Diplomka mi určila budoucnost, říká vládou oceněný absolvent

„Ocenění není jen mojí vizitkou, ale i zásluhou vyučujících z katedry politologie fakulty sociálních studií, které vděčím za spoustu příležitostí."

Na fakultě sociálních studií jste vystudoval Bezpečnostní a strategická studia a Politologii. Jak tahle kombinace ovlivnila vaše současné profesní zaměření?

Na fakultu sociálních studií jsem nastoupil se zájmem o bezpečnost. Absolvoval jsem Střední policejní školu v Holešově a byl jsem rozhodnutý se tomuhle oboru věnovat. Tehdy jsem nechtěl jít do Prahy na Policejní akademii, ani vstoupit do armády nebo studovat Univerzitu obrany. Zalíbil se mi obor Bezpečnostní a strategická studia, který je v Česku možné na bakalářském stupni studovat pouze na brněnské fakultě sociálních studií. Podíval jsem se na předměty, které obor nabízí, a bylo mi jasné, že je to pro mě ta správná volba.

Bezpečnostní a strategická studia nelze studovat samostatně. Svůj druhý obor, Politologii, jsem si ovšem nezvolil z nouze, ale především proto, že mě zajímá politika a chtěl jsem se dozvědět více o teoriích a způsobech, jak politiku zkoumat, vysvětlovat a jak na ni nahlížet. Z mého pohledu se jedná o dobrou kombinaci, jelikož se oba obory tematicky velice úzce prolínají.

Téma oceněné závěrečné práce určila náhoda

Kdy jste se začal zajímat o kognitivní válčení, kterému jste se věnoval v diplomové práci?

K tématu kognitivních válek jsem se dostal čirou náhodou. Při magisterském studiu jsem absolvoval povinnou praxi na Velitelství informačních a kybernetických sil, kde byl mým mentorem major Jakub Fučík, který vyučuje také některé bezpečnostní kurzy na fakultě sociálních studií. Řekl mi, že bych se mohl věnovat kognitivnímu válčení, protože jde o téma relativně nové, které ještě v odborné literatuře nebylo dostatečně popsané. Zaujalo mě, a tak jsem se o ně začal zajímat.

Vaše diplomová práce získala Cenu Bezpečnostní rady státu. Co pro vás tohle ocenění znamená?

Je to pro mě obrovské uznání několikaleté práce a zároveň potvrzení, že téma, kterému se věnuju, má skutečný význam. Upřímně jsem nepočítal s tím, že by se to povedlo, dříve jsem ani nevěděl, že taková cena existuje. Řekl mi o ní můj vedoucí Josef Procházka, který mi doporučil práci nominovat. I přes velkou konkurenci to vyšlo, pořád tomu nedokážu úplně uvěřit.

Samozřejmě to není jenom moje vizitka, ale i zásluha pana docenta Procházky, katedry politologie a celé fakulty. Bez dobrého zázemí a kvalitních vyučujících bych určitě neměl možnost studovat a vzdělávat se, natož sepsat závěrečnou práci s potenciálem získat ocenění na nejvyšší úrovni.

Čím si zasloužila ocenění zrovna vaše práce?

Možná to bylo právě tím, že jde o nové téma. V českém akademickém prostředí – a nejen tam – je zatím odborných prací věnujících se kognitivnímu válčení minimum. Existují sice nějaké články a texty, ale celkově je téma teprve v začátcích a postupně se vyvíjí. Komise ocenila, že práce přináší něco nového a obohacuje odborný diskurz o další informace. Také jsem čerpal z kvalitních zdrojů, tedy z toho mála akademických prací, odborných článků a také ze strategických dokumentů, například těch, které vydává ministerstvo obrany nebo armádní generální štáb.

Co vás utvrdilo v tom, že jste vsadil na správné téma?

Při psaní práce jsem občas jsem zápasil s nedostatkem motivace. Nebyl jsem si jistý, jestli postupuju správně a zda má moje práce smysl. Klíčová pro mě byla zpětná vazba od vedoucího. On mě utvrdil v tom, že práce je kvalitní a že cesta, kterou jsem se vydal, je správná.

