Kontakty nad zlato – peníze pro založení firmy nepotřebujete, tvrdí absolventka Markéta Baráková

Markéta Baráková vystudovala na fakultě sociálních studií politologii. Práce diplomatky ji vždy lákala, ale po absolvování stáží zjistila, že diplomacie není nic pro ni, protože by jí chyběli kamarádi a rodina. O public relations se dozvěděla od spolužáků na fakultě a přihlásila se na Akademii PR, kterou pořádá Asociace PR agentur. Ještě za studia pracovala v několika firmách zabývajících se propagací a v roce 2017 založila svoji vlastní agenturu.

Co vás vedlo ke studiu na fakultě sociálních studií? 

Ráda cestuju a poznávám historii různých zemí, táhne mě to do zahraničí. Když jsem se rozhodovala, co bych chtěla v budoucnu dělat, začala mě zajímat diplomacie. Politologii s mezinárodními vztahy jsem vnímala jako cestu, kterou se k diplomacii dostat.  

Studovala jste zároveň i francouzský jazyk a literaturu na filozofické fakultě, má to s diplomacií souvislost?  

Francouzštinu jsem studovala od základní školy, stejně jako se v poslední době děti učí angličtinu. Pro studium francouzštiny na univerzitě jsem se rozhodla částečně i kvůli diplomacii. V magisterském studiu politologie jsem odjela na Erasmus do Paříže, kde jsem studovala na univerzitě SciencesPo. Nakonec jsem si pobyt prodloužila a ve Francii jsem zůstala celý rok. Narazila jsem ve spoustě věcí – například si myslíte, že umíte francouzsky, ale ve skutečnosti až tak dobře neumíte, v zahraničí se o sebe musíte sami postarat. Ve výsledku byl ale Erasmus obohacující. Zahraniční výjezd bych určitě doporučila každému studentovi. Někdy je dobré opustit pohodlí domova a vyrazit, protože když člověk neodjede, později už to nechytí, další možnost už nedostane. Dostudujete a pak už člověk musí jenom vydělávat (směje se).  

Proč jste si pobyt v Paříži prodloužila?  

Po skončení Erasmu jsem si domluvila stáž na české ambasádě v Paříži. Bylo to zajímavé, potkávala jsem se s inspirativními lidmi, ale pořád jsem si nebyla jistá, jestli se chci diplomacii věnovat do konce života.  Proto jsem se rozhodla vyzkoušet si ještě něco dalšího. Zavolala jsem na ambasádu do Bangkoku, a domluvila jsem si tam stáž. Odjakživa miluju Asii, proto mě napadlo, že by to bylo fajn podívat se tam. Bangkoku jsem strávila jen jeden měsíc, ale ukázalo mi to cestu. Zjistila jsem, že mě sice baví sledovat mezinárodní situaci, aktuální dění i politiku, ale měla jsem pocit, že život diplomatky by pro mě nebyl obohacující. Chyběla by mi rodina a kamarádi. Diplomat je totiž vždycky odkázaný na to, kam ho pošlou. A kdybych zůstala tady v Česku, zabývala bych se možnost seznámit se s dalšími lidmi z jiných ambasád a bohužel pozice České republiky není v mezinárodním prostředí až tak silná. Došlo mi, že Česko nemůže dění nijak výrazně ovlivnit. 

Kávu jsem na stáži nevařila 

Proč jste se tedy rozhodla věnovat public relations? 

Život je o náhodách a většinou se stane něco jiného, než člověk předpokládá. Když jsem se vrátila ze všech diplomatických stáží, od spolužáků z fakulty jsem se dozvěděla, že Asociace PR agentur pořádá semináře Akademie PR a zaujalo mne to. Říkala jsem si, PR, co to vlastně je? Moc jsem nevěděla, proto jsem si rychle zjišťovala informace, chtěla jsem získat další zkušenosti. Podala jsem přihlášku a přijali mě i další spolužáky. Nakonec se mě a mé spolužačce podařilo vyhrát závěrečnou soutěž mezi týmy a díky tomu se na nás obrátili z agentury Havas a nabídli nám stáž. Je to jedna z největších PR a marketingových agentur v Česku. Měla jsem to štěstí, že jsem na stáži jenom nevařila kávu, ale měla jsem možnost si vyzkoušet skutečnou práci. Po stáži mi nabídli plnohodnotné pracovní místo, a tak jsem se přestěhovala do Prahy, kde začala moje kariéra v public relations.

