Držitel novinářské ceny: Datová žurnalistika je průsečíkem oborů

Datová žurnalistika znamená, že člověk se musí naučit trochu programovat, trošku statistiku a hodně žurnalistiku, myslí si absolvent Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity Jan Boček, který se v českém prostředí už několik let snaží rozvinout právě datovou žurnalistiku. Za příspěvek Rusové proti Rusům – země v nevyhlášené občanské válce společně s kolegou Marcelem Šulkem získal i Novinářskou cenu. Ke své práci, stejně jako ke studovanému oboru, se prý přitom nechal zavát náhodou. 

Proč jste se rozhodl pro studium na fakultě sociálních studií?  

Nejdřív jsem studoval teoretickou informatiku, tam jsem ale zjistil, že na to nemám a že to je hodně o matematice. Přešel jsem proto na aplikovanou informatiku, ale chyběla mi práce s lidmi.  Tak jsem se v podstatě omylem přihlásil na žurnalistiku. Můj dědeček byl novinář a moje máma byla novinářka, proto jsem si říkal, že bych to mohl zkusit. A úplně náhodou jsem se tam dostal.

Teoretická informatika, aplikovaná informatika, žurnalistika. Jak do toho zapadá studium politologie, kterou jste na FSS taky absolvoval?

Zajímala mě primárně žurnalistika, ale protože bylo potřeba zvolit druhý obor, vybral jsem si politologii, což nakonec splnilo mé očekávání.

Takže to bylo spíše naplnění zájmu než cílení na budoucí povolání?

Určitě. Nikdy jsem na nic, co se týče povolání, necílil. Vždycky jsem čekal, kam mě to zavane. Mezioborové studium jako takové je ale velmi užitečné. Je výhodné i v tom, že když vás to zanese někam, kde už tomu nerozumíte, například k datové žurnalistice, která v Česku prakticky neexistuje, všeobecná znalost vám pak pomůže snadněji se zorientovat v příslušné pozici.

Využíváte při své práci všechny absolvované obory?

V datové žurnalistice jde o to naučit se něco málo z programování, něco ze statistiky a hlavně žurnalistiku. Datová žurnalistika je průsečík několika oborů, včetně třeba zmíněné politologie. A díky tomu, že jsem mezi těmi obory, se mi povedlo i tuhle svou pozici nakonec nějak vytvarovat.

Říkal jste, že vás to vždycky spíš někam zaválo. Jak jste se tedy dostal k první pracovní zkušenosti v médiích?

Myslím, že moje první pracovní zkušenost byla ve Vyškovském deníku – a to je asi na delší povídání u piva (smích). Pak jsem byl zprávař v České televizi. Na těch pozicích jsem vůbec nechápal, proč tam jsem, protože klasické zpravodajství mě strašně ubíjelo. Pak jsem šel dělat redaktora IT měsíčníku Extra PC, což zase není moc práce, to byl spíš takový koníček.

Ale už to bylo, vašimi slovy, blíže k počítačům než k lidem. Nebo ne?

Ano, přes tohle jsem se potom nějak dostal k datům. Psal jsem jeden dlouhý článek o datové žurnalistice a pak jsem o ní dokonce přednášel na vsetínském BarCampu, což bylo neformální setkání lidí hlavně kolem IT a marketingu, kterou v roce 2010 pořádal Michal Berg, dnešní místopředseda zelených. Tenkrát tam seděl novinář Petr Kočí, dlouholetý editor Lidových novin, který za mnou pak přišel, jestli to nechci dělat. Řekl jsem mu, že to samozřejmě dělat chci, ale že to nejde, protože v českých médiích to nikdo nezaplatí. Na tom jsme se shodli.  A o rok později jsme spolu shodou okolností začali dělat pro IHNED.cz.

Na začátku jsme hledali inspiraci v zahraničí

Sám jste řekl, že obor datové žurnalistiky jako takové v České republice zatím prakticky neexistuje. Jak se tedy něco takového buduje?

Rozhoduje štěstí. Šéfredaktorku IHNED.cz tenkrát dělala Lucie Tvarůžková, která byla nadšená do nových oborů a byla hrozně otevřená inovacím. Měla pod sebou ještě editora Štěpána Horna – ten se dokonce přijel podívat na nějakou mou přednášku do Brna. Tehdy jsem nechápal, že někdo z Prahy jede do Brna, aby se podíval na nějaké „wannabe“ novináře. Díky Lucii a Štěpánovi jsme potom dostali příležitost datovou žurnalistiku rozjet.

Jak vypadaly začátky vaší práce?

Chvilku trvalo, než jsme našli programátora. Do redakce pak přišli Honza Cibulka a Marcel Šulek.  Se stejným týmem jsme potom přešli do veřejnoprávního média, Českého rozhlasu, kde má vedení pocit, že datová žurnalistika je právě ta veřejnoprávní věc, která by se v komerčním médiu neuživila a právě proto ji rozhlas platí.

Kde jste hledali počáteční inspiraci pro to, jak budou vizualizace vypadat?

Koukali jsme do zahraničí, jak se to dělá, a snažili jsme se to napodobovat. Pokoušeli jsme se najít kompromis mezi těmi nádhernými vizualizacemi, které vycházely v New York Times, a každodenním provozem redakce, což jsme dodnes úplně nevyřešili. Pořád nevíme, zda pracovat s redakcí na článcích každý den, anebo jestli budeme protipól a máme pracovat měsíc na nějaké pěkné vizualizaci. A pak to může být teda ta bomba, která na dvě hodiny v pondělí po obědě ovládne média (smích).

