Student a aktivista: Vždycky jsem říkal, že v politice potřebujeme mladé lidi. Tak jsem se odhodlal

První petici jsi založil na základní škole. Jako aktivista ses pak zviditelnil v patnácti letech. Umíš popsat, co tě k tomu motivovalo a motivuje?

Nikdy jsem se neuměl smířit s věcmi, které nejsou správné nebo se mohou dít lépe. A to není jen nějaký můj perfekcionismus. Je to prostě čirá neschopnost v klidu spát, když vím, že by se něco mohlo nebo mělo udělat jinak. Probudilo se to ve mně někdy na druhém stupni základní školy, kdy jsem se začal více zajímat o svět kolem sebe. Měli jsme tehdy školní parlament, ve kterém jsem působil, a možná jsem to bral až moc vážně nebo příliš zodpovědně.

Vybavíš si nějaký konkrétní moment, který tě zaktivizoval?

Vyrostl jsem na malém pětitisícovém městě, kde člověk může mít pocit, že to, co se děje v televizi nebo co se řeší v politice, se ho vlastně moc netýká. S odstupem času jsem ale zjistil, že to tak není – že se nás týkají všechny věci a že je dokonce můžeme měnit. V tom pro mě byla důležitá prezidentská kampaň Táni Fisherové v roce 2013, kdy mi bylo jedenáct. Promluvila ke mně a vzal jsem si z ní myšlenku, že můžeme žít na dobrém místě, když se o to všichni zasadíme.

Máš pocit, že tě jako mladého aktivistu okolí vždy bralo vážně?

Vždycky jsem se snažil pracovat tak, aby ostatní neměli šanci mě vážně nebrat. A myslím, že se to docela povedlo. Pomohlo mi v tom, že jsem často prosazoval něco nového, co lidé nečekali. Na základce jsem třeba inicioval petici za vánoční trhy, kterou podepsala třetina všech žáků a žákyň, na gymplu v Praze jsme pak se spolužáky a spolužačkami poprvé zorganizovali masivní stávku za klima.

Dva propojené obory

Po maturitě v Praze ses vydal studovat do Brna. Co tě k tomu vedlo?

Do Brna jsem přišel studovat místní environmentální studia, které v Česku i v Evropě představují dost unikátní obor. Je nadčasový, kouká se do budoucnosti, ale zároveň má svou tradici. Tohle v kombinaci s ekonomií, kterou mám jako vedlejší obor, bylo něco, co jsem opravdu chtěl tři roky studovat. I když nakonec tady vlastně trávím roky čtyři.

Co tě na propojení environmentálních studií a ekonomie nejvíce zajímá?

Jsou to dva světy, dva odlišné způsoby myšlení, které se mohou konfrontovat i vzájemně propojovat. Na enviru máme například předmět Kritická ekonomie a příroda, který to hezky dokazuje. Propojením environmentálních problémů s ekonomií se zabývá řada lidí, do veřejné debaty se to ale bohužel moc nepropisuje. Proto se na to chci zaměřit. Samotná ekonomie mě vlastně nikdy moc nezajímala.

Propíše se ono propojení environmentalistiky s ekonomií i do tématu tvé bakalářské práce?

Určitě. Jsem teď v horké fázi psaní a zabývám se environmentální kritikou komerčních bank. Dívám se na to, jak tyhle banky fungují a jakou hrají roli ve finančním systému, ale koukám se na ně i z pozice environmentalistiky a toho, jaký je vztah mezi penězi, ekonomikou, společností a přírodou.

Zároveň už ale dost působíš v praxi. Zúročuješ ve své práci to, co se učíš ve škole?

Mám pocit, že ano. Studuju ale dost široký obor. Environmentální studia zahrnují část etiky, estetiky i ekonomie, ale také advokační práce v neziskových organizacích, fundraisingu nebo třeba projektového managementu. Díky studiu jsem se tak naučil věci, na které bych jinak vůbec neměl kapacitu – například o ekologii lesa se zapáleným doktorem Petrem Jelínkem, který to téma absolutně zbožňuje a dokáže popsat všechny jeho souvislosti a detaily. Tahle šíře ale zároveň znamená, že prostě nemůžu být expert na všechno do hloubky. Vím ovšem, kde věci hledat a jaké jsou základní principy. V tom mi studium do praxe dalo opravdu hodně.

Ty sis ale vybral směr, na který se blíže zaměřuješ…

Ano, komplexnost oboru naštěstí naznamená, že by člověk neměl možnost se do některé z oblastí hlouběji ponořit a více se specializovat. Mně to třeba umožnilo proniknout do ekologické ekonomie, díky čemuž mám pocit, že ze školy odejdu s tím, že něčemu opravdu rozumím. A to je za mě dobrý výsledek studia.

