Lucie Sitarová studovala na fakultě sociálních studií žurnalistiku a mezinárodní vztahy, z nichž si odnesla magisterský titul. Chtěla se stát spisovatelkou, ale časem zjistila, že to, co ji opravdu baví, je práce s mladými lidmi a vzdělávání neformálními metodami. Je členkou neformální skupiny mládeže Proactive Mind, která prostřednictvím programu Erasmus+ organizuje mezinárodní krátkodobé projekty. Strávila také rok jako dobrovolnice v Lotyšsku v lokálním centru mládeže po návratu založila svůj vlastní projekt Zrcadlo sportu, díky němuž mohou sportovci sdílet své zážitky a zkušenosti v rozhovorech na blogu nebo prostřednictvím podcastů.
Zvolila jsem žurnalistiku, protože jsem měla v plánu být spisovatelka a mezinárodní vztahy zase kvůli diplomacii. Nic z toho se nakonec nevyplnilo, ale bylo to opravdu zajímavé studium. Po získání bakalářského titulu jsem pokračovala na magisterské studium mezinárodních vztahů, které mě bavily více i přesto, že pracovní uplatnění tam je pak s docela velkým otazníkem.
Nejvíce mi asi dala ta atmosféra univerzity. Ze začátku mě tam nikdo neznal, a tak jsem mohla víc poznat sebe samu a najít způsob, jak se prosadit v novém prostředí plném neznámých lidí. Celkově byl pro mě studentský život něčím zcela novým.
O dlouhodobých programech a stážích jsem se dozvěděla na univerzitě a musím říct, že informace nebyly úplně kompletní. Například jsem nevěděla, že si můžu sama najít univerzitu, na které chci studovat a že možností je mnohem více. To je samozřejmě i moje vina, že jsem před výjezdem podcenila přípravu. O krátkodobých projektech, financovaných Erasmem+, mi řekl kamarád, když přijel z projektu na Kypru s odhodláním, že my takový projekt zvládneme zorganizovat lépe.
Jsou to projekty na dobu pět až 21 dní, většinou ale trvají týden. Každý pobyt je zaměřený na vybrané téma, jako například podnikání, ekologické hospodaření či udržitelné stravování. Studenti se mohou přihlásit přes různé organizace, jako například přes organizaci Be International, která sídlí na fakultě sociálních studií. Na jednom projektu se většinou sejde 20 až 50 lidí z různých koutů světa. Skrz krátkodobé projekty lze vycestovat do všech zemí Evropské unie, ale i mimo. Vím například o projektech v Arménii, Gruzii, Bělorusku a dalších zemích. Záleží, na jaké téma se projekt zaměřuje. A právě z těchto zemí pak na podobné projekty jezdí lidi na projekty k nám do Česka. Projekty financuje program Erasmus+ a jsou organizované formou neformálního vzdělávání, jehož podstatou je důraz na aktivitu studentů, prostor pro reflexi a schopnost plánovat vlastní vzdělávání. Na oko to může vypadat, že si jen hrajeme a pak si o tom povídáme, ale všechno, co děláme, má svůj cíl.
Patnáct let jsem závodila v moderní gymnastice, osm let z toho jsem byla i trenérkou. Už v té době mi vše kolem vzdělávání a výchovy připadalo velmi zajímavé, a tak když se mi naskytla možnost se v této oblasti rozvíjet, prostě jsem si řekla, proč ne. Organizace krátkodobých projektů je výbornou příležitostí, jak získat zkušenosti.
V Brně krátkodobé projekty organizuje také Brno connected nebo Brno For You. Organizace Evropské centrum mládeže funguje v Břeclavi, právě přes ni jsem vyjela jako dobrovolnice na rok do Lotyšska. Studenti mohou tyto organizace sledovat například na Facebooku, kam dávají nabídky projektů. Pak se stačí přihlásit, napsat motivační dopis a počkat na výsledky řízení.
Je důležité, aby člověk zjistil, jaký způsob vzdělávání je pro něj nejlepší, a právě tyto projekty jsou na to vhodné. Neformální vzdělávání se od formálního liší především v tom, že není frontální a učení spočívá hlavně v zážitcích a zkušenostech. Je to úplně jiný způsob a myslím si, že pro spoustu lidí je právě proto mnohem vhodnější a efektivnější. Nezáleží na zvoleném studijním oboru či katedře, studenti si mohou projekt vybrat čistě podle osobních preferencí. Kromě nových zkušeností a znalostí tam člověk pozná lidi z celého světa, získá nové kamarády a zlepší si angličtinu.
