Podruhé na Work & Travel v Americe: Co je jinak a jaké je to se vrátit?

Loni se v resortu kousek od New Yorku sešla opravdu výborná parta lidí z celého světa. Rozuměli jsme si a zažili jsme toho spolu tolik, že by to vydalo na knihu. Všichni byli otevření, přátelští a já doufala, že tomu tak bude i letos. Zároveň mi však bylo jasné, že to nebude stejné, jelikož ne všichni se rozhodli do resortu vrátit jako já. To jsem ze začátku nesla těžce. Člověk má spoustu vzpomínek a nechce přijmout fakt, že stejně jako lidé, i to místo se mění. Začátek léta pro mě tak byl poměrně těžký. Prošla jsem si několika krizemi, nemohla jsem se naladit na stejnou notu s dalšími účastníky programu. Oporou mi tu naštěstí byl přítel a nejlepší kamarádka. Přibližně po měsíci jsem tak přijala fakt, že toho letos nezažiju tolik jako loni. Částečně to však bylo i mnou, protože od loňského léta jsem se i já sama změnila. Hodně jsem se o sobě naučila, získala spoustu zkušeností, poznala nové lidi.

Druhou velkou ranou pro mě byl přístup resortu, který se oproti mé minulé zkušenosti rapidně změnil. Všechno bylo najednou problém, všechno bylo zakázané. Najednou se nemůžeme shromažďovat na pokojích i na chodbách nebo už nesmíme vycházet večer z pokoje. Každý týden jsme čekali, kdy přijde e-mail s tím, co nám zakazují tentokrát. Kromě toho jsme ani ze začátku nedostali tolik pracovních hodin jako loni. Musím ale říct, že po nějaké době se to ustálilo a zlepšilo. I tak jsou tu mnohem striktnější pravidla, než si pamatuju. Více o našich problémech v prvních dnech si můžete poslechnout v podcastu Na dvě věci.

Typický pracovní den

Náplní mé práce zpočátku bylo hlavně udržovat vše připravené tak, aby číšníci měli dostatek skleniček, hotovou kávu, příbory, mléka v lednici nebo třeba dost ubrousků či ubrusů. Sem tam jsem s přípravami pomáhala i já. Když byla restaurace plná, museli jsme uklidit špinavé stoly a připravit je pro další strávníky.

Po pár týdnech mě však náš manažer přesunul na pozici servírky, kterých byl v tu dobu nedostatek. Této práce jsem se obávala už od loňského léta, ovšem nakonec jsem si ji zamilovala. Večerní směny jsou sice krátké, ale náročné. Můžu se vyspat a mám až do páté hodiny večerní volno, o to intenzivnější ale směna je. Práce spočívá v nošení velkých táců s talíři na rameni a servírování hostům. Nutno podotknout, že je podpíráte pouze jednou rukou, v druhé totiž máte stoličku, kterou si jednou rukou rozložíte a na ni tác položíte, když dorazíte ke stolu. Někdy mám na tácu až devět talířů, jindy jen dva. Záleží na obsazenosti restaurace. V posledních týdnech je to však náročné a každý večer nosíme a servírujeme jídlo čtyřem až pěti stovkám lidí.

Výlet do New Yorku? Raději spánek

Na směně nás je většinou šest a servírujeme předkrm, hlavní chod a dezert. Práce je náročná, ale dá se naučit rychle. Jde především o balanc a znalost rozmístění stolů. Restaurace je rozdělená na sekce a v každé z nich je asi pět stolů, je tak nutné vědět, na kterou stranu jít. V kuchyni máme mapu, protože si to opravdu nelze zapamatovat, a hlavně se to často mění v závislosti na počtu hostů. Někdy mají speciální požadavky, musíme spojit stoly dohromady a podobně. Pokud mám ranní směny, jsem většinou u bufetu, kde chystám a doplňuju jídlo. Někdy mám možnost dělat vafle, servírovat zmrzlinu nebo krájet steak, většinou však běhám a doplňuju pokrmy. Sem tam je to opravdu náročné. Většinou denně naběhám kolem osmi kilometrů.

Když mám den volna, většinou ho trávím odpočinkem. Hodně spím, sleduju filmy nebo si čtu. Ráda pozoruju západ slunce, chodím do posilovny, na pláž nebo na lodičky, které tu na resortním jezeře máme. Občas si s ostatními zajedeme do přilehlého městečka na jídlo, do kina nebo jen tak nakoupit do supermarketu. Jelikož máme blízko New York, výjimkou nejsou ani výlety. Pravdou však je, že jsem v srpnu měla vždy jeden den volna za týden, a tak bylo třeba spíše nabrat síly než někam jezdit.

O peníze se tu nebojím

Věc, která vždy všechny ohledně pobytu v Americe zajímá, jsou peníze. Často se také říká, že v USA je levněji. Fakt je, že si tu vyděláte víc. Na mé pozici se jedná o dvacet dolarů za hodinu a když si vezmete, že jídlo v restauraci tu stojí kolem patnácti až pětadvaceti dolarů, vychází to o něco lépe než v České republice. Kávu koupíte za pět dolarů, což je v přepočtu opravdu hodně, ale když si vyděláte za hodinu čtyřikrát tolik, až tolik vám to nevadí. Týdně se má výplata pohybuje okolo 650 dolarů, což je něco okolo čtrnácti tisíc korun. V loňském roce se mi podařilo za celé léto vydělat asi deset tisíc dolarů. Není tak důvod se bát, že byste si domů nic nedovezli. Zaplatila jsem program, procestovala celý západ Spojených států, vůbec jsem na peníze nemyslela, a přesto mi zbyly asi dva tisíce dolarů. Další rok v březnu vám navíc vrátí daně, které nejsou úplně malé. Já takhle dostala zpět tisíc dolarů. Letos ještě přesnou částku netuším. Strach o peníze tu však rozhodně nemám. Pokud by vás zajímalo více o tom, kolik takový program stojí, či místní ceny, můžete si poslechnout epizodu našeho podcastu.

Jste to, co jíte

Hodně lidí se mě často ptá i na to, jací jsou Američani jako lidé. Pravdou je, co se říká –⁠ neustále se smějí a ptají se vás, jak se máte. Pro nás fráze „hi, how are you” automaticky znamená otázku, jak se máme. Pro ně je to ovšem pouze pozdrav, kde nečekají na odpověď, která je vlastně vůbec nezajímá. Stejné je to s úsměvem. Jsou k vám vřelí, milí, smějí se, ne vždy je to však upřímné. Pokud se tak na vás Američan směje a ptá se vás, jak se máte, nemusí to nutně být tak, jak se zdá.

Zároveň se jedná o poměrně hodně konzumní společnost, což podporují i ceny například v obchodech s oblečením. Okusila jsem to i já sama, loni jsem si tu nakoupila nemálo kusů na české poměry levného oblečení.

Zajímavost na závěr. Místní často vypadají starší, než jsou. Lidé, kterým byste hádali v Evropě pětadvacet, mají sotva osmnáct. Naopak Mexičané vypadají o dost mladší. Pravděpodobně je to tak kvůli množství stresu a americkému způsobu zpracování jídla, ze kterého nejsme příliš šťastní. Jídlo tu totiž nemá vůbec žádnou chuť. Dalo by se tu tak říct, jste to, co jíte. Nebo spíš vypadáte podle toho, co jíte.