Jaký je váš postup přípravy příspěvků?

Postup je stejný jako všude jinde. Téma je buď nějaká aktualita, ke které umíme natahat data a dodat nějaký nový pohled, nebo jsou tu dlouhodobé věci typu olympiáda. Občas taky přicházíme s vlastními tématy, což se nám daří čím dál častěji.

Jak dlouho trvá příprava takové analýzy?

Záleží na tom, co to je za žánr a za téma.

V čem je největší úskalí analýz?

Nejdříve si dovolím rozdělit články na dva typy. Do první skupiny spadají články, u kterých musíte nejdříve dostat ze státní správy data. U těch si musíte podat žádost o informace, oni vám tu žádost většinou napoprvé odmítnou, často i napodruhé, a potom nám nezbývá nic jiného než se o ně začít soudit. Může trvat klidně tři roky, než se dostanete k soudu nebo než probubláte k nějakému rozhodnutí. Někdy je ale státní správa vlídná, například když už vám v minulosti data dala. Když jsem se třeba snažil získat data k odtahům aut, poprvé to trvalo asi rok a půl a napodruhé a napotřetí už jsme ta data měli za čtrnáct dní.

A druhý typ článků?

No a ta druhá varianta je, že jsou data veřejně dostupná a vy se z nich snažíte vyždímat něco, co klasický novinář nedělá. V takovém případě už čas věnujete tomu, abyste byli schopní přijít s něčím novým. Takže jako klasický novinář obvoláváte odborníky, ptáte se jich, co si myslí a jestli jsou nějaká další čísla, kterými byste to měli doplnit. A tohle může být za týden nebo třeba za měsíc. Záleží na tom, jestli máte štěstí na odborníky.

Osud datové žurnalistiky je závislý na žurnalistice jako takové

Myslíte, že má datová žurnalistika v Česku budoucnost?

Když jsme s Petrem Kočím začínali s datovou žurnalistikou, představovali jsme si, že to časem skončí tak jako s různými historickými trendy, které se dostaly do žurnalistiky a rozpustily se v ní. Měl představu, že žurnalisté budou pracovat s daty čím dál víc, takže se časem naučí dělat jednoduché vizualizace a datová žurnalistika se časem stane běžnou součástí žurnalistiky. Nevím, jak Petr, ale já už si to nemyslím (smích).

Co tedy předpokládáte?

Dnes už si myslím, že novinář opravdu není matematický tvor a že jenom malá část novinářů je ochotná pracovat přímo s primárními daty. Zároveň jsem přesvědčený, že osud datové žurnalistiky je dnes závislý na osudu žurnalistiky jako takové. V okamžiku, kdy žurnalistika bojuje o přežití a nemá peníze na zaplacení poctivé novinářské práce, nemůžeme si s datovou novinařinou moc vyskakovat.

V současné době učíte na Masarykově univerzitě i kurz Vizualizace dat. Kde si jej studenti mohou zapsat a co se v kurzu dozvědí?

Tento kurz učíme v současné době v Kabinetu informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty MU, na výuce se podílíme čtyři. Datová žurnalistika je jen jedna z částí kurzu. Na začátku kurzu kluci mluví o tom, jak mozek vnímá graf a vizualizace obecně. Pak se postupně dostáváme k tomu praktičtějšímu – ukazujeme, jak získávat data, jak je zpracovat a jak je potom vizualizovat.

Je tento kurz přístupný i studentům z jiných fakult?

Pokud studenti zažádají o výjimku, rádi ji schválíme. Míváme hodně studentů z jiných fakult. Od příštího jara budeme podobný předmět Vizualizace dat v sociálních vědách vyučovat i na fakultě sociálních studií pod katedrou politologie.

Ve volném čase se snažím přijít na kobylku otevření dat státní správy

Jak trávíte volný čas?

Jedna z věcí, kterou se ve volném čase snažím dělat, je otevírání dat státní správy. Způsob, jakým náš tým „dojí“ data z úřadů, je často komplikovaný. Pokud nejsou volně dostupná, je obtížné vůbec odhadnout, jaká data úřad spravuje. Když už se mi podaří tohle zjistit, je potřeba si je vyžádat a doufat v ochotu úředníků. Tyhle problémy řeší takzvaná otevřená data, kdy jsou všechny datasety, u kterých nejsou problémy s osobními daty, zveřejněné na webu.

Co si máme představit pod pojmem otevřená data?

Chceme, aby data byla na webu, byla strojově čitelná, tedy ne ve formátu pdf, ale například jako excelový dokument, a aby byla pod volnou licencí.

V čem takové otevření dat může pomoci běžnému člověku?

Třeba když si bude chtít nechat vrtat koleno a zjistí, že v téhle nemocnici je úspěšnost zákroku o deset procent vyšší než ve druhé. Takové zjištění mu ušetří nejen čas, ale i spoustu komplikací. Nebo když bude předem vědět, že tahle ulice je nebezpečná, protože tam přepadávají babičky, tak tam nepůjde. Tohle všechno by bylo možné zjistit z dat, která doteď nejsou dostupná.