Environmentalista hledá naději ve své básnické tvorbě

Přírodu považuje absolvent environmentalistikyžurnalistiky Radek Štěpánek za svou celoživotní inspiraci. Ze svých citů i strachu o její budoucnost se zpovídá v básních, s jejichž tvorbou začal už jako středoškolský student. Dnes je pětatřicetiletý Štěpánek jednou z nejviditelnějších postav české environmentální poezie. „Snažím se asi o nemožnou věc, a to je inspirovat těch pár čtenářů, aby v sobě pěstovali citlivost. Nechci nikoho přesvědčovat, mé básně nejsou žádnou agitkou. Je to oslava věcí, o kterých píšu, a taky záznam mé reality, protože svět se rychle mění,“ svěřuje se básník. Environmentální témata vnáší i do své práce redaktora v brněnském nakladatelství Host, kde se podílí na přípravě edice Klimax.

11. 4. 2022 Karolína Tomečková


Studium environmentalistiky považuje Štěpánek za zásadní – příroda pro něj představuje hlavní zdroj inspirace při básnické tvorbě. Foto: Vít Kovalčík

Absolventa fakulty sociálních studií Radka Štěpánka fascinovala příroda odjakživa. Jeho zájem o environmentální témata se promítl do jeho básnické tvorby i výběru studijního oboru. Po základní škole si na chvíli vyzkoušel studium na Střední lesnické škole v Písku, kam se toužil dlouhou dobu dostat. Nadšení ale brzy vystřídalo zklamání z negativních postojů učitelů k přírodě, a tak brzy přešel na prachatické gymnázium. „Mám opravdu rád břízy a na lesárně jsem se hned zkraje dozvěděl, že bříza je v lese plevelný strom a je třeba ji vykácet. A protože jsem citlivka, přestalo mi velmi rychle dávat toto studium smysl,“ vysvětluje Štěpánek. Brzy se ukázalo, že přechod na gymnázium pro něj byl klíčovým. Právě v jeho podnětném prostředí totiž začal psát první texty. „Objevil jsem tam svou druhou část, což je novinařina. Začalo mě bavit psaní a uvědomil jsem si, že chci bych být novinář,“ dodává absolvent.

Určující vliv na jeho první literární pokusy měla i hudba. S kamarády založili progresivní rockovou kapelu Black Spirit Rose, kde Štěpánek nejprve bubnoval a posléze zpíval a psal texty. „Při poslechu písně Pennyroyal Tea od mého idola Kurta Cobaina jsem si všiml, že odkazuje na Leonarda Cohena. Na základě toho jsem si objednal jeho básnickou sbírku Smrt muže, který patřil jedné ženě. Úplně mě uhranula. Tehdy se ve mně probudil velký zájem psát,“ vzpomíná umělec. Dalšími umělci, v jejichž tvorbě se zhlédl, byli třeba představitelé undergroundu Egon BondyIvan Martin Jirous nebo autor japonských básní Nanao Sakaki.

Při vysokoškolských studiích objevil brněnský underground

Při výběru vysoké školy Štěpánkova volba jednoznačně padla na dvouoborové studium mediálních studií a žurnalistiky a environmentálních studií. Jelikož v rodných Prachaticích postrádal kulturní vyžití, začal po příchodu do Brna navštěvovat místa, kde se srocovali místní umělci. V alternativním klubu Skleněná louka se seznámil s undergroundovým básníkem Jaroslavem Erikem Fričem, s nímž byl prvních pár let téměř v každodenním kontaktu. „Byl pro mě extrémně důležitý, zaplnil to místo, které mi v Prachaticích chybělo. Dělal tady tehdy potulnou akademii, kdy jednou za čas představoval nějaké lidi, jednou třeba Silvii Plathovou, jindy Georga Trakla, což byli básníci, které jsem do té doby neznal. Začal nás zvát na své koncerty, zahráli jsme třeba s kultovní kapelou DG 307,“ popisuje Štěpánek.