Válka o lidskou mysl

Říkáte, že kognitivní válčení je nové téma. Co si pod tímhle pojmem lze představit?

Kognitivní válčení je možné chápat jako dlouhodobé, systematické a cílené působení na lidské kognitivní procesy – tedy na vnímání, paměť, úsudek, rozhodování či kritické myšlení. Funguje prostřednictvím celé škály nekonvenčních a nevojenských nástrojů. Patří sem informační a psychologické operace, kybernetické útoky, ale i politické nebo ekonomické prostředky. Nejde jen o šíření nepravdivých zpráv či dezinformací, ale o vytváření takového prostředí, ve kterém lidé sami – často nevědomky – přebírají a šíří narativy útočníka. Cílem je hlubší a trvalejší změna vnímání reality a tím i dlouhodobé ovlivňování lidského chování.

Definice kognitivního válčení ale není ustálená. Důvodem je především nesjednocená odborná debata o tom, co všechno pod termín patří a co už ne. V diplomové práci jsem se proto pokusil tyhle definiční znaky vymezit a zasadit je do kontextu s příbuznými pojmy, jako jsou informační či psychologické operace. Zkoumal jsem také význam kognitivního válčení pro vojenskou strategii, přičemž jsem vycházel především z teoretického přístupu NATO.

Proč je podle vás důležité se tomuhle tématu věnovat?

Z mého pohledu je důležité kognitivnímu válčení rozumět, protože funguje nepřetržitě a prakticky všude. Tenhle fenomén je nový i v tom, že doposud jsme byli zvyklí zkoumat informační operace nebo psychologické působení, které měly svůj začátek a konec. Kognitivní válčení se v tomhle zásadně liší. Jedním z jeho podstatných znaků je právě to, že není časově ohraničené. Jde o dlouhodobé a skryté působení, které se často odehrává za využití nových technologií, například umělé inteligence. Významnou roli v jeho rozvoji sehrál i pokrok v oboru psychologie.

Spojením technologické, společenskovědní a přírodovědné oblasti vznikly zcela nové postupy a metody, jak ovlivňovat lidské kognitivní procesy. Tyhle metody umožňují cílit na jednotlivce i na celou společnost a prostřednictvím sofistikovaných nástrojů je ovlivňovat, nejčastěji přes sociální sítě.

Kde takové kognitivní působení pozorujete?

Například Ruská federace pracuje s narativy, propagandou a informacemi tak, že je propojuje do klamného celku a využívá je k ovlivňování lidské mysli. Nejde přitom jen o působení na ukrajinskou populaci v kontextu současné války, ale také o působení na západní svět – tedy i na nás. Rusko chápe kognitivní válčení jako součást svého širšího válečného úsilí: se Západem a jeho liberálně-demokratickým systémem je v dlouhodobém konfliktu, a proto pomocí těchto metod usiluje o převahu.

Dalším významným aktérem je Čína, která je, na rozdíl od Ruska, více technologicky orientovaná. Do svého přístupu začleňuje i nové oblasti, jako jsou biotechnologie či neurotechnologie. Příkladem je umělá inteligence a strojové učení, které umožňuje analyzovat obrovské množství dat o chování uživatelů na sociálních sítích a na jejich základě vytvářet algoritmy i obsah cílený na konkrétní skupiny, třeba na obyvatele Tchaj-wanu. Takový obsah nejen, že posiluje stávající postoje a preference lidí, ale dokáže je i měnit. Stejné technologie dnes tihle aktéři využívají také k automatickému generování dezinformačních kampaní, včetně sofistikovaných deepfake materiálů. Vliv technologií na kognitivní procesy zkoumá národní program China Brain Project. Přímé aplikace ve vojenství zatím známé nejsou, ale předpokládáme, že projekt mimo jiné testuje možnosti zlepšování výcviku vojáků prostřednictvím jejich kognitivní schopnosti, třeba i pomocí simulací ve virtuální realitě.

Cílem vlivových aktivit v zahraničí je infiltrovat diskuzi, mít kontrolu nad veřejnými trendy a vytvořit falešný dojem široké podpory čínských postojů. Projevy čínského vlivu lze pozorovat i v západních zemích, například prostřednictvím čínských mediálních platforem, kulturních center nebo zahraničních influencerů, kteří vykreslují Čínu v co nejlepším světle.

