Den s absolventkou: Rozhlas je moje médium

Už při studiu žurnalistiky na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity pracovala Katarína Urban Richterová v anglické redakci Radio Slovakia International. Od jejího prvního vstupu uplynulo čtrnáct let, posledních šest let pak pravidelně informuje zahraniční posluchače o dění na Slovensku. I když je každý den v redakci rádia jiný, ty čtvrteční jsou si podobné – a právě čtvrteční kolečko s Richterovou absolvovala redaktorka Atria.

Jednou z dominant slovenské metropole je budova v podobě obrácené pyramidy, v níž sídlí slovenský rozhlas. V sedmém patře se nachází slovenská, španělská, ruská, francouzská, německá a anglická redakce, takže celé poschodí působí jako mraveniště cizinců v centru Bratislavy. „Je to malý ostrůvek ciziny uprostřed domova,“ usmívá se absolventka brněnské žurnalistiky Katarína Urban Richterová z Radio Slovakia International, jemuž nikdo v budově neřekne jinak než RSI.

Ve dvou místnostech anglické sekce rádia pracuje pět stálých redaktorů – zpravodajů a publicistů v jedné osobě, což není úplně běžné. Kromě Richterové do rádia přispívá také Novozélanďan Gavin Shoebridge, který zároveň dělá korektury textů, a také Rumunka Anca Dragu a Slovenky Zuzana Botiková a Martina Šimkovičová.

Každý člen redakce má v RSI obdobnou roli – jednou týdně uvádí celou půlhodinovou relaci a jednou týdně tvoří zhruba šestiminutové zprávy, které redakce přebírá z tiskových agentur a pak překládá do příslušných cizích jazyků. Kromě toho redaktoři připravují také publicistické příspěvky.  „Typický den v redakci neexistuje, každý je jiný. Jasně strukturovaný den mám jen ve čtvrtek, kdy vysílám zprávy. Od deseti do tří sedím v rozhlase a předělávám zprávy tak, aby byl kontext srozumitelný i zahraničním posluchačům,“ popisuje Richterová svou čtvrteční rutinu.

Kromě čtvrtečních zpráv tvoří Richterová ve středu svou relaci a někdy vysílá i o víkendu. Víkendové relace se však dávají dohromady koncem týdne. V týdnu zpracovává také publicistické příspěvky. Právě publicistika je pro ni na práci a čas nejnáročnější. „Třeba teď jsem pracovala na story o hledání rovnováhy mezi prací a osobním životem žen, k čemuž jsem dělala hodně rozhovorů. Příprava takového příspěvku se někdy natáhne i na čtrnáct dnů. Každý týden ale musím zpracovat asi tři příspěvky," přiznává absolventka fakulty sociálních studií.

Jako redaktorka anglické sekce rádia promluví v mateřštině sotva pár slov denně. A rozhovorům v angličtině dává sama přednost – pokud totiž nezíská vyjádření v anglickém jazyce, musí ho pro potřeby rádia nechat dabovat. V jejích příspěvcích tak mnohdy znějí i hlasy redakčních kolegů.

Láska k rádiu ovlivnila i její výběr koníčků. „Ve volném čase hodně poslouchám zahraniční podcasty. Na rozdíl od televize je rádio aktivní médium a při jeho poslouchání se dá dělat spousta běžných aktivit, které nevyžadují soustředění – třeba umývání nádobí,“ vysvětluje Richterová. Dodává, že v zahraničních médiích často hledá inspiraci, jak dělat rádio lépe. 

Zároveň je to i jistý způsob odpočinku, protože volného času jako redaktorka moc nemá. „Hodně se přizpůsobuju respondentům, takže někdy jezdím na rozhovory i večer nebo brzy ráno,“ vysvětluje nepravidelnou pracovní dobu. Když má ale přece jen trochu volného času, ráda běhá. „Já už běhám tak dlouho, že když jsem s tím začínala, nebylo to ještě ani v módě,“ směje se.

Do třiceti minut vysílání se musí vejít to nejdůležitější

Den v RSI začíná poradou zástupců všech redakcí se šéfredaktorkou rádia. Při patnáctiminutovém setkání se všichni domluví, která témata se ten den v rádiu objeví. „Je potřeba vyhovět netradičnímu formátu rádia. Každý den se skládá z jednotlivých vysílacích bloků, které si mezi sebou dělí šest redakcí,“ vysvětluje Richterová. Každý blok má přitom půlhodinovou stopáž, v níž je potřeba uveřejnit nejdůležitější zprávy a také téma dne, které tvoří nejdůležitější zpráva. Největší část vysílání ale tvoří publicistika. 

Na sepsání pěti až osmi zhruba desetiřádkových zpráv a tématu dne má Richterová necelé dvě hodiny. Poté musí všechno odeslat kolegovi na korekturu a potom nahrát ve studiu. Dnes ji ale čeká ještě jeden úkol – zaučit nového kolegu. „Rozhodně nejde o žádné vyučování,“ objasňuje s úsměvem a brání se přirovnání k mentorce. Tvrdí, že chce spíš kolegovi dát tipy, jak práci zvládat co nejrychleji a jak se naučit čelit stresu. Nového pracovníka Mojmíra Procházku proto učí, jak vybírat zdroje pro svou zprávu a jak co nejefektivněji zpracovat dané téma.

