Když vás práce baví, najdete si na všem něco zajímavého, říká novinář Tomáš Svoboda

V Brněnském deníku Rovnost pracuje absolvent brněnské žurnalistiky Tomáš Svoboda od roku 2007. Začínal jako externí spolupracovník ve sportovní redakci, kterou později vedl. Postupem času se vypracoval na pozici lokálního šéfredaktora a následně i zástupce krajského šéfredaktora. V roce 2012 se zúčastnil letních olympijských her v Londýně, coby jeden ze dvou redaktorů celorepublikového Deníku.

V současnosti působíte na pozici zástupce krajského šéfredaktora Deníku. Jak moc v této roli ještě píšete?

Nepíšu zdaleka tolik jako dříve a chybí mi to. V současnosti píšu hlavně komentáře, kterých ale v Deníku moc nevychází. Moje práce je tak především o organizačních záležitostech. Momentálně mám na starosti kolem třiceti lidí, kterým rozděluju práci. Kolikrát má člověk pocit, že za den nic neudělal, přestože se v podstatě vůbec nezastavil. Se všemi těmi lidmi totiž řeším drobné výrobní problémy, vyjasňujeme některé texty, měníme aktuální články v novinách i na webu. Je to práce pod neustálým tlakem, ale mně to docela vyhovuje.

Co obnášel váš posun z redaktorské pozice až do role zástupce krajského šéfredaktora Deníku?

Když člověk dělá ve firmě delší dobu, získává zkušenosti. Samozřejmě každá nová pozice s sebou nese to, že se musíte něco nového naučit. Nové věci se učím pořád a myslím, že to bude ještě dlouho trvat. Dále také platí to, že čím vyšší pozici zastáváte, tím více lidí máte na starosti. V pozici vedoucího sportovní rubriky jsem měl pět až osm lidí, zatímco teď, coby zástupce krajského šéfredaktora, řeším problémy se čtyřiceti nebo padesáti lidmi.

Plánujete se k samotnému psaní postupem času vrátit?

Rozhodně to nezavrhuju a myslím si, že to tak opravdu jednoho dne dopadne. Ostatně od toho, abychom psali, jsme přece novináři. Jak už jsem řekl, pravidelné psaní mi opravdu chybí.

Dříve jste psal zejména o sportu. Je to právě sport něco, co určuje váš život?

Ke sportu jsem byl vedený odmala. Nebylo to tak, že bych něco musel dělat, ale v podstatě jsem jako každé dítě v té době hrál fotbal nebo hokej někde na plácku za domem. Sport jsem měl zkrátka rád, hrál jsem závodně fotbal a bavilo mě ho i sledovat v médiích. Navíc mě kolem osmnáctého roku života úplně nezajímala politická témata, takže také proto jsem začal směřovat ke sportovní žurnalistice.

Co byste označil za jakýsi pomyslný vrchol své dosavadní novinářské kariéry?

Zmínil bych účast na olympijské hrách v létě 2012 v Londýně, kde jsem byl jako jeden ze dvou redaktorů celého Deníku. Byl to perfektní zážitek, protože jsem se zúčastnil nejen jako divák, ale také jsem o dění psal články. Na to určitě nikdy nezapomenu. Avšak v životě novináře jsou zajímavé i rozhovory s běžnými lidmi. U nich jde hlavně o to, jak dané téma pojmete, protože i na jejich příběhu se dá najít hodně silných věcí. Nemůžu proto říct, že olympiáda byla něco, co předčilo všechno ostatní. Když vás práce baví, najdete si na všem něco zajímavého.

Čeho byste tedy jako novinář chtěl dosáhnout?

Mám spoustu snů. V podstatě už odmala jsem chtěl mít vlastní noviny a pak také, i když se to tedy neváže k novinařině, vlastnit fotbalový klub. Samozřejmě člověk postupem času ze snů vystřízliví, ale věřím, že alespoň něčeho z toho bych mohl dosáhnout. Navíc v dnešní době internetu není problém založit si médium, kde se člověk může vyjadřovat k aktuálnímu dění. Jedny noviny už vlastně mám. Vyrábím totiž zakázkově noviny na svatby.

Jak vás napadlo psát svatební noviny a co taková výroba obnáší?

Zprvu jsme si vyráběli noviny s kolegy vzájemně, tak mě napadlo, že by to mohlo lidi zajímat a že to může být zajímavá vzpomínka pro novomanžele a svatebčany, kteří přijdou na svatbu a dostanou noviny, v nichž je popsaný životní příběh novomanželů nebo například rozhovor s jejich rodiči.

Jaký by měl být podle vás ideální novinář?

Funkce novináře se v poslední době hodně proměňuje, ale myslím si, že novinář by měl mít pořád sílu a vůli k tomu, aby ve společnosti změnil určité neduhy. Problémem ale momentálně je, že novináři hledají cestu, jak přimět lidi, aby se určitým tématem zabývali. Takže podle mě se budou novináři se snažit pomocí internetu nebo například YouTube přiblížit k lidem. Hlavním úkolem současného novináře je opět najít cestu ke svým čtenářům, obyčejným lidem. Vždyť novinářům v současnosti důvěřuje jen necelá třetina české populace.