Mezitím piloval své novinářské dovednosti a seznamoval se s možnostmi ochrany přírody. Po získání bakalářského titulu se nakonec vydal cestou environmentálních studií. „Ještě na bakaláři jsem začal po víkendech pracovat v Prachatickém deníku. Postupem času jsem tam trávil čím dál více času, takže mi už nedávalo smysl novinařinu studovat,“ přibližuje absolvent.

Hlubší ponoření do studia environmentalistiky zásadně proměnilo jeho pohled na přírodní zákonitosti. Velmi jej bavila zejména výuka se Zbyňkem Ulčákem, s nímž Štěpánek udržuje přátelství dodnes. Oslovily jej i předměty věnované filozofii, které na katedře vede Bohuslav Binka. „Pamatuju si, že s námi probíral logiku čtení textu, z čehož čerpám dodnes. Občas mi totiž připadá, že se některé básně tváří velmi sofistikovaně, i když jejich sdělení je triviální. Sám se snažím co nejvíc zjednodušovat, abych se vyjadřoval prostě a přirozeně. A toto neustálé přemýšlení o jazyku do mě zasel Binka,“ říká environmentalista. S nadsázkou o sobě Štěpánek také tvrdí, že z něj studium vychovalo skeptika, který je neustále ve střehu, když přijde řeč na řešení ekologické krize.

Štěpánek se pravidelně účastní literárních akcí, kde předčítá své básně. Na fotografii je na autorském čtení s básnířkou a manželkou Terezou v Dačicích před třemi lety. Foto: archiv Radka Štěpánka

Od dob studií pro něj ekologická krize představuje bolestivé téma. Přesto se v sobě snaží uchovat i naději. „Je mi hrozně smutno, ale nechci od toho smutku utíkat. Považuju za důležité být k sobě upřímný, nic si nenalhávat. Snažím se na to dívat i s láskou a pokorou, protože je dar, že tu dnes vůbec můžu být. Navíc není možné změnit z pozice jedince celý svět, a proto je důležité neklást na sebe přehnané nároky,“ soudí Štěpánek.

Příroda jej nepřestává fascinovat

Ve svých básních se opakovaně vrací k přírodním motivům. Řadí se k představitelům soudobé environmentální poezie, která oslavuje krásy přírody, upozorňuje na současné ekologické problémy nebo se vyznává z beznaděje. „Nechci o přírodě přemýšlet jako o něčem mimolidském, protože si myslím, že jsme její naprostou součástí. Vadí mi, že je za Zemi nahlíženo jako na zdroj. Jak ale tvrdí i vědec James Lovelock, Země je živý organismus, kde všichni kooperují. Na což programově zapomínáme,“ míní básník. Hlavní otázky, které si při psaní pokládá, zní „co je člověk a jaké je jeho místo na světě?“

Doposud nejtemnější Štěpánkovou sbírkou je Hic sunt homines, která vyšla před čtyřmi lety v univerzitním nakladatelství Munipress. Název knihy je parafrází latinského sousloví hic sunt leones, jímž středověcí kartografové označovali neprobádaná území. Původní význam zde žijí lvi autor přetvořil v označení zde žijí lidé. „Od dětství jsem dobrodružná povaha, rád čtu o objevitelích a velrybářích. Pro mě byl ten neznámý prostor, v který jsem věřil jako dítě, posvátným. Knížka komentuje fakt, že tato místa zmizela. Dnes je už Země úplně demaskovaná a konečná. A čím je více lidí, tím je menší. To je jeden z kořenů mého smutku,“ přibližuje Štěpánek.

Radost mu v posledních měsících do života vnáší dcera Julie. Často spolu vyráží na průzkum do přírody. Foto: archiv Radka Štěpánka

Štěpánkova přírodní lyrika oslovila i socioložku a zakladatelku katedry environmentálních studií Hanu Librovou. Vybrané básně použila ve své poslední knize Věrní a rozumní, která je završením trilogie o ekologicky příznivých způsobech života. Za velkou čest Štěpánek považuje i to, že emeritní profesorka napsala ke knize Hic sunt homines doslov. „O mé poezii se dozvěděla vtipnou náhodou. Při studiích jsem každý rok posílal k Vánocím na katedru novoročenky doplněné o pár veršů. Později jsem zjistil, že je sbírala Naďa Johanisová a právě u ní básně profesorka zahlédla. Zalíbily se jí, a tak mě oslovila,“ vzpomíná environmentalista.