Právě tyto krátkodobé projekty jsou podle mě přístupné lidem, kteří mají stálou práci nebo studují, a tak si nemohou dovolit nebo kvůli škole ani nechtějí odjet na dlouhou dobu do zahraničí. Co se peněz týče, skoro celé je to placené z grantů od Evropské unie. Cestovné do určité výšky, ubytování, jídlo, program, to všechno je účastníkům plně proplacené.
Jednou do roka společně organizujeme projekty, které se zabývají podnikáním a osobním rozvojem. Projekty organizujeme v České republice a přihlásit se můžou lidi z Evropy a partnerských zemí. Erasmus+ naše projekty financuje.
Uvědomuju si, že národnostní kulturní odlišnosti existují. Některé se na našich akcí potvrzují, jiné naopak vyvracejí. Například Španělé jsou skutečně většinou velmi kontaktní a Italové zase často chodí pozdě, i když existují i výjimky. Všechny nás ale spojuje zájem o téma, kterým se projekt zabývá. Různorodost vnímám jako jeden z velkých kladů. Snažíme se účastníky vybírat tak, aby se na akci sešli lidé z různého prostředí, nacházející se v různých životních situacích, jako je například potýkání se s nedostatkem pracovních míst v Itálii. Na akci pak můžeme situaci srovnat s tou českou.
Zajišťuju kvalitní vzdělávací metody, protože se asi nejvíce z celého týmu zajímám právě o neformální vzdělávání. Metody musí vždy vycházet z cíle, kterého chceme prostřednictvím projektu dosáhnout. Dále při akci vedu sebepoznávací a seberozvojové workshopy.
Chceme účastníkům především předat kompetence, znalosti a dovednosti. V případě posledního projektu Entrevolution bylo naším cílem podpořit lidi ve vytvoření spokojeného a produktivního života. Pro dosažení této vize jsme se rozhodli podpořit jejich podnikatelské kompetence a sebepoznání. Náplní projektu tak bylo například připravit ve 24 hodinách základní byznys plán, připravit marketingovou strategii a přesvědčivě svůj projekt odprezentovat. Na závěr jsme soutěžili o nejlepší projekt. Cílem ale nemělo být jen vyhrát. Snažili jsme se účastníkům předat potřebné znalosti a zkušenosti k založení vlastního podnikání, ale také pracovitý a učenlivý postoj k životu, umění komunikace a reflexe zkušeností.
První den je většinou teambuildingový a seznamovací, kde se všichni seznámí s cílem projektu. Další den je sebepoznávací, protože jsme na předchozích kurzech zjistili, že je důležité, aby lidé věděli, co sami od sebe očekávají. S účastníky jsme navštívili Brno, konkrétně FabLab, což je první otevřená digitální dílna v Brně a také Jihomoravské inovační centrum, kde jsme zjistili, jakým způsobem podporují start-upy. Byli jsme také v Praze v UP21, instituci, která pomáhá novým společnostem v době, kdy jsou nejzranitelnější, tedy na začátku jejich podnikání. Nejprve nám experti a mentoři vysvětlili, jak začínajícím firmám pomáhají, a potom nám představili pár úspěšných projektů. Právě návštěvy těchto organizací jsou pro účastníky skvělou inspirací, aby něco podobného hledali i ve své zemi. Nakonec jsme se zaměřili na praktické dovednosti potřebné k založení vlastní firmy, jako je marketing, byznys model canvas, projektový managment, design či komunikace.
Především vzájemný přístup jednotlivých organizátorů. Důvěřujeme si a přenecháváme si odpovědnost. Například když jsem měla na starosti projektový managment, nikdo mi do toho nemluvil. Věřili jsme, že každý svou část udělá, jak nejlépe umí. Soustředili jsme se na vzdělávací cíle účastníků, které oni sami definovali na začátku kurzu. Bylo mezi nimi například zlepšení se v projektovém managementu, definování svého podnikatelského nápadu, zlepšení prezentačních dovedností, ale i osobní cíle jako najít si přátele z jiných zemí, pracovat na své komunikaci a sebevědomí, lépe se poznat a podobně.
Projekty zaměřené na neformální vzdělávání nabízejí i finanční ohodnocení, přece jen té práce a zodpovědnosti je tam mnohdy mnohem víc, než v normálním zaměstnání. Takže ano, nějaké příjmy z toho mám, ale rozhodně v tuto chvíli ne dostatečné. I proto se v tuto chvíli živím hlavně PR, pracuji v brněnské agentuře MoveUp, což mě taky baví a je to moc zajímavá práce. Jsem ráda, že je moje práce pestrá, a nakonec je to i moje silná stránka. Díky svým pracím dokážu efektivně propojovat lidi, znalosti i zkušenosti.
