Oceňovaný žurnalista: Investigativní novinář je vlastně takový průkopník slepých uliček

Poměrně nedávno jste z Aktuálně.cz přešel do redakce Seznam Zpráv. Co stojí za tímhle rozhodnutím?

Roli tam hrálo více faktorů. Do Aktuálně.cz mě přivedl Josef Pazderka, který pro mě byl hodně důležitou osobností toho serveru. Měl vizi, kam médium směřovat. Měl ambiciózní plány, které však byly realistické. V redakci nastavil velice dobrou atmosféru a když se potom rozhodl odejít, byl to pro mě logický impuls se posunout dál. Byl jsem tam tři roky a do Seznam Zpráv jsem šel i proto, že je tam spousta zajímavých novinářských osobností, od kterých se člověk může hodně věcí naučit.

V Mladé frontě Dnes jste psal hodně o politice a zločinech. Co bylo prvním impulzem, že jste se začal věnovat právě investigativní žurnalistice?

Investigativu jsem se snažil dělat už v Mladé frontě, člověk se k tomu ale musí propracovat. Není to něco, co jde hned. Tenkrát jsem v sobě měl nějaké puzení dělat věci originálněji. Nebavilo mě jít na tisící tiskovou konferenci a napsat z ní zprávu, kterou ve stejný den napsalo deset dalších redakcí. Tím to nechci snižovat, je to důležitá práce, a já si jí prošel a považuju ji za hrozně důležitou. Měl jsem ale snahu a nejvíce mě bavilo přinášet informace, které nikde jinde nebyly a já je našel sám. Na začátku to nebyly kauzy, ale jen originální přístup k tématům. Naštěstí jsem měl nadřízenou, která mi tohle tolerovala. Byl pro mě vlastně logický krok věnovat se politickým korupcím a mocným. Zároveň to spoustu lidí může obohatit.

Jsou v této oblasti jiné novinářské postupy?

Jádro práce je pořád stejné. Novinář si musí najít validní zdroje a ověřit jejich důvěryhodnost. Osobně hodně pracuju v rejstřících, což nemusí znít úplně atraktivně, ale podle mě je to skvělé, protože to v Česku dělá málo redaktorů. Jsme v tomhle ohledu poměrně vyspělá země, a tak se dá v rejstřících najít spoustu zajímavých a někdy až šokujících informací. Když řeknu příklad z oblasti zdravotnictví, tak si prostě procházíte smlouvy, které ministerstvo vkládá do registru. Můžete pak najít kontrakt s firmou, o kterém ale ministerstvo ještě neinformovalo. Hned tak máte námět na originální článek. Kromě toho hodně pracuju s vyjádřením politiků a běžnými lidskými zdroji. Často však musím posoudit, proč mi tyto informace poskytují, jaká je jejich motivace. Důležité je nespokojit se jen s informací, ale přemýšlet i nad tím, proč to ten člověk dělá. V investigativě mají novináři výhodu, že nemusí pracovat v takovém časovém presu. Mohou se tak v tématu lépe zorientovat.

Dalo vám studium žurnalistiky pro práci potřebný základ?

Určitě, především tedy v kombinaci s tím druhým oborem. Když zkoumám nějakou firmu v obchodním rejstříku, je super vědět, jak ten rejstřík funguje. Například, že tam najdu účetní uzávěrku a jak s ní pracovat. Nemusím se obracet na odborníka, což by celý proces prodloužilo. Zároveň díky tomu dokážu alespoň povrchně říct, jestli je to, co mi člověk říká, úplná blbost nebo ne. Rád říkám, že novinařina je taková vysoká škola života, protože se v ní potkáte se spoustou expertů, od kterých pochytíte strašně moc, pokud máte otevřenou mysl. Díky tomu dnes můžu hodiny mluvit například o krácení daní nebo o problematice veřejných zakázek.

Na investigativu si nemůžete vyhradit půl roku a odmítat další práci

Ve své práci se hodně věnujete kauzám, a především čínskému a ruskému vlivu na českou veřejnost. Jak jste se konkrétně k těmto tématům dostal?

Tenkrát se ke mně od nějakých zdrojů dostala informace, že na Univerzitě Karlově je zřízené čínské centrum, financované čínskou ambasádou. Navíc zaštítěné rektorem a pozdějším kandidátem na prezidenta Tomášem Zimou. Přišlo mi to absurdní. Ambasáda platila přednášky, které vykreslují Čínu jako fajn zemi, se kterou je skvělé spolupracovat. Později se ukázalo, že tam platili i nějaký předmět o Číně, a že by se pak ambasáda podílela i na vysílání českých studentů na výlety do Číny. To se poté potvrdilo a vedlo to k určitým změnám – například zrušení toho centra. Přitom mi došlo, že když má s tímhle problém nejstarší a nejprestižnější univerzita v Česku, jak to asi vypadá jinde. Tak jsem se tomu začal více věnovat a popisovat vlivové operace Ruska a Číny u nás. Západní země často ten vliv nevidí, což je jejich slabina.

Už jste zmínil kauzu čínského vlivu na Karlovu univerzitu. Jak dlouho trvá dát dohromady takové odhalení?

