Čekání na Godota, nebo na byt? Rozhovor s autorkou diplomové práce o obecním bydlení

Co vás vedlo k výběru tématu lidí čekajících na přidělení obecního bytu?

Zajímají mě nerovnosti ve společnosti, a s nimi i související problematika moci. Bydlení je životní nezbytností, ale stále máme tendenci ho vnímat jako samozřejmost. Krize bydlení, která se každým rokem prohlubuje, nám však ukazuje, že se vlastnické bydlení pro Čechy stává čím dál tím více nedosažitelným snem. V Brně je odhadem 42 tisíc domácností bez vlastního bydlení. To jsou velká čísla, zároveň jsou ale na první pohled lidé žijící v nájmech neviditelní. To je asi to, co mě motivovalo k výběru tématu – chtěla jsem se podívat na příběhy nájemníků a jejich možnosti. Češi totiž platí za nájemní bydlení vysoké částky, v průměru téměř 40 procent svých příjmů. Bylo mi proto jasné, že ty příběhy nebudou veselé. Ukázalo se ale, že v mnoha případech nejsou pro nájemníky až tak palčivým problémem ceny nájmů, jako nejistota, jestli v bytě budou moci zůstat další roky a nikdo je nevyhodí.

Proč vás zaujalo právě obecní bydlení?

V Česku obecně nelze považovat nájem za stabilní formu bydlení, jelikož chybí jasná regulace podmínek pronajímání. Ve svém výzkumu jsem se nejčastěji setkávala s problémem řetězících se nájmů. Jedná se o smlouvy na dobu určitou, platné obvykle jen na rok, které nutí nájemníky k častému stěhování. Tento problém je nejvýraznější u nízkopříjmových skupin, jak ukazuje i loňský dokument Dům bez východu od režiséra Tomáše Hlaváčka. Paradoxní je, že většina mých respondentek a respondentů sice patřila do střední třídy, přesto i oni čelili podobné nejistotě. O obecní bydlení jsem se tedy začala zajímat proto, že se v Česku jeví jako jediná opravdu stabilní forma nájemního bydlení.

Jak jste sháněla respondenty a respondentky pro váš výzkum?

Oslovila jsem je na pravidelných prohlídkách bytů, které pořádá brněnský magistrát. Tyto prohlídky jsou veřejně přístupné, takže nebyl problém se jich zúčastnit. Zastupitele a členy bytové komise jsem kontaktovala e-mailem nebo telefonicky. Jeden z respondentů z této skupiny se ke mně navíc dostal díky doporučení mého známého.

Jak se žadatelé s čekáním vyrovnávají?

Čekání je pro ně velmi náročné, protože než na obecní bydlení dosáhnou, musí se zabezpečit obvykle komerčním pronájmem. Tento typ nájmu je často nejistý, protože jim majitel nemusí po roce prodloužit smlouvu. Všichni mí respondenti měli smlouvu na dobu určitou, a to na jeden rok. Nejhůře na tom byly rodiny s dětmi, které se stěhovaly třeba pětkrát za deset let. Pokaždé to totiž obnáší složité vybalování, nové trasy do školy, nové sousedy, nutnost zvyknout si na neznámé prostředí... Jeden účastník výzkumu mi dokonce řekl, že už s rodinou nejezdí ani na dovolené. Místo toho každý rok raději šetří peníze a energii na další potenciální stěhování. Takto si asi čekání na byt nepředstavuje nikdo.

Jak vypadá proces, kterým musí žadatelé o obecní byt projít?

Celé to zastřešuje brněnský magistrát, uchazeči si žádají o jeden byt z nabídky zveřejněné v daném měsíci. Takže vždy čekají na nový měsíc, aby si prohlédli nabídku, následně se zúčastní osobní prohlídky a odešlou žádost. Pokud se jim do dvou měsíců nikdo neozve, musí celý proces zopakovat. Těch „čekání” je většinou více, žadatelé proto musí být neustále ve střehu.

Jaké největší problémy vnímáte v administrativním postupu přidělování obecních bytů?

