Týden, který mi změnil život. Studentka žurnalistiky odjela psát evropské příběhy do Bruselu

Sedám si na židli v obrovském oválném jednacím sále Evropského parlamentu plném stovek lidí a zaposlouchávám se do projevu viceprezidentky jednoho z výborů Katy Tüttő. Zrovna zahajuje akci podporující rozvoj regionů a měst. Vnímám atmosféru místa, kde se rozhoduje o Evropě, a pořád mi nedochází, že jsem skutečně tady. 

Jak se (ne)plánují velká rozhodnutí 

Začalo to všechno, jak jinak, než... náhodou. Zní to jako velké klišé, ale jinak to říct nemůžu. V červnu informovaly na svém instagramu Novinářky bez přetvářky o příležitosti přihlásit se do programu Youth4Regions a strávit tak týden v Bruselu. Přečetla jsem si o projektu přesně nula informací a rozhodla se přihlásit. Vlastně jsem jen věděla, že je to „nějaká šance” a že by mohla být zajímavá. Automaticky jsem předpokládala, že se tam nedostanu, ale nechtěla jsem litovat toho, že jsem to nezkusila. Vůbec mi v ten moment nedocházelo, jak mi tohle rozhodnutí za pár měsíců ovlivní život. 

Napsala jsem motivační dopis, upravila životopis a přidala svoje portfolium, které se skládá převážně z článků pro Atrium. Praktickou ukázkou měl být článek, video nebo fotoreport z libovolného projektu financovaného Evropskou unií. Z široké nabídky témat jsem si vybrala projekt, který se snaží propojit českou a bavorskou část Šumavy prostřednictvím dřevařství. Popsala jsem, jak se díky tomu rozvíjí šetrná turistika, která může oživit i méně známá místa, třeba Muzeum dřevařství v Dlouhé Vsi. Klikla jsem na „odeslat”, a pak na to celé zapomněla. 

Kam jsem se to dostala?   

To všechno se stalo před začátkem léta. Když jsem pak jednoho sprnového dne otevřela e-mailovou schránku, byla tam zpráva z Bruselu. „Jo, tam jsem se vlastně hlásila. Asi píšou, že to nevyšlo,” problesklo mi hlavou. O chvíli později jsem ale přečetla slovo „Congratulations”. Začala jsem z toho šoku křičet. „Co se stalo?” ptala se vyděšeně moje mamka. Musela jsem se několikrát zhluboka nadechnout a vydechnout, než jsem jí konečně oznámila, že v říjnu letím do Bruselu. 

Až tehdy jsem se začala konečně zajímat o to, kam jsem se vlastně dostala. Youth4Regions je program Evropské komise určený studujícím žurnalistiky a začínajícím novinářům a novinářkám. Každý rok na podzim nabízí vybraným účastníkům týdenní pobyt v Bruselu s workshopy, mentoringem a přístupem do institucí Evropské unie při Evropském týdnu regionů a měst. Cílem programu je inspirovat novou generaci novinářů k tomu, aby dokázala evropská témata přibližovat veřejnosti srozumitelně a atraktivně. 

Znělo to všechno nóbl, ale já jsem si realitu stejně moc nepřipouštěla. Nepřipustila jsem si ji až do soboty 11. října, kdy jsem se ocitla přede dveřmi pětihvězdičkového hotelu v centru Bruselu. „Co tady sakra dělám?” ptala jsem se sama sebe. 

Z pěti set přihlášených do čtyřicítky vyvolených 

Přiznávám, že letět po dlouhé době jinou než nízkonákladovou aerolinkou byla příjemná změna, stejně jako mít vlastní pokoj v luxusním hotelu. Dostali jsme jízdenky na městskou dopravu, kapesné i nové batohy. Všechno to působilo jako milý bonus k programu, který nás čekal. 

Po uvítacím obědě si vzala úvodní slovo vedoucí komunikačního oddělení Generálního ředitelství Evropské komise pro regionální a městskou politiku Klavdiji Cernilogar Dwyer a prozradila nám, že se do letošního devátého ročníku Youth4Regions přihlásilo přes pět set zájemců. Nakonec nás vybrali čtyřicet, spolu se čtyřmi absolventkami minulého ročníku. Ty se tentokrát vrátily jako editorky našich článků o workshopech a besedách, které jsme měli za úkol při pobytu napsat. 

Přijeli mladí lidé ze skoro všech evropských zemí, ale třeba taky z Gruzie nebo Arménie. Z Česka poslalo přihlášku patnáct lidí, nakonec jsem tu ale byla jediná. A znovu jsem si musela položit tu stejnou otázku: „Co tady sakra dělám?”

„What’s your name and where are you from?” 