Už tehdy se vám honilo hlavou, že byste si založila svoji vlastní agenturu?  

Moje působení v Havasu začalo hodně na bázi Fast Moving Consumer Goods, což je rychloobrátkové zboží. V mém životě hrála opět roli Francie. Byla jsem součástí projektu pro jednu francouzskou značku. Také jsme pracovali s různými českými i slovenskými celebritami, například s Barbarou Nesvadbovou, Ivou Frühlingovou, Tamarou Heribanovou, Sárou Saudkovou, Tomášem Hanákem, což byl pro mě najednou úplně nový svět. Znovu jsem začala toužit po návratu k oboru, kterým byl v magisterském stupni politický marketing. Rozhodla jsem se zažádat o práci v Ewing Public Relations. Firma je známá tím, že se hodně věnuje public affairs, korporátní komunikaci velkých firem a politickému marketingu. Tenkrát jsem dostala možnost pracovat na kampani pro politickou stranu TOP 09 v Moravskoslezském kraji.  

Takže jste se zase vrátila k politice.  

Byly to moje první zkušenosti s politickým marketingem. V Ewingu jsem zůstala pracovat i na dalších projektech, které se orientovaly tímto směrem. Poznala jsem nové novináře, nový druh práce, je to trošku jiné PR, které mě nadchlo ještě mnohem víc. Až po víc jak pěti letech zkušeností jsem se rozhodla založit firmu.  

Co je potřeba k založení PR agentury?  

Začnu tím, co rozhodně není potřeba, a to jsou peníze. Musíte mít zkušenosti a umět je dobře využít. Důležité jsou kontakty. Když by chtěl člověk začít takzvaně na zelené louce, není to vůbec jednoduché. Je potřeba mít hlavu otevřenou a věnovat budování firmy spoustu času, tak jako každému začínajícímu podnikání. Jedna věc je firmu založit, věc druhá ji udržet. Když budete práci odvádět kvalitně, budou o vás mluvit jenom dobře, což je pro chod firmy podstatné. Myslím si, že pozitivní reference jsou velice důležité, mnohem důležitější než to, co si napíšete na webové stránky. 

Proč vás PR tak zaujalo?  

Protože můj den není nikdy stejný. Každý den přinese něco nového práce je velice kreativní.  V dnešní době je všechno více propojené díky sociálním sítím, díky tomu dokážeme vymýšlet kampaně, které mají velký dosah. PR opravdu není jen o tom, že napíšete tiskovou zprávu a popovídáte si s novináři. Myslím, kteří u toho vydrží, zjistí, že je to bohatá a krásná práce.  

U lidí nepotřebuju žádné znalosti, ale chci, aby používali selský rozum 

Jak velký je váš pracovní tým?  

V současné době máme osm zaměstnanců. Velice se mi osvědčilo brát lidi, kteří s PR nemají žádnou zkušenost. Mám ráda, když můžu někomu poskytnout stáž a dát mu možnost něco se naučit. V podstatě od založení agentury v roce 2017 spolupracuju s Masarykovou univerzitou, se svými bývalými vyučujícími a vybírám si stážisty.  

Jaký musí být podle vás PR specialista, abyste ho k sobě do firmy přijala?  

Určitě mi musí být sympatický. To znamená, že na většinu pohovorů si beru s sebou ještě i kolegyni nebo kolegu. Neříkám, že je vzájemná sympatie podmínkou, ale preferujeme, když jsme s člověkem podobně naladění, protože přece jen je potřeba, aby tým dobře spolupracoval a byl na jedné vlně. Když by to byl někdo, komu bychom třeba ani my nevyhovovali, práce by neměla šťávu ani smysl. Další věcí je, že u lidí nepotřebuju žádné znalosti, ale chci, aby používali selský rozum. Je to zásadní věc, protože když budete chtít, naučíte se cokoliv, aniž byste to vystudovali. Důležité ale je nedělat z komára velblouda, nezbláznit se a nepodléhat tlakům. Máme taky pravidlo, že nechci nikoho ze svých kolegů nutit pracovat na projektu, který by je nebavil a nelíbil se jim a nepřipadal jim nějakým způsobem užitečný. Ani bych je nenutila pracovat s klientem, který by jim byl nějakým způsobem nesympatický.  

