Zibura: Až napíšu špatnou knihu, otevřu si stánek s párky v rohlíku

Procestoval jste už několik zemí a napsal o nich pět knížek. Přemýšlel jste někdy nad tím, že byste v zahraničí zůstal natrvalo?

Ne. Už jsem bohužel překročil tu hranici a zakořenil tady, než abych žil v zahraničí natrvalo. Mně spousta věcí v Česku nevyhovuje a myslím si, že na spoustě věcech ještě můžeme pracovat, a to mi připadá vzrušující. Protože já nechci přijít do země, kde je všechno hotové, všechno je perfektní a všichni jsou k sobě uvědomělí, milí a tolerantní. Mně připadá vzrušující žít v zemi, kde se tohle všechno utváří, být toho součástí a žít v době, kde člověk s něčím může být první. Česká nakladatelství byla přesvědčená, že cestopis je žánr, který už je trochu přežitý. Tak jsem začal psát cestopisy a ukázal, že tomu tak být nemusí a že sérii cestopisů může napsat mladý člověk a že to může vypadat hezky. To mě připadá zábavné, že nejsme země, která udává trendy. Byť jsme bohatá země, je tady pořád co budovat, a proto tady chci žít.

Věřím tomu, že pěší poutě mohou lidem zlepšovat život

Jako poslední jste napsal knihu o cestě do Santiaga de Compostela, jednoho z nejznámějších poutních míst vůbec. Je pro vás tato pouť speciální?

Ano, protože jsou tam lidi, kteří zažívají totéž, co vy. Když jsem putoval například do Říma z Českých Budějovic, tak tam taky člověk zažívá zajímavé pocity, ale celou dobu je tam sám a nemá kolem sebe lidi, kteří by putovali pěšky. Tím, že na pouti do Santiaga je lidí spousta, najednou chápe sebe prostřednictvím ostatních. Tím je ta cesta speciální. Jsou tam poutníci ze všech různých oborů, všeho věku, z celého světa a jsou ochotní se s vámi bavit o soukromých věcech. Jednoduše proto, že se tam vydávají, aby reflektovali svůj život. Naopak jsou ještě rádi, že to můžou udělat prostřednictvím konverzace s vámi. Samozřejmě to chce být taktní a pochopit, že někdo si s vámi vykládat nechce, ale spousta lidí mi tam řekla hodně osobních věcí velice otevřeně. Počítají s tím, že dojdete do Santiaga a už se v životě neuvidíte. Pomohlo mi to naplánovat život do budoucna. A to všechno jsou ohromné přínosy této cesty. Nikdo si tam nechce otravovat život tím, že by se hádal. Vrátí vám to víru v to, že je většina lidí dobrých.

Vydal jste se tam už celkem třikrát. Co bylo tím impulsem, abyste o cestě začal psát až teď?

Je to tak. Poprvé jsem šel Francouzskou stezkou, podruhé taky a potřetí jsem vyrážel z Porta. Chtěl jsem se tam vždycky vrátit a podruhé jsem tam šel z nějakých osobních důvodů, které v té knize popisuju. Vlastně jsem vůbec nevěděl, jestli o tom napíšu knížku. Ale byl to takový sen vzadu v hlavě, ta cesta mi hodně změnila život. Věřím tomu, že pěší poutě mohou lidem zlepšovat život a chtěl jsem ukázat jak. V předchozích pěti knížkách se mi to nepovedlo. Mám je rád a dal jsem do nich maximum toho, co jsem v té době mohl. Ale ani v jedné z té knih se mi úplně nepodařilo postihnout ten myšlenkový přesah toho, když člověk prostě putuje tou zemí sám pěšky. Tak jsem si začal vést velice podrobné deníky. Někdy po dvou týdnech jsem si už byl jistý, že o tom dokážu napsat knihu. Protože mi ten příběh, který jsem tam prožil, přišel pozoruhodný. Vrátil jsem se a rok jsem to jenom nechával uležet v hlavě. Pak jsem se v prosinci vydal na cestu do Santiaga znova, tentokrát jenom z Porta na deset dní se ženou, abych si připomněl tu atmosféru. No a pak jsem zasednul a začal psát.

Podepsalo se na mně studium žurnalistiky

Pro někoho by to mohlo být už dost na celý život. Plánujete se tam ještě vrátit?

Těžko říct, ale vlastně jo. Neříkám, že v následujících několika letech, ale možná jednou s dětmi. Přijde mi jako zásadní prožitek, když člověk prožívá totéž s nějakým velkým časovým odstupem. To, že jsem se tam vydal po deseti letech a mohl jsem reflektovat svůj život, protože jsem viděl, jak ke stejným situacím přistupuju jinak. Najednou nechodím denně padesát kilometrů, ale chodím třicet a rozhlížím se. Nespěchám, ale naopak přijdu vždycky poslední. Je to prostě zajímavé, že si tím může člověk sám sobě nastavit zrcadlo a pozorovat tu svoji pouť životem. To je pro mě důvod, proč by mi přišlo skvělé za deset let do Santiaga vyrazit zas.