Literatura se mu stala prací i koníčkem

V literárním světě se nyní pohybuje i pracovně. Tři roky působí jako redaktor a mluvčí nakladatelství Host. Na starost má mimo jiné edici Klimax, jejímž cílem je umožnit čtenářům komplexní porozumění současným ekologickým hrozbám. „Těší mě, že můžu smysluplně propojit mé dva hlavní zájmy – environmentalistiku s literaturou. Jsem rád, že dělám práci, která mě baví a zajímá,“ pochvaluje si Štěpánek.

Velkou oporou při tvorbě i v životě je Štěpánkovi partnerka Tereza Bínová, která se vedle psychoterapie a výtvarnictví věnuje také psaní básní. Manželé často tvoří pospolu. „Tereza má úplně jiný temperament a pohled na svět, velmi mě obohacuje snažit se nahlížet na věci z její perspektivy. No a teď spolu máme i dceru Julii, takže svět objevujeme ve třech. Chodíme s ní do přírody a jsme na ni velmi pyšní. Je jí teprve rok a půl a hravě zvládá určit deset druhů ptáků,“ raduje se básník.

Jeho neutuchající zápal a energie se přetavily v devět publikovaných básnických sbírek. Další je na cestě. „Mám hotový rukopis, který se zatím jmenuje Hezké počasí. Jeho první verše jsem začal psát na začátku koronavirové pandemie, kdy jsem trávil hodně času venku. Brzy snad vyjde také dlouhá báseň Pamatuj na střízlíka. Ta je svým sdělením vrcholem mé naděje a vzpruhou. Musím si ji pořád připomínat, abych věřil a doufal v lepší zítřky,“ uzavírá Radek Štepánek.

Absolvent environmentalistiky a žurnalistiky Radek Štěpánek tvoří poezii. Foto: Tim Postovit

Radek Štěpánek

Pětatřicetiletý Radek Štěpánek pochází z Prachatic. Vystudoval bakalářský dvouobor mediální studia a žurnalistika a environmentální studia. Pak pokračoval v magisterském studiu environmentalistiky, které dokončil na začátku roku 2012 diplomovou prací Ochrana přírody a sportovní rybáři – hospodaření v povodí řeky Blanice. Pracoval jako redaktor v Prachatickém deníku, v Mladé frontě Dnes a na tiskovém oddělení brněnského magistrátu. Aktuálně je redaktorem a mluvčím brněnského nakladatelství Host. Přispívá také do literárního časopisu Host. Žije s manželkou a dcerou v Telči.

Štěpánek píše environmentální poezii. Debutoval v roce 2010 sbírkou Soudný potok. Od té doby napsal dalších osm knih, nejnovější nese název Vichřice. S kamarádem básníkem Vojtěchem Kučerou organizovali mezi roky 2011 a 2020 setkání básníků na zámku Kratochvíle v Netolicích nazvané Děkujeme za vaše básně.

Když se zrovna nevěnuje poezii, ochraně přírody nebo rodině, vyráží rybařit. „Rybaření je pro mě jednou z možností, jak se dostat co nejblíže mimolidské realitě. Proto taky chodím chytat nejradši tam, kde nikdo další není, někam, kam nikoho jiného ani nenapadne jít. Nejde jen o to, že mi rybaření dává důvod vystavit se nepohodlí, zimě, živlům, které bych jinak tak zblízka nepoznal, ale tím, že ryby lovím, musím na ně myslet intenzivněji než na sebe. Naladit se na ně, poznat je,“ říká Štěpánek.

Ve volném čase Štěpánek rybaří na řece Blanici.  Foto: archiv Radka Štěpánka

Ukázka básnické tvorby Radka Štěpánka

Hranice tmy

Odstěhovali jsme se

a já každý večer vidím,

jak těžko si zvykáš na tmu kolem nás,

jak teskně vzpomínáš

na noci rudě žhnoucí do okolí milionem světel,

která ani za dnů nezhasínají.

