Můžu přiložit ruku k dílu a být pro společnost užitečná, říká investigativní novinářka

Na fakultě sociálních studií jste studovala žurnalistiku a mezinárodní vztahy. Jak na svá vysokoškolská léta vzpomínáte?

Masarykovu univerzitu považuju za jednu z nejlepších vzdělávacích institucí. Studujícím otevírá spoustu zajímavých studijních i profesních možností, například příležitost absolvovat tříměsíční stáž v médiích nebo vyjet do zahraničí na Erasmus. Zároveň jsem zde při studiu potkala mnoho inspirativních a kreativních lidí, ať už z řad učitelů, mých bývalých spolužáků, nebo členů studentských spolků. Někteří z nich jsou už dnes novináři v Deníku N, například Tobiáš Pospíchal a Michaela Fišerová. Tobiáš je podle mě velmi talentovaný a bystrý novinář, který dokáže pochopit i velmi složité souvislosti. Míša má zase ohromný cit pro ztvárnění náročných sociálních témat tím nejlaskavějším způsobem. Ale těch výjimečných lidí, které mi Masarykova univerzita dala do života, jsou desítky.

Jak studium formovalo vaši budoucí novinářskou kariéru?

Vlastně mě k ní přivedlo, protože jsem předtím novinářkou být nechtěla. Pamatuju si, že v kurzu Metody novinářské práce jsme měli hodinu, ve které jsme vyhledávali informace v mapách a katastru nemovitostí. Tehdy jsem si uvědomila, že žurnalistika není jen psaní, ale i pátrání po pravdě.

Než jste se začala věnovat žurnalistice, studovala jste matematiku na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Co stálo za tou změnou?

Matematika se ukázala být velmi vzdálená tomu, co jsem doopravdy chtěla dělat. Zjistila jsem, že se toužím zabývat něčím, co má hmatatelný společenský dopad. Přemýšlela jsem o studiu mezinárodních vztahů nebo scenáristiky, ale pak jsem objevila možnost studovat na Masarykově univerzitě žurnalistiku v kombinaci s mezinárodními vztahy. To mě sice zaujalo, ale chtěla jsem se zaměřit primárně na mezinárodní vztahy. Až při studiu, kdy jsem absolvovala zajímavé předměty spojené s mediální praxí, například Technologické kompetence novináře, jsem si uvědomila, že mě láká stát se novinářkou.

Momentálně na fakultě externě vyučujete už zmíněný předmět Metody novinářské práce. Čemu se ve svých hodinách věnujete?

Pod hlavičkou kurzu vyučuju jednu přednášku a s ní spojený seminář. Ve svých hodinách seznamuju studující s metodami OSINT – Open Source Intelligence. Jde o různé techniky a možnosti vyhledávání informací v otevřených zdrojích a na internetu.

Jak začala vaše spolupráce s fakultou?

Když jsem úspěšně odstátnicovala, vydala jsem se studovat magisterskou žurnalistiku do Švédska. Tehdy jsme se bavili s mým vedoucím bakalářské práce Jaroslavem Čuříkem, že pokud bych se v zahraničí něco užitečného naučila, bylo by skvělé získané zkušenosti předat ostatním studujícím. Ve Švédsku jsem se toho spoustu zajímavého dozvěděla, proto jsem pak vedení katedry oslovila s tím, zda by měli o spolupráci zájem. Nápad se jim líbil, tak jsem do toho šla.

Zanedbávat přírodu, rodinu a vztahy je ve Skandinávii nepřípustné

Jak jste se dostala k příležitosti studovat investigativní žurnalistiku ve Švédsku?