Pouť do Santiaga de Compostela byla v osmnácti letech vaše vůbec první delší cesta. Od té doby jste na svůj seznam přidal mimo jiné i Jeruzalém, Himaláje nebo Gruzii. Podle čeho si místa k návštěvě vybíráte?

Podle toho, co mě zajímá. Protože pak jsem schopný z toho napsat dobrou knížku. Ale nedokázal bych napsat dobrou knížku o něčem, co mě nezajímá. Podepsalo se na mně studium žurnalistiky, takže mě zajímá, o čem se zrovna mluví. Vždycky jsem si vybíral země, u kterých jsem si dovedl odpovědět na otázku: proč tam jedu zrovna teď? Třeba kniha o cestování po Česku, ta vznikla v době koronaviru, protože jsem chtěl ukázat, že cestování jen tak nekončí. Prázdniny v Evropě jsem napsal, když se mluvilo o referendu o vystoupení z Evropské unie, a já jsem chtěl přispět k tomu, aby se o Evropě mluvilo taky hezky. Uvědomil jsem si, že jsme vlastně součástí soustátí a v řadě těch zemí jsem v životě nebyl. Takže takhle si ta témata vybírám.

Fakulta sociálních studií je prostor, kde lidé chtějí být i po škole

Něco málo o vašem studiu. Navštěvoval jste osmileté gymnázium v Českých Budějovicích. Co vás přimělo přihlásit se na studium žurnalistiky na Masarykově univerzitě v Brně?

Gymnázium bylo přírodovědně zaměřené. Měli jsme hodně matematiky a já jsem hledal opak matematiky a zhlédnul jsem se v psaní. Vždycky jsem k tomu měl vztah, protože se mi hrozně líbí, že v době, kdy je velice snadné všechno vyjádřit doslovně, a to myslím ve smyslu těch audiovizuálních věcí, tak my to dobrovolně vyjadřujeme něčím, co musíme umět používat, a to je jazyk. Přijde mi to nesmírně poetické a staromilské a vždycky se mi to líbilo. Odjakživa jsem rád psal slohy ve škole a měl jsem z nich dobré známky. Češtinářky věděly, že to je moje silná stránka. Psal jsem i dobrovolně.

Zmínil jste, že vás psaní vždycky bavilo. Využíval jste této silné stránky i jinak než při psaní slohů?

S přáteli jsme začali dělat festival v Českých Budějovicích a psal jsem tam veškeré tiskové zprávy. Psal jsem propagační texty a žádosti o granty. A to byly moje první texty, které jsem napsal a měly nějaké využití. To mi bylo patnáct let. Pak se nabalovaly další a další práce. Dělal jsem kampaň budějovickému Majálesu. Povedlo se mi tam udělat pár vtipných sloganů, které si získaly pozornost marketingových médií a já jsem díky tomu získal práci v marketingu. Tehdy mi bylo asi sedmnáct nebo osmnáct a začal jsem psát reklamní texty za peníze. To mi vydrželo celou vysokou školu a tehdy už jsem věděl, že mi psaní v nějaké podobě zůstane.

Byl jste tedy činorodý už před příchodem na vysokou školu. Vyhledával jste další dobrovolné aktivity i při studiu?

Vyhledával. Asi tři roky jsem byl v Radiu R. Kromě toho jsme pořádali seznamovací kurz Ludvíkova líheň pro mladší spolužáky na žurnalistice a chodil jsem na víc předmětů, než jsem musel. Vysoká škola je podle mě hlavně příležitost se setkat s lidmi, kteří jsou podobně staří jako vy a kteří mají podobné zájmy a jsou často velmi inteligentní. Přijde mi skvělé s těmi lidmi trávit čas, debatovat s nimi a něco s nimi vytvářet. Nejlepší akce jsou právě ty, které jsou dobrovolné, protože na těch se podílejí ti lidé, kteří chtějí být aktivní a nechtějí si tu školu jenom odsedět. Když dneska vidím, jak skvělé věci dělají lidi z Radia R nebo jak skvělé věci dělají ti lidi z Majálesu, kteří v patnácti letech ve svém volném čase něco pořádají, tak mě to v tomhle přesvědčení utvrzuje. Takže já jsem snažil být aktivní i mimo školu a hledat si tyto mimoškolní aktivity, protože jsem věděl, že jsou tam nejzajímavější lidi.

Ze studia jste se snažil vytěžit maximu. Co pro vás fakulta sociálních studií představuje?

Fakulta sociálních studií je prostor, kde lidé chtějí být i po škole, a zároveň je tam hromada různých oborů. Takže já jsem se díky tomu bavil s lidmi z politologie, bezpečnostních a strategických studií, genderu a bylo to prostě úžasné. Jeden barák, pět pater, kde každé patro dělá něco jiného, mi přišel nesmírně inspirativní právě tím rozptylem humanitní vzdělanosti, kterou tam člověk mohl prožívat. Určitě bych si ji vybral znovu, protože jsem tam potkal skvělé lidi. Nevybral bych si ji, protože bych si myslel, že je to obor, který člověka naučí psát. Myslím si, že pokud se chce člověk uplatňovat v médiích, je lepší vystudovat nějakou specializaci. Ale to umožňují kombinace, které Masarykova univerzita nabízí, že studujete žurnalistiku a něco k tomu. Studoval jsem hospodářskou politiku a taky mi to hodně rozšířilo obzory.