Jaké rozdíly vidíte mezi tím, jak kognitivní působení chápou západní státy a jak k němu přistupují vámi zmíněné Rusko a Čína?

Rusko a Čína jsou autoritářské režimy. Takové země obecně chápou kognitivní válčení jako útočnou a aktivní strategii k dosažení vlastních geopolitických cílů a k získání strategické výhody. Demokratické země naopak vnímají kognitivní válčení primárně jako hrozbu, na kterou je nutné předem reagovat systematickou obranou. Autoritářské režimy se zaměřují na využívání zranitelnosti západních zemí, třeba i prostřednictvím šíření dezinformací, zatímco Západ usiluje o vyvážení efektivní obrany a ochrany individuálních svobod a demokratických principů, což ale jeho možnosti do určité míry omezuje. Hlavní rozdíl tedy spočívá v cílech, motivacích i používaných prostředcích.

Jakými způsoby se západní svět, včetně Česka, brání nepřátelskému vlivu?

Členské státy NATO spolupracují na vytváření jednotných koncepcí a strategií, jak kognitivnímu působení čelit. Patří sem například zvyšování mediální gramotnosti, rozvoj kritického myšlení nebo podpora důvěry v demokratické instituce. Klíčovou roli hraje výzkumné centrum NATO Strategic Communications Centre of Excellence, které je jedním z hlavních obranných prvků. Nejde přitom jen o pasivní reakci na dezinformace, ale i o aktivní komunikaci, jejímž cílem je ovlivňovat postoje a chování lidí a posilovat jejich imunitu vůči cizímu vlivu.

Čeští odborníci a vláda se kognitivnímu válčení zatím věnují spíše na úrovni teorie, než praktických opatření. Ve strategických dokumentech se píše o potřebě posilovat odolnost společnosti a také o rozvoji schopností české armády, především jejích informačních a kybernetických sil. V praxi ale koncept zatím není detailně rozpracovaný, jde spíše o směr, kterým by se česká bezpečnostní politika mohla v budoucnu vydat.

Stát musí mluvit jasně

Myslíte si, že je česká společnost dostatečně vnímavá a odolná vůči takovým útokům?

To je složitá otázka. Na jednu stranu vidíme příklady, kdy dlouhodobé psychologické operace či vlivové kampaně – ať už ze strany Ruska nebo Číny – zaznamenávají určitý úspěch. Existuje ovšem řada iniciativ a spolků, které se zaměřují na boj proti dezinformacím a usilují o zvyšování mediální gramotnosti.

Upřímně si netroufám odhadnout, jak by dopadlo, kdybychom odolnost české populace chtěli přesně změřit a zjistit, jak si stojíme. Nemyslím, že bychom na tom byli špatně. Určitá míra odolnosti proti nepřátelskému vlivu tu je. Důležité je, abychom si neustále uvědomovali, že takové hrozby existují, vzdělávali se a byli si vědomi různých forem manipulace. Pokud budeme ochotní pracovat na zvyšování osobní i společenské odolnosti a nebudeme pouze pasivně přihlížet, myslím, že jsme na dobré cestě a nemáme se za co stydět.

Co by měl stát nebo sdělovací instituce dělat, aby byla společnost vůči takovým hrozbám odolnější?

Primárně jde o komunikaci a vzdělávání. Důležitá je mediální osvěta a to, aby se téma dostalo k veřejnosti. Cílem je, aby si lidé uvědomovali hrozby a vzniklo základní povědomí o problému. Z mého pohledu je tohle krok číslo jedna – bez něj nelze účinně budovat společenskou odolnost. Strategická komunikace státu je proto jedním z klíčových nástrojů. Dalším krokem by mělo být vytvoření oficiální národní strategie, která by jasně pojmenovala a definovala jednotlivé hrozby. Vysvětlit, co se děje, proč a jak se to děje a kdo je aktér, který ohrožuje české bezpečnostní zájmy. Taková strategie by měla v ideálním případě stanovit konkrétní opatření, jak se proti těmhle hrozbám bránit a chránit tak zájmy státu.