Zbytek dne se nesl v seznamovacím duchu. Bavili jsme se o našich projektech, dozvěděli se podrobnosti programu a taky jsme si vyslechli přednášku o evropské soudržnosti. K večeru jsme se všichni sebrali a vyrazili na procházku a večeři. V Bruselu jsem nebyla poprvé, takže jsem se spíš než na focení architektury soustředila na to, abych si zapamatovala co nejvíc jmen. Klasicky jsem se zeptala jednoho člověka klidně i třikrát, než jsem v tom měla pořádek. Měla jsem ze všech lidí kolem sebe moc dobrý pocit a věřila jsem, že budeme dobrá parta, což se mi celý týden opakovaně potvrzovalo. Každý z účastníků měl zajímavé osobní i novinářské příběhy a já takzvaně networkovala o sto šest. 

Po zbytek víkendu jsme absolvovali sérii přednášek a workshopů s významnými novináři. Christoph Schwaiger z Malty mluvil o využití umělé inteligence v médiích a uspořádal i malou soutěž, kterou jsem vyhrála. Odměnou byla tematická knížka. Francouzský publicista Max Gomes nás zasvětil do role podcastů v současné žurnalistice, zatímco ukrajinská redaktorka Anna Romandash na příkladu rychlé módy ukazovala, jak uchopit mezinárodní témata. Gruzínský žurnalista Luka Ambalia představil nástroje kritického myšlení při odhalování dezinformací a bulharská reportérka Vicky Hristová v závěrečné přednášce s názvem Nic o nás bez nás mluvila o tom, jak bez předsudků psát o lidech s postižením. 

Všechny tyhle lidi spojovalo jedno: sami kdysi program absolvovali a shodli se, že právě tahle zkušenost nastartovala jejich kariéru. 

V srdci evropského dění 

To hlavní nás ale čekalo v pondělí. Ještě před příjezdem jsme na e-mail obdrželi QR kódy, díky kterým jsme se dostali do sídla Evropské komise. Vyslechli jsme si tam tiskovou konferenci, poobědvali obložené bagety a pak se přesunuli do budovy Evropského výboru pro regiony.   

Přes spletitou síť chodeb a pomocí několika výtahů jsme došli do Evropského parlamentu. „Tohle je snad město v baráku,” komentovala jsem tiše své okouzlení rozlehlým interiérem a množstvím lidí. Usadila jsem se v ikonickém kruhovém sále Hemicycle of the European Parliament a se vzrušením poslouchala projev Katy Tüttő. Právě oficiálně zahajovala Evropský týden pro regiony a města. Dala jsem si do uší sluchátka, do kterých mluvili překladatelé a překladatelky. Možnost češtiny jsem ocenila. 

Ten den nás čekala večeře o tříchodovém menu v belgické restauraci. Organizátoři rozdělili stoly podle vlajek, každý z nás se posadil k tomu svému a seznamoval se s pozvanými novináři a novinářkami. U českého stolu se mnou seděla Lenka Mikešová, zaměstnankyně komunikační agentury Remmark. Předávaly jsme si životní zkušenosti a dospěly i k milému zjištění, že jsem se před dvěma lety účastnila tiskovky o antibiotické rezistenci, kterou Mikešová organizovala. 

Severní a jižní výtah 

V úterý jsem konečně znala skoro všechna jména spoluúčastníků. Přiznávám, že nejjednodušší pro mě bylo mluvit s jedinou slovenskou účastnicí Ivanou Šaffovou. Ten den jsme se měli zúčastnit přednášek v budově Square a nám dvěma trvalo pěkně dlouho, než jsme se tam dokázaly zorientovat. Na pobíhání mezi severním a jižním výtahem budeme ještě dlouho se smíchem vzpomínat.  

Carlos Martins Ferreira z Generálního ředitelství pro publikace Evropské komise vysvětloval, jak se orientovat v evropských datech a proč by novináři měli umět číst mezi čísly. Odpoledne vysvětlovali zástupci z platforem Kohesio a Eurostat, jak shromažďují informace o evropských projektech napříč regiony. V neposlední řadě jsem absolvovala i workshop na téma dostupného bydlení. Byl o tom, jak může Evropská unie politikou soudržnosti pomáhat řešit nedostatek cenově přijatelných bytů v regionech. 

Jako injekce se silnou dávkou inspirace 

Večer patřil slavnostnímu udílení cen Megalizzi–Niedzielski Prize for aspiring journalists, které nesou jména dvou mladých novinářů, již tragicky zemřeli při teroristickém útoku ve Štrasburku. Jejich odkaz dnes připomíná ocenění podporující mladé novináře a novinářky píšící o evropských tématech. 