Chybí nám pozitivní vize

Je to přes pět let od první studentské stávky za klima v Česku, kterou jsi společně s dalšími spoluorganizoval. Jak bys zpětně zhodnotil vliv těchto stávek?

Musím říct, že se nám povedlo probudit veřejnost víc, než jsem si na začátku myslel. Nikdy bych nečekal, že díky jedné středoškolské organizaci vyjde do ulic tolik lidí, že se kolem ní začne sdružovat tolik mladých lidí a že dnes nastoupí už druhá či třetí generace aktivistů a aktivistek. To vše považuju za úspěch. V řešení klimatické krize má ale Česká republika, a vlastně i Evropa a celý svět, ještě dost velké mezery, které se nám nepodařilo zaplnit.

Bylo by ale reálné si myslet, že to vše napravíte?

To ne, výsledek vlastně odpovídá situaci. Nejde totiž jen o aktivity středoškoláků a středoškolaček, ale hlavně o snahu dospělých lidí, kteří o změnách reálně rozhodují. A tu jsme se snažili probudit tak, že na problémy upozorníme – nepůjdeme do školy, ale půjdeme do ulic. Tak jsme z klimatu na dlouhou dobu udělali téma číslo jedna. Není to ale jen náš úspěch, je to také výsledek práce novinářů a novinářek, vědců a vědkyň a dalších, kteří o tématu přemýšlí, píšou a mluví. Stále nám ale chybí dostatečně pozitivní vize.

Tenhle nedostatek naděje může vést k environmentálnímu žalu. Pociťuješ ho na sobě i ty sám?

Svým způsobem ano, je to ale úplně jiný pocit, než když jsem smutný. Moje pocity smutku a to, jak se cítím ohledně přírody, jsou dvě velmi rozdílné emoce. Se smutkem nebo žalem se dokážu sám vyrovnat nebo se s ním smířit. Někdy mi stačí si zajít do cukrárny a cítím se o něco líp. To v případě environmentálních problémů nefunguje, jsou tady pořád s námi. K přírodě zároveň cítím celou škálu emocí – mám radost z toho, že je teplo a sluníčko, ale zároveň vím, že to v únoru prostě není v pořádku. Střídá se to. Někdy cítím environmentální pochybnost, bezradnost nebo až naštvanost, občas naopak naději.

Budoucnost je v mezioborové spolupráci

Zapojil ses nějak i do prosazování udržitelnosti na fakultě sociálních studií?

Snažím se tyto aktivity sledovat a mít o nich přehled, nejsem ale jejich přímou součástí, protože už bych to časově nezvládl. Každopádně si cením toho, že fakulta v provozních záležitostech začíná u sebe – například že řeší optimalizaci topení a odebírá udržitelnou energii. Pokud bychom se ale bavili obecněji, na fakultě jsem před rokem a půl třeba organizoval okupační stávku.

Na co bys tedy chtěl naopak upozornit, aby to mohla univerzita dělat lépe?

Vidím spoustu možností, všechno je to ale běh na dlouhou trať. V první řadě by se mi líbilo, kdyby univerzita více komunikovala s městem a tlačila na něj v případě neexistujících cyklistických pruhů mezi fakultami. Spousta lidí mezi budovami univerzity přejíždí a jsou to vzdálenosti, které by se daly dobře zdolat na kole, kdyby bylo po čem. To je ale v Brně obecný problém. Dalšími kroky by pak mohlo být zabudování solárních panelů a sdílení energie mezi budovami. Kromě toho ale samozřejmě vnímám i společenskou roli univerzity, která by měla své absolventy a absolventky připravit na to, co je čeká – a to napříč obory.

Jako příklad mezioborové spolupráce přitom uvádíš svou zkušenost z Německa…

Ano, loni jsem byl na Erasmu v Postupimi, kde funguje Postdam Institute for Climate Impact Research – špičkové pracoviště, které zkoumá změnu klimatu, ale zároveň se věnuje klimatickým politikám. Spolupracují tam vědci a vědkyně napříč obory. Je to opravdu ukázka mezioborového propojení, které se propisuje jak do výzkumu, tak do výuky a zároveň přináší kvalitní podklady pro formulaci veřejných politik. Měl jsme tam hned několik politicko-sociálně-ekonomických předmětů, které zároveň souvisely se změnami klimatu.

Umíš si představit, že by něco takového fungovalo v Brně?

Rozhodně. Brněnské scéně v tomhle dávám velkou šanci. A to i napříč univerzitami. Máme tady lesníky, ekonomy, sociální vědce a mnoho dalších. Mohli by pracovat v dobré synergii a pomoct politikům dělat lepší rozhodnutí na základě vědeckých dat.