Poprvé jsem byla na stáži v Paříži ještě jako studentka magisterského programu mezinárodních vztahů. Byla jsem tam ale nešťastná, hlavně kvůli tomu, že jsem se tam nenaučila nic nového a docela jsem se nudila.
Nad dlouhodobým dobrovolnictvím jsem uvažovala už dříve a po té nevydařené stáži jsem si řekla, že to určitě nemůže být můj poslední výjezd. Evropská dobrovolná služba je program, který spadá pod Evropský sbor solidarity a podobně jako Erasmus+je placený z peněz Evropské unie. Podávala jsem si mnoho přihlášek, jenže mi často řekli, že jsem moc stará a už mám příliš zkušeností. Často je totiž zvykem, že na programy cestují lidé okolo 20 let, po ukončení střední školy, kteří si ještě neumí ani povléct povlečení. Ale nakonec jsem se úplně náhodou dostala k Valmieras novada fonds, což je lokální nadace ve městě Valmiera v Lotyšsku a tam jsem nakonec vyjela.
Pracovala jsem v lokálním centru mládeže a bylo to pro mě úplně jako stvořené, měla jsem spoustu volnosti a podporu ze strany nadace. Plánovala jsem a organizovala různé workshopy, chodila jsem do škol a také se nám podařilo zorganizovat krátkodobou výměnu mládeže pod záštitou projektu Erasmus+. Výměna mládeže se zabývala podnikavostí a dostala a nejlepší mládežnický projekt v té oblasti.
Na výměnách mládeže občas ano, na kurzech většinou ne. Ale vždy záleží na organizaci, jaký program účastníkům vytvoří. Účastníci ale často kulturu poznají už jen tím, že tráví čas na místech, kde projekty pořádáme. Nejčastěji jsou to různé malé vesnice, kde je místní kultura nejznatelnější.
Především aby si zemi vybrali podle aktivity a programu, a ne podle nějakých cestovatelských snů. Dobrou přípravou jsou také workshopy pod Centrem zahraniční spolupráce, které pořádá Be International. Na workshopech sama školím. Vždy jsou zaměřené na nějaký konkrétní region a řeší se tam právě věci jako například kulturní šok, který může studenty přepadnout, když přijedou do cizí země, ale i praktické věci, jako například výdaje po dobu pobytu. Dlouhodobé výjezdy jsou velkým závazkem a občas to může být na začátek děsivé, proto bych určitě poradila získat od organizace nebo školy, která výjezd organizuje kontakt na lidi, kteří se podobného výjezdu už zúčastnili a popovídat si s nimi.
O vlastním projektu jsem začala uvažovat už v Lotyšsku. Získala jsem tam potřebné sebevědomí, abych něco takového zvládla. Spojila jsem v tom své zkušenosti z gymnastiky a neformálního vzdělávání. Chci tímto projektem podporovat osobní rozvoj sportovců, a také veřejně sdílet jejich sportovní zkušenosti. Jedná se hlavně o vrcholové mladé sportovce ve věku mezi 15 a 25 let. Píšeme o nich články, nahráváme podcasty a organizujeme workshopy, které budou časem přístupné i veřejnosti v tréninkovém centru Brno. Měla jsem štěstí, že ve stejnou chvíli začal fungovat Evropský sbor solidarity, který peněžně podporuje lokální projekty, jako je právě tento.
Určitě bych jim doporučila si přečíst Program guide, který zájemci najdou na stránkách Domu zahraniční spolupráce ministerstva školství. Najdou tam definici solidárního projektu a všechny potřebné informace. Je důležité zjistit, jestli je ten nápad možné uskutečnit právě touto cestou, vyhradit si hlavní cíle a zároveň mít tým, který jim pomůže.
Různí sportovci zabývající se neformálním vzděláváním. Máme tam například několikanásobného mistra republiky ve sportovním tanci a mnoho dalších současných i bývalých výkonnostních sportovců a trenérů například školitelka Pája Kolářová, dále také moje sestra, tanečnice a trenérka Julie Sitarová, nebo několikanásobný Mistr České republiky a medailista z Mistrovství Evropy a Mistrovství světa v deseti tancích David Odstrčil z brněnského klubu DSP Kometa Brno.
Zatím nemám konkrétní plány, ale ráda bych neformálnímu vzdělávání věnovala stále více času, aby se časově i finančně stalo hlavní náplní mé práce.
