Urvat si kousek světa pro sebe. Cestovatelská vášeň historika Pavla Večeři

Pavel Večeřa vyučuje na katedře mediálních studií a žurnalistiky. Kdykoliv však může, vyráží do světa s fotoaparátem. Cestování mu umožňuje poznávat cizí země, rozličné kultury a památky a doplnit tak vědomosti nabyté četbou o vlastní prožitek. „Cestování je součástí mé touhy poznávat věci. Když někam jedete, velice rychle to místo pochopíte. Je lepší jednou vidět než stokrát číst,“ míní.

Počátky celoživotní vášně 

Potřebu cestovat a objevovat pociťoval Večeřa už od raného věku. „Pamatuju si, že jsem jako malý jezdíval na prázdniny k babičce a dědovi do Olomouce a chtěl jsem prozkoumat všechny vesnice okolo. Nebyly vlastně ničím zajímavé, ale já jsem je moc chtěl vidět. Naléhal jsem na dědu, aby mě vzal na silnici, která spojuje Křelov s Břuchotínem. Podle něj tam nic nebylo, ale mě ta představa dráždila a musel jsem to vidět,“ vzpomíná s úsměvem. 

Na svoji první velkou cestu se vydal v šestnácti letech, kdy jel na dva dny objevovat krásy Budapešti. Neměl téměř žádné peníze ani pořádný cestovatelský batoh a přespával na nádraží. Svojí mamince tenkrát nechal doma lístek, na kterém stálo: „Odjel jsem do Budapešti (MLR)“. Zkratka MLR se tehdy používala pro oficiální název Maďarská lidová republika. Na další, tentokrát už delší výlet, se vydal ještě za komunistického režimu v září 1989, a to do Bulharska, kde měl od kamaráda zajištěné ubytování. „Domů jsem se vracel přes Bukurešť, protože jsem chtěl vidět i Rumunsko. Tam to pro mě bylo něco nepředstavitelně zajímavého, protože bylo velice zničené po Ceaușescově vládě,“ líčí Večeřa.  

Později začal cestovat s kamarády Jaromírem a Markem, které potkal při studiu na filozofické fakultě. Jakožto studenti neměli moc peněz, což je ovšem od cestování neodradilo. Namísto drahého ubytování přespávali většinou venku, v parcích, v křoví či ve škarpách. „Na první cestu, kterou jsme s Járou podnikli v roce 1990, jsme nemohli vyměnit víc než dva tisíce korun československých. Tehdy to odpovídalo 110 západoněmeckým markám. Museli jsme s nimi vyjít na tři týdny v Turecku. Naštěstí tam dovolovali spát na střechách, což pro nás bylo nejlevnější variantou,“ popisuje Večeřa.  

Jelikož neměl Večeřa auto a letenky byly příliš drahé, jezdil s kamarády většinou autobusem nebo stopem. Dokonce si jednou v noci stopli kamion, kde leželi na zboží v nákladním prostoru. Aby ušetřili, nekupovali si ani jídlo, místo toho si vařili na lihovém vařiči v parku. „Na cestách jsem měl vždy málo jídla. V Portugalsku jsme byli na pět dní a když jsme končili, neměli jsme skoro žádné peníze. Každý den jsme jedli jen bagetu, kterou jsem už nemohl ani vidět. Na druhou stranu, na alkohol jsme měli vždycky. Nedivím se lidem bez domova, protože bez pití se taková situace nedá vydržet,“ vysvětluje.  

I psané slovo má svůj význam

Kromě tisíců fotek si Večeřa vozí z každé cesty také deník, v němž si celý pobyt do detailu zaznamenává. S písemnou dokumentací začal už v roce 1990, kdy si zapisoval postřehy do papírových deníků. Nyní už k tomu využívá počítač. Ročně jezdí v průměru na tři cesty a deníků má už asi padesát. „Dovolená je pro mě náročná. Vstanu v šest hodin, dvě hodiny píšu deník, pak jedu objevovat památky, večer se vrátím kolem deváté a píšu další dvě a půl hodiny. Za jeden den jsem schopný popsat deset normostran, takže když o půlnoci končím, jsem opravdu vyčerpaný. Následuje šest hodin spánku a jedu znovu,“ popisuje své úsilí Večeřa. Deníky si však nechává pro sebe, o jejich vydání neuvažuje. Píše je, aby si uchoval vzpomínky. Do roku 2012, kdy začal aktivně fotit, má své cesty zachycené především v písemné podobě.