Z aktivisty politickým kandidátem

V prosinci loňského roku ses objevil na kandidátce Zelených do Evropského parlamentu. Co všechno jsi jako už známý aktivista před tímto krokem zvažoval?

Přemýšlel jsem nad tím z mnoha různých stran. Nabídku od Zelených jsem dostal už loni v dubnu a až do srpna jsem to zvažoval. Nikdy jsem totiž nebyl solitér. Moje kandidatura může ovlivnit dost dalších lidí, se kterými jsem to chtěl první probrat. Tím myslím hlavně své bývalé kolegy z Fridays for Future a současné spolupracovníky z Re-setu. Kdyby mi někdo z nich řekl, že to vidí jako příliš velké riziko, pravděpodobně bych nekandidoval. A zároveň pro mě bylo důležité, s kým bych na kandidátce byl.

Na té jsi nakonec jako druhý za Johannou Nejedlovou z organizace Konsent.

Ano, s Johannou se známe sedm let, ale dosud jsme spolu nepracovali. To se teď změnilo. Velmi si jí vážím a nevím, jestli bych do toho šel bez ní. Díky celé kandidátce to není to tak, že bych šel mezi starou generaci politiků sám. Jdeme do toho všichni spolu, a to mě namotivovalo. Johanna jako první na kandidátku přináší téma sociální politiky a práv žen, já jako druhý environmentální pohled a Zuzana Pavelková jako třetí zase lidská práva.

I tak mě zajímá to načasování. Proč ses rozhodl kandidovat teď?

Tento rok si můžeme zvolit poslední Evropský parlament, který má šanci udržet oteplení pod hranici jednoho stupně Celsia. Tak i proto. Noví europoslanci a europoslankyně ještě můžou nastartovat modernizaci ekonomiky, aby se nám žilo líp a zároveň v souladu s klimatickými limity. A ani z pozice aktivisty už mě nebavilo tak dlouho čekat, až se staří muži v oblecích usnesou, že tedy něco udělají pro záchranu budoucích generací. Vždycky jsem říkal, že v politice potřebujeme mladé lidi, ale že já to teď nebudu. Byl to asi do jisté míry alibismus. Tak jsem se k tomu odhodlal.

Už jsi kvůli kandidatuře omezil některé své aktivity?

Na konci listopadu, ještě před zvolením na kandidátku, jsem rezignoval z představenstva Greenpeace, které má docela přísná pravidla a byl bych tam ve střetu zájmů. Pokračuju ale s prací v Re-setu a zdá se mi to přirozené mít práci i při kampani. Měsíc před volbami ale plánuju čerpat dovolenou a v případě zvolení bych se samozřejmě naplno věnoval výkonu funkce a z Re-setu odešel.

Ve vícekrát zmiňovaném Re-setu se nyní věnuješ transformaci uhelných regionů v Česku. Stala by se z toho tvoje agenda i na evropské úrovni?

Transformaci uhelných regionů se věnuju přibližně poslední dva roky a jsem ve dvou pracovních skupinách ministerstva životního prostředí. Sleduju samozřejmě i dění na úrovni Evropské unie, která zavedla Fond pro spravedlivou transformaci na podporu regionů. Téměř polovina peněž z tohoto fondu ale končí ve velkých projektech s pochybným smyslem – nikoliv tam, kde by pomáhaly řešit modernizaci a zaměstnanost v regionu. Nemluvě o tom, že peníze čerpají i fosilní firmy, které regiony naopak rozvrací. Stalo se z toho výsostně evropské téma a určitě bych se mu na úrovni Evropské unie chtěl věnovat. Zvlášť když nově zvolený parlament bude připravovat další sedmiletý rozpočtový rámec, a snad i pro tuto oblast.

Spolupracuješ na tom už nyní se zahraničními politiky či političkami?

Rozhodně, dalo by se tomu těžko vyhnout. V prosinci jsem třeba byl v Bruselu na setkání mladých evropských kandidátů za Zelené. V únoru jsme pak byli na kongresu evropských stran Zelených v Lyonu, kde jsme dávali dohromady společný volební program. Jsme součástí evropské zelené rodiny, která v parlamentu tvoří čtvrtou největší frakci. Máme tedy na co navázat a s kým spolupracovat.

Co bys na závěr vzkázal mladší generaci aktivistů a aktivistek, která po tobě teď převezme žezlo?

Řekl bych jim, ať se nebojí hledat nové cesty a bojovat za to, co jim patří a na co mají právo – tedy na svou budoucnost a na to, aby byli slyšet. Aby se nebáli mít naději, ale zároveň neschovávali svou frustraci. A taky aby nikdy nenechávali politiku jen na politicích a političkách – i když třeba v mladém věku ještě sami ani volit nemůžou.

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, napište prosím editorce Atria na tento mail: 496823@mail.muni.cz. Děkujeme.