Kontakt s přírodou je důležitý. Měli bychom se vracet sami k sobě, míní psycholog

Jste doktorandem, pracujete jako psycholog, založil jste projekt Terapie mezi stromy a do toho plánujete rodinu. Jak může jeden člověk zvládat tolik věcí najednou?

Pro mě je důležitý spánek. Snažím se spát osm hodin denně, protože bez toho by to nejspíš nešlo zvládnout. Hned potom považuju za klíč k úspěchu efektivní plánování.

Už při studiu jste byl aktivní a stál jste u řady projektů. Jedním z nich je i Psychobraní, jehož cílem je organizování tematických psychologických přednášek. Jak nápad vznikl?

Nejprve jsem byl aktivní uvnitř Sociologického nástupiště, což je nezisková organizace studentů na katedře sociologie, která pořádá různé akce či konference. Na psychologii nic podobného nebylo, tak se zrodilo Psychobraní, kde jsme se zaměřovali na vzdělávací aktivity pro studenty. Nevnímal jsem to tak, že by šlo o jeden konkrétní nápad či konkrétního zakladatele, byl to spíše kolektivní počin.

Vystudoval jste dva obory a nyní pokračujete v doktorském studiu. Co formovalo vaše studijní záměry?

Byl jsem trochu zmatený z toho, co bych chtěl v životě dělat. V testech studijních předpokladů mi spíš vycházely dobré výsledky v matematice a technickém myšlení. Ale od přečtení první knížky o psychologii v osmnácti letech jsem začal všechny informace z tohoto oboru nasávat jako houba. Potom jsem si řekl, že by bylo vlastně fajn studovat sociální vědy. Nakonec jsem nastoupil na fakultu sociálních studií, hlavní obor Politologie a vedlejší obor Sociologie. Za chvíli jsem začal tíhnout spíš k sociologii. Potom mi došlo, že jde studovat v trochu intenzivnějším tempu než třicet kreditů za semestr. V návaznosti na toto zjištění pak následovalo odeslání přihlášky na program Psychologie, kterou jsem začal studovat souběžně. Co se týče magisterských programů, říkal jsem si, že by mohlo být zajímavé propojovat s tím vším ještě Veřejnou politiku.

Aktuálně studujete doktorský studijní program Sociální politika a sociální práce. Takový stupeň vzdělání je nadstandard. Co vás vedlo k tomu ve studiu pokračovat?

Studium sice patří k sociální práci, moje oblast zájmu však spadá do veřejné politiky. V disertaci se zaměřuju na organizaci veřejných služeb zaměstnanosti a přístup k uchazečům o zaměstnání. V práci tak kombinuju znalosti z předcházejících studijních oborů. Jsem rád, že i nyní mohu být v kontaktu s akademickým prostředím, které považuju za nesmírně stimulující.

Anglie, Švédsko, Norsko, Austrálie, Dánsko

Máte bohatou zkušenost se studiem v zahraničí, kde všude jste studoval?

Poprvé jsem jel do Londýna na University of London, kde jsem měl dva předměty z psychologie a dva předměty ze sociologie. Říkal jsem si, že na první pobyt bych chtěl do anglicky mluvící země. Přemýšlel jsem i nad tím, že bych mohl jet do Španělska, nejspíš by to byla jedna velká párty, ale tohle mě nezajímalo. V Anglii jsem si mohl zlepšovat jazyk a zároveň studium bylo hodně podnětné. Potom jsem jel na pět měsíců do Švédska, kde jsem pracoval na úřadech práce a na základě této zkušenosti jsem napsal diplomovou práci. V roce 2015 mi škola poskytla stipendium na část nákladů na cestu do norského Trondheimu, kde se konal mezinárodní studentský festival. To byla velká zkušenost, tématem byla korupce, festivalu se účastnilo 400 lidí ze 180 zemí světa a z hostů vystupoval například i dalajláma. Rok jsem byl v Austrálii a pak při doktorském studiu v Polsku na univerzitě ve Varšavě. Naposledy jsem vycestoval do Dánska, to už jsem si ale musel platit sám, protože jsem přesáhl řádnou dobu studia.