Je to hodně individuální. Někde to mají novináři trošku rozvolněnější, ale obecně si na to nemůžete vyhradit třeba půl roku a odmítat další práci. Tak to u nás nefunguje. Nemůžete svým kolegům prostě říct, že ještě půl roku budete na něčem pracovat a ať na vás vůbec nemluví. Osobně se snažím investigativní práci kombinovat s menšími materiály, které člověk napíše za pár dnů nebo hodin. To, že se na Hradě dějí nějaké manipulace, napíšete v pár hodinách, ale dá se to kombinovat s věcmi, které vám trvají zjistit několik týdnů nebo i měsíců. Nemám to tak, že bych pracoval jen na jedné kauze. Dělám jich souběžně třeba deset, a ne vždycky tam něco najdu. Investigativní novinář je vlastně takový průkopník slepých uliček.

Stává se vám často, že z vaší práce nakonec nic nevzejde?

Ano, poměrně často. Důležité je nevystavět si v hlavě nějaký příběh korupce nebo manipulace. Někdy si musíte přiznat, že na tom prostě nic není a posunout se dál.

Jaký je to pocit, když víte, že se vaše práce ocitla na předních stranách Financial Times nebo třeba The Guardian?

Je to příjemné, protože se setkáváte se zahraničními novináři a můžete nahlédnout do toho, jak pracují oni a zase vám to dá nějaký kontext a posouvá dál. To, že popíšete nějaký fenomén a přeberou to zahraniční média, vlastně ukazuje, že se tam stejná věc děje taky, jen se jim ještě nepodařilo to rozklíčovat. Váš materiál je pak pro ně důležitý podklad. To je pro mě podstatné a jsem rád, že k tomu můžu přispět.

Bez novinařiny nemůže demokracie fungovat

Jak vnímáte novinářské ceny, kterých máte už několik?

Novinářské ceny jsou příjemným uznáním toho, že si někdo z ikon české novinařiny všiml mé práce. Na druhou stranu investigativních textů vzniká v Česku každoročně mraky. Úplně bych to nepřeceňoval. Pro mě vlastně znamená mnohem víc, když vidím, že můj text něčemu pomůže. Například odstartuje legislativní změnu nebo že se tomu problému začne věnovat policie. Zároveň takový článek nasvítí činnost mocných, kteří si poté dávají větší pozor.

Je pro vás role novinářů důležitá?

Bez novinařiny podle mě demokracie nemůže fungovat. Dnes existuje spousta influencerů, i u nás už se projevuje takový trend, kdy politici odmítají mluvit s médii a místo toho si najmou influencera, který jim nebude klást kritické otázky. Nechtějí to riskovat. Rozhovor poté umístí na své sítě, protože tam mají své publikum, které je skoro tak velké jako nějakého menšího média. Lidé si zároveň raději pustí oddechový rozhovor o tom, co politik rád vaří než článek o tom, že zase něco ukradl. Není to dobře.

Kancléř Mynář mě žaloval za pomluvu, výhružky jsou součástí profese

Tím, že se zabýváte především politiky a vlivnými lidmi, se dostáváte hodně do povědomí veřejnosti, s čímž souvisí i urážky. Setkáváte se s nimi hodně?

Docela ano. Občas přijde předžalobní výzva, což je normální součást demokratického fungování, když vy jako novinář napíšete o někom něco ošklivého. Měl jsem takovou epizodu s hradním kancléřem Mynářem, který se mě snažil nechat stíhat pro pomluvu, ale nevyšlo mu to. Potom jsou tu výhružky, které vám chodí anonymně do mailu nebo na Facebook. Je to nepříjemné a samozřejmě to není v pořádku. Myslím, že je dobré o tom mluvit. Vlastně to ale považuju za součást novinářské profese. V případě výhružek mám taktiku, že se to těm lidem snažím vysvětlovat, což někdy nejde. Ale u některých to funguje a často se potom i omluví a řeknou, že se mnou prostě nesouhlasí. Lidé na sociální sítě chodí vyhrát, ne si tříbit názory. Můžu tak ale aspoň nahlédnout do jejich myšlení, což může pomoct v další práci.

Asi všichni si pamatují vraždu investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky. Nebojíte se, že by se v Česku mohlo stát něco podobného?

Občas se mě někdo ptá, zda se nebojím o svůj život. Musím říct, že ne. Česko je poměrně vyspělá demokracie, byť můžeme říct to stejné i o Slovensku. Všichni ale doufáme, že lidé, o kterých píšeme, mají nějaké mantinely a respektují hranice civilizované společnosti. Mimochodem na tom Slovensku se ukázalo, že lidé, kteří za vraždou stojí, si tím vlastně nepomohli. Naopak to vedlo k jejich pádu. Takže ne, nebojím se. Spíše mám obavy o své zdroje, protože je to třeba může stát práci. Čelí většímu riziku než já.

Je poměrně známé tvrzení, že novinář nikdy nespí a je vždy připraven jít do akce. Co vám pomůže vypnout a odpojit se od práce?

Rozvíjí se to s věkem. Na začátku jsem měl taky pocit, že člověk musí být online 24 hodin denně a všechno řešit. Čím více se o tom ale bavíme s kolegy, tím více vidím důležitost duševní hygieny. Rád se odpojím a jdu třeba do přírody nebo na hory. V ten moment vám vlastně práce nepřijde až tak podstatná. Důležité je také nebrat se tolik vážně, nepovyšovat se do role nějakého spasitele národa, bez kterého demokracie zanikne. Uvědomit si, že nejsme nepostradatelní a že pokud ten článek nenapíšeme, vlastně se zase tak moc nestane.