Lucie Sitarová pochází z Brna. Jako dítě chtěla být spisovatelkou, a tak se vydala studovat obor mediální studia a žurnalistika na fakultu sociálních studií, kde se chtěla zdokonalit v psaní. Dnes jí ale baví a naplňuje především lektorování a organizace vzdělávacích programů pod záštitou programu Erasmus+. K přípravě se dostala už jako trenérka moderní gymnastiky, kdy pod jejím vedením získaly závodnice několik medailí například z Mistrovství České republiky v gymnastice. Své zkušenosti se rozhodla prověřit loni, když vytvořila vlastní projekt Zrcadlo sportu, ve kterém ji finančně podpořil Evropský sbor solidarity. V současnosti organizuje workshopy neformálního vzdělávání ve Skautském institutu Brno a pracuje na dalších Erasmus+ projektech spolu se skupinou mládeže Proactive Mind.
Lucie Sitarová ve volném čase ráda sportuje, tancuje, chodí do přírody, cestuje, dívá se na dokumentární filmy, tvoří, a tráví čas s přítelem a rodinou. A taky jako členka různých projektů ráda plánuje, co dalšího by mohla vytvořit nebo uspořádat.
Účelem projektu je umožnit mladým sportovcům poskytnout si vzájemnou podporu, pomoc a inspiraci prostřednictvím blogů, podcastů a workshopů. Dává sportovcům možnost podělit se svými zážitky a zkušenostmi. Do projektu se zapojilo i pár známých a vrcholových sportovců jako například atletka a mistryně světa v trojskoku z roku 1997 Šárka Kašpárková. Tým projektu Zrcadlo sportu oří současní i bývalí výkonnostní a vrcholoví sportovci, trenéři a pracovníci s mládeží.
„Lūcija, jak Lucce v Lotyšsku říkáme, byla pro naše město, mladé lidi a nadaci velikým přínosem. Jako dobrovolnice strávila ve Valmiere rok a do své práce vložila veškerou energii. Osobně jsem celou dobu obdivoval její vášeň, úsměv a široké znalosti ve vzdělávání. My v Lotyšsku máme rádi lidi, kteří mají zájem pochopit naši zemi, tradice a chování. Lucie byla po celou dobu pobytu srdečná a otevřená dozvědět se o naší zemi víc. Ne vždy se jí líbilo, co se dozvěděla, ale přemýšlela o tom a bavila se s námi o tom. Je vášnivou tanečnicí a bez váhání se připojila k mé taneční skupině, aby se naučila lotyšské lidové tance. Jsem opravdu šťastný, že můžu Lucii označit za svou kamarádku a nemůžu se dočkat, až ji zase uvidím na oslavě letního slunovratu Jāņi v Lotyšsku, na který se chystá přijet.“
Ansis Bērziņš, pracovník nadace Valmieras novada fonds
„Lucii jsem poznala na jednom workshopů, které jsem pořádala, a hned se ukázalo, že v hlavě nosí plán. Propojit svou lásku ke sportu s osobnostním rozvojem a neformálním vzděláváním v projektu Zrcadlo sportu. Oslovila mne jako mentorku, a tak mám možnost trávit mnoho času s ní i s týmem mladých sportovců, který dala dohromady. Sleduju jejich první úspěchy i překážky, které na cestě potkávají a taky jak si projekt získává své příznivce a daří se jim navázat kontakt se sportovními osobnostmi. Lucie tím prochází nejen jako inspirující koordinátorka a projektová manažerka, ale i autorka rozhovorů pro podcasty a lektorka workshopů. Z čeho mám největší radost, že ji těší nejen práce na projektu, které není vůbec málo, ale že už teď je přesvědčená, že na něj bude chtít navázat a v této práci pokračovat.“
Eva Dittingerová, mentorka projektu Zrcadlo sportu
„Na Lucii mě vždy nejvíc překvapí, jak dokáže svůj čas obětovat druhým lidem. Má za to můj velký obdiv. Když chce, má úžasnou schopnost dát přednost jiným, před sebou a svými potřebami. Miluju její spontánnost, citlivost a to, že dokáže zlepšit i tu nejnepříjemnější situaci. Lucie je velmi nezávislá, objektivní a cílevědomá. Jsem vděčný, že s ní mohu trávit svůj čas.“
Giovanni Marino, přítel
Absolvent fakulty sociálních studií Ladislav Zibura napsal svou první knihu už při studiu žurnalistiky. Od té doby se psaní a přednášení o svých cestách věnuje naplno. Přečtěte si rozhovor nejen o jeho cestách, ale také studiu nebo plánech do budoucna.
Vyučuje na švédské univerzitě. Žurnalistiku, sociologii, sociální politiku a sociální práci ale vystudovala Lenka Klimplová v Brně. Co jí v severské zemi nejvíce chybí? A co ve Švédsku znamená fika?