Na denících je podle Večeři nejcennější, že jsou autentické. „Když si dnes přečtu některé z mých prvních deníků, určitě si řeknu, že jsem byl naivní, nebo se zastydím za svoji hloupost či nízkost. Ale je to odraz člověka. Když si přečtu zápisky z putování Slezskem podél československo-polské hranice v roce 1991, mají své kouzlo, byť byly mnohem stručnější než ty, které píšu dnes,“ říká. Od devadesátých let se situace Pavla Večeři značně změnila. S rostoucím věkem i příjmem má možnost cestovat pohodlněji a systematičtěji poznávat navštívená místa, což v jeho studentských letech nešlo. Zlepšilo se také postavení Česka v evropském prostředí, a tak je možné cestovat svobodně a poměrně levně.  

Také informovanost je podle Večeři lepší. Řadu let čerpal informace o světě z encyklopedií a naučného slovníku. Od dětství měl rád také cestopisy a snil o tom, že procestuje tropickou Afriku. „Dříve jsem projel velký kus země a nevěděl jsem o ní zdaleka tolik, protože nebyly průvodce. Tehdy nám mnoho věcí uniklo prostě proto, že jsme o nich nevěděli, přestože jsme byli vedle nich. Dnes, když někam cestuju, dám si záležet, abych toho viděl hodně,“ říká.

Postupem času se historik začal věnovat bodovému cestování, tedy navracení se několik let po sobě na stejné místo kvůli jeho důkladnému poznání. Kvůli péči o svoji maminku je omezený na cestování v rozmezí maximálně deseti dnů, což ho vede k tomu, aby se na navštívená místa vracel. Poslední čtyři roky tak trávil volno v Benátkách, které chtěl důkladně prozkoumat. „Když jsem byl v Benátkách poprvé, říkal jsem si, že za týden zvládnu projít celé město. Viděl jsem hlavní pamětihodnosti jako baziliku svatého Marka nebo Dóžecí palác, ale věděl jsem, že je tam šedesát kostelů, ve kterých visí obrazy Tiziana, Tintoretta či Tiepola. Věděl jsem, že se musím vrátit,” říká Večeřa. Postupně systematicky prošel jednotlivé čtvrti a přilehlé ostrovy, což mu nakonec vyšlo na čtyři roky.

„Co si nevyfotím, to časem zapomenu” 

Na rozdíl od cestování si musel Večeřa ke svému druhému koníčku – fotografování – najít cestu. „Dlouho jsem nefotil vůbec nic, anebo jen málo. Do poloviny 90. let byl pro člověka, který moc nevydělával, k dispozici jen černobílý film,“ přibližuje historik. Když jezdil na cesty s kamarády, focení jej nezajímalo. Často jen přispíval na koupi filmu, a pak si nechal fotky od kamarádů vyvolat. To se však změnilo s nástupem digitálních fotoaparátů. Fotografování se stalo finančně dostupnějším a Večeřu zanedlouho velice nadchlo. Od té doby se stal fotoaparát nedílnou součástí jeho cestovatelské výbavy. 

Zpočátku fotil opatrně. Například z výletu do Černé hory přivezl pouze sedm set fotografií, což je ve srovnání s jeho současným průměrem velice málo. Dnes z jedné dovolené Večeřa vozí asi pět až šest tisíc fotek, které pak doma třídí a ukládá do souborů. 

Fotografování má pro Večeřu především praktický význam. Jeho zálibou není hledání vhodné perspektivy či světla a vytvoření dokonalé fotky. Ve fotoaparátu vidí spíš prostředek pro zaznamenání a opětovné zkoumání zachycených objektů. Pomáhá mu vracet se v čase a znovu a znovu se procházet navštívenými místy. Na fotografiích se mu líbí, že si je může přiblížit, zvětšit a zaměřit se na detaily, kterých by si jinak ani nevšiml. „Například se mi stává, že stojím v kostele a dívám se na fresku. Jsem ospalý, mám hlad nebo potřebuju na toaletu, pořádně na to nevidím. Ale když si ten výtvor vyfotím, udělám si deset snímků z různých pohledů, mám později možnost si vše dobře prohlédnout,“ popisuje.

Kdysi zastával Večeřa názor, že vzpomínky musí zůstat hlavně v duši a v srdci, a proto mu na fotografiích moc nezáleželo. Nyní u něj ale převládá myšlenka, že co si nezdokumentuje, to si nezapamatuje. „Pro Evropany je typická posedlost vše zaznamenat, zdokumentovat, zmocnit se a dobýt. Když fotím, všechny ty obrazy, paláce a zámky si zachycuju a zmocňuju se jich. Je v tom ta negativní touha po vlastnictví, touha urvat si kousek světa pro sebe,“ vysvětluje Večeřa.

