První magisterský rok jsem strávila na zahraničních praxích, říká studentka

Na začátku čtvrtého semestru magisterského studia máte za sebou hned několik výjezdů do zahraničí. Byla jste v Londýně, Kaunasu, Florencii a vícekrát také v Bruselu a Tallinnu. Dohromady jste tak v cizině strávila přes rok. Jak se vám to všechno podařilo skloubit dohromady?

V první řadě mám veliké štěstí, že můj obor evropských studií tyhle výjezdy podporuje. Hned po bakalářských státnicích jsem měla například strach, jestli budu moct na magistrovi vyjet do zahraničí už v prvním semestru, ale naštěstí se šlo s vyučujícími na všem domluvit a mohla jsem po dobu stáží dělat povinné předměty na dálku. Celé studium mi to dost ulehčilo a nemusím díky tomu ani prodlužovat.

Jak se stalo, že jste se v jednom akademickém roce vydala na tři různé zahraniční stáže?

Absolvovat tolik stáží jsem původně vůbec neplánovala. Podávala jsem si více přihlášek na více míst, protože praktická stáž je u nás povinná a chtěla jsem si ji včas zajistit. Nečekala jsem ale, že mi vyjdou všechny. Do Bruselu do Kanceláře Kraje Vysočina jsem se třeba hlásila ještě semestr před bakalářskými státnicemi a ono to vyšlo. Mezitím vyšel i Londýn, kam jsem později jela na komunikační oddělení českého velvyslanectví. Ani jedna z těchto stáží ale nebyla v mém milovaném Estonsku, takže jsem jen tak, mimo výběrové řízení napsala ještě na velvyslanectví v Tallinnu, že bych se za nimi ráda přijela podívat. A oni mi na druhý den napsali, že jo, proč ne. Najednou jsem měla tři pracovní stáže a celý první rok na magistrovi jsem strávila v cizině na praxích.

Povinné předměty jste přitom dělala online. Nechyběly vám ale kredity za povinně volitelné předměty?

Naštěstí ne. Využila jsem totiž toho, že stáže se u nás na evropských studiích dají uznávat opakovaně. Všechny je tedy mám jako povinně volitelné předměty, což je obrovská výhoda. Původně jsem si opravdu chtěla splnit jen svou povinnou stáž, ale jak jsem rozhodila sítě, ozvalo se více lidí.

Na stáži člověk získá realističtější vhled do oboru

Nebyl to tedy plán. Předpokládám ale, že vycestovat při studiu do zahraničí pro vás bylo důležité – ať už pro váš obor nebo pro vás osobně. Proč byste doporučila vycestovat na praktické stáže i ostatním studentům na fakultě?

Doporučila bych to úplně všem a hned z více důvodů. Zahraniční stáže jsou podle mě hrozně důležité, protože studentům dávají příležitost získat obrovskou životní i pracovní zkušenost. Člověk se naučí zorientovat se v cizí zemi, získá realističtější vhled do svého oboru a propojí si teorii z přednášek s praxí. Zároveň taky ztratí takovou počáteční naivitu a dokáže si všechny věci ze studia lépe představit.

Na jaké překážky jste v zahraničí narazila? Být sama na pracovní stáži přece jen není jednoduché.

Nemohu sice svou zkušenost z praxí porovnat se zahraničními studijními pobyty, ale vidím velký rozdíl v tom, že na stáži se člověk jen tak nedostane do takové studentské bubliny. To může být zpočátku překážka. Pocítila jsem ji hlavně v Tallinnu, kde jsem se potkávala s kolegy z ambasády a jinak byla dost sama. Upřímně mi to ale zase tolik nevadilo, protože jsem si vše kompenzovala na akcích, které jsme pořádali a které pro mě byly po více stránkách hrozně přínosné a zajímavé. Oproti tomu v Bruselu se stážisté z různých institucí často potkávali a tvořili si tam své komunity.

V Kaunasu se potkala různorodá skupina studentů

Kromě pracovních stáží přes rok jste ale toto léto byla také na týden v Kaunasu jako vedoucí české studentské skupiny v programu EU 2 YOU(TH). Jak jste se k projektu dostala?

Na EU 2 YOU(TH) jsem narazila úplně náhodou na sociálních sítích a hned jsem si řekla, že tam musím být. Výzvu jsem kdysi zaregistrovala i přes neziskovou organizaci Brno for you, která se snaží zprostředkovávat výměny neformálního vzdělávání. EU 2 YOU(TH) byl ale spojený i s Erasmem+, přes který se o možnosti studentské výměny možná dozvěděli ostatní.

V čem poté spočívala vaše role, když jste se na program přihlásila?

Jako vedoucí české skupiny jsem do Kaunasu jela na pár dní ještě před výměnou na přípravný mítink. Potkala jsem tam organizátory a ostatní lídry národních skupin, abychom se společně pobavili o projektu, viděli tamější prostory a dozvěděli se, do čeho přesně jdeme a jaké aktivity budeme pro ostatní účastníky pořádat. Celý projekt se přitom věnoval neformálnímu vzdělávání o Evropské unii a já jsem jako vedoucí skupiny potřebovala předem znát všechny informace, abych je mohla dále předávat členům mého týmu a pomáhat jim, když bude potřeba. Má úloha tedy byla dvojí. Zaprvé jsem dělala prostředníka mezi organizátory EU 2 YOU(TH) a našimi účastníky z Česka a zadruhé jsem pomáhala s přípravou a uskutečňováním vzdělávacích aktivit.