Byrokratický proces přidělování obecních bytů má spoustu nelogických pravidel. Někteří úředníci se víc soustředí na správné vyřízení papírů než na to, aby co nejvíc lidí získalo bydlení za férových podmínek. Často zapomínají, že řeší situace rodin a seniorů, kteří naléhavě potřebují pomoc.

Největší překážkou přesto zůstává ne administrativa, ale vysoká cena nájmů v lokalitě Brno-střed. Obecní byty by měly být dostupnější než ty komerční, aby na ně zájemci snadněji dosáhli. V únoru ale magistrát nabídl dvanáct bytů s nájmem od deseti až do pětadvaceti tisíc korun, často s elektrickým topením, které náklady ještě zvyšuje. Takové výdaje zvládne jedině pár se dvěma příjmy, ale co když jeden z nich třeba přijde o práci? A co až zestárnou a nebudou moci vydělávat tolik, jako v aktivním věku? Úřady tyto otázky neřeší.

Co vás při výzkumu nejvíce překvapilo nebo šokovalo?

Hodně mě překvapilo, kolik energie musí rodiče vynaložit, aby na jejich děti stres z nejistoty bydlení dopadal co nejméně. Jeden účastník mluvil o tom, jak si jeho dcera při posledním stěhování, které bylo asi čtvrté za dobu pěti let, odmítala dva měsíce vybalit. Nechtěla uvěřit, že si zítra nebude muset všechno znovu zabalit. Taková rezignace u dítěte mě osobně velmi zasáhla. Tahle školačka navíc čelila i ústrkům ze strany spolužáků, kteří se jí vysmívali, protože si nedokázala zapamatovat, kde bydlí. Podobné negativní dopady neustálého stěhování mají na svědomí právě smlouvy na dobu určitou. Je to jeden z podstatných důvodů, proč v Česku potřebujeme efektivnější regulaci nájemního trhu. Šokuje mě, že se lidé z brněnského magistrátu o tyto příběhy nezajímají. Brno-střed má stovky volných bytů a domů připravených k rekonstrukci. Udivuje mě, že vzhledem k situaci aktuálně z jednoho původně obytného domu dělají v Pisárkách muzeum a další v centru přestavějí na kancelářskou budovu.

Co pro vás bylo na celé práci nejtěžší?

To, že nemám jak čekatelům pomoci. Často jsem s nimi soucítila a byla jsem naštvaná, že systém nefunguje lépe. Taková klasika v sociálních vědách (smích). Pak mě ale třeba potěšilo, když mi jedna účastnice dala vědět, že jí a její rodině konečně přidělili obecní byt.

Jak vzpomínáte na svou obhajobu?

Moje obhajoba byla díky doktorce Kašparové a docentce Nedbálkové hezká. Velkou oporou pro mě bylo vědomí, že mou práci podporují tak vynikající expertky a stojí při mně. A pak tam byla taky moje spolužačka Domča. Tu jsem ale vůbec neviděla, protože sezení pro návštěvy bylo za zády obhajujícího.

Jak náročné bylo skloubit denní studium, psaní diplomové práce a péči o děti?

Když jsem ve škole, jsem ráda, že rodinu mohu nechat za dveřmi (smích). Je to takový můj vlastní prostor pro seberealizaci, výzkum a budování vztahů i mimo rodinu. Přijde mi zajímavé i to, že mužů se téměř nikdo neptá, jak studium a práci zvládají s dětmi. Asi všichni tušíme proč. Studovat s mými dvěma dětmi bylo náročné, ale jsou už starší a naštěstí na ně nejsem sama. Mám spolužačky i s o hodně mladšími dětmi a nechápu, že péči o ně bez pomoci školy vůbec zvládají, vzhledem k tomu, že taky studují sociologii denní formou. Otázka je, jestli si jako mámy a studentky nebojíme o podporu říct. Mateřství je ve společnosti mnohdy spojováno s různými negativními stereotypy, proto i mně chvíli trvalo před spolužáky a učiteli přiznat, že děti mám.