Součástí každého studia je možnost vyjet na zahraniční pobyt Erasmus. Využil jste ji?

Na Erasmu jsem nebyl a dodneška mě to mrzí. Začal jsem poměrně brzo psát knížky. První knížku jsem napsal, když mi bylo dvacet dva a společně s knížkami jsem dělal cestovatelské přednášky, což je takový legrační žánr, ale lidi to mají rádi. Tehdy se mi s tím začalo dařit a mě to moc bavilo. Protože jak je člověku dvaadvacet a objíždí celou republiku s vystoupením, kterému se lidi smějí, je to prostě skvělé. Jenže jak jsem začal brzo vytvářet tu svou cestovatelskou věc, ve smyslu psaní knížek a přednášek, na Erasmus jsem neměl čas. Neměl jsem kdy na něj jet a dodneška mě tahle zkušenost chybí, protože jsem nikdy nežil delší dobu v zahraničí a myslím si, že to může být značně formativní. Ale myslím si, že ještě formativnější to je, pokud tam člověk vyrazí na střední škole. Moje žena na střední škole strávila rok ve Francii a úplně jí to změnilo život. Dneska je z ní učitelka francouzštiny. Umí perfektně francouzsky, to by se na střední škole nikdy nenaučila. Život v zahraničí naučí člověka jazyk o dost lepším způsobem než tady.

Nikoho nezajímá, co jsem měl k snídani

Hodně spisovatelů se setkává například se spisovatelským blokem. Máte svůj způsob, jak se s překážkami ve psaní vypořádat?

Já bych řekl, že cestopis je hodně jednoduchý žánr. Ono se vám vždycky stane něco, o čem psát a když se vám nic nestane, vždycky můžete psát o historii. Já spisovatelský blok moc nemívám. Spíš mám problém s tím, aby text nebyl moc dlouhý. Vždycky je toho strašně moc co bych chtěl předávat dál, takže tohle neznám. Ale vždycky jsem měl velký problém s tím, jak začít. Když jsem měl psát první knížku, tak jsem seděl dva dny a nenapsal ani větu. Protože mi přišlo příliš zásadní, jak tu první větu napíšu. Tak jsem si řekl, že to budu psát zprostředka, abych nemusel začínat první větou. A od té doby jsem všechny knížky napsal zprostředka. Všechny cesty vedou do Santiaga je první knížka, kterou jsem napsal od začátku, protože jsem si byl dostatečně jistý tím, co chci říct, abych se nebál tu první větu napsat. Přišlo mi až nabubřelé, aby ta první věta byla moje, takže tam teď alibisticky dávám přímou řeč někoho jiného.

Zmínil jste, že toho ze svých cest chcete předávat co nejvíc. Je naopak něco, o čem ve svých knihách nepíšete?

Jednoznačně. Myslím si, že ta základní úvaha, kterou by měl udělat každý autor cestopisů je, že by si měl uvědomit, že on nikoho nezajímá. Čtenáře zajímá jenom on samotný a je to naprosto v pořádku, protože čtenář chce mít svůj čtenářský zážitek. Čím jsem starší, tím víc se snažím upozaďovat sebe a psát o tom, co si myslím, že by se čtenář rád dozvěděl. Vždycky říkám, že nikoho nezajímá, co jsem měl k snídani. Takže tohle se snažím vynechávat a psát, jako bych vyprávěl člověku, který v těch místech nikdy nebyl a možná ani nikdy nebude. Díky tomu, že pořádám přednášky, znám svoje čtenáře osobně. Oni tam chodí a já vidím, jak vypadají lidi, kteří si nechávají podepsat moji knížku. Vím, jaká skupina lidí to je. Naprosto rozmanitá.

Cestujete převážně pěšky, a možná právě proto nabraly vaše knihy na popularitě. Berete psaní cestopisů jako svou celoživotní náplň a poslání?

Přijde mně zajímavé pojmout každou cestu trošku jinak a nechtěl jsem se omezit na to, že budu cestovat jenom pěšky. Mám taky dvě knížky o stopování. Jednu mám o tom, jak jezdím po Česku vlaky a svým legračním autem, a přijde mi super se nefixovat na jednu věc a pořád objevovat něco nového. Až napíšu knihu, která se nebude líbit, tak s tím skončím. Až se to stane, tak mám v plánu si otevřít stánek s párky v rohlíku, protože je to hodně tradiční česká pochoutka. Každý k tomu má vztah. Každý to má rád, dokonce mám pocit, že když lidi uvidí stánek s párkem v rohlíku, tak se jim rozzáří oči. Byla by to práce s lidmi a zároveň mám rád párek v rohlíku. Taky vidím velký nedostatek stánků s párky v rohlíku, tak bych rád tento společenský problém pomohl vyřešit.

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, napište prosím editorce Atria na tento mail: 496823@mail.muni.cz. Děkujeme.