Říkal jste, že jste studoval také v Austrálii, proč zrovna tam?

Bylo to tuším přes bilaterální dohody. Byl jsem na Deakin University v Melbourne. Do Austrálie jsem vyrazil kvůli zaměření programu, který se orientoval na psychologii organizace. V anglicky mluvících zemích jsem do té doby byl studijně nebo pracovně ve Velké Británii a v USA, tak jsem si říkal, že Austrálie by pomyslnou triádu hezky završila. Kdo v Austrálii byl, je mu jasné, proč právě tam. Austrálie v sobě snoubí moře a pro Evropany neotřelou krajinu. Zároveň tíhne k byznysovému smýšlení. Jedná se tedy o ideální kombinaci pracovního a soukromého života, které jsou rovnováze. Zřejmě i proto se Melbourne pravidelně umísťuje na prvních příčkách nejlepších míst pro život.

V čem jste vnímal největší smysl studia v zahraničí?

Ve zlepšování a procvičování angličtiny a dobrá byla taky zkušenost s jiným přístupem k výuce. Zkušenost s větším provázáním s praxí. Zisk přátel, se kterými jsem stále v kontaktu. Taky mě to utvrdilo v přesvědčení, že se dá všechno zvládnout, že všechno dobře dopadne. 

Terapie přírodou je vhodná pro léčbu traumatu nebo úzkostí

Aktuálně věnujete hodně svého času projektu Terapie mezi stromy. Jak vás myšlenka léčby v přírodě napadla?

Když jsem byl malý, běhal jsem často po lese. Kameny mi připadaly jako skály a zpětně mi došlo, že mi tam bylo moc hezky a příroda mi byla blízká. Tak se vlastně zrodila prvotní idea. Až potom jsem začal zjišťovat, že se tím tématem už zabýval někdo přede mnou. Podobná myšlenka totiž funguje v praxi i v Izraeli, USA a Velké Británii. Tak jsem si řekl, že by bylo fajn to začít dělat i u nás. Od doby, kdy před třemi lety projekt začal, se podobných aktivit a iniciativ objevuje čím dál tím víc, což potvrzuje významnost tématu.

Byly pro vás poznatky ze zahraničí obohacující?

Určitě ano. Připadalo mi zajímavé zkombinovat odpovídající část terapie s pozitivními dopady přírody, když se v ní nacházíme. Přitom bylo příhodné opírat se o zdroje a poznatky lidí, kteří se tímto tématem zabývali. Jeden z významnějších byl pro mě psycholog, terapeut a poradce Martin Jordan z Velké Británie. Zprvu jsem byl nadšený, když jsem zjistil, že napsal k tomuto tématu dvě knihy. Nadšení ale vystřídalo zklamání, protože další, co jsem se o něm dozvěděl bylo, že předčasně zemřel. Potom jsem narazil na terapeuta Ronena Bergera z Izraele. S ním jsem stále v kontaktu. Ronen přijel i do Prahy, kde jsme spolu vedli workshopy. Kromě toho jsem pročítal různé výzkumy z Japonska, které jako první ověřovaly pozitivní vliv přírody na člověka. V Japonsku jsem mluvil s profesorem Yoshifumi Miyazakim. Zkoumal, jak se mění hladina kortizolu, když se člověk nachází v přírodě. Zmiňoval, že je velkým šťastlivcem, protože právě v Japonsku byly vyvinuté metody, které pomáhaly měřit kortizol z krve a přístroje mapující aktivitu mozku.

Jak taková terapie mezi stromy vypadá?