V době, když jsem ještě studovala v Brně, jsem jako povinnou praxi absolvovala stáž v ekonomické redakci slovenského Denníku N. Zjistila jsem, že procházet finanční dokumenty a soudní spisy mě baví. Začala jsem se investigativě více věnovat a zjišťovat, kde bych ji mohla studovat. Podala jsem si přihlášky do Dánska a Švédska. Do Dánska na univerzitu, která nabízela rok studia v Aarhuse a rok v Londýně, jednalo se o finanční žurnalistiku. Univerzita ve Švédsku nabízela studium investigativní žurnalistiky. Další alternativy studia investigativní žurnalistiky, například v Británii nebo ve Spojených státech, byly nad moje finanční možnosti. Ve Švédsku jsem nemusela platit školné, a navíc studium trvalo jen jeden rok, takže jsem ho zvládla pokrýt z úspor a peněz vydělaných na brigádách.

Co jste se za ten rok ve Švédsku naučila?

Ještě v době studia na fakultě sociálních studií jsem absolvovala studijní pobyt Erasmus v Norsku. Už tehdy jsem zjistila, že mi velmi vyhovuje skandinávský systém vzdělávání. Snažím se ho aplikovat i ve svých hodinách. Pedagog by měl studentstvo vést a naučit je co nejvíc, ne za každou cenu dokazovat svou autoritu. Ve Skandinávii je vyučující rovnocenný svým studujícím, o takový přístup se snažím i já.

Studium ve Skandinávii zároveň bylo mnohem jednodušší, jelikož je tam nerozdělují na semestry, ale na kvartály. V každém kvartálu jsme měli jen jeden předmět. Každý pracovní den jsme byli ve škole od rána do odpoledne a věnovali se kontinuálně jednomu tématu. Nestávalo se mi, že bych nestíhala nebo musela neustále kličkovat mezi různými předměty. Všichni učitelé věděli, co probíráme, a i když se střídali, vše na sebe navazovalo. Měli jsme přiměřené množství úkolů a nikdo nás nepřetěžoval. Díky tomu jsem zjistila, že se studium dá měřit i jinak než počtem zvládnutých úkolů. Největší rozdíl ale vidím v tom, že díky té provázanosti si dodnes většinu informací pamatuju.

Jak jste si zvykala na kulturní rozdíly?

Ve třídě nás bylo asi čtyřicet, z toho přes dvacet různých národností. Měla jsem spolužáky ze všech koutů světa, například z Peru, Austrálie a Číny. V naší mezinárodní skupině jsem se setkala s velmi odlišnými přístupy ke studiu i životu obecně. Například Němci byli velmi dochvilní a precizní, přičemž my z východní Evropy jsme dávali věcem spíše volný průběh. A pak tam byli Portugalci, kteří někdy ani nedorazili (smích). Díky tomu jsem se naučila spolupracovat s lidmi z velmi odlišných kultur. Hodí se mi to i v mé současné práci, kde se podílím na investigaci se zahraničními týmy.

Zároveň jsem ve Švédsku pociťovala menší tlak na výkon. V tuzemsku je to tak, že všichni chtějí být nejlepší, od člověka se vyžaduje dravost. Ve Skandinávii mají odlišný přístup. Pokud kvůli kariéře člověk zanedbává přírodu, rodinu a vztahy, je to důvod se stydět. Kladou velký důraz na duševní zdraví. Myslím, že to je největší zkušenost, kterou mi studium ve Švédsku dalo.

Udržujete i nadále kontakt s bývalými spolužáky ze Švédska?

Ano, tím, že jsme byli ve škole neustále v kontaktu, pracovali na stejném projektu, společně chodili na jídlo, sportovali i cestovali, velmi jsme se sblížili. Těžím z toho dodnes –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ třeba když sleduju volby v Německu a něčemu nerozumím, zavolám tamnímu kamarádovi a nechám si to vysvětlit. Všichni mí bývalí spolužáci a spolužačky jsou vždy ochotní mi pomoci, takže teď mám spoustu užitečných kontaktů po celém světě.

Od roku 2021 jste působila v Denníku N. Líbilo se vám tam?