Kdo byli ostatní členové české skupiny, o kterou jste se starala?

Na výjezd se mohl přihlásit v podstatě kdokoliv, kdo byl v tu dobu studentem vysoké školy a mladší 26 let. V českém týmu se tak nakonec sešla pestrá skupinka šesti studentů a studentek z Brna, Ostravy, Prahy a Liberce, ale také ze Slovenska. Celkově se pak do projektu zapojili Češi, Estonci, Litevci, Chorvati a Italové, takže se v Kaunasu sešla opravdu různorodá skupina mladých lidí.

Co jste na různorodosti skupiny nejvíce ocenila?

Určitě to, že jsme měli možnost porovnávat své zkušenosti i vnímání Evropské unie v jednotlivých zemích a o všem mluvit z ohledu mladých lidí. Diskutovali jsme o nápadech na možné změny, ale i o tom, kolik toho o Evropské unii vlastně víme. Díky tomu se nám spousta informací propojila, byla to taková škola hrou.

Překvapilo vás něco konkrétního, co jste ve skupině každý vnímali jinak?

Docela se mezi námi lišila míra znalostí o Evropské unii. Velkou roli v tom ale hrálo to, že ne všichni účastníci měli za sebou studium evropských studií nebo politologie. Byli tam i takoví, kteří vystudovali inženýrství a jiné, dost vzdálené obory. Přesto bych ale rozdíly mezi námi nenazvala vědomostní propastí, nebylo to až tak markantní.

Co nového jste se tedy na EU 2 YOU(TH) naučila?

Osobně jsem se toho sice moc nedozvěděla obsahově, ale naučila jsem se vést skupinu, mít ji na starost a organizovat pro ni program. Nejvíce mě po celou dobu zajímali ostatní účastníci a jejich perspektiva. Chtěla jsem se dozvědět, jak Evropskou unii vnímají a moc mě bavilo sledovat jejich pokrok. Ve skupině jsme například měli jednoho účastníka, který zrovna dokončil střední školu. Z počátku byl stydlivý a bál se zapojovat. Na konci týdne ale najednou neměl problém jít před skupinou třiceti lidí prezentovat svůj názor a debatovat o něm, hrozně se posunul. Nezískali jsme tedy jen nové vědomosti, ale rozvíjeli jsme společně i své soft skills.

Ze studentky odbornou pracovnicí

Doporučila byste ostatním nějaký spolek či akce na fakultě, na kterých by studenti mohli diskutovat o politice a neformálně se vzdělávat i v Brně, mimo zahraniční výjezdy?

Sama sice nejsem členem žádného studentského spolku, ale mám kamarády, kteří si tady na fakultě velmi chválí Studentskou sekci Mezinárodního politologického ústavu – tedy studentskou sekci ústavu, na kterém působím jako odborná pracovnice. Sekce pořádá různé konference, workshopy, setkání s odborníky a učiteli, ale také exkurze do ciziny. Naposledy jsem třeba slyšela skvělé reference na jejich konferenci v Maďarsku a jsem moc ráda, že fakulta je těmto iniciativám otevřená.

Jak se vlastně stalo, že jste při studiu získala i práci na Mezinárodním politologickém ústavu?

Byla to náhoda a reakce na zaslanou výzvu z fakulty. Přišla nám zpráva, že na ústavu hledají kodéry – tedy pomocnou sílu, která by třídila data pro články a dílčí výzkumy. Lákalo mě to a chtěla se podívat pod pokličku kvalitního výzkumu, tak jsem to zkusila a zapojila se. Ta práce mě už od začátku bavila a zřejmě jsem se jim osvědčila, protože jsem později dostala nabídku na místo odborné pracovnice přímo pod naším grantem s názvem Středoevropský euroskepticismus v době krize. Od ledna tam tedy pracuju a doufám, že tam ještě nějakou chvíli budu. Nejvíce se mi líbí, že si na ústavu propojuju informace z přednášek s praxí, prohlubuju své znalosti a zdokonaluju se v akademickém psaní. To vše navíc v zajímavých tématech, které by mě jinak ani nenapadlo řešit.

Téma vám nejbližší je přitom pobaltská diplomacie a konkrétně případ Estonska, kterému se věnujete ve svých závěrečných pracích. Jak se to stalo?

Mně ty země připadají hrozně zajímavé. Možná i proto, že jsme se o nich nikdy pořádně neučili a mě zajímalo proč. Poté přišel moment v bakalářském předmětu o meziválečné Evropě, kdy jsme se v jedné hodině věnovali Pobaltí a já chtěla vědět víc. Měla jsem nepříjemný pocit, že o nich vím málo, tak jsem se o Pobaltí začala zajímat. Zašlo to tak daleko, že jsem o Estonsku psala bakalářku, píšu o něm i diplomku, učím se jazyk, byla jsem tam několikrát na různých pobytech, a to nadšení zatím nevyšumělo. Čím víc o Pobaltí vím, tím víc mě zajímá.