Co myslíte, že tuto nedůvěru způsobuje?

Je to podobné jako u politiků. Stejně jako oni jsou i novináři v některých sférách odtržení od běžných lidí a řeší velké globální problémy. Přitom ale zapomínají na problémy obyčejných lidí. Navíc novináři jsou v dnešní době, kdy je možné najít vše na internetu, pod neskutečným informačním tlakem, že by měli rozumět všemu.

Jak vnímáte budoucnost tištěných médií v konfrontaci s novými médii v on-line formě?

Noviny určitě budou pokračovat. Už před deseti lety jsem slyšel názor, že za deset let žádné noviny nebudou, což se naštěstí nestalo, protože bych dneska neměl co dělat. Na druhou stranu se tištěná média budou pravděpodobně dále omezovat, protože prodaný náklad všem tištěným médiím dlouhodobě klesá. Neříkám, že lidé nebudou číst, jenom se změní kanál, prostřednictvím kterého zprávy a nové informace získají.

Studenti se stále více snaží usnadňovat si práci

V současnosti na fakultě vyučujete v kurzu On-line internetový deník Stisk. Připravujete se nějak speciálně na výuku nebo se hlavně snažíte o předání zkušeností z praxe studentům? 

Připravovat se samozřejmě musím na různé prezentace nebo rozbory textů. Ale jinak je výuka Stisku zaměřená hodně na praxi, kdy studentům říkám různé příběhy a rady z mé praxe. Kurz Stisk je zaměřený na to, aby studenti byli schopni psát zpravodajství a publicistiku a vyzkoušeli si tak prakticky, jak funguje práce v médiích. A je také od toho, aby se dozvěděli, co dělají špatně při své práci a jak tyto nedostatky napravit.

Jsou současní studenti žurnalistiky v něčem jiní, než bývali v dobách vašeho studia?

Nerad bych zněl staře, určitě jsou v něčem jiní, ale pořád to ještě není tak dávno, co jsem tady studoval. Je jasné, že nová generace studentů se snaží si svou práci co nejvíce usnadnit, ale pozitivem je, že se nebojí bavit, komunikovat a být tvůrčí. Na druhou stranu si často všímám, že se jako začínající novináři často bojí mluvit s cizími lidmi, protože mají strach z přímé konverzace z očí do očí. To je ostatně problém dnešních médií, kdy se velká část komunikace odehrává přes e-mail, což není ideální, protože e-mail je pro komunikaci příliš statický. Navíc když vám zdroj odpovídá e-mailem, ví přesně, jak na co odpovědět, takže je to do jisté míry i svazující. Může vás osočit, že jste něco zkrátili. Vy přitom často krátit musíte.

Jak vnímáte situaci, kdy student pracuje v médiích současně při studiu?

Praxe je pochopitelně důležitá. Ale student by měl hlavně dostudovat a teprve potom pracovat na plný úvazek. Hrozí totiž, že jakmile se na člověka navalí při práci nějaké větší množství povinností, nebude stíhat ani práci, ani studium. Tím pádem to nakonec může být i kontraproduktivní.

Moje koníčky jsou sport a akvaristika

Ve volném čase rád sportujete. Jaké jsou vaše oblíbené sporty?

Letos a loni jsem začal hrát hokej. Je to teda dost špatné, protože mě na trénincích učí bruslit, ale je to výborná zábava, baví mě, že trénink od tréninku na sobě pozoruju pokroky. Pamatuju si, že mi na začátku říkali, abych jen bruslil a raději nesahal na puk, a teď už třeba dám i dobrou přihrávku. Dále zbožňuju lyžování a dlouhodobě hraju fotbal.

V minulosti jste se účastnil tréninku hokejové Komety nebo například bořetického extrémního závodu Spartan Race. Co vás přimělo jít do takových akcí?

Extrémní zážitek byl spíš trénink s Kometou, protože tehdy jsem neměl moc natrénováno a podle toho to také vypadalo. Ale chtěl jsem touto cestou lidem zprostředkovat, jak vypadá trénink profesionálů. Samozřejmě co český hokejový fanoušek, to nejlepší hokejista, který ví, jak by se všechno mělo dělat, a tak jsem právě těmto lidem chtěl ukázat, že to taková legrace není. Obě zmíněné akce patří mezi vrchol toho, o čem jsem psal, protože člověk si na vlastní kůži vyzkoušel něco, o čem poté zpravoval. Rozhodně se podobným zkušenostem nebudu bránit ani v budoucnu.

Mezi vaše volnočasové aktivity patří ale i akvaristika. Jak jste se k tomuto koníčku dostal?

Můj otec je sklenář a začal podnikat se sklem a akvárii. Už když jsem byl malý, měli jsme doma celou řadu domácích zvířat včetně rybiček. Vztah k rybičkám mi zůstal do současnosti, protože doma jich v akváriu několik mám. Je to pro mě odreagování, protože člověk pracující v médiích je denně vystavovaný stresovým situacím a mně osobně tohle s relaxací pomáhá.