Reportáž: LESEM – deset dní k přírodě odpovědně žít snesem

Vyhlížíme středoškoláky ze všech koutů republiky, kteří se rozhodli strávit deset dní svých prázdnin v Moravském krasu s cílem dozvědět se víc o současných environmentálních problémech. Z odpovědí v přihlášce na LESEM víme, že se jedná o skupinu lidí, která má o přírodě a její ochraně přehled, což na nás jako na lektory klade velkou zodpovědnost. Budeme schopní zodpovědět jim všechny jejich otázky? Ludvík, který stejně jako já a kamarádka Anička pomáhá s organizací letní školy poprvé, zahání naši mírnou nervozitu hrou na kytaru. „Už jdou!“ vypískne najednou organizátorka Lucka a všichni jsme rázem na nohách. Uhladit sukně a upravit vlasy, letní škola LESEM začíná.

Královská večeře a tóny královny

Z lesa zahradní pěšinkou přichází třináct účastníků – deset dívek a tři kluci. Už z dálky je vidět, že si kápli do noty – smějí se a povídají si. Ulevuje se nám, jelikož dobrý kolektiv je základ pro jakýkoliv program. Následují seznamovací hry, představení mlýna a speciální společná večeře. Každý účastník měl za úkol přivézt k večeři něco, co považuje za stravu šetrnou k přírodě. Své kuchařské výtvory si potom účastníci představují a vysvětlují, proč jsou podle nich vhodné. Na stole se schází několik těstovinových salátů, domácí pecny chleba nebo výborné čokoládové brownies, k ochutnání je i sýrová pizza. Dobré jídlo prolamuje poslední ledy, které mezi účastníky ještě zbyly.

Pak už stačí jen zasednout k ohni, vytáhnout kytaru nebo ukulele a společně si zazpívat. A jelikož na LESEM letos přijeli samí hudební nadšenci, osměluje se za chvilku i účastnice Klára a vytahuje svůj naleštěný saxofon. „Budu se ale nejdřív muset rozehrát, dlouho jsem netrénovala,“ říká omluvným tónem. O to víc nás překvapuje, když začíná hrát a celou dědinou se najednou rozléhají tóny skladby Bohemian Rhapsody od Queenů. Melodie mě provází ještě ve chvíli, kdy ulehám do spacáku a usínám tvrdým spánkem.

Vzpoura? Až jindy…

V půl osmé ráno se plížíme z pokoje organizátorů, abychom spící účastníky probudili zpěvem a hrou na kytaru. Místo třinácti spících účastníků nás ale čekají jen prázdné spacáky. Příčinu zjišťujeme záhy, když ze zahrady slyšíme smích a hvízdání. Hrneme se k oknu, aby se před námi rozprostřel obrázek mládeže skákající do ledového přírodního jezírka plného řas a žab. „To snad není možné, mně to loni trvalo skoro týden, než jsem tam vlezla. Odhodlávala jsem se hodinu! A oni si tam naskáčou hned první den zrána,“ chytá se za hlavu organizátorka Agnieszka a mumlá si pro sebe něco o vzpouře a svržení vedení.

To se ale naštěstí (zatím) nekoná, a tak navazujeme plánovaným programem. Hned první den přijel přednášet o klimatické změně programový pracovník Ekologického institutu Veronica a zároveň dobrovolník organizace Greenpeace Petr Kucka. Jeho přednáška dává organizátorům možnost uchýlit se na chvíli do kuchyně a připravit oběd.

Po celou dobu pobytu se stravujeme pouze vegansky. Lednička praská ve švech, jak je naplněná různě ochuceným tofu, templem, robi masem a mandlovým mlékem. Zeleninu jsme nakoupili na Zelném trhu v Brně od lokálních zemědělců, většina jídla má také bio certifikaci. Spoustu veganských pochoutek, například bylinkový čaj, pohankovou kaši, nebo tofu i rostlinné mléko jsme dostali od sponzorů. Stravovat se deset dní bez jakýchkoliv živočišných produktů je neobvyklá výzva pro většinu z přítomných. I když ve skupině převládají vegetariáni, veganů už je méně a pár z účastníků jí i maso.