Každý případ je individuální. Vždy záleží na klientovi. Začíná tím, že si vybere terapeuta. Je pouze na něm, jestli se bude svěřovat ženě, muži, staršímu, mladšímu, silnějšímu nebo naopak útlému. Těch charakteristik je opravdu hodně. Když klient svého terapeuta najde, následuje výběr konkrétního druhu terapie. Začátek může vypadat tak, že se spojíme například mailem nebo si telefonicky dohodneme podmínky a potkáme se někde v přírodě. Samozřejmě nedomlouváme schůzku někde uprostřed hlubokého lesa. Jde třeba o autobusovou zastávku, ze které pak vyrážíme. Pravidla jsou podobná klasické psychoterapii, kdy například platí, že to, co si řekneme, zůstane mezi námi. Zároveň to ale může být tak, že se nejdřív potkáme na jedno sezení uvnitř a sdělíme si svoje představy. Kombinace jsou různé, s někým jsem měl víc sezení uvnitř a až potom venku nebo naopak.

Pro koho je terapie v přírodě vhodná?

S klientem, který trpí psychotickou atakou, bychom s kolegy do přírody nešli. Takové obtíže jsou spíš na hospitalizaci v léčebném zařízení. Stejně tak nelze terapii v přírodě provádět s lidmi, kteří mají jakékoli projevy ohrožující život. S takovým člověkem ale není možné absolvovat ani klasickou psychoterapii. Pracujeme s lidmi, kteří jsou nějakým způsobem traumatizovaní nebo úzkostní. Tam se zase vyplatí ze začátku budovat hlavně důvěru. Jak už jsem říkal, všechno je o domluvě. S klienty, kteří mají deprese a nemají tolik energie, toho tolik nenachodíme, takže si po chvíli radši někde sedneme a zbytek setkání se odehrává na místě.

Zažil jste při cestě s klientem nějakou krizovou situaci?

Ano, mnoho. Jednou jsme šli za silnějšího větru a nedaleko od nás spadl strom. Potom jsme z lesa odešli a otevřeli více existenciální témata s přesahem po smyslu života. Tato mezní situace si tak udržela svůj význam i v terapeutickém procesu.

Šíření duševního zdraví, péče o sebe a propojování s přírodou

Co byste řekl, že je hlavní náplní vaší práce?

Už od vysoké školy si snažím udržovat určitou rozmanitost svojí práce. Jednoduše proto, abych se vyhnul syndromu vyhoření a nedělal pořád dokola jednu věc. Bylo by bláhové chodit na terapii mezi stromy pětkrát v týdnu. Nejednou se mi stalo, že jsem šel v jeden den dvě tříhodinové cesty. Kdyby byly takové cesty součástí každodennosti, jednoduše by se to nedalo zvládat. Proto se snažím při terapii mezi stromy vést i klasickou praxi s klienty v místnosti, taky dělám různé workshopy a teambuildingy pro firmy i poradenskou činnost. S kolegy z Terapie mezi stromy se snažíme pořádat i konference pro odborníky. Pořádali jsme i putování mezi stromy, kdy jsme vyrazili v počtu asi šedesáti lidí a měli jsme po cestě pět zastávek, při kterých jsme si poslechli osm příspěvků z oboru psychologie, filozofie a biologie.

Máte v životě něco, co vnímáte jako své poslání?

V tuto chvíli to bude šíření tématu duševního zdraví, péče o sebe a propojování s přírodou. Nedokážu říct, jestli to tak bude napořád, ale kontakt s přírodou mi připadá důležitější. Především v dnešní době. Sleduju vývoj makroekonomických ukazatelů, které nám říkají, kam lidstvo směřuje a jaké jsou případné hrozby a myslím, že je čas, abychom se vraceli sami k sobě. Mám rád myšlenku, kterou zmiňuje Edith Eger, slavná psycholožka, která přežila holokaust. Říká, že v rodném listě nemáme napsané, že život bude jednoduchý. Přesto věřím, že pokud se budeme snažit, bude stát za to.