat před jeleny pytlík se sušenkami.