Všichni jsou ale otevření veganskou stravu si vyzkoušet, naučit se nové recepty a zjistit, zda by jim takový jídelníček vyhovoval. Vyřadit maso je totiž jedním z hlavních způsobů, jak může jedinec ovlivnit míru, kterou přispívá k znečištění planety. Na produkci masa se spotřebovává velké množství vody, dobytek potřebuje také spoustu krmné sóji, velkochovy zase produkují spoustu oxidu uhličitého (více na toto téma například v práci Pavla Koubka zde). O výhodách a nevýhodách různých přístupů ke stravování se s účastníky podrobně bavíme po celou dobu pobytu.

Je pro nás překvapením, když náhodou narazíme na velkou tašku jednoho z účastníků a postupně z ní taháme instantní kaše, těstoviny, nebo konzervu s masem. „To mi nabalila mamka,“ zdvihá Samuel ruce vzhůru ke své obhajobě a se smíchem vysvětluje, že od organizátorů nečekal zajištění plné penze.

Ve švech praská lednička i program

Stravou ale ochrana přírody nekončí, a tak je deset dní ve starém mlýně naplněno nejrůznějšími přednáškami. Většinu z nich obstaráváme sami. Každý z nás si připravil bloky na téma, kterému rozumí a které chce s účastníky probrat. Na další oblasti jsme si ale už přizvali odborníky. Se studenty se tak bavíme například o správě lesů a divočině, o problematice plýtvání potravinami, rychlé módě, neboli fast fashion, ekologické ekonomii nebo o možnostech dobrovolnictví či o globálních problémech a možnostech jejich řešení.

Většina přednášek šlape jako hodinky. Místo frontální výuky rychle přecházíme v debatu nad daným tématem. Nikdy nevíme, na co se nás naši svěřenci zeptají. Občas přiznáme, že nevíme, jindy improvizujeme. Jedna taková improvizace skončila například Ludvíkovou hodinovou přednáškou o výživové hodnotě banánů. „Já sním klidně osm banánů denně,“ přiznává Ludvík, aniž by popíral náročnost dovozu banánů z tropů. Znečištění ovzduší způsobené dopravou exotického ovoce je totiž stále mnohonásobně menší, než znečištění plynoucí z procesu produkce masných výrobků, především těch z velkochovů. 

Společně také sledujeme cestu mladé švédské aktivistky a iniciátorky studentských stávek Fridays for Future (Pátky pro budoucnost), Grety Thunbergové. Právě v době naší letní školy klimatický summit OSN v New Yorku. „Už dorazila!“ hlásí nám jednoho rána účastnice Veronika. Všichni vytahujeme mobily a zjišťujeme podrobnosti. „Kdyby zrovna nejela do New Yorku, určitě by přijela přednášet sem za námi,“ krčí rameny s rádoby smutným výrazem organizátorka Lucka. Gretu se nám přemluvit nepodařilo, sháníme za ni ale slušnou náhradu. Přednášet na LESEM totiž přijíždí mluvčí studentských stávek v České republice Petr Doubravský. Vypráví o svých zkušenostech a o možnostech, jak se zapojit v různých spolcích i organizacích, které chrání přírodu. Ke konci pobytu doráží ještě vedoucí katedry environmentálních studií Bohuslav Binka, komentuje způsob výběru vysoké školy, ale také environmentální žal – pocit marnosti a vyhoření – který se objevuje u mnohých ochránců přírody. O životu bez obalu pak povídá ke konci týdne zakladatelka facebookové stránky i webu Czech Zero Waste, Helena Škrdlíková.

Environmentalistika v teorii i v praxi

Aby studenti viděli ochranu přírody i v praxi, vyrážíme na exkurzi s vyučujícím krajinné ekologie a botaniky na katedře environmentálních studií Petrem Jelínkem. Ukazuje nám malý kousek české divočiny, hustého porostu bučin a vysvětluje, jak funguje certifikace FSC. Získají ji lesy, které lesníci obhospodařují šetrně k přírodě. I díky nim v takových lesích pak bují druhově rozmanité rostliny a dřeviny.