 

Tma ti připadá děsivá,

jako by do našeho světa ani nepatřila,

stejně jako slabost, nemoc a smrt,

jako narození a šestinedělí,

bolest a strach.

 

Narodili jsme se do města

a když se teď na jeho okraji ohlížíme,

víme, že musíme jít ještě dál

a nechat hranici tmy za sebou.

Ale opouštění světla nás zraňuje,

svléká z jedné vrstvy kůže.

 

Protože nikdo už neví, co je vlastně přirozené,

bojíme se tmy jako divoká zvířata ohně,

bojíme se tmy, když je jen trochu tmoucí,

oči jen těžko přivykají,

uši jako by slyšely poprvé.

 

Vypadá to, že přímo před námi končí svět,

a právě tam svět začíná

a není to jen strach,

co musíme přijmout,

dříve než vykročíme.

Milostná

Chci napsat milostnou báseň pro Terezu,

slova mám dávno na jazyku,

ale Julie mi znovu bere pero z ruky.

Chvíli čmárá

a pak mi ukazuje:

tohle je jelen.

Život

Julie vyhlíží kachny,

ale nevidí dál než na krok.

A i když se ptáci z dálky ozývají, tyhle hlasy

v její mysli ještě nemají barvy a tvary kachních těl.

Jdu s ní za ruku po obzoru,

který se každou chvíli zjevuje a mizí,

co je, je, a co není, není.

Je to svět nalézání a ztrácení.

Není, není, křičí Julie,

zatímco se blížíme ke kachnám,

dovádějícím na rozmrzlé části rybníka.

A pak je uvidí,

není už není a je je.

Člověk

Pořád před sebou vidím Julii, jak stojí v ohništi:

punčocháče posypané černým prachem,

umouněné ruce i tvář,

ve tváři výraz provinění proti čemusi nezměrnému.

Maličká Julie vstává z popela,

stojí uprostřed kruhu ohniště,

ve tváři výraz provinění

a v očích jiskry.

Řekli o něm

„Radka jsem poznal jako učitel hned po jeho nástupu na fakultu v roce 2005. Postupně jsem se dozvídal o jeho rybářské vášni, které věnoval také svou diplomovou práci, a sblížili jsme se v různých formálních i neformálních situacích. To ale není to hlavní. Nejdůležitější je Radek jako básník – není člověka s citlivější duší. Současně je odvážný, že nám čtenářům dovolí do ní nahlédnout.“

Zbyněk Ulčák, pedagog z katedry environmentalistiky

„O co by byl svět bez básníků chudší. A to i ten akademický. Život na katedře environmentálních studií vždy míval výrazný společenský a kulturní přesah. Řada studentů, jak jsem je mohl při své výuce, výzkumu i přidruženém blbnutí poznat, byly nezapomenutelné osobnosti. Radek Štěpánek patřil mezi nejvýraznější. Jeho účast byla kořením každé akce, ať už šlo o terénní exkurzi nebo hospodskou pitku. Jeho senzitivní duše dokázala i ten nejvšednější okamžik transformovat do nezapomenutelné poezie. Je tomu už dávno, Radkovy verše mě však těší dodnes. Nejsou snad ve škole vzniklá přátelství důležitější než získané vědomosti, které jsme už beztoho stihli povětšinou zapomenout?“

Pavel Klvač, vedoucí diplomové práce a ředitel Knihovny Karla Dvořáčka ve Vyškově

„S Radkem Štěpánkem jsem se poprvé setkal v roce 2005, kdy jsme nastoupili do prváku na environmentalistiku. Bavilo mě, jaká z Radka šla energie. Byl občas drzý, nebál se napřímo říkat, co si myslí, oponovat ostatním, diskutovat s vyučujícími. Těchto věcí jsem si na něm vždycky vážil. Radek byl a stále je pevný v tom, co považuje za správné. Zároveň je ale otevřený názorům druhých lidí. Není zbytečně při zemi a zároveň se nestal demagogem. Když se s ním čas od času potkám, cítím z něj obrovskou radost ze života.“

Mirek Zachovalý, kamarád a psychoterapeut ve společnosti Podané ruce

Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.