Letos si cenu v kategorii Lens Award odnesla Italka Elisa Ortuso za video o římském projektu, který pomáhá ukrajinským rodinám s dětmi bojujícími s rakovinou. Pen Award získala Hildegard Leloué z Francie za pokrytí evropských témat a Frame Award si vyzvedla další Francouzka Sarah Costes za fotografii zachycující projekt ochrany čápů v tureckém Diyarbakiru.  

Celý večer měl výjimečnou atmosféru. Pozorovala jsem své kolegy, kteří v začátcích kariéry získali ocenění nebo byli na cenu nominovaní, a neskrývala jsem dojetí. Bylo to, jako kdyby do mě někdo píchnul injekci se silnou dávkou inspirace. 

Český úspěch mezi evropskými projekty 

Ve středu jsme navštívili redakce Euronews a Euractivu, kde nás zaměstnanci provedli newsroomy a otevřeně odpovídali na naše otázky. 

Večer jsem se zúčastnila udílení cen Regiostars Awards 2025, které každý rok oceňuje nejzajímavější projekty financované z fondů Evropské unie. V kategorii Sociální a inkluzivní Evropa zvítězil český projekt Včasná podpora pro rodiny v ohrožení, který propojuje zdravotní a sociální služby a pomáhá ženám po porodu digitálním screeningem a osobní péčí. 

Diplomy, čokoláda a hranolky na rozloučenou 

Čtvrtek byl oficiálně posledním dnem programu. Ráno jsme navštívili další redakci, tentokrát European Newsroom. Poté jsme zamířili do budovy Evropské komise, kde nás přivítal zástupce hlavního mluvčího Evropské komise Olof Gill. Diskutovali jsme například o Karoline Leavittové, tiskové mluvčí Donalda Trumpa. Na závěr jsme obdrželi diplomy o absolvování programu a společně poobědvali. A pak jsme dostali volno. Pro mě to znamenalo jediné: velký nákup čokolády. 

K večeru jsme se sešli znovu a společně zamířili do vyhlášeného podniku Maison Antoine na bruselské hranolky. O jejich oblíbenosti svědčila i dlouhá fronta před stánkem. Koordinátor programu Florin Rugina nám s úsměvem prozradil, že si tu hranolky kdysi kupovala i Angela Merkelová. 

Co mi Brusel opravdu dal 

Nejtěžší část? Loučení. Říkat sbohem lidem, kteří byli ještě před pár dny cizinci, nebylo kupodivu vůbec snadné. Napříč týdnem se z nás stala jedna velká rodina. Spojovaly nás stejné zájmy, stejná zvídavost a stejná energie. Nezbývalo nám, než říct: „See you again.“ 

Při letu zpět do Prahy jsem se marně snažila zpracovat všechno, co se v Bruselu odehrálo. Upřímně? Urovnávám si to v sobě doteď. Do programu jsem se přihlásila náhodou, ale nečekaně mi přinesl jedny z nejlepších a nejzajímavějších dní v mém životě. 

Cesta do Bruselu mi přinesla spoustu zážitků. Video: Karolína Benediktová

Z Belgie jsem si neodvezla jen diplom, nové známé a spoustu zážitků, ale i hlubší poznání Evropské unie. Uvědomila jsem si, jak důležité je, aby novináři dokázali evropská témata přibližovat srozumitelně a jednoduše. Pochopila jsem, že klíčem jsou lidské příběhy – právě ty, kterých se bruselská rozhodnutí opravdu dotýkají. 

I proto bych si přála, aby se o projektu Youth4Regions dozvědělo víc mladých lidí. Nabízí totiž mnohem víc, než jen cestu do Bruselu. Dává možnost vidět Evropskou unii přímo z centra dění, setkat se s inspirativními lidmi a zjistit, že i malé rozhodnutí může otevřít velké dveře. A všechno to začalo tak nevinně – kliknutím na „odeslat”. 

Díky, Atrium 

Když se zpětně zamýšlím nad tím, proč mě do projektu vybrali, myslím, že svou roli sehrála i moje dlouhodobá práce pro fakultní časopis. Právě sem jsem už dřív napsala dva tematické články. V jednom jsem informovala o  Multimediálním dni, jehož tématem bylo dvacet let českého členství v Evropské unii. V tom druhém jsem představovala kurz vysvětlující propojení měst, krajů a evropských institucí. Tenkrát jsem netušila, že psaní těchto textů mě jednou může přivést až do Bruselu. Bylo mi ctí reprezentovat fakultu sociálních studií na takové akci. V tu chvíli jsem byla na sebe i na celý tým Atria náležitě pyšná. 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, napište prosím editorce Atria na mail: 520085@mail.muni.cz. Děkujeme.