Jak se dělá věda mezi vojáky

Nyní už více než rok působíte na Univerzitě obrany. Čemu se tam věnujete?

Na Univerzitu obrany jsem nastoupil hned po dokončení magisterského studia na fakultě sociálních studií. V té době mě oslovil můj kolega, který už na Univerzitě obrany pracoval, a řekl mi, že Ústav zpravodajských studií vypsal výběrové řízení na akademického pracovníka. Na pohovor jsem šel den po obhajobě diplomky. Ředitel Ústavu si moji práci přečetl, líbila se mu a na základě toho se rozhodl, že mi to místo nabídne.

Nyní pracuju na Oddělení zpravodajských oborů a analýzy. Zaměřuju se hlavně na nové zpravodajské fenomény v bezpečnostním výzkumu a kognitivní válčení. Součástí mojí práce je také občasná výuka na seminářích. Zatím jsem žádný předmět sám nevedl, ale je pravděpodobné, že v budoucnu tomu tak bude, protože od října nastupuju na Univerzitě obrany na doktorské studium. Ústav, kde pracuju, se věnuje i dalším aktivitám, například kariérním kurzům, které jsou určené pro vzdělávání příslušníků vojenského zpravodajství nebo vojáků z povolání zařazených ve zpravodajských štábech české armády. Je to náplň pracovní činnosti mých kolegů, a jednou možná bude i moje.

Jak se prostředí na Univerzitě obrany liší od toho na Masarykově univerzitě?

Univerzita obrany je státní vojenská vysoká škola, takže prostředí je armádní a oproti civilnímu prostředí na fakultě sociálních studií velice formální. Pokud jde o výuku, do značné míry je podle mě podobná. Hlavní rozdíl je v tom, že Masarykova univerzita, jakožto veřejná vysoká škola, má úplně jiné právní postavení a účel než Univerzita obrany, která je řízená ministerstvem obrany. Z toho plyne spousta povinností i omezení, protože působíme primárně ve prospěch obranného resortu a nemáme takovou autonomii jako veřejné vysoké školy.

Jakých dalších výzkumných cílů chcete dosáhnout?

Mým hlavním cílem je napsat úspěšnou disertační práci. Ještě to sice několik let potrvá, ale to pro mě momentálně představuje osobní milník. Rád bych pokračoval ve výzkumu kognitivního válčení. Mého vedoucího, kterým je ředitel Ústavu zpravodajských studií Libor Kutěj, napadlo, že bych mohl zpracovat studii, jak Ruská federace kognitivně působí na Ukrajinu a zarámovat ji do kontextu celého konfliktu. Plánuju vytvořit seznam charakteristik a principů, které Ruská federace uplatňovala předtím, než zahájila otevřený konflikt, a zjistit, jestli z toho lze usuzovat znaky, které by mohly být aplikovatelné na budoucí konflikty. Kdyby například Ruská federace chtěla napadnout Pobaltí a zahájila podobnou vojenskou operaci, kterou nyní vede na Ukrajině, mohli bychom z konfliktu na Ukrajině usuzovat o vývoji této operace.

Co se týče blízké budoucnosti, chci zůstat na Univerzitě obrany a pokračovat v akademické dráze. Pokud budu mít možnost, rád bych vstoupil do armády a působil dál na Univerzitě obrany jako akademik v uniformě. Momentálně jsem ale spokojený tady, v Ústavu zpravodajských studií, a plánuju tu zůstat.

Jak vám v uskutečnění plánů pomáhá absolvované studium na fakultě sociálních studií?

Na fakultě jsem se naučil chápat informace v širším kontextu a zpracovávat je, psát výstupy a umět se do tématu ponořit. Získal jsem schopnost kritického myšlení a umění vyhodnocovat informace.

Velmi důležitou věcí, kterou mi fakulta dala, je síť kontaktů. Znát se s lidmi z praxe i z akademického prostředí je obrovská výhoda. Při studiu jsem potkal i skvělou skupinu lidí, se kterými se stále vídám, takže můžu říct, že jsem si z fakulty odnesl také cenná přátelství.