Nacházím inspiraci úplně náhodně, třeba cestou v autě 

Pracujete teď na nějakých zajímavých kampaních?  

Poslední kreativní a zajímavou kampaní pro nás byla kampaň pro rektora Masarykovy univerzity Mikuláše Beka, když kandidoval do Senátu. Spolupracovali jsme v této kampani i se stážisty z Masarykovy univerzity. Dělali jsme tradiční PR, různé události, správu sociálních sítí, marketing, nebo třeba outdoorové kampaně. Byla to komplexní kampaň a tím pro nás byla zajímavá. 

Jak moc je taková komplexní kampaň časově náročná?  

Každé kampani předchází příprava, kdy se připravují texty, kreativní části kampaně, fázování kampaně a třeba i školení týmu, který bude na kampani pracovat. Tohle jsou otázky týdnů a měsíců dopředu. Pak je potřeba vyčlenit separátní tým, který na kampani bude pracovat v podstatě full-time. Je to velice časově náročné.  

Kde berete inspiraci?  

Vždycky přichází ve chvíli, kdy ji nečekám. Mám ráda brainstormingy, pozvu si kolegy, kteří ani na daném projektu nepracují. Kolikrát jsem do projektu tak zabraná, že čerstvý vítr nepřichází. Nacházím inspiraci třeba cestou v autě, na procházce se synem, práce se nedá jen tak vypustit z hlavy, že by člověk zaklapl dveře, odešel a nemyslel na nic. Jsem ráda, že nemusím práci a soukromý život oddělovat, protože mě práce baví. Kdybych ji neměla, mrzelo by mě to. Určitě bych zvládla dělat jinou práci, ale nejsem toho názoru, že by se měl oddělovat pracovní život od soukromého. Rozhodně ale nejsem zastáncem workoholismu, protože potom opravdu lidem nezbývá čas na odpočinek. Jsou povolání, u kterých se práce dá oddělit, ale myslím si, že u PR to neplatí, už jenom proto, že inspirace pro kampaně někdy přichází už jenom tím, že si koupíte časopis anebo noviny, přečtete si je a najednou objevíte nového novináře, který píše o tématech, která by byla pro vaše klienty zajímavá. V tu chvíli zase myslíte na práci, i když čtete noviny, které jste si koupila kvůli tomu, abyste si přečetla informace, které vás zajímají z osobního pohledu.  

Myslíte si, že u PR zůstanete?  

Myslím si, že ano. Práce mě baví, naplňuje, dělá mi radost. Těší mě chodit do práce, pracuju se skvělými lidmi, nejenom z kolegů, ale i z klientů se stali kamarádi. Za to jsem neskutečně vděčná. Kdybych se ale v budoucnu měla rozhodnout pro práci mimo diplomacii nebo PR, dělala bych mořskou biologii a žila bych v Austrálii.  

Láká vás Austrálie? 

Byla doba, kdy mě lákalo i studium v Austrálii, ale limitujícím faktorem byly peníze. Myslím si, že ve finále bylo lepší, že jsem zůstala v Česku a po světě jen cestuju. Cestování je pro mě srdeční záležitost, kterou prostě nemůžu vynechat a znamená pro mě určitý odpočinek. 

Kde všude v zahraničí jste byla? 

Procestovala jsem jihovýchodní Asii, která mi přirostla k srdci. Poprvé jsem odjela do Asie v osmnácti jako baťůžkář, a jezdím tak dodnes. Projela jsem Thajsko, Kambodžu, Malajsii, Indonésii a Singapur. Několikrát jsem se do Asie vrátila, nemám problém jezdit na stejná místa, protože vždycky objevím něco nového. Vracela jsem se tam v různých životních etapách, a to znamená, že moje Thajsko 2018 se nedá srovnat s Thajskem 2016, kdy jsem tam byla se svým tehdy desetiměsíčním synem.  Ze vzdálenějších zemí mě lákají Filipíny a Japonsko, tam jsem ještě nebyla a doufám, že se tam jednou podívám.