Potom už přichází na řadu korektura. Redaktoři posílají výsledný text k editaci Gavinovi Shoebridgeovi do vedlejší kanceláře. Shoebridge je do několika minut zkontroluje, opraví chyby a pošle zpět. Výsledný text Richterová tiskne třikrát. „Jedna verze je pro mě, druhá pro Mojmíra a třetí jde zvukařce, aby mohla kontrolovat, kde se nacházíme v textu,“ vysvětluje zkušená redaktorka.

I proto, že její zkušenosti se studiem pocházejí ze dvou univerzit, vnímá výhody novinářského vzdělání. „Do školy jsem nechodila proto, abych se naučila nahrávat nebo psát. V té době jsem už dávno pracovala v rozhlase. Je potřeba znát i teorii,“ myslí si Richterová.

Už při studiu v Brně dojížděla na přednášky a semináře z Bratislavy a skloubit rozvrh studenta s pracovním úvazkem nebylo vždycky jednoduché. „Studovat v Brně pro mě ale bylo určité privilegium. Na přednáškách jsem měla vždycky pocit, že se bavíme o důležitých věcech, které dávaly médiím ještě další rozměr. Dodnes mám schované poznámky z přednášek,“ vzpomíná absolventka fakulty sociálních studií.

Zároveň dodává, že největší překvapení pro ni bylo, když měla poprvé stříhat zvukový příspěvek. „Všichni si myslí, že je to jen o tom někoho vyzpovídat. Ale ta největší práce nastává, když má člověk sestříhat hodinový rozhovor na pět až sedm minut,“ popisuje svoje první zkušenosti.

Poutavé studio

Slovenský rozhlas má několik nahrávacích studií, včetně velkého koncertního studia. Všechna se nacházejí v suterénu budovy. RSI má k dispozici jedno z menších studií, ale jen v určitých časech.

Podle Richterové nahrávací studia rozhlasu na návštěvníky vždycky zapůsobí. Prý za to může i výrazná červená kontrolka. Zatímco v menší místnosti sedí zvuková technička, která obsluhuje mixážní pult, druhou místnost tvoří odzvučněné studio. Za prosklenou stěnou je přitom vidět jeho dominanta – kulatý stůl se čtyřmi mikrofony a odstrašující červené světlo. Při vstupu do místnosti se zdá, že se vzduch ochladil nejméně o deset stupňů.

Ve studiu sedí Richterová i s novým kolegou, který má za úkol natrénovat čtení na mikrofon. Nejprve oba přečtou pár slov nanečisto, aby zvukařka ověřila hlasitost mikrofonu. Potom si vzájemně odsouhlasí start. Spustí se červené světlo, které označuje začátek nahrávání, což znamená, že nikdo jiný nesmí promluvit ani vejít do místnosti. Do několika vteřin pak rozetne ticho výrazná znělka rádia. Několik rychlých vět, uvítání posluchačů a navazuje dlouhý monolog Richterové.

Jistotu v jejím hlase nenaruší ani občasné zaškobrtnutí. Její sametový hlas jedinkrát nezaváhá a vede jasnou intonační linku. Po tolika letech vysílání na Richterové není ani známka nervozity, na rozdíl od začínajícího kolegy – ten přihlíží jejímu jistému projevu a čte si svoje vlastní pasáže, dokud na něj nepřijde řada. Nakonec zapíná zvuková technička i druhý mikrofon a po další znělce nastupuje jeho part. Richterová souhlasně přikyvuje, když se mu daří nasadit odpovídající tón a občas ho mírně opraví při chybné výslovnosti. Dělá to však přátelským tónem, v rozhlasu prý nikdo nikoho nesmyslně nekritizuje. „Každý se to naučí. Jde o zvyk,“ vysvětluje klidně.

Po nahrání celého záznamu Procházka odchází, zatímco Richterová se přesunuje ke zvukařce. Společně procházejí scénář a opravují chybné pasáže. „Je to práce na několik minut. Projdeme zprávy a chyby nebo přeřeky vystříháme. Někdy se taky dodatečně upravuje délka zprávy,“ vysvětluje novinářka. Po několika úpravách je Richterová spokojená a její čtvrteční práce je u konce.

Naposledy se vrací do své kanceláře, aby si zkontrolovala hotový zvukový soubor, poslala ho na web a zprávy umístila na oficiální facebookovou stránku. S každým svým příspěvkem prý musí být stoprocentně spokojená. Hlas Richterové postupně doznívá v jejích sluchátkách. Je krátce po třetí hodině a její práce na zprávách je u konce – tak, jak ráno předpovídala. Čeká ji ale ještě obvolávání respondentů a rešeršování k připravované publicistice.

Při odchodu z obrácené pyramidy se redaktorka spokojeně usmívá. Radio Slovakia International je pro ni srdeční záležitost. „Zkusila jsem televizní i psanou žurnalistiku, ale moje médium je rozhlas,“ říká absolventka brněnské žurnalistiky.