Zaujatí exkurzí zapomínáme, že je neděle a frekvence autobusových spojů, které by nás dovezly zpět k mlýnu, je nízká. A tak zůstáváme trochu bezprizorně stát u silnice nedaleko Adamova a přemýšlíme, jak to udělat, abychom nemuseli těch osm kilometrů jít pěšky. „Mohla bych zavolat taťkovi, aby pro nás dojel,“ prohodí najednou jen tak mezi řečí účastnice Kačka, která je jednou ze dvou účastnic pocházejících z Brna. Zdrchaní organizátoři na ni vyvalí oči. „To by udělal?“ ptáme se s nadějí. Přesto, že jít pěšky by v tuto chvíli bylo více environmentálním řešením, ušetřit dvě hodiny na cestě by se s ohledem na odpolední program hodilo. A tak Kačka volá tatínkovi, který má naštěstí zrovna chvilku volna a shodou okolností vlastní dodávku, do které si můžeme nastoupit všichni. Nadšení z exkurze je tím zachráněno a my se do Křtin vracíme ve skvělé náladě.

Později v týdnu s účastníky LESEM také vyrážíme do lamího centra, kde si vyzkouší ochranu druhové rozmanitosti v praxi. Pomáhají vytrhávat invazivní semenáče topolů na brněnských Hádech, evropsky významné lokalitě, aby na místě přežily i původní druhy.

Za environmentálně příznivým životem ale nemusíme ani na exkurze. Horní mlýn, na kterém deset dní bydlíme, je dobrým příkladem mnohých environmentálních aktivit. Je obklopený permakulturní zahradou, která funguje na základě minimálních zásahů člověka, bez použití hnojiv a bez častého okopávání. Bioodpad z vaření nosíme na kompost, který později využíváme jako hnojivo. Kompostovatelný materiál vzniká i v suchých záchodech, do kterých házíme piliny. Jídlo vaříme na kamnech na ohni, k dispozici máme i plynový vařič. Mlýn je omítnutý hliněnou omítkou, kterou letos majitelům mlýna pomáháme obnovit. 

Výměna rolí

Na svržení vedení účastníky čekáme celý týden. Jsou natolik organizačně samostatní a vynalézaví, že jsme raději celou dobu ve střehu. Ani to nás ale neuchrání. Předposlední den pobytu, ještě ani kohout nekokrhal, když tu vrznou dveře našeho pokoje. Zabalená do spacáku mžourám, co se děje. „Malé kotě, mňau mňau, spalo v botě…“ ozývá se ze dveří, ve kterých stojí třináct postaviček a zpívají či hrají na kytaru. „Zůstaňte tady a máte zakázáno koukat z okna!“ poroučí nám rozkazovačným tónem a my nemáme sílu odporovat. Co budeme dělat? Máme vařit snídani? A co bude s programem? Vždyť do konce pobytu už zbývá tak málo času!

Za chvilku už na nás ale účastníci volají ze zahrady. „Překvapení,“ vykřikují a my se hrneme k oknu. Na trávě je připravený piknik. Účastníci nám k snídani připravili palačinky s domácí nutellou, ovocem i šlehačkou. Sbíháme po schodech dolů a prohlížíme si tu nádheru. Čert vem program! Improvizace je občas nejlepším řešením, říkáme si a pouštíme se do jídla.

Ve změti přednášek, aktivit i manuální práce uteklo deset dní jako voda. Užili jsme si mnoho srandy, chodili jsme bez bot a skákali do jezírka v oblečení, navzájem jsme se budili kytarou a povídali si i o věcech, které bychom v jiném kolektivu raději ani nezmiňovali. Způsob života, který je šetrný k přírodě, bývá totiž občas mezi našimi blízkými špatně pochopený. S kritikou se často setkává například vegetariánství i veganství, nebo nechuť cestovat letadlem. Proto když došlo na loučení, nikdo nemohl uvěřit, že LESEM už je za námi. Naše přátelství ale nekončí a už teď plánujeme, kdy a kde se znovu uvidíme. Kdo ví, třeba se s účastníky setkáme i na fakultě sociálních studií, třeba dokonce na některém z předmětů týkajícím se environmentalistiky. Ať už to tak bude, nebo ne, na deset dní ve Křtinách určitě nezapomeneme.