Působila jsem v ekonomické redakci, přestože jsem nikdy předtím nechtěla psát o ekonomických tématech. Naštěstí jsem se ale dostala do týmu výborných lidí, kteří mi pomohli zlepšit mé novinářské dovednosti. Pod křídla si mě vzal vedoucí ekonomické redakce, který se mnou procházel každý článek větu po větě a naučil mě toho opravdu hodně. Velmi si vážím toho, že mi věnoval tolik času. Tím, že jsou ekonomická témata náročnější na zpracování, a tudíž i pomalejší než například domácí zpravodajství, měla jsem prostor psát delší, analytičtější texty, a to pro mě byla velká škola.

Moje práce spočívá v hledání souvislostí, které možná ani neexistují

Co pro vás investigativní žurnalistika znamená?

Investigativa není jen odhalování zločinu, jak si mnoho lidí myslí, je to spíše přístup k získávání informací. Investigativní texty můžou být i o týraní žen nebo špatných pracovních podmínkách zdravotnického personálu. Snaží se odhalit jakékoli nekalé nebo nespravedlivé jednání, a mě vždycky trápilo, když se druhým lidem děla nějaká křivda. Zároveň jsem v sobě ale měla zakořeněný pocit, že dostat se k práci investigativní novinářky je pro mě nedosažitelné.

V českém i slovenském prostředí je investigativa stále stavěná na piedestal. Aspoň já jsem to tak vnímala – že je to práce pro vyvolené. Ale není tomu tak, důležité je projít si jako začínající novinář různými druhy žurnalistické práce a objevit své silné stránky. Někdo je lepší v konfrontování lidí a rozhodne se dělat rozhovory, někdo jiný je zase „šílenec“, který sleduje stovky nudných dokumentů, až mu najednou dojde, že ten, který viděl předevčírem, a ten, který viděl dneska, mají něco společného.

Dostala jste se kvůli investigativně někdy do situace, kdy jste se obávala o své bezpečí?

Jen jednou. Když jsme se s mými kolegy zabývali kauzou sekty AllatRa, předvolali mě k výslechu a na internetu se objevila videa, že já a ostatní novináři pácháme genocidu. Celá ta situace mi byla velmi nepříjemná.

Jak dlouho trvá práce na investigativním projektu?

Záleží na tématu, někdy to můžou být jen dva týdny, někdy i celý rok. Například na projektu AllatRa jsme pracovali i s mezinárodním týmem zhruba třičtvrtě roku.

Stává se vám, že při psaní investigativního článku dostanete do slepé uličky?

Skoro každý den. Moje práce spočívá převážně v hledání spojitostí, které možná ani neexistují. Někdy pracuju celé dny, a nezjistím vůbec nic. Proto je investigativní žurnalistika tak náročná, u počítače strávím spoustu času a mnohdy neudělám žádný pokrok. Musím třeba projít tisíce soudních spisů, ale vlastně nevím, jestli najdu něco užitečného. Nedávno se mi stalo, že jsem určitou informaci neúspěšně hledala dva týdny. Kdybych to ale nezkusila, mohlo by mi něco uniknout.

Pociťujete v posledních měsících tlak vyplývající z momentální politické situace na Slovensku?

Spíše o tom slýchám od svých kolegů z řad novinářů, osobně se mě to ale zatím nedotklo.

Kde čerpáte síly pro náročnou novinářskou práci?

Dvakrát týdně docházím na kurzy němčiny, kde se potkávám s velmi nesourodou skupinou lidí. Snažíme se mluvit německy, ale spíše komunikujeme každý svým jazykem, jelikož jsme ještě začátečníci. Je to ohromně vtipné a zároveň osvěžující. Každý týden se na hodiny těším, protože můžu alespoň na chvíli zapomenout na všechno ostatní. Taky chodím cvičit a mám spoustu kamarádů, se kterými se ráda potkávám.

Pro mě je ale i práce svým způsobem psychohygienou. Není nijak zvlášť nebezpečná, většinu času sedím v kanceláři a ťukám do počítače. Běžně nezažívám přehnaný stres, a zároveň mě těší, že můžu přiložit ruku k dílu a udělat pro společnost něco užitečného.