Při zaznamenávání svých cest má vlastní zaužívaný systém. Když někam cestuje, rozlišuje fotografie ilustrační, které zachycují podobu města či země, a fotografie konkrétních památek. Jednotlivé kostely, hrady, zámky či kláštery fotí systematicky, aby zaznamenal celý prostor. „Fotografie na sebe navazují a vytváří mozaiku, abych si mohl v hlavě znovu uspořádat navštívený objekt. Mohl bych si samozřejmě stáhnout fotky z internetu. Takové jsou ale profesionálně nasvícené a zaostřené, a to není ono, nezachycuje to můj prožitek,“ objasňuje svůj postup.

Jakmile se vrátí z cesty, nastává Večeřovi spousta práce. Fotky je třeba zálohovat, promazat, poskládat, popsat a roztřídit do speciálních složek. Každá památka má složku s exteriérem a interiérem, případně další složku pro související prostor jako zahradu či muzeum. Z každé cesty také Večeřa přibližně deset procent fotografií vytiskne.

Fotí, dokud ho někdo výslovně nenapomene

Focení obnáší také občasné spory. Ne vždy a všude je dovolené fotit, což však pro vášnivého fotografa a cestovatele není žádná překážka. Přestože se občas Večeřa dostane do problémů, nosí fotoaparát vždy při sobě, a dokud ho někdo výslovně nenapomene, fotí vše bez zaváhání.  

„Přiznávám, že v tomto ohledu uplatňuju určitou míru bezohlednosti. Nerespektuju, když mi někdo řekne, že nesmím fotit. Řekněte to Čechovi, který je zvyklý na ilegální práci a rebelii,“ směje se Večeřa. Neuposlechl zákazu ani na prohlídce soukromého zámku v Rakousku. „Nepřekračuju hranici soukromého. Když majitel řekne, že je to jeho dům, jeho hrad, naprosto to respektuju. Ale když už mi někdo umožní vstup, za který zaplatím, stává se objekt veřejným a já si ho můžu vyfotit,“ dodává odhodlaně. 

Na Balkán se vrací, na Západě nikdy nebyl 

Když si Večeřa vybírá místo, kam by se chtěl podívat, jde mu především o památky a zajímavou historii. Příroda pro něj nemá takový význam, ačkoliv ji má také rád. „Potřebuju vždy alespoň nějaký lidský element, například když jdu Alpami a někde stojí alespoň malá kaplička, nebo vesnička. Příroda je slepá a hloupá, nemá žádný záměr,“ míní.

Doposud navštívil historik asi pětatřicet zemí. Procestoval Balkánský poloostrov, který je jeho srdeční záležitostí a rád se tam vrací. Dál projel sever Afriky, Blízký východ, Jordánsko, Libanon, Sýrii, Kavkaz, země bývalého Sovětského svazu, střední Evropu, Pobaltí, Itálii, Španělsko a další. Původně chtěl jet do každé země pouze jednou a odškrtnout si ji ze svého seznamu. Postupně však zjišťoval, že pojem země není to samé jako stát a že státy mají více zemí, které jsou od sebe odlišné. Proto se do některých států vrací, aby poznal různé kultury a specifika jednotlivých regionů.

Na začátku si také stanovil, že nechce jet do zemí, které se od Česka výrazně odlišují kulturou. „U zemí jako jsou Indie, Čína nebo Japonsko nevěřím, že bych měl šanci proniknout do jejich kultury. Jezdím jen tam, kde je některé ze tří monoteistických náboženství. Jsme samozřejmě hodně odlišní, ale v této základní kulturní otázce jsme si podobní,“ vysvětluje svůj postoj Večeřa. Nikdy také nebyl v západoevropských zemích, kromě Německa. Nenavštívil země Beneluxu, Francii, Velkou Británii ani Skandinávii, a to převážně z finančních důvodů. 

V příštích čtyřech letech by se chtěl Pavel Večeřa podívat znovu do Pobaltí. Obává se, že by v těchto zemích mohla v budoucnu vypuknout válka, a proto by je chtěl stihnout lépe prozkoumat, dokud je to bezpečné. Plánuje proto navštívit Talin, Helsinky, Rigu a nakonec Litvu. Kromě Helsinek tato místa už navštívil v roce 1998, ale zaslouží si podle něj delší a důkladnější pobyt. 

Nedovede si představit život bez knih a cest. „Pro mě to není útěk před sebou a před svými problémy. Beru to jako skvělý způsob, jak poznávat svět. Nevěděl bych, jak Benátky vypadají. Teď to vím. Když jsem tam byl poprvé, viděl jsem šedesát věží kostelů, a nevěděl jsem, který je který. Teď už si to pamatuju a ve městě se orientuju. A to je na tom to krásné,“ uzavírá Večeřa. 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, napište prosím editorce Atria na mail: 520085@mail.muni.cz. Děkujeme.​